Jste zde

O nedělích bílá nebo zelená barva?

Jen vysloveně druhotný význam mají i liturgické barvy. Je možné položit si například otázku, proč je zelená liturgickou barvu nedělí v liturgickém mezidobí. Nedělní slavení eucharistie má přece zvláštní vztah k velikonocům, je týdenní připomínkou velikonoc v obci, takže by bylo možné namítnout, zda by velikonočnímu charakteru tohoto dne neodpovídala spíše bílá barva. Jaká úvaha pak ale přesto vedla autory nového mešního řádu k zelené barvě?

K žádným zásadním úvahám však pravděpodobně nedošlo, protože v úvodu do misálu se říká: „Barvy posvátných rouch ať jsou zachovány podle tradičního způsobu použití" (VPŘM 308). A to znamená: zelená je určena pro mše v liturgickém mezidobí, zatímco bílá je vyhrazena pro mše doby velikonoční a vánoční a dále pro stanovené svátky. Tento „tradiční způsob použití" platí ale až od roku 1570. Z historického hlediska se začaly (na některých místech) používat pro svrchní liturgický oděv barvy, které se zdály vhodné pro určité svátky, až v karolinské době. Kánon barev, který ještě nebyl závazný, zavedl teprve Inocenc III. na začátku 13. století.

K zavedení takového kánonu mohlo dojít až tehdy, kdy se začaly slavnosti interpretovat alegoricky, pomocí přirovnání. Pak je pochopitelné, že barvám byl přikládán různý význam: červená byla jako barva krve barvou mučedníků, fialová barvou pokání, černá barvou smutku. Původně byl svrchní oděv barven podle stavu, zámožnosti a slavnostnosti. K barvení docházelo vařením látky ve zředěném výměšku mořského plže ostranky (nachovce). Podle množství obzvláště nákladného barviva se odstín pohyboval od růžové přes červenou a zelenou k fialové a až ke zvláště drahé černé. Starokřesťanské mozaiky proto ukazují biskupy v tmavých odstínech purpurové barvy, jáhny spíše v bílém oděvu. Ten, kdo si to mohl dovolit, nosil tedy při slavnostech černou, která je až dodnes barvou mužského svátečního oděvu. Černá je vlastní barvou svátečního oděvu i jako barva smutku. Se zánikem antické kultury zmizela i znalost a technika barvení purpuru. Barvení rostlinnými látkami pak vedlo ve středověku k nové symbolice. Červená a zlatá platily za barvy Slunce a byly přiřčeny Bohu Otci jako Králi; modrá byla jako barva nebe určena Kristovi a Marii; zelená jako barva louky, lesa a stvoření byla přiřazena Duchu Svatému, ale i apoštolům a biskupům jako nositelům Ducha. Proto nosili biskupové, kteří neměli hodnost knížat, ještě do roku 1803 zelenou.

Proto je tedy jakýkoli dnešní řád barev pro liturgii v jistém slova smyslu sporný. Jestliže by byly neděle v liturgickém mezidobí i ty v době velikonoční a vánoční vyznamenány bílou barvou, proč by potom nebyly i neděle doby postní? I tyto neděle jsou přece připomínkou zmrtvýchvstání Pána a mají jednoznačně velikonoční charakter. A skutečně je tento podnět naprosto hodný zamyšlení. Bereme-li vážně velikonoční charakter těchto nedělí, pak by měla být bílá barva barvou úplně všech nedělí.

Přesto nabízí Úvod do misálu určitou možnost, protože „při slavnostních příležitostech se může použít vzácnějších posvátných rouch, i když nejsou v barvě, která je pro ten den předepsaná" (VPŘM 309), přičemž „biskupské konference mohou určit a Apoštolskému stolci předložit k potvrzení úpravy lépe odpovídající potřebám a národnímu svérázu" (VPŘM 308). Že se přitom nejedná o žádnou závažnou otázku ukazuje již tradice východní církve, která dodnes nemá pevně stanovený kánon barev. Na druhé straně mají barvy pro lid silnou vypovídací schopnost, takže se vyplatí zamyslet se nad nimi. Liturgické barvy však nejsou v žádném případě podstatným znamením.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 154-156, přeložil Ondřej Bastl.