Formule udělování svátostí

V prvních stoletích byla chápána liturgie svátostí jako slavnost, při níž obec děkuje a chválí Boha za jeho spásné jednání, aby pak prosila o to, aby Bůh také v této slavnosti znovu dal obci svoji spásu. Přitom si obec byla ve víře jistá, že v ní skutečně Bůh spásně působí. K tomu nepotřebuje žádnou formuli udílení, jen třeba při křtu vyznání víry katechumena v trojjediného Boha a polití vodou nebo při svěcení anamneticko-epikletickou konsekrační modlitbu spojenou s vkládáním rukou.

Ve středověku pak začíná do popředí vystupovat zájem o otázku, kdy a čím přesně je svátost působena. Bylo vždy zřejmé, že je při tom třeba úkon nebo vysvětlující slovo v modlitbě nebo vyznání. Augustin v souvislosti se svěcením křestní vody říká: Slovo přistupuje k základu (element) a vzniká znamení spásy (sacramentum). Později se stále více ale dostává do středu právní aspekt, s nímž je nezbytně spojeno zúžení zorného úhlu. Už nás přestala zajímat slavnost jako celek, ale stále více to, co scholastika nazývá formou a materií: ústředním jednáním je materie ve vlastním slova smyslu (materia proxima), materie ve vzdálenějším slova smyslu (materia remota) je prvkem (element). Přesněji – materia proxima křtu je polití, materia remota je voda. Při eucharistii je tím prvním jídlo, hostina, tím druhým pak chléb a víno. Formou je účinné slovo, které činí z věcného prvku (elementu) svaté znamení: nyní už tedy není důležitá anamneticko-epikletická modlitba, ale forma udílení. Při křtu už nestačí vyznání katechumena a obce, ale je knězem oznámeno: „Já tě křtím… “

Jestliže tedy byla na počátku svátost určena vedle jednání prosebnou modlitbou, žádající Boha o jeho přispění, a zároveň modlitbou přímluvnou, pak se nyní přechází k oznamovací formuli udílení. Tak je tomu u křtu a u svátosti pokání (smíření). Při eucharistii je také stanoven text, totiž část eucharistické modlitby, která jen exegeticky, ne liturgicky, uvádí zprávu o ustanovení, neboť tato slova připojená vztažnou větou nejsou žádným čtením nebo dokonce formulí, nýbrž ústřední částí anamneticko-epikletické eucharistické modlitby. Není zde proto zvolena oznamovací formule, protože pak by kněz musel říci: „Říkám ti, chlebe, staň se tělem Kristovým“. A zároveň se na rozdíl od jiných svátostí vždy trvalo na tom, že ke konsekraci nestačí tato slova samotná, ale musí být vyslovena celá eucharistická modlitba.

Při slavení svátostí se ale myslelo především na to, aby ritus, který byl středověkou teologií považován za podstatný pro dosažení účinku – např. slova proměnění, křestní formule atd. – byl proveden s úzkostlivou přesností, zatímco ostatní úkony byly často „vykonány“ jen chvatně, protože sice byly předepsány, ale pro účinek svátosti nebyly považovány za podstatné. Přitom nebyla zjevná didaktická a pedagogická funkce liturgických znamení a jejich vliv na nezbytné spolupůsobení příjemce svátosti, jehož víra je přece pro její uskutečnění spolurozhodující.

Při tomto deformovaném chápání svátostí a jednostranném hodnocení jejich objektivní působnosti bylo porozumění znamením nepatrné: často byly pro znamení používány atrapy a pochopení slova nebyl přikládán žádný význam. Naproti tomu koncil jasně říká: Svátosti „víru nejenom předpokládají, ale také ji slovy a věcmi živí, posilují a vyjadřují. Proto se nazývají svátosti víry. “ (SC 59)

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, přeložil Ondřej Bastl.