Smíření v křesťanské obci

Vy, kteří sem vstupujete, smiřte se -
otec se synem, manžel se ženou, věřící s tím, kdo věřit nemůže,
křesťan se svým odloučeným bratrem.
(Roger Schutz , nápis před Chrámem smíření v Taizé)

Termíny pokání a smíření jsou do jisté míry synonymy. Pokání je nepřetržitý proces obrácení, kterým procházejí jak jednotliví křesťané po svém křtu, tak i celá církev. Pojem smíření více vyzdvihuje sociální, církevní stránku tohoto procesu. V určitém smyslu se dá říci, že smíření je plodem pokání.

Učit se umění smiřovat se patří k základnímu poslání křesťanské obce. Sekulární společnost kolem nás již nemusíme učit vzdělávání, sociální práci, kultuře atd., tak jako ve středověku. Ukazovat, že smíření je možné patří ale i nadále k podstatnému poselství křesťanských církví navenek. Nároky na každého křesťana k ochotě usmíření jsou poměrně značné.¹ Neochota odpustit patří k častým a závažným hříchům. Přitom je každý křesťan povolán, aby zvěstoval před tímto světem smíření Boha s lidmi tím, že bude svým jednáním smíření dosvědčovat.² Smíření s Hospodinem se děje především skrze víru projevenou křtem. Ale i křesťané znovuzrození křtem musí smíření obnovovat skrze pokání nejrůznějšími formami: slyšením slova božího, modlitbou, skutky lásky, odříkáním, vyznáváním hříchů, almužnou, apoštolskou prací, slavením eucharistie. Svátostná forma smíření není tedy jedinou možnou formou (navíc od dob reformace ji nepraktikují křesťané všech církví). Navíc se, podle mého názoru, tato svátost, v církvích, kde se praktikuje, nachází v krizi, zatímco tam, kde se nepraktikuje, by ji někteří přivítali.

Historický přehled

Při velmi letmém pohledu na 2000 let křesťanství vidíme dva základní typy slavení svátosti pokání - kanonické pokání a ušní zpověď. První prameny svědčící o kanonickém pokání máme z poloviny 2. stol. Zlatý věk této formy spadá do středomoří 4.-5. stol. Již v této době vzniká v Irsku ušní zpověď. Ta převážila zhruba v 9.-10. stol., i když kanonické pokání bylo formálně zrušeno až na IV. lateránském koncilu r. 1215. Zhruba osm století existovaly tyto formy vedle sebe. Někteří autoři uvádějí ještě třetí základní formu, tzv. tarifní pokání, kterou datují zhruba od 7. stol., kdy se ušní zpověď rozšířila z Britských ostrovů na kontinent, do 13. stol. Všechny časové údaje jsou velmi hrubé i proto, že praxe se v jednotlivých oblastech dosti lišila, velmi rozdílné byly i teologické důrazy při interpretaci stejné formy pokání. Můžeme ale s určitostí říci, že současná nejobvyklejší forma pokání (ušní zpověď) se zcela jistě nevyskytovala v několika prvních stoletích a prakticky celý zbytek prvního tisíciletí byla většinou církevních autorit odmítána.

Prvotní křesťanské obce zakusily nepříjemné šokující zjištění, že „pokřtění pokračují ve své nepokřtěné existenci". Mají být přísně odmítnuti (viz Žd 10, 26-31), nebo se jim může ještě dát šance obrácení (Mt 18, 15-17)? Křesťané jsou vybízeni, aby se nestýkali s hříšníky (1 K 5,11) ale zároveň je jim dána možnost (nebo jen nositelům úřadu?) kromě svazování i rozvazovat (Mt 16,19; Mt 18,18; J 20,22n). Zdá se, že převážil názor lehčí provinění zahlazovat skrze půst a modlitby a u těžších dát šanci jednou za život:

„Pane, dím, ještě se na něco zeptám.

Mluv, dí.

Pane, dím, slyšel jsem od některých učitelů, že není jiná možnost obrácení než ta, když jsme sestoupili do vody a přijali odpuštění našich předchozích hříchů.

Praví mi: Slyšels správně, tak to je. Kdo přijal odpuštění hříchů, neměl již nikdy hřešit, ale přebývat v čistotě. Protože se však na všechno pečlivě vyptáváš, odhalím ti i toto - nedám však příležitost těm, kteří mají uvěřit, či těm, kteří právě teď v Pána uvěřili. Neboť ti, kteří teď uvěřili nebo kteří mají v budoucnu uvěřit, nemají obrácení od hříchů, ale mají odpuštění svých dřívějších hříchů. Ale povolaným před těmito dny Pán dal možnost obrácení. Neboť Pán je znalec srdcí, a protože všechno ví předem, znal slabost lidí a mazanost ďáblovu, a to, že bude služebníkům božím působit nějaké zlo a škodit jim. A protože Pán je velmi milosrdný, smiloval se nad svým dílem a dal mu tuto možnost obrácení, a mě je dána moc nad tímto obrácením. Ale já ti pravím, dí, že bude-li po onom velkém a šlechetném povolání někdo ďáblem pokoušen a zhřeší, má jednu možnost obrácení; bude-li nadále hřešit a obracet se, není to takovému člověku nic platné - těžko bude žít.

Pravím mu: Ožil jsem, když jsem tyto věci takto pečlivě od tebe vyslechl; vím totiž, že pokud již nikdy nic nepřidám ke svým hříchům, budu zachráněn.

Dí: Budeš zachráněn, stejně jako všichni, kdo by takto jednali.

Citovaný text je z Pastýře Hermova (Mandata IV,3 in Spisy apoštolských Otců, Kalich 1985, str. 278, přeložil Dan Drápal). Spis byl napsán kolem r. 150, autor byl Žid nebo židovsky vychován.

Tertulián (přelom 2. a 3. stol.) píše o veřejném pokání - exhomologesis (exhomologesis) (O hříchu 9,3n). Člověk konající pokání se pokořuje před Bohem a volí takový vnější životní styl, který v něm probouzí boží milosrdenství: nosí šat kajícníka a sype si hlavu popelem, často se postí, jí pouze neochucená jídla, aby jej to přivádělo k modlitbě, klečí na určeném místě před presbytery a obcí a prosí všechny o odpuštění, dostává určité úkoly (např. pohřbívání mrtvých) atd.

Souhrnně o pokání svědčí Učení apoštolů - Didascalia Apostolorum, napsané kolem r. 260 v Syrii. Biskupovi přísluší posoudit, zda penitent (kajícník) bude exkomunikován a bude konat pokání. Po ukončení doby pokání biskup na něj vloží ruce a obnoví eucharistické společenství. Pokání je spojeno se sexuální abstinencí a extrémním sebeodříkáním.

Kvůli obtížnému rozlišení, která provinění spadají do řádu veřejného pokání, byla vytvořena pravidla, kánony - proto „kanonické pokání". Např. koncil v Elvíře r. 305 ve Španělsku stanovil veřejné pokání pro odpad od víry, cizoložství a vraždu. Tento příklad bývá často zevšeobecňován, na jiných místech byla jiná pravidla.

Ve 4. stol. v Malé Asii existovaly čtyři třídy kajícníků: „truchlící (plačící)" nesměli do chrámu, ale čekali ve sloupořadí venku na přímluvy věřících; „slyšící" odcházeli před liturgií věřících bez požehnání; „klečící (ležící)" odcházeli před liturgií věřících s požehnáním jako katechumeni; „stojící (hledící)" se účastnili liturgie věřících, ale nemohli přinášet dary a přijímat. Kajícníci chodili v žíních a posypáni popelem. Čas pokání byl určen biskupem. Trval několik let v závislosti na tíži provinění a postavení v církvi. Klerikové měli za stejný čin pokání delší a navždy již byli zbaveni církevní služby. Po skončení pokání byli přizvání k eucharistickému společenství.

Veřejné, kanonické pokání se týkalo i osob nejvýše postavených. Císař Theodosius lstí pozval vzbouřené obyvatelstvo z Thessaloniky, které lynčovalo svého velitele, do amfiteátru, a tam nechal povraždit nejméně sedm tisíc mužů, žen a dětí. Dva biskupové z Galie vyčítali Ambrožovi, že drží nad císařem ochranou ruku a že jeho přátelství s císařem nestačí pro odpuštění tak těžkého viditelného hříchu. Ambrož císaře vyzval, aby hřích odstranil a začal pokání: „Neodvážil bych se slavit nejsvětější oběť, pokud by ses chtěl zúčastnit." Po smrti císaře řekl Ambož ve smuteční řeči: „Měl jsem ho rád, protože dokázal vyslechnout své chyby. Všechna znamení své důstojnosti odložil a přiznal se před církví ke svému hříchu. Ač císař, tak se nestyděl konat veřejné pokání."

Veřejné pokání bylo tak těžké, že bývalo odkládáno do staršího věku. Tak se i snížilo riziko, že kajícník opět zhřeší. Pokání spočívalo ve vyloučení od stolu Páně. V čase pokání kajícník pomáhá lidem, postí se (od masa), je vyloučen z veřejných funkcí, žije střídmě, po smrti partnera se nesmí znovu oženit. Hříšník je vylučován, zatímco by měl být spíše zahrnován božím milosrdenstvím. První náznak tohoto přístupu lze pozorovat u sv. Basila Kapadockého (+ 379). Ve své řeholi píše: „Když je denní dílo vykonáno, ať každý prozkoumá své svědomí a když se stalo něco nevhodného jako zakázané myšlenky, neslušné slovo, roztržitost v modlitbě, nedbalost ve zpěvu žalmu, pak neschovávej tuto chybu, nýbrž ji přiznej ve společenství, aby mohla být tvá náruživost skrze společnou modlitbu uzdravena."

V patristické církvi existuje paralela mezi řádem pokání a řádem kate­chu­menátu. Obojí nešlo opakovat. Obojí zahrnovalo vyučování a uvádění do křesťanského života askezí a charitou. Obojí byli propouštěni ze shromáždění s po­žeh­náním skrze vzkládání rukou, obojí byli přivedeni k eucharistii - katechumeni poprvé a kajícníci skrze znovupřijetí. Obojí probíhalo pod dohledem biskupa, protože biskup byl hlavním služebníkem eucharistie a křesťanská iniciace i pokání bylo cestou k eucharistickému obecenství.

V Římě navíc podle Gelasiánova sakramentáře vyvrcholení iniciace a pokání probíhalo ve stejnou dobu - během postu. Popeleční středa byla začátkem veřejného pokání. Spočívalo v obléknutí kajícího roucha, posypání popelem a vyobcováním z církve symbolizované vyhnáním z kostela severní branou (tak jako Adam a Eva z ráje). Dnešní sypání popelem je pozůstatek tohoto obřadu. V 11. stol bylo vztaženo na všechny účastníky liturgie. A dovršení pokání - znovupřijetí kajícníků - se konalo na Zelený čtvrtek, zatímco křest připadal na velikonoční vigilii.

Kanonické pokání bylo velmi obtížné a neopakovatelné. Vzniklo v době, kdy církev byla morálně elitním uskupením. Později, v době masové církve, bylo pro mnohé nesplnitelné. Bylo možné jej konat pouze jednou za život. Jeho rozkvět byl v 4. a 5. stol., ale po r. 600 začíná upadat.

Ušní zpověď se objevila v mnišských komunitách v 4. a 5. stol. v Británii a Irsku a převážila v celé církvi v 9.-11. stol. Zvláště Skotsko a Irsko, které nebyly pod římskou okupací, umožnily vznik této formy pokání. Nevyskytovala se zde církev městského typu kolem velkých basilik, ale veskrze venkovská kolem mnišských komunit - klášterů. Mniši byli zvyklí hovořit o svých selháních s jiným mnichem či s opatem, který jim pak určil pokání a modlil se za odpuštění. Podobnou službu začali řeholníci poskytovat i laikům, kteří přicházeli zvenčí kláštera. Službu naslouchat, provázet a zvěstovat boží odpuštění konali řeholníci bez ohledu na to, zda byli laiky či kleriky. Brendan a Kolumban využívali i ženy pro duchovní vedení, ačkoli Kolumban vyhradil službu rozhřešení kněžím. Kněží však bylo málo, proto i ostatní mniši sloužili duchovním vedením i rozhřešením.

Nejprve převládala praxe, že po vyznání následuje určení pokání a po jeho splnění si kajícník přichází pro rozhřešení. Pro potřeby zpovědníků vznikly penitenciáře obsahující tarify, taxy za jednotlivá provinění. Proto se této formě říká také taxativní pokání. Díky iroskotské misii se systém rozšířil po Evropě. V karolínské době v devátém století se používala v tarifech zásada contraria contrariis - půst proti nestřídmosti, práce proti zahálce, atd.

Pseudo-Teodorův penitenciář ukládá 4 roky postu za akt smilstva, 40 dnů za smilnou touhu, 10 let těžkého postu za zabití člověka v souboji, 11 let těžkého postu za křivou přísahu.

Tresty se sčítaly, takže často nebylo možné je prakticky vykonat. Germánský Werhgeld umožňoval jeden rok postu nahrazovat třiceti šesti dny nepřetržitého postění nebo trojnásobnou recitací žaltáře, jistým počtem mrskání, jistým množství peněz, jistým množstvím odsloužených mší...

Pokání přestávalo mít jakoukoli sociální a liturgickou podobu. Stalo se soukromou záležitostí kajícníka a zpovědníka. V 12. stol. rozpracovali Abelard, Anselm a Hugo od sv. Viktora roli svědomí, dobrého úmyslu a potřeby lítosti v procesu pokání. Abelard zvláště vyzdvihl roli vnitřní kajícnosti oproti dosavadnímu vnějšímu trestu za provinění. Proti Abelardovi stál mnohem tradičnější Bernard z Clairvaux, který sice také zdůrazňuje roli zdravé lítosti, ale také tvrdí, že hříšník není omluvitelný a že jeho neznalost nezmenšuje přestupek. Ale Petr Lombardský, autor Sentencí, jde v Abelardových stopách v zastávání učení, že kajícnost s lítostí je ve skutečnosti momentem odpuštění.

Během 12. stol. se ovšem přesouvá důraz z vnitřní dispozice kajícníka k vnějšímu konání pokání za hříchy. Clunyjský mnich Pierre de Celle (†1183), jeden čas biskup v Chartres, řekl, že slzy jsou chléb kající duše: hasí oheň vášně, ničí neřesti, smývají hříchy, změkčují srdce, uschopňují dobrou řeč a čin, rozsévají ctnosti, a inspirují boží milosrdenství a dobrotivost. Tato zbožnost posunula těžiště pokání od postoje kajícnosti k aktu vyznání. Pod vlivem tohoto učení bylo rozhřešení dáváno ihned po vyznání, a teprve po něm následovalo uložení pokání. Zvrátilo to proces kajícnosti na vykonání rituální formy, která byla doporučena všem křesťanům. Kánon 21 IV. Lateránskéko koncilu v r. 1215 stanovil povinnost se vyzpovídat (z těžkých hříchů) svému faráři jednou za rok před velikonocemi. Koncil zdůraznil moc kněze, který dává rozhřešení i význam samotného rozřešení v procesu pokání. Mezitím již zřejmě kolem přelomu tisíciletí došlo ke spojení vyznání a rozhřešení.

Když později ve 13. stol. Tomáš Akvinský zkoumal „materii" a „formu" svátosti pokání, bylo mu jasné, že tři hlavní vývojové stupně: lítost, vyznání a pokání tvoří matérii, zatímco rozhřešení formu svátosti. Vina se odpouští skrze matérii, ovšem realizace se děje skrze formu. Pro Tomáše je svátost pokání jedinou cestou, jak se může těžký hříšník zbavit viny.

Duns Scotus zná dvě formy odpuštění: sakramentální a mimosakramentální (na základě lítosti).

Luther zastával názor, že víra projevená ve svátosti, nikoli svátost sama ospravedlňuje hříšníka. Je zbytečné vyznávat všechny hříchy, vždyť záleží na božím milosrdenství. Podle Luthera se v prvotní církvi vyznávaly pouze těžké hříchy. V reakci na to Tridentský koncil zdůraznil „objektivní" povahu svátosti. Rozhodující je ustanovení Kristem, lítost (alespoň tzv. „nedokonalá" - strach z trestu), úplné vyznání hříchů a kněžské rozhřešení. Zpovědník je podle Tridentina soudcem, který má moc dát (či odložit) rozhřešení.

Napětí v teologických důrazech

Pokání vs. smíření

Oba termíny vyjadřují „nepřetržitou povahu obrácení společenství i jednotlivců, kteří prošli iniciací"³ Pojem smíření lépe vystihuje církevní charakter tohoto dění. Lépe vyjadřuje podstatu dění - radostný návrat k Otci (viz marnotratný syn). Týká se i mezilidských vztahů, nejen vztahu Bůh-člověk. Etymologicky se jedná o míření stejným směrem, či směrování k míru.

Záležitost celé obce vs. individuální záležitost

Kanonické pokání lépe vyjadřovalo hříšnost celé církve (solidarita s kajícníky modlitbou a postem). Paradoxně v souvislosti s jeho zánikem se od 11. stol. sype popel na začátku postu na hlavu celému shromáždění. I tridentské texty obsahovaly eklesiologické důrazy. V potridentské době však došlo k přesunu zpovědi od oltáře do uzavřených zpovědnic. Nejpozitivnější interpretace tohoto individualismu říká, že se stejně jedná o sociální dění - o návrat hříšníka ke kommuniu.

Osobní vs. sociální rozměr hříchu

Některé „moderní hříchy" např. ekologické, zamořování životního prostředí, ukazují zcela hmatatelně, jak se hřích jednotlivce dotýká ostatních, jak se nekontrolovatelně šíří. Druzí ale i napomáhají v procesu rozchodu s hříchem.

„Lidé se také často spojují, aby páchali nepravost. Podobně si tedy i v pokání vzájemně pomáhají, aby byli Kristovou milostí osvobozeni od hříchu a spolu se všemi lidmi dobré vůle vytvářeli ve světě spravedlnost a mír." (Ordo Peanitentiae 5)

Pokání jako lidské vs. boží dílo

Některé formy málo zdůrazňovaly, že s iniciativou přichází Bůh, člověk na to odpovídá. Současná penitenciální eulogie⁴ zřetelně vyjadřuje, že tím, kdo odpouští, je Bůh. Při svátostné formě kněz zprostředkovává znamení odpuštění.

Lítost vs. splnění pokání

Hříchy odpouští jedině Bůh. Tarifní pokání vedlo k domněnce, že splnění určitých úkonů způsobí odpuštění, Abelard naproti tomu zdůrazňuje vnitřní dispozici kajícníka - lítost. Tomáš přidává k lítosti ještě nutnost rozhřešení.

Dokonalá vs. nedokonalá lítost

Teologická konstrukce, která motiv „dokonalé" lítosti vidí v narušení láskyplného vztahu s Bohem, zatímco motivem „nedokonalé" lítosti je strach před trestem. Pro svátostnou formu „stačí" nedokonalá lítost; není-li svátost možná, je nezbytná dokonalá lítost. Přesto, že nepopírá potřebu vnitřního postoje, trvá tato konstrukce na „objektivní povaze svátosti" skrze rozhřešení.

Svátostná vs. nesvátostná forma

Svátostná forma není jediná možná forma smíření. Jiné biblické formy pokání: slyšení božího slova, modlitba, skutky lásky, odříkání, vyznávání hříchů, almužna, apoštolská práce, eucharistie.

Hřích jako narušení vztahu vs. konkrétní vina

Hřích je v podstatě jen jeden - lidská svévole, která se projevuje konkrétními vinami. Zpovídáme se z hříchu, který však dokumentujeme vinami.

„Lehký" vs. „těžký" hřích

Netýká se starověkého, ale středověkého členění; praktické rozlišení pro posouzení, zda je zpověď nutná. „Zpovědní zrcadla" uvádějí prohřešky, které mohou tvořit materiální základ těžkého (lehkého) hříchu. Posouzení, zda je konkrétní čin hříchem, závisí zcela na svědomí kajícníka.

Zpovědník jako lékař vs. soudce

Mechanické uchopení role zpovědníka při tarifním pokání připodobňuje zpovědníka soudci. B. Häring však nabádá, že pokud má jít o soudce, tak o milosrdného soudce.

Smíření vs. duchovní doprovázení vs. duchovní správa

Tři instituty duchovního života velmi rozdílné povahy, které mají být na sobě nezávislé:

Duchovní správa - opírá se o formální autoritu, funguje již jen v řeholních a podobných komunitách; z farností se vytratil personální rozměr. Smyslem je duchovní růst.

Duchovní doprovázení - založené na vzájemné důvěře, na hlubokých mezilidských vztazích, na neformální autoritě. Smyslem je pomoc při rozhodování. Děje se přísně individuálně.

Smíření - zpovědník a kajícník se nemusí znát, rozhoduje svědomí kajícníka. Vychází z formální autority, může se dít společně. Smyslem je setkání s odpouštějícím Kristem

Pokání vs. zadostiučinění vs. znamení obrácení

„Pravé obrácení se dovršuje zadostiučiněním za viny, polepšením života a náhradou škody. Úkon a míra zadostiučinění mají být přiměřené jednotlivým kajícníkům, aby každý napravil řád, který porušil a aby byl léčen lékem zaměřeným právě na uzdravení jeho choroby. Je tedy třeba, aby uložené pokání bylo opravdu lékem proti hříchu a aby nějakým způsobem působilo obnovu života. Tímto způsobem kajícník ,nedbá na to, co je za ním‘ (Fp 3,13), začleňuje se znovu do tajemství spásy a napíná své síly, aby dosáhl toho, co je před ním." (Ordo Peanitentiae 6c)

Pojem „pokání" (v užším slova smyslu) se blíží tarifu, který musí kajícník splnit, aby mu bylo odpuštěno. Obsah pojmu „zadostiučinění" (uzavření procesu smíření) dává více prostoru, může být naplněn např. poděkováním za odpuštění. „Znamení obrácení" dává zakusit proměněnou skutečnost vztahů obráceného hříšníka s Bohem a s těmi, proti kterým se prohřešil.

Samostatný obřad vs. součást eucharistie

Celé 1. tisíciletí nebyla přímá souvislost mezi pokáním a eucharistií. Slavení eucharistie neobsahovalo žádné kající prvky. Reformátoři zdědili bohoslužbu, kde zásadní části (kázání a přijímání) zcela chyběly, bohoslužbu velmi individualistickou, klerikální, přesycenou množstvím přídavků, které již překryly její podstatu.⁵

Pozdně středověká liturgie obsahovala množství privátních modliteb kněze. Mnohé z nich byly řazeny před přijímání a vyjadřovaly vlastní hříšnost a nehodnost. Z dnešního pohledu představovaly balast nahromaděný v několika málo posledních stoletích. Kalvínovi, který se historií liturgie zabýval méně než např. Luther, se tato tématika líbila, neboť korespondovala s jeho důrazy. Snahou reformátorů bylo zdůrazňovat obecné kněžství tak, aby přebíralo dominantní roli kněžství svátostného. Proto i privátní kněžské modlitby svěřili celému shromáždění.⁶ Tak se stalo, že společné vyznání hříchů je dokonce jednou z hlavních částí reformované večeře Páně. Korespondovalo to s katolickou středověkou praxí (donedávna zažitou), že každému přijímání bezprostředně předchází zpověď.

Má-li být vyznání hříchů pravdivé, má-li být spojeno s vnitřním obrácením, usmířením s druhými, pak je není možné slavit každou neděli, aniž by utrpěla jeho hodnota. Psychologii člověka lépe odpovídá interval vyznání navržený reformátory - měsíční až čtvrtletní. Slavit večeři Páně je však užitečné každou neděli. Je-li nejvlastnějším obsahem eucharistie díkůčinění Hospodinu, kterému předchází jeho požehnání, a je-li příjímáním svátostných způsob vyjádřena ochota následovat Krista ve vydanosti spolushromážděným bratřím a sestrám, pak není důvod takové slavení redukovat.

Základní použitá literatura

Senn, Frank C., Christian Liturgy, Catholic and Evangelical, Fortress Press, Mineapolis, 1997

Wegman, Herman A. J., Liturgie in der Geschichte des Christentums, Pustet, Regensburg, 1994

Fiorenza, Francis S., Galvin, John P., Systematická teologie III, CDK a Vyšehrad, 2000

Vrablec, J., Obnova svátosti pokání, Pastorační středisko, Praha, 1999

1 sr. Mt 18, 21-22

2 sr. 2 K 5, 18-21

3 Systematická teologie III, str. 55

4 Ordo penitantiae zařadilo před tzv, rozhřešení pronášené zpovědníkem v oznamovací formě ještě eulogii (anamneticko-epikletickou modlitbu, v níž si připomínáme roli Trojice v procesu smíření a prosíme o plody tohoto smíření).

5 Hradilek P., Liturgie v době reformace, in Getsemany 10/2006

6 Např.: „Učiňme vyznání Bohu, našemu Pánu, ať každý se mnou přizná své hříchy a nepravosti. Všemohoucí, věčný Bože a náš Otče, vyznáváme a přiznáváme před tebou, že jsme byli počati v nepravosti a po celý náš život jsme plni hříchů a přestoupení. Nevěříme zcela tvému Slovu a nedodržujeme tvá svatá přikázání. Upamatuj se na svou dobrotu, prosíme tě, a pro své Jméno k nám buď milostiv a odpusť nám naše přestoupení, kterých je bohužel mnoho." (O večeři Páně neboli mši a o kázáních, Štrasburk 1539)