Jste zde

Návštěva Iony

autor: 

Jede se tam jako na konec světa. Nejdřív se musíte přes moře dostat do země Williama Wallace. Tady z velkého města jedete asi tři hodiny vlakem mezi horami a jezery na sever do vzdáleného přístavu. Odtud velkou lodí na ostrov, který svými kořeny sedí hluboko pod hladinou oceánu, zatímco jeho nejvyšší štíty se ztrácejí v mracích. Cesta přes něj zabere další drahnou chvíli. Na druhé straně ostrova čeká malý přístav a malá loď poutníka konečně dopraví na malý ostrov, který leží na západní výspě nesmírně členitého systému zálivů, ostrovů, proudů, vln, mořských větrů a vzpomínek. Dál na západ je už oceán a až daleko za ním, spíš jen jako nezřetelná představa, sídlí Mickey Mouse a cpe se hamburgery. Ten ostrov se přes svoji titěrnost stal místem nejdelšího spánku mnoha králů. Svůj klid tu vedle svatého Kolumbána našel i nešťastný Macbeth s Duncanem. Ten ostrov se jmenuje Iona.

Nezlobte se za tu trochu romantizování. Svůj popis jsem trošku přibarvil, ale jen z toho důvodu, že suché konstatování co, kdy, kde, kdo, by neobsahovalo ani špetku kouzla, kterým na příchozího ono místo promluví. Pro prožitek z toho týdne stráveného v komunitě Iona je tato zkušenost naprosto zásadní. Celou tu dobu se totiž z ostrova nehnete a máte dost času doširoka rozevřeným chřípím nasávat promodlenou, promeditovanou a taky krapet ukecanou atmosféru ostrova, který měří tak pět na tři kilometry a je plný ovcí, skal a vřesu.

Na tohle místo přesně tři sta let před tím, než do naší vlasti drahé dorazili věrozvěstové Konstantin s Metodějem, připlul na bárce sešité ze zvířecích koží ztrápený kající poutník Kolumbán se svými druhy. Ionu si vybral proto, že z jejího nejvyššího kopce nedohlédl na rodné Irsko (není divu, vzhledem k tomu, že onen nejvyšší kopec měří cca 100 metrů). Iona se tak stala základnou nové klášterní komunity, aby tím vzniklo jedno z prvních center raně křesťanské misie na území britských ostrovů. Po mnoho set let tu pak sídlili mniši, později přibyli i jeptišky, přestože původně sem nesměly ani krávy, neboť, jak poznamenal jeden z Kolumbánových soudruhů, cokoli ženského rodu je potenciálním zdrojem problémů.

Ovšem když na ostrov dorazil v době dohasínající hospodářské deprese ve třicátých letech našeho století reverend George MacLeod, našel na místě obou bývalých klášterních komunit jen trosky. Za pomoci lidí, které si přivedl z Glasgowa většinou z řad tamních nezaměstnaných, se z rozvalin mužského kláštera opět pozvedla budova, která se stala centrem ekumenické komunity, jejímž cílem bylo hledání míru a spravedlnosti.

Slova mír a spravedlnost (peace and justice) jsou dodnes na ostrově slyšet častěji než výrazy jako tunelář, hnůj, póvl či opoziční smlouva v naší středoevropské kotlině. Nutno ovšem upřesnit, že mír tu znamená spíše mír světový než vnitřní pokoj duše, tedy právě ten mír, pro který jsme se za Jakeše tolik nabojovali. Právě tak spravedlnost není míněna jako dodržování práva či důsledné uplatňování principu padni, komu padni, jako spíše coby sociální spravedlnost.

Dopustil bych se ovšem velmi hrubého zkreslení, kdybych neřekl, že komunita Iona je také místem intenzivní, časté a rozhodně ne povrchní modlitby, na čemž nic nemění ani fakt, že s účastí na některých obřadech jsme měli trochu problémy. To když se třeba v kostele při jedné bohoslužbě pálily peníze, což spustilo protipožární poplach a my jsme tak byli odtrženi od konzumace výborné slovenské slivovice. Jinak jsme se modliteb opravdu zúčastňovali. . .

Kromě modlitby se život hosta na Ioně sestává z „povinného" programu, volna, jídla a práce v chore team (čti: čórtým). Jak nám totiž bylo řečeno na samém počátku pobytu, měli jsme vytvořit na ten týden skutečné společenství a zažívat to nejen při povídání nad předepsanými tématy, ale také při společné práci. Já jsem kupříkladu s nejváženějším členem naší výpravy myl hajzlíky a nevěřili byste, jak nám to šlo od ruky.

Zvolená strategie společného pobytu sice byla poměrně náročná na sociální schopnosti účastníků (zvlášť když mi někteří ze spoluostrovanů trochu sáli krev), ale určitě se vyplatila. Osobně považuji některé dílčí střety mezi účastníky, které vyplynuly z rozdílného kulturního zázemí, za hodně užitečné. Toto setkání dvou světů (teď mám na mysli postkomunistické země na jedné a západní společnosti na druhé straně) mohlo myslím posloužit oběma stranám k vybahnění se z určitých stereotypů:

 · Pro nás, lidi, kteří ze sebe před dobou ne až tak dávnou setřepali hrůzovládu komunistických šašků, je stále ještě do značné míry nové uvědomění, že na zeměkouli neexistuje jen bohatý Západ a chudý Východ, ale také obrovský a v nesmírné bídě se topící Jih. Toto vědomí je mezi členy komunity Iona velmi silné a do značné míry je motorem, který jí dává sílu k aktivitám všeho druhu. Pro postkomunistické oblasti by toto poznání mohlo být impulsem pro vybřednutí z vlastní sebestřednosti (to platí pro Českou republiku myslím nejvíce).

 · Na druhé straně je dobré, že aktivní a sociálně uvědomělí Západoevropané dostali z různých míst (kromě nás tam byli i lidé ze zemí, jako je Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Ukrajina, Litva či Polsko) stejné svědectví: Socialismus v praxi je na starou belu, radši to nezkoušejte, my jsme to vyzkoušeli a ještě dlouho se z toho budeme vzpamatovávat. Na Ioně totiž slovo kapitalismus zní jako nadávka a symbol vší zkaženosti představuje Wall Street a její pohůnci (kde jen jsem už tohle slyšel?).

Společná rokování měla dvě základní témata: Sdílení zkušeností s životem v malých společenstvích (to bylo klíčové zadání ze strany komunity) a hledání .duše pro Evropu" (do Skotska jsme se totiž vezli za peníze poskytnuté Evropskou unií v rámci grantu, jehož smyslem bylo podpořit hledání společného duchovního základu sjednocené Evropy).

Zkušenosti s životem v našich společenstvích se ukázaly jako ne zcela slučitelné, protože asi jen my a Maďaři jsme z takového prostředí skutečně přišli. Osobně pokládám za důležitý fakt, že jsme se tam vůbec potkali, navázali kontakty, které doufám nezůstanou nevyužity. Myslím, že se navzájem potřebujeme, a že jsme si s Poláky, Slováky, Ukrajinci a ostatními velmi blízko, jen se najít. Kontakty tímto směrem vidím přinejmenším stejně důležitě jako kontakty do zemí Západu.

S hledáním duše pro Evropu to bylo těžké. Vcelku jsme se asi shodli, že nemá příliš smysl ji definovat za pomoci duchovních superakcí, že se musíme spolehnout na aktivitu jednotlivců a malých společenství, která v ideálním případě budou fungovat víceméně nezávisle na národních hranicích. To ovšem předpokládá možnost pohybu osob a informací, kterou by sjednocená Evropa měla do budoucnosti skutečně poskytovat. Zároveň se všichni sjednotili ve své obavě z fenoménu, který dostal poměrně výstižné pojmenování „Fortress Europe", čili pevnost jménem Evropa. Absence vnitřních hranic a bariér uvnitř sjednocené části kontinentu posiluje hranice vnější (viz Schengenskou dohodu). Otázkou pak je, co se stane se zeměmi, které zůstanou mimo: Budou se pokoušet najít jiného silného spojence? Kdopak by to asi mohl být? Nezmění se Evropa v uzavřený klub, který rozežere dosebezahleděnost, vnitřní nacionalistická a xenofobní pnutí, se kterými nic nezmůže ani všemocná bruselská byrokracie?

Závěrem ještě něco málo ke komunitě samotné. Jak jsem již naznačil, její kořeny sahají až do meziválečného období. Od samého začátku šlo o ekumenické společenství, jehož těžiště ovšem spočívá ve Skotské církvi (tedy skotské obdobě církve anglikánské), od níž se nicméně během času stále více emancipuje.

Členové komunity (jichž jsou asi dvě stovky) bydlí ve svých domovech většinou různě po Velké Británii, ale i jinde ve světě. Tito lidé každý rok alespoň jeden týden stráví přímo na ostrově. Komunita má také asi tři tisíce přidružených členů a „přátel". Na ostrově Iona má komunita dvě základny. Je to jednak budova starého kláštera a kousek od ní novější MacLeod Center. Na obou místech se týden co týden střídají návštěvníci, o které se stará jednak skupina lidí, kteří jsou na Ioně až na několik let zaměstnaní, a také několik dobrovolníků, kteří tam (zpravidla po předchozí zkušenosti jako hosté) jezdí. Často se jedná o studenty, kteří přijíždějí z celé Evropy, a to i z Čech. Hosté s těmito všemi lidmi často přicházejí do styku.

Na úplný závěr ještě pár vět shrnutí mých dojmů z celé akce: Jakkoli je uvnitř České republiky obtížné nacházet kontakty a lidi, kteří by se na obec nedívali svrchu, zdá se, že v jiných zemích by zájem byl. Myslím, že je v našem zájmu, aby lidé od nás jezdili na zkušenou a zažívali, jak vypadá křesťanský společenský život jinde, a my bychom měli také tuto možnost jiným nadále nabízet. Nemusí se přitom jednat o Ionu či podobně vzdálené komunity. Z toho důvodu jsme se ostatně setkali s lidmi ze zemí východního bloku. Naše zkušenosti jsou určitě sdělné, a to zvláště v zemích, kde například korupce církví komunistickým režimem postoupila ještě dál než u nás. Máme se, co učit, ale i co dávat.