Neopomeneš vyplniti kolonku dotazníku

Když v těch dnech vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán všecken svět, šli všickni, aby zapsáni byli, jeden každý do svého města – alespoň tedy podle zprávy, kterou nám o tom zanechal sv. Lukáš, evangelista. Letos naopak všickni a jeden každý cítili povinnost psát do novin dlouhé rozklady, proč nevyplňovat sčítací archy statistického úřadu pravdivě a že jim je úředníci porovnají s daňovým přiznáním a poté ještě prodají bytovým zlodějům. Obavy z přiznávání pravdy je v Česku cítit všude. Není se tedy co divit, že křesťané, moravisté a jiné minority veřejně nabádaly své sympatizanty, aby odvážně přiznali do dotazníku, co jsou zač. Když se někdo ostýchá přihlásit mobilní telefon a deset metrů čtverečních podlahové plochy navíc, jakpak by se nebál přiznat se ke svému národu a ke svému Bohu?

Koneckonců na podporu censů máme my křesťané morální právo – Ježíš je v jistém smyslu dítě sčítání lidu a zrodil se v symbolické nuzotě v Betlémě na seně jen proto, že jeho rodiče disciplinovaně uposlechli nařízení s minimální zárukou ochrany osobních údajů. A truchlosměšné poměry v našem státě možná ospravedlňují i směšnotruchlivé akce katolického marketingu. Přesto zůstávají otázky: Je podstatou křesťanského hlásání přesvědčovat lidi, aby vyplnili kolonku dotazníku? Máme své spoluobčany upomínat na sčítání lidu, anebo spíš na Pána? Je osnovou křesťanství návrat ke kořenům a držba tradic, anebo spíše orientace na boží budoucnost? Je znakem katolictví polévání hlaviček miminkům, anebo spíše projevy dospělé víry? Jde církvi více o statistické jednotky, které použije v politickém vyjednávání, anebo spíše o opravdové věřící, kteří se k Bohu přihlásí častěji než jednou za desetiletí?

Wolfgang Frühwald v tomto čísle referuje o neprávem pozapomenuté knize, reagující na pošlapávání božích přikázání a lidských práv jistým totalitním režimem, jehož potentáti, ubohé duševní zrůdy, si namýšleli, že jsou větší než Mojžíš a mohou sami diktovat zákony lidstvu. Když jsem jeho text četl, vděčně jsem si uvědomil, že naše země je už více než deset let demokratická. Ale všechnu tu duševní a duchovní malost, zbabělost kombinovanou s velikášstvím, prohnanost s tupostí, nedůvěřivost s drzostí, neúctu k posvátnému se sebezbožštěním – zkrátka dědictví různých totalit – jsme ještě zdaleka nepohřbili. Je cítit na každém kroku, kouká se na nás z obrazovek, šustí na stránkách novin; nedávná televizní krize nebo tahanice kolem sčítání lidu jsou jenom špičky ledovce. A pomalu pracovat proti tomuto nánosu bahna, to by mohla být křesťanská misie pro náš postkřesťanský národ daleko spíše než propagace vyplňování kolonek.

Hlavní článek tohoto čísla, obsáhlejší studii Pavla Hradilka o hledání ekumenické podoby západní liturgie, si možná se zájmem přečtou i ti, kteří jsou spokojeni s liturgií své konfese a otázka ekumenického slavení je příliš netrápí. Poznání vývoje a historické pestrosti liturgických forem nám pomáhá odkrývat i hlubší roviny té liturgie, které se účastníme co neděli. Ekumenické slavení samo však není utopií ani v zemi s převažujícím katolicismem – vždyť vedle oficiálního římského postoje, podle něhož společné slavení předpokládá plnou jednotu, se i v katolické církvi prosazuje myšlenka, že dostačí shoda v podstatných otázkách víry, bratrská láska a snaha jednotu uskutečňovat a hledat.