100 - listopad 1999

Evangelizovat křesťanství

Jan Spousta

Držíte v ruce sté číslo Getseman, jímž časopis současně vstupuje do desátého roku své existence. Můj předchůdce v úřadě šéfredaktorském, Jaroslav Vokoun, je velkým nepřítelem všech jubileí a ohlížení zpět. Bilancování totiž podle něho značí, že už není oč usilovat v budoucnosti. Já sám naopak v autě bez zpětného zrcátka jezdím nerad. Proto je sté číslo poněkud více vzpomínkové, nejen svou obálkou.

Když Pavel Hradilek s Getsemany začínal, měl dva cíle. První se podařilo splnit: vydána byla v podstatě celá homiletická pozůstalost M. Máši, nakonec vyšla i knižně. Druhý cíl, spojovat lidi z bývalé podzemní církve a přispívat řešení jejich situace, úplně splněn nebyl a snad ani být nemohl. Z řešení se stalo „konečné řešení", a zatím Getsemany dávno podzemní a římskokatolický obzor přerostly. Zdá se, že v horizontu širším, ekumenickém a pastorálním, je stále úkolů dostatek.

Nová evangelizace Evropy, o které papež před lety rád hovoříval, se nekoná. Snad je to i dobře, pokud bychom evangelizací rozuměli kulturní regres a poslušný návrat k osvědčeným tradicím. Evangelizace nešablonovitá a odpovídající době však je o to aktuálnější. Čísla Getseman nejsou evangelizační letáky. Pochopíme-li však, že předpokladem evangelizace nevěřících a málo věřících je evangelizace samotného křesťanství, pochopíme i rozsah vpravdě evangelizačního úkolu, který před námi stojí. My sami, „uvědomělí" evropští křesťané, musíme především evangelizovat křesťanství. Hledat a budovat křesťanství, jež bude nositelem skutečného evangelia - kristovské radostné zprávy - pro tuto pluralitní, (post)moderní, odcírkevněnou dobu. Amatérské sešítky, které si jednou do měsíce můžete přečíst, chtějí jít touto cestou, i když víme, jak zcela nedostatečné jsou pro tak rozsáhlý úkol.

Kromě „jubilejních" textů Pavla Hradilka a bratří Jana a Václava Konzalových je páteří čísla Boffův text o dvojím pojetí církve. Vyšel v časopise Concilium a iniciativa Kairos 98 se ho pro jeho význam rozhodla předložit k diskusi v našich končinách. Církev jako hierarchie i církev jako Boží lid se objevuje v dokumentech II. vatikánského koncilu, a napětí mezi těmito dvěma oficiálními modely církve nebylo v našem katolicismu dosud příliš akcentováno. Jejich soužití však není zdaleka samozřejmé. Když jsme se nedávno sešli v Bratislavě s několika slovenskými přáteli - čtenáři Getseman, hovořilo se o tom, zda je vůbec nějaké soužití, splynutí či konvergence obou modelů možná, zda to není volba buď-anebo. K jednoznačnému závěru nedošlo, ale pochopili jsme hloubku problému, jak spojit obě pojetí církve.

Duchovní cestopis Jana Klimeše o cestě na Ionu upozorňuje na podobnosti a odlišnosti západního a středoevropského pojetí komunit a křesťanské angažovanosti. Místo samo, Iona, patří k významným duchovním centrům iroskotského středověku, je jedním z krystalizačních center svérázné spirituality. Následující úryvek z knihy Svět byl stvořen celý, připravované nakladatelstvím CDK, poodhaluje kořeny keltského mnišství, na něž ionská komunita nejen svým umístěním navazuje. Staří Irové jsou naši důležití předchůdci: evangelizovali antické křesťanství pro středověk tak, jako bychom my nyní měli evangelizovat středověké křesťanství pro moderní svět. Děkuji všem spolupracovníkům a čtenářům a těším se na další společnou stovku.