094 - duben 1999

Postmoderna

Jan Spousta

Dějiny západní církve od počátku novověku poněkud připomínají druhý hlas v barokní fuze: ten hraje totéž co hlas první, ale hlouběji a o pár tónů pozadu. Pro církevní historii platí něco podobného: oficiální struktury křesťanství přijímají podněty ze „světské kultury" a přizpůsobují, transponují je k obrazu svému - jen to zpoždění je větší než několik úderů metronomu. Například v katolické církvi probíhá nyní zápas o jakousi umírněnou demokratizaci (ve většině západních států se takové problémy řešily v 19. století, ne-li dříve), a u mnoha soudobých protestantů zase vyvolává intelektuální vzrušení bitva o Darwinovu teorii (rovněž z 19. století).

Je to na jednu stranu smutné, na druhou stranu to má i své výhody: pokud bude tato tendence pokračovat a pokud svět i církev tak dlouho vydrží, můžeme už nyní odhadnout, čím se církevní hodnostáři a aktivisté budou zabývat za sto let. Jednou z položek jejich diskuse pak nejspíš bude myšlenkový a sociální komplex, který dnes označujeme z nedostatku vhodnějšího slova termínem „postmoderna".

Organizovaný, centralizovaný, pokrokářský a sebejistý svět moderny je (alespoň v jistém smyslu) na ústupu. S trochou nadsázky se dá říci, že v Osvětimi shořela víra, že „pokrok" povede k mravnosti; v Hirošimě názor, že technika slouží humanitě; a v Černobylu důvěra, že jsme schopni zvládnout duchy, které pomocí vědy vyvoláme. Vedle toho se hluboce mění životy lidí, jejich vnímání světa, jejich myšlení. Rozvoj rozhlasu a televize, antikoncepce nebo počítačů stejně jako vítězství nad hladem a řadou nemocí a následné prodloužení života, novodobé stěhování národů či nové ekologické hrozby - to všechno jsou faktory, které nepůsobí jen na fyzické, ale především na duševní a duchovní rovině. Abychom si uvědomili rychlost a hloubku změn, stačí si povšimnout, jak obtížně se dnes někdy dorozumívá otec se synem, matka s dcerou, a není to zapříčiněno jen pubertálním vzdorem dospívajícího nebo ješitností patriarchy rodu - nerozumí si, protože každý z nich je z jiné kultury.

Samozřejmě nedochází k totální proměně. Naopak, rozjeté struktury moderny pracují dále a jejich moc se ještě stupňuje: masová společnost s masovou výrobou a spotřebou je udržuje v chodu. Víme o pokroku své, ale stále rabujeme přírodu, vynalézáme genetické manipulace a stavíme atomové reaktory. Konec konců i bombardování Bělehradu je „moderní" odpověď na „moderní" etnické čistky v Kosovu - v tomto příběhu mnoho postmoderního nenajdeme.

Inspirátoři a tvůrci postmoderního myšlení byli a jsou často k církvím a náboženství odmítaví. Ztělesňuje v jejich očích typickou ideologickou manipulaci, „velké vyprávění", jímž vládne vrstva vyvolených vlastníků pravdy, kteří s jeho pomocí prosazují svoji vůli, umrtvují odlišné názory a vytěsňují jejich nositele. Bohužel, není to představa zcela pomýlená. . . Přesto či právě proto se soudobé křesťanství musí umět vyrovnat s idejemi postmodernismu, chce-li být aktuální i pro naši dobu.

Naše číslo kromě „postmoderní" úvahy J. Hanuše obsahuje k tématu především analýzu postmoderní kritiky křesťanství od I. Dolejšové a skicu přednášky G. Craye o misii v soudobé společnosti. Kromě toho také otiskujeme možná ne zcela postmoderní úryvek z právě vycházející knihy J. Konzala. Postmoderně se bavte.