Jste zde

Církev - hierarchie nebo Boží lid?

Nedovršená vize Druhého vatikánského koncilu

Velmi pečlivé historicko-teologické studie věnované druhému vatikánskému koncilu[1] vedly k těmto jednoznačným výsledkům: druhý vatikánský koncil, zvláště Lumen gentium, byl ve znamení konfrontace dvou eklesiologických paradigmat: paradigmatu církve jakožto společnosti a paradigmatu církve jakožto společenství; zřetelně tu proti sobě stojí právnický a společenstevní (komunionální) obraz církve.

Tato konfrontace odráží dvě historické tradice. Ty rozdělovaly nejen koncilní otce, ale dodnes jsou stále ještě důvodem intelektuálního a emocionálního rozkolu v církvi. Přitom se nezdá, že by v dohledné době mělo dojít ke shodě. První paradigma - církev jakožto společenství - převládalo v prvním tisíciletí, druhé - církev jakožto společnost - bylo určující pro druhé tisíciletí. Pro texty přípravné fáze a počátečního období zasedání druhého vatikánského koncilu je charakteristické zdůrazňování církve jakožto společnosti.[2] Ve druhém období zasedání se vynořilo paradigma církve jakožto společenství a silně se prosadilo v okamžiku, kdy bylo revidováno celé schéma konstituce Lumen gentium (LG).[3] Ve třetí a poslední fázi koncilu se znovu semknuli stoupenci obou modelů, takže došlo k ostré debatě mezi představiteli obou paradigmat. Aby církev přesto dospěla k nějakému konsensu, pomohla si typicky katolickým způsobem: ponechala si oba modely. Jak ještě uvidíme, dospěla v pojmu hierarchické společenství (communio hierarchica) k dosti křehkému kompromisu.

Avšak v definitivním textu konstituce Lumen gentium vedly diskuse ke dvojí charakteristické reorganizaci, která mohla být základem možné budoucí syntézy. Nejprve byla vložena úvaha o církvi jako svátosti a tajemství; jedná se o znamenitou teologickou vizi vybudovanou kolem jádra trinitárního pojetí, vize o Božím království a o spásonosné roli dějin. Tento pohled chce překonat napětí mezi historickými modely církevní skutečnosti a potvrzuje stávající význam církve jako znamení a (svátostného) nástroje spásy. Dále se změnilo pořadí dvou kapitol. Původně druhá kapitola - hierarchická struktura církve, zvláště pak biskupského úřadu - byla posunuta na třetí místo a původně třetí kapitola - Boží lid - zaujala její druhé místo. Toto přeřazení je nesmírně významné, protože Boží lid je nyní nadřazen myšlence hierarchické struktury církve, jejíž funkcí je od nynějška služba Božímu lidu. Ostatně kategorie Božího lidu církvi propůjčuje historický ráz s otevřenou konstrukcí. Stává se poutnicí v čase, spoluputovnicí jiných národů, které také směřují k Bohu; přijímá tím biblickou vizi církve s ohledem na svazek a poslání.

Jak se však hierarchie a Boží lid k sobě chovají? V tomto bodě vzniká napětí, neboť se jedná o dvě volby, které je těžké spolu skloubit. V jistých důležitých oblastech církve jsou neredukovatelně přítomné a stávají se zdrojem trvalých teoretických i praktických konfliktů.[4] Kategorie Božího lidu se nyní vykládá ve světle hierarchické kategorie; tím se však maří to nové, co bylo přínosem druhého vatikánského koncilu.

Jsme toho názoru, že by na linii druhého vatikánského koncilu byla možná jakási syntéza, avšak pouze za cenu překonání jakéhosi substancialistického chápání církevní moci. Podívejme se tedy přesněji na odůvodnění obou voleb; přitom se nám objasní, jak souvisí s tématem mocenské politiky církve.

I. Celá církev, klerikové i laici, jsou Božím lidem

Koncilní otcové učinili dobře v tom, že nadřadili skutečnost Božího lidu hierarchii. Raději než aby byli věřící rozdělováni (na kleriky a laiky), jsou všichni přiřazeni kategorii Božího lidu. Všeobecné kněžství a kněžský úřad patří k jedinému kněžství Kristovu (LG 10). Všichni pokřtění tvoří společně mesiánský Boží lid, a co více, všechny národy jsou nějakým způsobem Božím lidem (LG 9 a 13), protože všichni stojí pod duhou božské milosti. V různé intenzitě se uskutečňuje Boží lid také u nekatolických křesťanů i u světových náboženství; dokonce ani nevěřící, kteří vedou správný život, nestojí mimo tuto sféru (LG 16).

V tomto horizontu se chápe pod pojmem Boží lid úhrn všech ospravedlněných, i když s různým stupněm příslušnosti k teologické skutečnosti toho, co nazýváme „církví" (LG 14-16). Dá se dokonce předpokládat, že vykoupené lidstvo, které získává milost skrze správný život, tvoří Boží lid.[5] Jestliže tuto úvahu opírající se o druhý vatikánský koncil ještě dále rozvedeme, mohli bychom říci: Lidstvo jako celek tvoří Boží lid, pokud se otevírá Božímu příchodu. Pak by byla církev ve své historické institucionalitě svátostí tohoto lidu Božího, a tak by se stala mesiánským Božím lidem.

Celá koncepce druhého vatikánského koncilu o Božím lidu je ovšem prostoupena nutností, aby všichni věřící měli společně účast na prorocké, kněžské a královské službě Kristově (LG 10-12), která se aktivně uskutečňuje v různých službách v církvi a v charismatech, která jsou dána ke společnému blahu (LG 12). Tento Boží lid se ztělesňuje v místních církvích a v rozličných kulturách, jejichž hodnoty a zvyklosti jsou do něho začleněny (LG 13). Navzdory rozdílům „vládne mezi všemi v poslední době pravá rovnost v otázce důstojnosti a podílu, který je všem věřícím dán v rámci Kristova těla" (LG 42).

Myšlenka Božího lidu vyžaduje uvědomělou účast, společenskou organizaci v rámci společného projektu, všeobecnou rovnost, jednotu v různosti a společenství všech se všemi a s Bohem. Protože se jedná o lid a nikoli o nějakou masu, existují orgány vedení a animace. Avšak tyto orgány vznikají uprostřed Božího lidu; nestojí nad ním ani mimo něho, nýbrž uvnitř Božího lidu. Církev, v níž například laici nemohou mít účast na duchovní moci nebo v níž jsou ženy předem vyloučeny a nemohou se v obci ujmout slova, v níž se rozhodnutí soustřeďují na kleriky, se ve skutečnosti a bez užití metafory nemůže nazývat Božím lidem. Bez minimální účasti, rovnosti a společenství, bez těchto minimálních podmínek se neuskutečňuje žádný Boží lid, nýbrž beztvará masa věřících; docházejí pravidelně do nějakého střediska na bohoslužby a stávají se soukromými konzumenty na trhu symbolických statků.

„Boží lid" je tedy konkrétní definicí církve, nikoli jakousi metaforou nebo výsledkem sítě společenství, na níž mají věřící účast a kde si rozdělují zodpovědnost a prožívají skutečnost společenství.

II. Církev, hierarchická společnost sakrální moci

Se druhým paradigmatem církve se setkáváme ve třetí kapitole konstituce Lumen gentium, která pojednává o hierarchii a především o biskupském úřadu. Tady se formuluje jiný typ náboženství, typ jakési korporace paralelní s výše popsaným Božím lidem. Měřítkem není společenství nebo lid Boží, nýbrž Kristus a hierarchie v právnickém smyslu. Základem tohoto pojetí církve, které vychází z modelu vztahu církve jakožto společnosti ke svému zakladateli, je kategorie svaté vlády (sacra potestas). Kristus, zakladatel církve, předává veškerou moc Dvanácti, jejichž úkolem je „pást Boží lid a stále jej rozmnožovat" (LG 18), učit jej, posvěcovat a vést (LG 25-27). Sbor apoštolů předává tuto moc v nepřerušené linii svým nástupcům. Tato svatá moc je ve své celé plnosti přítomná v papeži a ve shromážděném kolegiu biskupů a jako kaskáda se hierarchickým způsobem přelévá mezi biskupy, kněze a jáhny. Ti všichni dostávají svatou moc ve svátosti svěcení tím, že tvoří zvláštní seskupení (korporaci kleriků), která je oddělena od onoho druhého těla, laiků (corpus laicorum: LG, celá kapitola IV). Tento model církve je však spíše hierarchologií než eklesiologií. Příslušníci hierarchie mají všechno, věřící - co se týká moci - nemají nic; stěží mají právo něco získat. Hierarchie vytváří (na úrovni slova, svátostí a vedení) pro věřící všechny náboženské hodnoty, a ti je konzumují. Jedná se o naprosto nerovnou, monarchickou a pyramidovou náboženskou společnost. Prodlužuje eklesiologickou vizi prvního vatikánského koncilu, která se soustředila kolem nejvyšší moci papeže a na druhém vatikánském koncilu byla doplněna o model biskupa, který reprezentuje papeže a kněze, jenž svým způsobem zastupuje biskupa (LG 28).

Dva body ukazují - teologicky řečeno - problematičnost tohoto pohledu. Úřad je koncipován uvnitř substancializované ontologie, jak jasně říká nota praevia ke konstituci Lumen gentium (č. 10b). Vlastní kněžský úřad je „rozdílný nejen co do stupně, ale i co do své povahy" (tamtéž) od povahy prostých věřících. Nerovnost se nevztahuje na funkce, nýbrž na skutečnost. Podle tohoto pohledu je církevní tělo poznamenáno dvěma trhlinami, které ohrožují jednotu církve. Proto papež Řehoř XVI. (1831-1846) tvrdí: „Každý musí uznat, že církev je nerovnou společností, v níž Bůh určil jedny k vládě, jiné ke službě. Jedni jsou laici, druzí klerikové."[6] Eklesiologické principy, které jsou základem tohoto tvrzení, konečně najdeme ve třetí kapitole Lumen gentium. V souladu s tím slavnostně vyhlašuje i kardinál Joseph Ratzinger na světovém kongresu církevních hnutí v Římě (od 27. do 29. května 1998): „Instituce církve je založená na úřadu (ordo). To je jediná stávající a spojující struktura, která konstituuje církev jakožto instituci; tento úřad předchází všechny svátosti. To znamená, že jej vždycky znovu tvoří Bůh."[7]

Tento pohled vede k otázce, jak je možné chápat tuto koncepci jako ústřední potvrzení první kapitoly konstituce Lumen gentium (č. 4) a dekretu o ekumenismu (Unitatis redintegratio, 2), podle nichž nachází jednota církve svůj nejvyšší model a princip složení v jednotě Trojice, jež je vždy jednotou tří božských Osob? Tyto Osoby, které jsou různé, žijí v neustálé rovnosti přirozenosti a společenství. Co je v trinitární teologii mylné, nemůže být pravdou v eklesiologii. Hierarchie jako taková a podřízenost jsou tedy, pokud jde o Trojici, omylem. Hierarchie a podřízenost v církvi už však nemá být mylná, ale pravověrná. Tento rozpor je teologicky neúnosný.

Uvedený typ eklesiologie reprezentuje ideologii těch, kteří jsou v církvi nositeli moci. Příliš se protiví vytváření společenství a podílu všech věřících. Perverzním způsobem legitimuje jakýsi patologický stav, který je třeba vyléčit pomocí vize více odpovídající Ježíšově utopii (srv. Mt 23, 8-12), jež je teologicky fundovanější.

III. Stržený most: hierarchické společenství

Koncilní otcové ten problém cítili. Proto přišli na druhém vatikánském koncilu s modifikacemi, které jsme před chvílí analyzovali. Neoslabili tím však obraz Církve jakožto společnosti. V koncilních textech nicméně najdeme kategorii, která měla sloužit jako most mezi societární a komunitární vizí: communio. Dají se ukázat tři roviny společenství (communio): církevní (eklesiální nebo duchovní) společenství, které je založeno na poutu mezi pokřtěnými a různými jednotlivými církvemi, eklesiální společenství, které je vybudováno skrze pouto, jež spojuje různé místní církve s římskou církví, a v neposlední řadě i hierarchické společenství, které je strukturálním a organickým poutem mezi všemi členy hierarchie navzájem a mezi nimi a papežem jako její hlavou.

Tato poslední forma společenství, hierarchie, je rozhodující, protože podle Gianfranca Ghirlanda, který toto téma podrobně studoval, je „interpretačním klíčem k eklesiologii, který předložil dokument Lumen gentium"[8]. V jádru jde o následující závěr: Hierarchie skrze slovo a svátosti vytváří Boží lid. Bez hierarchie by nebyl žádný Boží lid, protože by nebylo žádné společenství církve. Je tedy zřejmé, že se hierarchie ocitá mimo Boží lid a nad ním, že se považuje za jeho autora a vůdce.

Označení hierarchické společenství se mělo stát mostem mezi oběma typy eklesiologie. Z eklesiologie Božího lidu byla vzata kategorie communio a z juridistické eklesiologie hierarchická kategorie. Ukázalo se však, že se tyto pojmy nedají sloučit. Hierarchie je totiž společenství cizí. Společenství je označením pro rovnost, volný životní běh a vzájemnou pomoc. Hierarchie - chápaná substancialisticky jako tento eklesiologický typ - vnáší do společenství nejednotu, protože vytváří nerovnost. Jedinou platnou hierarchií je hierarchie funkcí, neboť všichni nemohou dělat všechno. Rozlišují se podle úkolů a služeb, aniž by byla rozbita základní jednota, podle níž všichni žijí stejným způsobem uvnitř společenství sobě rovných partnerů.

Výraz communio hierarchica tak tvoří jakýsi prolomený most; nespojuje totiž to, co by měl spojovat: Boží lid a hierarchii služeb a darů.

IV. Koherentní vize církve jako společenství lidí, darů a služby

Abychom se mohli zamyslet nad mostem mezi Božím lidem a hierarchií, vyjděme znovu z téhož minima, bez něhož není církev. Toto minimum je reálnou a nemetaforickou definicí církve jakožto společenství těch, kdo ve víře odpověděli na volání Boží v Ježíši skrze jeho Ducha. Jako síť těchto společenství tvoří věřící Boží lid. Boží lid je tudíž důsledkem určitého procesu společenství a podílu. Z lůna společenství vycházejí různé funkce: některé jsou trvalé povahy, jako například nutnost zvěstovat, slavit, jednat ve světě, svádět dohromady věřící, vytvářet mezi nimi jednotu a slaďovat jejich činnost v církvi. Tím vznikají služby institucionálnější povahy, neboť odpovídají na stávající potřeby, na něž lze pomocí institucionalizace funkcí lépe reagovat. Vedle toho vznikají také jiné, méně pravidelné úkoly: dobročinnost, péče o chudé, podporování práva a sociální spravedlnosti atd. Jedno i druhé charisma společenství oživuje; k tomu patří i taková společenství, která nejsou příliš organizovaná, ale jsou především tvůrčí a šíří naději a radost - také tyto skutečnosti patří k evangeliu. Takové chápání církve správně určuje nové postavení služeb. Jejich místem působnosti je společenství, existují skrze společenství a pro společenství. Společenství zobrazuje základní realitu. Je stávajícím nositelem sakrálního zastoupení, zastoupení (exusía) Ježíšova. Ježíš nezamýšlel z Dvanácti vytvořit hierarchii, nýbrž mesiánské společenství. Vzniklo skrze přítomnost Zmrtvýchvstalého a pod vedením Ducha uprostřed všeho toho, co umožňuje jeho působení. Je v něm různost funkcí, úkolů a služeb, které Pavel nazývá dary (srv. 1 K 12 a Ř 12). Místem daru není ve společenství atmosféra mimořádného, nýbrž všedního. Každý křesťan je nositelem daru v tom smyslu, že uvnitř společenství má každý své místo a své poslání, „každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak" (1 K 7,7), každému byla dána síla Ducha k užitku společenství (1 K 12,17). V křesťanském společenství nejsou žádní nepotřební členové: „jeden druhému sloužíme jako jednotlivé údy". (Ř 12,5)

Dary tvoří v církvi jakýsi skladebný princip.[9] Nejsou něčím, co může, ale také nemusí být. Řečeno jinými slovy: V církvi jsou základními prvky, takže církev bez darů (úkolů a služeb) neexistuje. Hierarchie je tedy především charismatickým stavem. Místo její služby není před společenstvím, ani nad ním, nýbrž uvnitř něho. Když má každý svůj dar, pak musíme také dodat, že nejrůznější dary působí v tomtéž čase. Tato různost v nás vyvolává základní otázku: Kdo zaručí soulad a jednotu úkolů a jejich usměrňování k dobru všech? Z toho vyplývá nutnost daru vedení. Pavel hovoří o tomto daru pomoci, řízení církve, a o lidech, kteří byli povoláni, aby byli druhým představenými. Ti zejména se starají o jednotu. (1 K 12,28, 1 Te 5,12, 1 Tm 5,17). Pavlovské a deuteropavlovské listy se zmiňují o presbyterech, biskupech a jáhnech. Dar jednoty musí stát ve službě všech darů. Je to jedna z mnoha služeb, ale se zcela speciálním vybavením, totiž být základním mostem mezi různými úkoly v rámci komunity.

Podstatou a smyslem kněžského úřadu v jeho různých stupních hierarchického uskutečnění je: slaďování darů, jejich zaměřování na společný cíl, to znamená objevování i nepoznaných darů a varování těch, kteří stále znovu ohrožují jednotu společenství. Jedním slovem: jeho funkcí není soustřeďování, nýbrž slaďování darů.[10]

Z toho je patrné, že tento obraz církve jakožto společenství a Božího lidu hierarchii z církve nevylučuje, nýbrž ji do ní včleňuje. Je stálým darem, skutečně charismatickým stavem, neboť odpovídá stávající nutnosti společenství: vnitřní jednotě.

Dnes je kmen církve rozštěpen odshora až dolů. Jestliže nebudeme hledat žádnou koherentní vizi, která by v církevních mocenských vztazích nastolila rovnováhu, hrozí nám, že katolická církev zůstane rozdělená, což pro kvalitu křesťanského života znamená nesmírnou zátěž. Rozkol je možný: na jedné straně církev jako Boží lid založený na rovnosti, který má účast na životě církve a je společenstvím všech, a zároveň - v protikladu k tomu - hierarchická, klerikální, pyramidově strukturalizovaná církev, která je stálým zdrojem nerovnosti, již předává a legitimizuje. Také udržuje napětí a vyvolává konfrontace, protože nežije v prostorách církve, kde dochází k praktické participaci, která je už v civilní společnosti běžná, a také nepřijímá hodnoty, které jsou Ježíši tak drahé, a stejně tak hodnoty jako je společenství a rovnost všech lidí, kteří si jsou bratry a sestrami.

Eklesiologie církve jako společnosti nevytváří žádné blaho pro ženy s ohledem na integraci služby a společenských darů. Ženy byly vždycky marginalizovány, pokud ne přímo vyloučeny. Něco takového je neslučitelné s teologií, která by byla alespoň trošku evangelijní a akceptovala lidské hodnoty, protože lidské hodnoty jsou zároveň i hodnotami Božími. To je ústředním důvodem toho, že opouštíme eklesiologii hierarchie a .societas" a musíme stále posilovat eklesiologii společenství a Božího lidu.

Concilium 3/1999, přeložila Eva Lajkepová.



[1] Srv. A. Acerbi, Due ecclesiologie, Ecclésiologia giuridica ed ecclesiologia di communione nella Lumen Gentium, Bologna 1975; H. Holstein, Hiérarchie et Peuple de Dieu d'apr´cs Lumen Gentium, Paris 1970; H. Pottmeyer, Continuita e innovazione nell'ecclesiologia del Vaticano II, in: G.Alberigo (Hg.), Vaticano II: dinamismo e prospettive, Bologna 1981, 71-95; A. Antón, Ecclesiologia postconciliare: speranze, risultati e prospettive, in: Vaticano II. Bilancio e prospettive venticinque anni dopo 1962- 1987, Assisi 1988; L. Boff, Die Kirche als Sakrament im Horizont der Welterfahrung im Anschluß an das II. Vatikanische Konzil, Padeborn 1971.

[2] Viz texty a událost in A. Acerbi, Due ecclesiologie, c.d., 107-237; srv. texty odpovídající různým fázím diskuse in G. Ghirlanda, Hierarchica communio, Rom 1980, 435-650.

[3] Srv. A. Acerbi, Due ecclesiologie, c.d., 239-437.

[4] Srv. studie ke druhému Vatikánu Bilancio e prospettive venticinque anni dopo 1962-1987, 2 svazky; E.L. Doriga, Jerarquía, infalibilidad y communión intereclesial, Barcelona 1973.

[5] Viz úvahy K. Rahnera, Volk Gottes, in: Sacramentum mundi IV, 1196-1200; srv. L. Boff, Was bedeutet theologisch .Volk Gottes" und .Kirche des Volkes"?, in: týž, Und die Kirche ist Volk geworden. Ekklesiogenesis, Düsseldorf 1987, 47-71.

[6] Citace podle M. Schmause, Der Glaube der Kirche, díl 2., Mnichov 1972, 102.

[7] Citát v Adista, 15. července 1993, 6.

[8] Srv. G. Ghirlanda, Hierarchica Communio, c.d., 423.

[9] Srv. G. Hasenhüttl, Ordnungsprincip der Kirche, Freiburg i. Br. 1969; W. Kasper, Die Kirche und ihre Ämter, tamtéž., Glaube und Geschichte, Mohuč 1970, 355-370; srv. taktéž 371-337; H. Küng, Die charismatische Struktur der Kirche in: CONCILIUM 1/1965 4, 282-290

[10] W. Kasper, Die Funktion des Priesters in der Kirche, tamtéž, Glaube und Geschichte, Mohuč 1970, 371-373.