Jste zde

Mniši a poustevníci

Neměl bych skrývat boží dar, který mi byl v přemíře dán v zemi mého zajetí, pro nějž jsem Boha usilovně hledal a nalezl jsem ho tam a on mne chránil ode všeho zla; jak věřím, kvůli svému Duchu dlícímu na mně, který ve mně působí až do dnešního dne." Téměř na počátku svého Vyznání sv. Patrik uvádí tento velkolepý hymnus chvály na Boha, který ho přivedl do Irska a žehnal jeho práci zde. V následujícím odstavci pak přechází k mocnému vyznání víry, chvále stvoření a oslavě moci svaté Trojice. Sv. Patrik byl do Irska přiveden jako otrok ve věku šestnácti let a následujících šest let sloužil svému pánu jako pastýř. Tato léta strávil o samotě v horské divočině a byl to pro něho čas modlitby. „Modlíval jsem se až stokrát za den a téměř tolik modliteb v noci; dokonce jsem stával v lesích a na horách a před jitrem jsem bděl na modlitbách za každého počasí, za sněhu, za mrazu, za deště." Tento člověk, který oslavoval Boha ve Trojici a který považoval za přirozené se modlívat venku, když pásal stáda ovcí, je člověkem, jemuž podle tradice Irsko vděčí za své křesťanství. A skutečně v Irsku zahlédneme leccos z jeho zvláštního génia.

Skutečné historické počátky nemůžeme ovšem s potřebnou jistotou určit tak snadno. Přes velikost zjevu sv. Patrika sotva lze pochybovat o tom, že křesťanství se v Irsku šířilo mnohem spíše postupně: začalo snad v době asi sto let před Patrikovou misií, tedy uprostřed pátého století (o přesných datech se vede diskuse), a trvalo mu další dvě staletí, než proniklo celou zemi. Posloupnost událostí snad není tolik důležitá. Tématem této kapitoly jsou vlastnosti církve, která se během těchto let vynořila, a především velmi svébytný vývoj mnišství, které ji utvářelo a položilo základy keltského křesťanství.

V dopise, který sv. Kolumbán v šestém století napsal papežovi, popisuje Iry jako lidi „žijící na okraji světa". Byla to pyšná chvála. A současně je to důležitý klíč pro naše hodnocení vývoje irské církve. Geografická poloha země na nejzápadnějším okraji Evropy vysvětluje, proč se do ní křesťanství dostalo tak pozdě, což mělo důležité následky. Sem totiž římská říše nikdy nepronikla, a tak tu na rozdíl od zbytku Evropy neexistovalo nic z infrastruktury impéria Římanů, na které jinde církev stavěla. Namísto toho zde byla země se silnou a svéráznou společností a kulturou, heroická kmenová společnost s dlouhou tradicí předávání vlastních znalostí. Mnohé z toho bylo třeba absorbovat a převzít, a to ovlivnilo způsob, jímž bylo křesťanství přijímáno a šířeno. Irská církev se nikdy neohlížela nazpět, spíše se těšila ze svých světských a pohanských tradic. Život tu byl venkovský, hierarchický, založený na rodině. Města neexistovala, nebyla tu tradice městského života nebo kultury. Každý z velkých vlastníků půdy žil ve své vlastní kruhové pevnůstce obklopené valy, která jako součást území kmene vytvářela vlastní uzavřenou komunitu. Království bylo stabilní a každý král pevně řídil svůj tuath či kmen a nad sebou měl pouze velkého krále, který si nárokoval suverenitu nad celým Irskem. Tento typ uspořádání společnosti byl přirozeně přenesen do církve. Nejstarší kláštery se sotva lišily od opevněných sídel kromě toho, že mimo okružního valu a několika hrubých chatrčí uvnitř stával také kostel. Tyto instituce, střediska, z nichž se po Irsku šířila pastorační činnost církve, byly zakládány mocnými rodinami a bylo zvykem vybírat opaty nebo představené klášterů z řad členů zakladatelovy rodiny. Každý klášter byl nezávislý, ale mohl řídit i dceřinné kláštery, rozptýlené malé monastýry, takže opat byl odpovědný i za jejich jurisdikci. Každý měl svůj vlastní „kodex chování".

V důsledku toho netrvalo dlouho a Irsko bylo pokryto řadou velkých klášterů a množstvím menších mnišských usedlostí na ně navázaných. Římský systém teritoriální diecézní organizace se tu nikdy neobjevil. Během méně než sta let po příchodu svatého Patrika byla církev v Irsku nikoli diecézní, ale mnišská, řízená opaty důležitých klášterů, kteří buď sami byli biskupy, anebo měli biskupa mezi členy své komunity.

Nikde jinde v křesťanském světě nebyla lidová kultura tak zúplna zahrnuta do mnišské. Sám sv. Patrik nám vypráví o svém úžasu nad počtem nově pokřtěných, kteří se rozhodli stát mnichy a pannami pro Krista. Totéž se dělo na Walesu. Jednou z příčin bylo, že monasticismus snadno zapadl do existujícího uspořádání společnosti. Klášter reprezentoval náboženskost kmene, mohl být založen pouze v souladu s kmenovým právem týkajícím se půdy a byl tak těsně napojen na kmen, že v případě nezbytí se opatem spíše stává laik, než aby kmen připustil vládu cizího mnicha. Opati zaujali patriarchální roli, svůj vliv a sílu udržovali na účet prestiže episkopátu. Úsměvným a výmluvným detailem je v této souvislosti skutečnost, že zatímco podle anglosaského práva se biskup těšil stejnému statusu jako earldorman, náčelník hrabství, podle velšského zákona nebyl na vyšší úrovni než svobodný člen kmene. Vedení církve tedy spočívalo v rukou mnichů. Důraz na mnišství byl tak silný, že tu papežovi říkali „římský opat" a Krista samotného někdy titulovali „opat požehnaných v nebi".

Když se našlo vhodné místo pro klášter a byly vykonány potřebné posty a modlitby, zakladatel vyznačil hranice usedlosti či opevnění a začalo se s budováním příkopu a obvodového valu. Vybudováno podle vzoru okrouhlého opevnění vypadalo tedy sídlo mnišské komunity jako nepravidelný hlouček malých stavení obklopený obranným hliněným valem. Tento val však nesloužil ani jako opevnění, ani jako tradiční klauzura, protože tu neustále byl čilý ruch přicházejících a odcházejících lidí. Komunita byla velká a proměnlivá, pravděpodobně s velkou řadou laických nájemců. Většina stavení byla velmi jednoduchých, ze dřeva nebo vymazaného proutí, jedině kostel byl kamenný. I ten byl mimořádně malý a prostý, bez jakékoli snahy o architektonickou jedinečnost. Když se komunita rozrůstala, bylo obvyklé stavět více malých kostelíků, nikoli zvětšovat jediný chrám. Sami mniši obvykle bývali dva nebo tři v jediné cele. Oddělené cely bývaly povolovány jako zvláštní privilegium pro starší muže v jejich posledních letech. Opat v Ioně měl chýši sám pro sebe, a to mohl být všeobecný zvyk. Zvláštní cely asi byly k dispozici i umělcům, všem těm, kdo se podíleli na tvorbě knih, i řemeslníkům, kteří byli potřební pro výrobu zvonů, liturgických rouch či křížů.

Se svými skriptorii a dílnami, celami a oratořemi, místnostmi pro laiky a hosty sváděly tyto velké kláštery dohromady velké množství lidí, širokou a různorodou společnost s mnoha odlišnými povoláními a zaměstnáními. Ti všichni se ocitali na jediném místě, kde každý mohl svým vlastním způsobem prohlubovat kvalitu života na základě sdílených hodnot.

Proč lidé ve staré keltské církvi odcházeli do klášterů? Existovala pro to ovšem řada sociologických důvodů, jakmile se klášter zapojil do místní společnosti a stal se majitelem půdy, mecenášem umění, dárcem almužen a poskytovatelem pohostinnosti. Nade vše tu však prostě šlo o hledání Boha. V nejstarších záznamech nenajdeme ucelený výklad ideálu mnišského života; ale ať už jsou kázání připisovaná svatému Kolumbánovi skutečně jeho nebo ne, poskytují nám v každém případě nejúplnější raný popis mnišského ideálu.

„Okuste a vizte," říká, „jak líbezný, jak příjemný je Pán." Klášter je místem, kde kontemplace a modlitební život vedou lidi ke Kristu. „Ať nás nikdo a nic neoddělí od lásky Kristovy. . . abychom v ní zůstávali nyní i na věky." A znovu: „Žijte v Kristu, aby Kristus žil ve vás." To vyžaduje značnou míru oddanosti, protože opravdový učedník musí být stejného smýšlení jako Kristus, zříci se světských požitků a „spokojit se s nepatrným množstvím nejnutnějších potřeb". Dokud mnich nedospěje k takové askezi, že se vysvleče z vlastního jáství, nedospěje k „nejdokonalejší a věčné lásce Kristově". O požadavcích není tedy pochyby. Řeholník musí být odhodlán bojovat se všemi silami, které ho stále ohrožují. Bůh však není jen něčím, po čem je třeba toužit a pracovat pro jeho dosažení, není nebeskou odměnou za boj a disciplínu. Lze ho rovněž dosáhnout již zde a radovat se z něho. „Bůh je blízko," zní tato zvěst; Bůh je doslova po ruce. „Od hodiny, kdy jsem upnula svou mysl k Bohu, jsem ji již nikdy od něho nevzdálila," říká sv. Brigita. Pro sv. Ide Kristus přichází v podobě kojence u jejích prsou, v nejdůvěrnějším ze všech možných vztahů. Báseň z devátého století vypráví o jejím přání: „Nevezmu si nic od svého Pána," říká, .pokud mi nedá svého nebeského Syna jako děťátko, které bych mohla kojit. . ." A tak k ní Kristus přišel v podobě děťátka a ona potom řekla:

Ježíšku, jehož kojím ve své malé poustevně - všechno je marné ve srovnání s tebou, Ježíšku, třeba i kněz s množstvím bohatství.

Je to Ježíš, vznešený, andělský, nikoli ubohoučký kněz, koho tu kojím ve své poustevnické chýšce, Ježíš syn Židovky.

Další zásadně důležitou rolí, kterou kláštery v místním životě hrály, bylo to, že sloužily jako centra vzdělání a kultury. Zdá se být vysoce pravděpodobné, že tomu z velké části vděčí svému napojení na tradici dobře rozvinutých škol předkřesťanského Irska, ve kterých své vzdělání získávali druidové a bardové. Ve druidské škole se pro nejvyšší dosažitelný stupeň vzdělání vyžadovalo dvanáct let systematického studia, protože nároky byly vysoké. S příchodem křesťanství některé funkce druidů převzali mnichové. Téměř stejně důležitá byla znalost, kterou získali posloucháním domorodých nauk, poezie, magických legend a příběhů o uzdravování. Že tuto heroickou literaturu, předávanou ústní tradicí, mniši znali, jasně svědčí doklad o tom, že v sedmém století mniši z malého kláštera v Drumsnatu (hrabství Monaghan) sepsali svazek pohanských bájí a literatury. Jedna satira z dvanáctého století obsahuje rozkošnou scénu mnicha, který vylézá ze své cely s botami vystlanými hrdinskými bájemi. Dokonce i po vymizení druidů zůstali bardi početní a vlivní. Zdá se, že sv. Kolumba považoval za zcela přirozené, když vyhledal barda Gemmana a zůstal s ním v Leisteru po nějakou dobu. Irská církev vděčí svým předkřesťanským předchůdcům za mnoho, protože své staré kulturní dědictví nikdy neodvrhla. Neprojevuje se to pouze v její lásce ke vzdělání, ale i v tom, že zachovala množství literárních forem, jako třeba loriky.

Nora Chadwicková popsala Irsko šestého století jako „nejvzdálenější součást velkého mnišského hnutí řeckých a koptských církví Východu." Bylo tu křesťanství, v němž nebyl prostor pro prostřednost. Zde na mýtinách uprostřed hustých lesů, na skalnatých mysech pobřeží nebo snad na opuštěných ostrůvcích se lidé oddávali životu v modlitbě, mlčení a samotě. Ostrov Skellich Michael, nějakých dvacet kilometrů od jihozápadního cípu pobřeží Kerry, je jedním z nejdramatičtějších míst, „nejzápadnější z křesťanských pevností západního světa". Mniši, kteří se rozhodli usadit na ostrůvcích jako je tento, stáli s velkou pravděpodobností před řadou dlouhých období více či méně totální izolace. Na ostrovech při západním pobřeží Skotska nebo daleko v Atlantickém oceánu byli po většinu roku prakticky nedostupní. Tato izolace však byla tím, co nejstarší mniši hledali. „Není na světě jiné takové útočiště, jako je místo, které nyní mám obývat," praví sv. Gwynllyw o místě, které hledal na březích řek v hloubi Walesu. „Tedy šťastné to místo a šťastnější, kdo je obývá." Tato osamělá místa se měla stát jejich „místy vzkříšení". Tento obrat, stále znovu se objevující v životech svatých, nám říká mnoho o základní vizi, která je udržovala při jejich rozhodnutí žít na téměř neobyvatelných místech v drsné izolaci. Avšak keltská poustevnická tradice byla zvláštní něčím jiným. Neexistovala tu myšlenka, že poustevnický život je něčím absolutním, alternativou k životu v mnišské komunitě. Spíše tu existovala pružná přizpůsobivost a vědomí spojitosti mezi těmito dvěma ideály. To znamená, že mniši se po nějaké období svého života nebo na jisté roční období stahovali do samoty, aby se později opět vynořili a zapojili do aktivnějšího života. Mnišský ideál tak není alternativou života apoštolského, ale oba jsou vnímány pospolu jako navzájem se doplňující role. O velkých apoštolech a misionářích, jako byli sv. Kolumbán a Kolumba, je zaznamenáno, že ke stylu jejich působení patřily i pobyty v samotě na opuštěných místech. Kontemplativní život a pastorační úsilí šly ruku v ruce. „Víte, že miluji spasení pro mnohé a ústraní pro sebe; první pro rozvoj Páně, to jest jeho církve, druhé podle své vlastní touhy." Sv. Kolumbán strávil mnoho času organizací klášterů, které založil v Burgundsku, a kázáním na misiích. Přesto se pravidelně zejména v předvečer velkých svátků vracíval do jeskyně (ze které vyhnal medvěda), kde se o samotě modlíval. Někdy tam najednou zůstal po delší období, občas i padesát dní a déle. Fursey, poté co deset let kázal v Irsku, „neschopen snášet davy, které ho obklopovaly", se s několika bratřími stáhl na ostrov, později však odešel do východní Anglie, kde založil klášter, dokud konečně neodešel do Galie „touže opustit všechny světské starosti". Jeho život tak sestává z dvou nebo tří delších úspěšných období pastoračního působení, následovaných vždy obdobími odloučenosti. Mo-Chuta si vyhledal jeskyni na břehu řeky Blackwater, aby unikl hluku nově založeného Lismoru. Začal v roce 638, strávil zde jedenáct měsíců, ale když cítil, že se k němu blíží smrt, sám se vrátil do kláštera. Jindy zase byl poustevnický život základem následujícího života apoštolského. Jako osmnáctiletý toužil sv. Paulin žít jako poustevník „podle příkladu slavného Otce Antonína, který první učil Kristovy služebníky vyhledávat osamělá místa v divočině, kde se lze vzdálit světu." Trávil čas v Llandensantu v Carmarthenshiru, na velice osamělém, drsném a krásném místě, kde četl, postil se a modlil. Když však byl povolán králem Marcem z Cornwallu, toto místo opustil, aby mohl poučovat krále i jeho lid, a tak se z kontemplativního života obrátil k aktivnímu. Avšak po několika letech „vznícena touhou po dokonalosti se objevila myšlenka opustit zemi předků a překročit moře do cizích zemí, kde by mohl žít neznám všem kromě samotného Boha." Odešel do poustevny v Británii, kde se „modlitbou, posty, rozjímáním svatých Písem, stálým bděním, pokorou, trpělivostí a čistotou srdce i těla stal svící osvětlující temná místa Británie." Před svou smrtí kolem roku 580 byl „přes svůj odpor a slzy" vysvěcen na kněze.

Každý jedinec - stejně jako každá monastická komunita - šel svou vlastní cestou. Keltské mnišství nepodporovalo stereotyp. Mnišský život si vybírali velice různorodí lidé. Neočekávalo se, že určitá řehole bude nasazena k formování určitého typu člověka, vyjma světce. Ze staré irské církve se nám dochovalo osm řeholí, šest psaných ve verších, dvě v próze. Čtyři z nich, které se datují z ranějšího období před rokem 800, zdůrazňují evangelijní ctnosti a mohly by být pravidly života pro každého křesťana. Pouze v pozdějších řeholích nalézáme podrobnější pravidla uspořádání života společenství. Tato stará pravidla zdůrazňují evangelijní hodnoty, lásku Kristovu, dokonalý život. Většina byla sepsána ve formě prostých příkazů: „Zůstaň co nejblíže Kristu." „Neusiluj o okázalou zbožnost." „Nebuď tvrdý a lakomý." Stále se opakujícími tématy jsou potřeba lásky, trpělivosti a pokory.

Velice důležité bylo umění anamchairdeas neboli duchovního přátelství. Řehole sv. Carthagea, který založil slavný klášter v Lismore (hr. Waterford), sepsaná pravděpodobně kolem dvou set let po zakladatelově smrti roku 636, věnuje celou jednu část povinnostem přátel duší, kteří se věnují kajícníkům.

Jsi-li něčím přítelem duše,

nekupči s jeho duší.

Nebuď slepcem vedoucím slepce,

nedopusť, abys ho zanedbával.

Traduje se příběh o představených dvou klášterů, kteří se přeli o to, zda je nutné se zcela zdržovat alkoholu nebo ne. Příběh dospívá k tomu, že se ani jeden nemůže vypínat nad druhým, protože se v každém případě oba dostanou do nebe. Každý klášter šel svou cestou. Bangorský antifonář, nejstarší dochovaná liturgická kniha keltské církve, obsahuje báseň napsanou mnichem tohoto kláštera, jež nám umožňuje nahlédnout, co pro něho tento způsob života znamenal.

Dobrá je bangorská řehole,

správná a božská,

přísná, svatá, stálá,

vznešená, spravedlivá a hodná obdivu.

Požehnané je společenství Bangoru,

na jisté víře založené,

omilostněné nadějí ve spásu,

dokonalé v lásce.

Zajisté pevné to město,

silné a jednotné. . .

Ovčinec také Kristova stádce,

střežený nejvyšším Otcem.

Kláštery byly bez trvalých slibů (jako je tomu dosud na Východě), a některé z řeholí žádají opata o mírnost, aby nikdo nemusel opouštět dům, protože by jho pro něho bylo příliš těžké. Opat má být jako Kristus v evangeliích. Mnohé z nejvíce jímavých řádků v řeholích pojednávají právě o laskavosti, nenásilí a ochotě odpouštět.

Odpouštět každému,

kdo nám způsobil zlo

hlasem, slovem či skutkem,

je příkaz nebeského Krále.

Milovat ty, kdo nás nenávidí

na tomto pozemském světě,

činiti dobro svým pronásledovatelům

je příkaz boží.

Pohostinnost byla vždy důležitá. Mnich se může družně bavit hosty, stejně jako egyptský mnich ve své oddělené cele. Ailbeská řehole, sepsaná roku 750, praví:

Čistý dům hostům

a velký oheň,

očistu a lázeň pro ně

a lože bez starostí.

Život byl bez pochyby tvrdý. Hodiny modlitby byly dlouhé, příkaz odříkávat žalmy byl neúprosný. Obraz kovadliny, který se nalézá v jedné řeholi, zachycuje cosi z vytrvalosti a houževnatosti, kterou tento způsob života vyžadoval.

Boj proti mnoha nepřátelům:

boj proti tělu,

boj proti ďáblu.

Především tu však bylo zaslíbení nebeského království a pozvání od Boha, kterého mniši chápali jako opata, „Opata archandělů", a který, jak píše Řehole z Emly, řekne: „vejděte a vítejte".

Každý popis keltského mnišství musí daleko spíše než popisem institucí být popisem lidí. Jde především o to, čeho dosáhli mužové a ženy, které známe pro to, čemu věnovali své životy. Svým současníkům byli brzy známi jako světci. Jejich životy nesené prostou zbožností daly vzniknout množství legend, které se pro keltské křesťanství staly tak typickými a charakteristickými. Setkáváme se v nich s lidmi, kteří dokázali bezmála nemožné věci. Měli vidění, hovořili s anděly, vyháněli démony, zastavili tok řek, křísili mrtvé, krotili dravá zvířata. Vždy se sem prolamuje nadpřirozeno. Jsou vybaveni mocí. Zázraky se odehrávají, jako by to byly nejpřirozenější běžné záležitosti.

Mnohé z toho od nás dnes vyžaduje pozapomenout na svůj racionální úsudek. Jenže je příliš snadné být skeptikem. Když to příliš snadno odmítáme, cosi ztrácíme. Legendy o svatých se tradují, protože všichni potřebujeme světce. Světci jsou hrdinové, jsou symboly toho, čeho bychom mohli sami dosáhnout, připomínky toho, že vše nelze redukovat na zvládnutelné myšlenkové kategorie, že za diktátem našeho logického rozumu existuje ještě jiný rozměr. Příběhy o jejich životech a zázracích přetrvávají. Byli to mužové a ženy „propůjčení věčností jako vzory tohoto života," a to pro ně není špatný epitaf. Světci jsou hrdiny nového řádu, stejně nádherní, jako byli jejich předkřesťanští předchůdcové. Většina z nich se ovšem svatými nestala formální kanonizací; byli tímto titulem odměněni svými současníky za svůj životní sebezápor a disciplínu. Příběhy kolem nich vybujely, protože představovali ideál pro většinu lidí nedosažitelný; stali se symboly toho, co je či by mohlo být možné. Svatost navždy zůstává působivou.

Z angličtiny přeložil JaS