Nová unie, nový rozkol

Ekumenická zpráva měsíce, která se dostala dokonce i do českých všeobecných médií, zní: Papež Benedikt XVI. prý chce do řad katolické církve přijmout asi 400 000 konzervativních anglikánů, kteří odmítají svěcení žen a službu otevřených homosexuálů v církvi. Vytvoří jim osobní prelaturu, v níž budou moci podržet své liturgické tradice, a zřejmě se umožní jejich ženatým kněžím (a snad dokonce i biskupům) zachování úřadu ve spojení s Římem.

Ne že by to byla úplná novinka. Anglikáni přecházeli do katolické církve již v 19. století - často k jejímu značnému prospěchu, vzpomeňme kardinála Johna Henryho Newmana, spisovatele a myslitele Gilberta Keitha Chestertona nebo nešťastného „modernistu" George Tyrrella - a o zvláštní prelatuře pro anglikánské nespokojence se, pokud vím, uvažovalo již za minulého papeže.

Tak velkou vstřícnost z Říma například čeští ženatí „podzemní" katoličtí kněží po Listopadu 1989 nezažili. Je ovšem třeba říci, že zatímco v české podzemní církvi bylo aktivních jen pár set či tisíc lidí, zde má Vatikán šanci získat mnohem víc než „jen" statisíce otevřených konzervativců ve schizmatickém Tradičním anglikánském společenství (Traditional Anglican Communion), s nímž papež jedná o spojení: Mnohamilionové celosvětové anglikánské společenství se totiž chvěje pod vnitřním napětím. Zejména v rozvojových zemích jsou velké anglikánské církve nespokojené s evropským vývojem a potenciálně vstřícné vůči katolicismu, pokud by se model anglokatolické prelatury osvědčil.

A nejen anglikáni jsou rozpolceni. O podobných problémech v širší perspektivě a vycházeje z eucharistické modlitby píše David Holeton v tomto čísle v článku Eucharistická epikleze: Možná cesta kupředu ke společenství mezi církvemi. A že naopak mezi katolíky mnoho lidí v rozporu s názorem Říma mluví o potřebě uvolnit povinný celibát a připustit ženy ke svátosti kněžství, není asi třeba dodávat.

Moderní ekumenické hnutí přineslo obroušení hran starých teologických rozporů táhnoucích se od středověku či raného novověku. Katolíci se od protestantů naučili více cenit bibli, protestanti naopak začali reformovat liturgii. Je docela možné, že Luther by dnes už necítil potřebu psát 95 tezí, snad by mu jich stačilo deset, a Řím by ho kvůli tomu naopak možná ani nechtěl vyloučit z církve. Nyní však nastupují problémy, které společenství křesťanů rozbíjejí stejně jako kdysi neshoda o ospra­vedlnění a jejichž štěpivý potenciál před pár desítkami let nikdo nepředvídal: Může a smí žena být knězem? Je homosexualita hřích nebo tolerovatelné menšinové chování? Co vůbec celková etika pohlavního života? A jak se dívat na bioetická témata jako je eutanázie, genová manipulace, umělý potrat a mnoho dalších?

Je velmi jednoduché známkovat a onálepkovávat lidi zastávající v tomto sporu různá stanoviska, zejména ta, s nimiž nesouhlasíme. Je však dobré vědět, že jsou to vážné a vážně pronášené otázky a že právě tady se hraje o budoucnost křesťanství.

Další téma tohoto čísla je smíření a odpuštění. To je však možné jen po přiznání viny a vůli odpuštění dosáhnout. Uvidíme tuto vůli i po tomto novém dělení církve?