Eucharistická epikleze: Možná cesta kupředu ke společenství mezi církvemi

Problém narušeného společenství je sotva problémem novým. Naše nejstarší svědectví o církvích odloučených od společenství je možno najít ve Skutcích apoštolů (kapitola 15), kde nacházíme členy jeruzalémského křídla, kteří odmítají jíst s věřícími pohanského původu, a tím vytvářejí vlastně dvě církve.

Na cestě ke koinonii: měnící se slovník

Od té doby církve odpadávaly od vzájemného společenství pro široké spektrum důvodů; z důvodů jak teologických, tak i vyloženě politických. Na druhé straně svědčí dvacáté století o vícerých očividně úspěšných snahách o obnovu společenství mezi církvemi.

Dokument The Report to the Churches z druhé světové konference organizace Víra a řád (Edinburgh 1937) to potvrzuje: „Považujeme svátostné interkomunio za potřebnou součást jakékoliv uspokojující církevní jednoty."¹ O patnáct let později třetí světová konference (Lund 1952) vybrala toto téma a zařadila do své zprávy kapitolu nazvanou „Interkomunio".² Ve snaze podpořit a dodat odvahu ekumenickému dialogu navrhla tato zpráva celou řadu „návodů a definicí, které se zdají být doporučitelné, přičemž žádný z nich „nemůže být považován za naplnění kompletní jednoty (koinonia), o které věříme, že je vůlí boží pro svou církev."³

Tyto návody zahrnují výrazy „plné komunio" (volný přístup ke svátostem mezi církvemi a uznání, že duchovní mohou předsedat při svátostech v každé církvi), „interkomunio a intercelebrace" (dvě církve, které nejsou v plném komuniu, dovolují přijímajícím přijímat u oltářů každé z obou církví), „interkomunio" (které může, ale nemusí zahrnovat intercelebraci), „otevřené komunio" (daná církev zve zásadně i pokřtěné v jiných církvích, aby přijali eucharistii), „vzájemné otevřené komunio" (dvě nebo více církví zásadně zvou členy jiné církve nebo jiných církví k přijetí eucharistie a je na nich, zda toto pozvání přijmou), a konečně „uzavřené komunio" (kde církev omezuje přijímání na své vlastní členy).⁴ Tento slovník byl sestaven pro církve in via a byl zasvěcen procesu, který možná povede jednoho dne k plnému komuniu nebo snad i dokonce ke koinonii.

V posledních letech však zaznamenaly církve, které žily v koinonii nebo plném komuniu již mnohá léta, jak od vzájemného společenství odpadávají. Zaviněno to bylo často řešením záležitostí kněžského svěcení žen nebo záležitostí sexuality (ordinování otevřeně homosexualitu praktikujících mužů nebo lesbických žen). Od roku 1970 odpady od plného komunia hrály významnou roli ve vztazích mezi starokatolickými církvemi Utrechtské unie a anglikánským církevním společenstvím.

Když v sedmdesátých letech Episkopální církev v USA a Anglikánská církev v Kanadě začaly ordinovat ženy do kněžského úřadu, reagovala na to Polská národní katolická církev v USA a Kanadě (PNCC) zrušením plného komunia s anglikánskými církvemi v Severní Americe, avšak zůstala v plném komuniu s těmi anglikánskými provinciemi, které ženy neordinovaly. Při mezinárodním anglikánsko-starokatolickém dialogu v roce 1987 se představitelé PNCC přesto účastnili rozhovorů, avšak pouze tehdy, když jim předsedali buď starokatolíci nebo kněží Church of England, ne však, když to byli severoameričtí anglikáni. Když starokatolické církve v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Nizozemí začaly ordinovat ženy, PNCC zrušila plné komunio s těmito členskými církvemi Utrechtské unie, avšak zůstala v plném komuniu se starokatolickými církvemi v České republice a Polsku, které toho času ženy neordinují. Na mezinárodních setkáních církví náležejících do Utrechtské unie je eucharistické přijímání určováno příslušností k církvi, do které patří celebrant nebo koncelebranti.⁵

U anglikánů existuje podobná situace týkající se ordinovaných žen, kterým není dovoleno předsedat v provinciích, kde se ordinace žen nekoná.⁶ V době psaní tohoto příspěvku Church of England, která ordinuje ženy do kněžského úřadu již od roku 1994, neuznává ženy ordinované do biskupského úřadu v jiných provinciích, a dokonce ani ne muže či ženy, kteří byli ordinováni na kněžství těmito biskupkami. Uvnitř této církve je jistý počet „biskupských" návštěvníků, všeobecně nazývaných „létající biskupové", kteří byli ordinováni, aby se starali o farnosti, které nepřijaly ordinaci žen a rozhodly se nepřijmout biskupské vedení svého diecézního biskupa, který ordinaci žen podporuje. Tím se vytváří církev uvnitř církve.⁷

Když církve začínají rušit vzájemné eucharistické společenství, dochází k intenzivnímu úsilí najít jiné výrazy, jak vyjádřit typ společenství, které mezi nimi ještě existuje. V současné situaci je to nový zážitek pro starokatolíky a anglikány. Nikdy předtím v jejich zkušenostech se společenstvím nebylo třeba hledat jazyk popisující nedostatek koinonie nebo plného eucharistického komunia s jinou církví Utrechtské unie nebo anglikánského světového společenství.

Při pohledu na jazyk popisující tuto novou situaci si obě strany přejí potvrdit, že přes zrušení „plného komunia"⁸ pokračuje existence jakéhosi stupně společenství. Pro anglikánské světové společenství si Eamesova komise uvědomila, že „je jasné, že právní pojmy být ve společenství nebo být mimo společenství s jinou církví se zdají být nedostatečné"⁹, a to poté, co zkoumala zkušenosti anglikánského společenství v ekumenickém hnutí, ve kterém církve došly k uznání jistého stupně společenství, jež mezi nimi existuje, i když eucharistické společenství není možné.

Po zkoumání jazyka nyní běžného v ekumenickém dialogu biskupové PNCC potvrdili význam, který připisují svému existujícímu členství v Utrechtské unii a vyjádřili „naději na znovunastolení plného komunia. PNCC se považuje být ve spojení se všemi svými sesterskými církvemi v Utrechtské unii, a sice ve spojení stojícím na svátostném svazku ve společném křtu, víře v Ježíše Krista jako Pána a Spasitele a v mnoha jiných článcích víry a tradicích, které sdílíme jako část našeho starokatolického dědictví."¹⁰

Poté co uznaly, že koinonia nebo plné komunio již v jejich konkrétních společenstvích neexistuje, začaly tyto církve navrhovat jazyk odpovídající nové situaci, ve které se nacházejí. Lambethská konference 1998 navrhla výraz „narušeného společenství"¹¹, načež Eamesova komise navrhla, že někdo může dávat přednost výrazům „omezené" nebo „nedokonalé komunio".¹² Ať byly přijaty jakékoliv výrazy, realitou je, jak Eamesova komise jadrně poznamenala, že „komunio je nyní méně plné než bylo".¹³

Epiklezní jazyk a společenství

Když jsem byl svědkem podivné hry selektivního přijetí svátostí podle předsedajícího anglikánsko-starokatolického dialogu v roce 1987 (kde A byl v komuniu s B, B s C, zato však ne A s C), zdálo se, že tam byla znatelný nesoulad mezi eucharistickými modlitbami, které se shromáždění pospolu modlilo každý den, a nedostatkem serióznosti, s jakým byly tyto texty brány, zvláště pak epiklezní prosby.

V poslední době se hodně psalo o původním úmyslu Prospera Akvitánského¹⁴, který popsal, co leží za současným maximem lex orandi - lex credendi.¹⁵ Stačí říci, že je v současné době všeobecným přesvědčením, že to reflektuje stále trvající dialektiku v životě církve, při které modlitba věřících informuje o systematickém vývoji víry církve a že víra, naopak koriguje lex orandi. (Současná liturgická obnova v církvích je zvláště dobrým příkladem toho druhého procesu, ve kterém přehnané středověké, reformační nebo i modernější liturgické texty jsou znovu prověřovány měřítky současné biblické nebo patristické teologie. Výsledkem pro život církví bylo, že liturgické texty jsou brány opět primárně jako locus theologicus.

Když to uvádíme, je důležité si všimnout, že slovník z Lundu nám umožňuje popisovat vztah mezi církvemi, ale není jazykem pocházejícím z liturgie, nýbrž spíše pochází z jazyka kanonického práva. Podle mých nejlepších znalostí se výrazy jako plné komunio, interkomunio, narušené komunio, intercelebrace, otevřené, vzájemné či uzavřené komunio nikdy neobjevily v žádném liturgickém textu. Zde potom máme co činit spíše s lex canonici nežli s lex orandi. Máme co do činění s jazykem, který si nárokuje být jasným a precizním, protože jeho cílem spíše je juristicky vymezit a usměrnit existující vztahy než vytvořit vztahy nové.

Něco zcela jiného najdeme, když se podíváme do skutečně liturgických textů. Správným místem pro začátek hledání nového jazykového řádu je sama eucharistická modlitba, neboť zde se setkáváme s církevní doxologickou proklamací toho, co je centrální v životě víry církve. Uvnitř eucharistické modlitby, jak bych navrhl, je nejpříhodnějším zkoumat epiklezi a prosby bezprostředně spojené s epiklezí. Ty mají své kořeny v třetí části birkat ha mazon neboli závěrečné židovské stolní modlitbě. Text je zásadně eschatologický a prosí Boha, aby splnil všechny věci potřebné pro obnovení Jeruzaléma. Tato stolní modlitba, která se stala jedním ze základních modelů pro to, co se později stalo eucharistickou modlitbou křesťanů, si vždy zachovávala svůj eschatologický charakter (zajisté ne nevhodný pro hostinu, která je sama o sobě ve svém charakteru eschatologická a která dala křesťanům prostředek, jímž mohou vyjádřit svou vizi jak církve, tak i přeměněného světa.¹⁶ Přesto v epiklezi, kdy je Duch svatý svoláván na eucharistický chléb a víno, to tímto požehnáním nekončí, ale jde také o to, aby přijímající Kristova těla a krve se stali účastníky přeměněného světa.

Co chtějí tyto texty samy o sobě říci? Bylo by přínosné projít jistým množstvím eucharistických modliteb užívaných v církvích, které mají „narušené společenství", včetně těch užívaných v průběhu již zmíněného anglikánsko-starokatolického dialogu, kde se konalo „selektivní komunio".

V eucharistické modlitbě z Apoštolské tradice užívané mnoha církvemi částečně kvůli její starobylosti se modlíme:

Prosíme tě, sešli svého svatého Ducha
na oběť své svaté církve,
aby všechny shromažďovala v jednotě.
Daruj všem, kdo se účastní těchto svatých tajemství
plnost Ducha svatého
pro upevnění jejich víry v pravdu.
Tak, abychom tě mohli velebit a oslavovat
skrze tvého Syna, Ježíše Krista.¹⁷

V druhém mešním řádu Nizozemské starokatolické církve se nachází rozsáhlá řada proseb ve spojení s epiklezí:

Sešli proto, prosíme tě, svého svatého Ducha,
dárce všeho života a posvěcení
na nás a na tyto dary
chleba a vína věčného života,
a vezmi je z našich rukou
jako tebe uspokojující oběť,
kterou obětujeme sami sebe tobě tak,
aby chléb, který lámeme,
byl sdílením těla tvého Syna.

Dej nám, abychom my všichni,
kteří se tohoto účastníme,
mohli být u tvého nebeského oltáře
sjednoceni s tebou
společně se všemi svatými a vyvolenými,
s tvou blaženou a slavnou služebnicí Marií,
matkou našeho Pána,
(s jehož/jejíž památku si dnes připomínáme,)
s tvými proroky a apoštoly,
s tvými mučedníky a vyznavači
a se všemi, kteří stojí v tvém království
okolo trůnu ve chválení a modlitbě.
Požehnej svou církev na celém světě
a dej ji jednotu a pokoj.
Obnov zemi podle svého příslibu,
vzpomeň si na všechny národy
a dej všem lidem,
aby ti mohli vzdávat díky a úctu
a chválit tvé svaté jméno.¹⁸

V eucharistické modlitbě B Americké episkopální církve (rovněž 3. modlitbě Anglikánské církve Kanady) se modlíme:

Prosíme tě, dobrotivý Bože,
sešli svého svatého Ducha na tyto dary,
aby mohly být svátostí Kristova těla
a jeho krve nové smlouvy.
Sjednoť nás se svým Synem v jeho oběti,
abychom se pro něj stali přijatelnými
a byli posvěceni Duchem svatým.
V plnosti času
smiř všechny věci v Kristu,
učiň je novými
a doveď nás do města světla,
kde přebýváš se všemi svými syny a dcerami;
skrze Ježíše Krista, našeho Pána,
prvorozeného ve všem stvoření,
hlavu církve
a původce našeho spasení.¹⁹

V kanadské modlitbě 4. epikleze zazní:

Sešli svého svatého Ducha na nás
a na tuto oběť své církve,
abychom se my,
kteří jíme a pijeme u tohoto svatého stolu,
mohli podílet na božském životě Krista, našeho Pána.
Vylij svého Ducha na celou Zemi
a učiň ji svým novým stvořením.
Shromáždi svou církev dohromady
ze všech konců světa do svého království,
kde vládne mír a spravedlnost,
abychom my pospolu se všemi tvými lidmi
každého jazyka, rasy a národa
se mohli podílet na hostině, kterou jsi přislíbil.²⁰

A konečně v modlitbě sv. Basila z Cesareje (americká modlitba D, kanadská modlitba 6) se v moderním překladu modlíme:

Otče,
prosíme, aby v tvé dobrotě a milosti
sestoupil tvůj svatý Duch na nás a na tyto dary,
posvětil je a učinil je
svatými dary pro tvůj svatý lid,
chlebem a krví tvého Syna, Ježíše Krista.
Dej, aby všichni, kdo se dělí o tento chléb a tento kalich,
se mohli stát jedním tělem a jedním duchem,
živou obětí v Kristu
ke chvále tvého jména.²¹

Když zkoumáme prosby těchto epiklezí, objeví se nám celá řada témat. Na prvním místě a neustále je tu jednota církve. Zde je jazyk modliteb velice explicitní: „shro­máždi dohromady"; „dej jednotu a pokoj", „dej, aby... se všichni mohli stát jedním tělem a jedním duchem". Potom se také často modlíme za ovoce této jednoty - aby byla církev naplněna Duchem a byla upevňována ve víře - tak, abychom my, sjednoceni se všemi spasenými, mohli vzdávat neustálou chválu Bohu: Otci, Synu i Duchu svatému.

Dalším nepřehlédnutelným tématem je obnova a změna jak církve, tak i světa. Tyto používané prosby jsou silné a podněcující: „obnov Zemi podle svého příslibu", „usmiř všechny věci v Kristu a učiň je novými", „shromáždi svou církev dohromady ze všech konců světa do svého království, kde vládne mír a spravedlnost, abychom my pospolu se všemi tvými lidmi každého jazyka, rasy a národa se mohli podílet na hostině, kterou jsi přislíbil."

Pokud bereme lex orandi vážně, potom asi musíme dojít k závěru, že části námi vytvořené kanonické terminologie jsou velice málo vhodné. A nakonec si musíme přiznat, že vytváří jistý paradox. Naše eucharistické modlitby, když se modlíme za jednotu, předpokládají, že všichni přítomní, nakolik jsou pokřtění, se budou podílet na eucharistických darech. Když se takto modlíme, je nám připomínáno, že načrtáváme realitu, která ještě nebyla úplně dosažena. Eucharistie je předkrmem budoucího království. Účastníme se předjímané události: království, které je, ale které má ještě přijít.

Dej, abychom my všichni, kteří se dělí
o tento chléb a tento kalich,
se mohli stát jedním tělem a jedním duchem,
živou obětí v Kristu
ke chvále a slávě tvého jména.²²

Při anglikánsko-starokatolickém dialogu navrhl Sigisbert Kraft, biskup starokatolíků v Německu, že „nejenom nepřátelé potřebují smíření, ale i ti, kteří žili dlouhou dobu jeden vedle druhého..." Přes svou znalost, že skrze lůno křtitelnice jsme byli znovuzrozeni a učiněni jedním tělem v Kristu, přicházíme ke stolu Páně ve své lidské křehkosti, která potřebuje odpuštění a smíření tak, že požíváním Kristova těla a krve smíme - slovy Augustina - „uzřít co jsme a stát se tím, co vidíme."

Když jsme ochotni uznat, že náš způsob slavení eucharistie nese nedokonalý obraz toho, čím máme být - ať jako jednotlivci nebo jako konkrétní společenství - potom snad mohou být naše vzájemné celebrace mezi námi - coby církvemi - viděny v novém světle. I když stále rozděleni a rozbiti, zůstáváme otevřeni Duchu, který nás skrze eucharistické dary přeměňuje v to, v což jsme povoláni být. Nepřicházíme ke společnému stolu, abychom spatřili v každém jiném to, co doufáme najít (tak jako víme, že i k svému vlastnímu stolu nepřicházíme, abychom nalezli sebe samy takovými, jakými bychom měli být), avšak s vizí proměněné církve a s vírou, že Bůh, který je věrný ve smlouvě s námi, v nás bude pracovat, tak jak slíbil.

Z anglického originálu The Eucharistic Epiclesis: A Possible Way Forward for Communion Among the Churches, obsaženého ve sborníku Liturgia et unitas: Liturgiewissenschaftliche und ökumenische Studien zur Eucharistie und zum gottesdienstlichen Leben in der Schweiz, vydavatelé Martin Klöckner a Arnaud Join-Lambert, Labor et fides, Ženeva 2001, přeložil Josef König.

1 The Second World Conference on Faith and Order. Ed. Leonard HODGSON. New York 1938, 251.

2 The Third World Conference on Faith and Order. Ed. Oliver S. TOMKINS. London 1953, 49-59 (dále jako Lund Report, tj. Zpráva z Lundu). Zajímavé je, že tato kapitola následuje bezprostředně po kapitole „Způsoby bohoslužby", která hrála významnou roli jako popud k ekumenické reflexi přístupu k úloze, kterou bohoslužba má v ekumenickém hnutí. Srv. David R. HOLETON - John St. H. GIBAUT, Gottesdienst und ökumenische Bewegung, in: Handbuch der Liturgik, vydavatelé Hans-Christoph SCHMIDT-LAUBER a Karl-Heinrich BIERITZ. Göttingen 2 1995, 195-206, zde 196-198.

3 Lund Report (poznámka 2), 51.

4 Lund Report (poznámka 2), 51 nn.

5 I když nějaká jednoznačně jasná pravidla pro celebrování ve starokatolických církvích, které ordinují ženy, nejsou definována, (srv. God‘s Field, 25.10.1997), pokud by český nebo polský celebrant měl koncelebranty z církví, které ordinují ženy, potom je celá celebrace považována za „kontaminovanou" a členové PNCC se přijímání neúčastní.

6 Povážlivý skandál nastal před několika lety, kdy Penelope Jamiesonové, biskupce z Dunedinu na Novém Zélandě, bylo na návštěvě v diecézi Sydney dovoleno liturgické oblečení jáhenky, ne však biskupky.

7 Při pokusu nabídnout teologickou bázi pro tzv. „potřebnou a naprosto výjimečnou anomálii preferovanou před schizmatem" zvláštní Eamesova komise (komise arcibiskupa z Canterbury pro otázky společenství a žen v episkopátě, které předsedá Robert Eames, arcibiskup z Armaghu) vyhlásila, že „s takovými ordinacemi nesouhlasící kněží a obce nesmí jít tak daleko, aby zneuznávali kanonická práva svých biskupů nebo aby vyhlašovali, že nejsou ve společenství se svým ordinářem." The Eames Commission: The Official Reports. Toronto 1994, 30.

8 Zajímavé je, že rezoluce 14 Lambethské konference 1958, v odpovědi na výrazy doporučené konferencí v Lundu, doporučila, že „kde mezi dvěma církvemi, které nejsou ze stejné denominační nebo konfesní rodiny, existuje neomezené communio in sacris zahrnující vzájemné uznání a přijímání úřadu, jsou vhodnými výrazy doporučenými k užívání pro nižší stupeň společenství mezi církvemi termíny „plné komunio"... „interkomunio". The Lambeth Conference 1958: The Encyclical Letter from Bishops together with the Resolutions and Reports. London 1958, 1.35. Jasně se předpokládalo, že anglikánské světové společenství existuje v koinonii neboli partnerství, které je perfektnější jednotou nežli ta popisovaná pojmem „plné komunio".

9 Eames Commission: The Official Reports (srv. poznámka 7), 31.

10 „Prohlášení" biskupů PNCC z 25.5.2000, 1.

11 Zpráva v oddílu Mission and Ministry (§ 148) užívá výraz narušení s jistou nuancí: „Pro některé je episkopát coby znamení jednoty v anglikánském společenství, narušen již zahrnutím žen. Pro jiné je episkopát coby znamení jednoty v anglikánském společenství již narušen ve své podstatě, fakticky výlučně mužské." Poté (v §150) je použit výraz k popsání situace, ve které se anglikánské společenství nyní nachází jako „narušené komunio", a tento výraz jednou prosazený, se dostal do všeobecného užívání. The Truth Shall Make You Free: The Lambeth Conference 1998. London 1988, 61.

12 Eames Commission: The Official Reports (srv. poznámka 7), 31.

13 Tamtéž.

14 Sv. Prosper Tiro z Akvitánie (kolem 390-kolem 455) byl teolog a spisovatel, je považován za patrona básníků. Pozn. red.

15 Michael G. L. CHURCH, The Law od Begging: Prosper at the End of the Day, in: Worship 73 (1999), 442-453.

16 Paul Gibson žádá o opatrnost, když pozoruje, že příliš často tyto eschatologické prosby „kladou velký důraz na správné lidi jdoucí do nebe, poté co zemřeli, avšak kladou příliš málo důraz na realizaci Ježíšem zvěstovaného království pro oblasti světa sužované kmenovými válkami, na třídy lidí žijících v pseudootroctví, a na ty vrstvy populace, které trpí nedostatkem nebo jsou vytlačovány na okraj společnosti kvůli svému odlišnému vzhledu nebo kvůli svým osobním nálepkám." „Eucharistic Food" (přípravný dokument pro 6. mezinárodní anglikánskou liturgickou konzultaci). Barkeley CA 2001, 6.

17Překlad z The Holy Sacrifice of the Mass. Scranton 1992, 83. Tento text a dále uvedené texty byly užívány v angličtině při anglikánsko-starokatolickém dialogu v roce 1987.

18 Kerkboek van de Oud-Kaholieke Kerk van Nederland. Baarn 1993, 434 nn.

19 The Book of Common Prayer ... According to the Use of the Episcopal Church. New York 1979, 369; The Book of Alternative Services of the Anglican Churcj pf Canada. Toronto 1985, 199 nn.

20 Tamtéž, 203.

21 Book of Common Prayer (srv. poznámka 18); The Book of Alternative Services (srv. poznámka 18), 209 nn.

22 Tamtéž.