Byl mým otcem!

Právo a důstojnost člověka v exilové literatuře

V prosinci 1943 vyšla v nakladatelství Simon and Schuster v New Yorku kniha s anglickým názvem The Ten Commandments. Ten Short Novels of Hitler’s War Against the Moral Code. Úvod ke knize vydané Arminem L. Robinsonem tvoří rozhovory Hermana Rauschninga s Hitlerem – později odhalené jako fikce, za nimi následuje deset příběhů, každý k jednomu přikázání Desatera (v Lutherově řazení) o národně socialistickém znetvoření tohoto významného mravního zákona světa; v něm mají, podle autorů této knihy, kořeny veškerá základní práva člověka. Spolu s Thomasem Mannem se na této knize podíleli autoři, kteří patřili od dvacátých let k avantgardě světové literatury a z nichž někteří museli odejít před Hitlerovými armádami do amerického exilu: Sigrid Undsetová, Rebeka Westová, Louis Bromfield, John Erskine, Bruno Frank, André Maurois, Jules Romains, Hendrik Willem van Loon a Franz Werfel. Idea knihy byla fascinující, provedení excelentní, ale ohlas u kritiků relativně nepatrný, i když se kniha dobře prodávala. Když na přelomu roku 1943-44 vyšla, nemusel být již nikdo ani v USA poučován o zločineckém charakteru hitlerovského režimu. Noviny, které se vzájemně předháněly ve zprávách z evropských a tichomořských bojišť, tuto literární senzaci zatlačily do polohy fejetonu. Kniha se však přesto dostala v roce 1944 na seznam amerických bestselerů, původně plánované zfilmování se však nepodařilo uskutečnit, stejně jako překlad z angličtiny do dalších světových jazyků. Německý překlad vyšel teprve v roce 1988.

O prvotní ideji knihy nás Thomas Mann zpravuje v Románu jednoho románu, tedy ve Vzniku doktora Fausta: „Deset mezinárodně známých spisovatelů mělo v dramatických povídkách pojednat o zločinném zneužití mravního zákona každého z desatera Božích přikázání a ode mne se žádalo, abych k tomuto souboru za honorář tisíc dolarů napsal krátký esejistický úvod. “ (Z úvodu se pak v průběhu práce stala povídka o prvním přikázání – Nebudeš míti žádných bohů přede mnou, která vyšla v němčině již v roce 1944 ve Švédsku pod názvem Zákon. ) Přitom stojí za pozornost skutečnost, že se o knize uvažovalo na podzim roku 1942, tedy v roce, který znamenal pro nacionální socialismus významný obrat, kdy spadla poslední maska a „konečné řešení“ nebylo jen plánováno, ale také se začalo uskutečňovat. Uvažovalo se o ní před porážkou u Stalingradu, před kapitulací německých oddílů v Africe a před popravou sourozenců Schollových v Mnichově. Idea knihy byla „morálně polemická“. Polemická, protože byla zaměřena proti nacionálnímu socialismu, proti jeho pohanským myšlenkám o vykoupení a proti spasitelské ideji spojované s osobou „Vůdce“, proti démonicky propagandistickému zneužití náboženské mluvy, které odsoudil papež Pius XI. již v roce 1937: „Propadnout bludné nauce a mluvit o národním bohu, o národním náboženství, mohou jen povrchní duchové. Jen oni mohou podniknout tak šílený pokus chtít uvěznit Boha, tvůrce veškerenstva, krále a zákonodárce všech národů, před jehož velikostí jsou národy jako kapky v moři, do hranic vlastního národa, do úzkého prostoru jedné rasy. “ Když na smrt nemocný papež hovoří o tom, že tento Bůh dal svá přikázání jako suverénní bytost, jako by předjímal základní myšlenku této knihy. „Tato přikázání platí nezávisle na čase a prostoru, na zemi a rase. Tak jako boží slunce osvěcuje všechno, co má lidskou tvář, tak i jeho zákon nezná žádné výsady a výjimky. “ Podobně jasnou interpretací Desatera, zaměřenou proti rasovým zákonům nacionálního socialismu, je základní morální idea knihy… Podle Hermanna Rauschninga Hitler odmítl Desatero již v roce 1933: „Já jsem Pán tvůj Bůh“ – řekl – „Kdo? Tento asiatský tyran? Ne! Přijde den, kdy proti těmto přikázáním vztyčím desky nového zákona. A dějiny poznají naše hnutí jako velkou bitvu za osvobození lidstva, jako osvobození od kletby hory Sinaj, od temného koktání nomádů, kteří již nemohli věřit svým vlastním zdravým instinktům… Proti tomu bojujeme: proti duchu masochistického sebetrýznění, proti kletbě takzvaných morálních zákonů, posvěcených, aby chránily slabé před silnými, před nesmrtelným zákonem boje, velkým zákonem božské přírody. Proti takzvanému Desateru. Proti tomu bojujeme. “ I když jsou Hitlerova slova výmyslem Hermanna Rauschninga, činy nacionálních socialistů tato slova přesně kopírovaly – a příběhy, které se v knize odehrávají, ozřejmují tento nový zákon panské rasy jako znetvoření onoho „moral code“, v Dekalogu ukrytého mravního zákona.

I. Thomas Mann

Kniha o Desateru přikázání je postavena na faktu zakotvení lidských práv v nábožensko-mravní ideji důstojnosti člověka, odvozené od jeho stvořenosti, a na líčení porušování této lidské důstojnosti, přičemž však novela Thomase Manna zastupující demytologizující biblickou kritiku ze stanoveného rámce spíše vypadává.

Židovské téma se ovšem táhne celou knihou, vždy s charakteristickou obměnou: právě ve změně tématu se Thomas Mann velmi rychle vzdálil od morálně polemického záměru knihy a obrátil se k tomu, co se v raném novověku nazývalo „rozpravou vznešených duchů“, k polemice se studií Sigmunda Freuda Člověk Mojžíš a monoteistické náboženství, se Schönbergovou skladbou na téma Mojžíš a s představou, kterou měl o Mojžíši Heinrich Heine: Mojžíš jako umělec, který z dezorientované masy lidí tvoří (orientací na příkazy sesílajícího Boha) národ – izraelský národ. Tím upřednostňuje vztah k vlastnímu dílu, k ideji umění jako prezentaci národa a umělce jako vychovatele, před idejí veřejného odsouzení nacionálního socialismu, k níž se znovu vrací až v téměř násilně konstruovaném závěrečném Mojžíšově monologu. Působivý Mojžíšův proslov, který je výmluvným odsouzením teroristického nacionálně socialistického režimu, Thomas Mann sám označil za dodatek, kterým se vrací k Rauschningovu úvodu. Od podzimu r. 1940 se Thomas Mann postavil do služeb psychologického vedení války a obracel se nyní k lidem v Říši v krátkých relacích s necenzurovanými informacemi o událostech v Německu i jinde prostřednictvím stanice BBC v Londýně. Dne 25. dubna 1943, kdy padl Stalingrad, podzemní hnutí Bílá růže bylo utopeno v krvi a v plném proudu pokračovaly transporty do vyhlazovacího tábora Osvětim, promlouval Německu o Mojžíšovi, velkém objeviteli Boha, a o Hitlerově prokletí. Ospravedlňoval přitom boj spojenců proti Německu tím, že jde o křížovou výpravu za lidskou důstojnost: „Ve svobodné, ale událostmi doby diktované volbě pojednává v této knize deset autorů o přikázáních, která byla lidstvu dána v dávných dobách, aby byla jeho základním zákonem. Spíše však pojednávají bod po bodu o blasfemickém zneuctění, kterého se tomuto základnímu zákonu lidské slušnosti dostalo od mocností, proti kterým se svět, který ještě ctí náboženství a humanitu, po dlouhém zdráhání chopil zbraní. Jinými slovy kniha pojednává o válce a o tom, oč v ní jde. “ Umělec se zde již nejeví jako tvůrce jednotlivých postav, nýbrž jako stvořitel celého národa, který přežil po celá tisíciletí jen kvůli tomuto původu. „Mojžíš , tvoří‘ celý národ, nejvytrvalejší v dějinách, který přetrvá i současné pronásledování; zakládá jedinečné produchovnělé náboženství, na jehož základě se může vytvořit národ a v němž nachází svou oporu; a vytváří písmo, které se stalo prostředkem lidské vzdělanosti. “ „Zvláštním způsobem“ se událo již Mojžíšovo narození. Thomas Mann ho koncipoval jako míšence nejen proto, že rasistické šílenství nacionálního socialismu se snažilo prosadit absolutní čistotu krve, nazvanou arijská, nýbrž i proto, že to považoval za zástupný model i pro svou vlastní osobu jak v případě svého původu (matka pocházela z románského jihu, přísný otec ze severu), tak v případě vlastního manželství s Kateřinou Pringsheimovou pocházející z německé židovské rodiny. Mojžíš Thomase Manna je synem faraonovy dcery a hebrejského otroka, projevuje se v něm všechna vášeň z porušování přikázání a přestupování mravního zákona, a přesto v sobě náruživosti stále znovu potlačuje (jako mnohé postavy v díle Thomase Manna) a neprojevuje je navenek a nevydává je – jako zvrácená ideologie nacionálních socialistů – za nový mravní řád. Mojžíš Thomase Manna nebyl oním fanatikem řádu, jakým se představil světu typ nacionálního socialisty – typ člověka, který zachovává pořádek a disciplínu i v podmínkách nelidskosti. Mojžíš Thomase Manna podléhal sám ze své vůle sklonu k násilným činům a temné smyslnosti, a přesto v sobě cele dokázal přivést mravnost a smyslovost do stále ohrožované a často porušované rovnováhy, která je zárukou zachování lidské důstojnosti.

Tak Mojžíš vykřesal, podobně jako Michelangelo, z neotesaného kamene zotročeného lidu – tím, že mu připomněl Boha jeho otců – národ, který měl být vzorem pro všechny ostatní národy, protože se v něm z náboženství zrodila důstojnost a kultura: „Ano, když jim oznámil, že Jahve, Neviditelný, v nich má zalíbení, přiznal Bohu a zdůraznil něco, co možná i bylo boží, co ale bylo přinejmenším vlastní i jemu: že on sám má zalíbení v krvi svých otců jako kameník má zalíbení v neopracovaném kameni, ze kterého zamýšlí zhotovit jemně propracovanou a vysokou postavu, dílo svých rukou…“

II. Franz Werfel

Franz Werfel, který se sám označoval za Žida věřícího v Krista, vedl v roce 1941 bohatou korespondenci s profesorem Egbertem Munzerem, která byla poprvé zveřejněna v roce 1959 v Hlasech ze světa pod názvem Izrael, lidský svědek božího zjevení. Jako Thomas Mann získal ze sebraného materiálu pro román o Josefovi námět své povídky Zákon, Franz Werfel čerpal náměty pro tuto korespondenci z myšlenkového okruhu svého románu o Bernadettě Soubirousové, vizionářce z Lurd, dokončeného v roce 1941, a tyto myšlenky dále rozvádí v povídce pro Robinsona s anglickým názvem Thou shalt not take the name of the Lord thy God in vain (Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo), která nese v německé verzi titul Historie obnoveného kříže. Povídka s poněkud krkolomným příběhem o oběti rabiho Aladara Fuersta, který se nechává zabít příslušníky oddílů SA, aby své komunitě dopomohl k útěku přes maďarskou hranici, je Werflovým existenciálním příspěvkem k prudkým debatám probíhajícím ve 40. a ještě i v 50. letech našeho století o obrácení židů na křesťanskou víru; od doby, co křest již není vstupenkou do evropské kultury – jak tomu bylo ještě za Heina – od doby, kdy byly křesťany zdánlivě v Kristově jménu zabity statisíce Židů, z těchto debat již mnoho nezbylo. V rozhovoru katolického kaplana se jeho přítelem rabínem zřetelně ve Werfelově novele vyvstává skutečnost, že existence a důstojnost církve a důstojnost židovství jsou spolu téměř tragickým způsobem spojeny. Že Izrael není modelem národa vedeného zákonem o lidské důstojnosti, jak je tomu u Thomase Manna, nýbrž sama v sobě potřebná a přímo pro stav církve nutná součást lidského společenství. „Co by nastalo, “ táže se rabín Fuerst, „kdyby všichni Židé na světě přijali křest? Izrael by zanikl a s ním by byl z povrchu zemského vymazán poslední soudobý, fyzický svědek zjevení Boha. Svatá písma, nejen Starý, také Nový zákon, by se stala nepodstatnou legendou srovnatelnou s mýty starých Egypťanů nebo Řeků… Jsem přesvědčen o tom, že Izrael přežije tak dlouho, jak dlouho bude žít církev; ale i církev je s ním spojena tak, že když padne on, padne i církev. “ „Co vás vede k takovému přesvědčení, “ zeptal se kaplan. „Utrpení, kterým jsme prošli až do dnešního dne, “ odpověděl rabín. „Nebo si myslíte, že by Bůh dopustil, abychom toho tolik a tak dlouho vytrpěli, po všechna ta tisíciletí, a to všechno nadarmo?“ Žid, kterému jeho pronásledovatelé upírají důstojnost být člověkem, obnovuje důstojnost svých vrahů, kteří ji svým pronásledováním ztratili. Tím, že jejich symbol – hákový kříž – převrací zpět na symbol Žida Ježíše, který svou smrtí na kříži (následovanou rabínem Fuerstem) přinesl světu vykoupení. Izrael je „Kristovo lidství“. Snad největší dar Izraele světu, mínil Franz Werfel v roce 1941, „byla role, kterou musel podle nejvyššího úradku přijmout v božském dramatu spásy, aby tak umožnil vykupitelský čin. “ Místo toho, aby tyto věty použil jako úvod ke své knize o Lurdech, použil je jako námět povídky ke třetímu přikázání, na jejímž konci se praví: „A jen Bůh ví, jestli bude celému světu dopřáno udělat to, co malý Žid Aladar Fuerst udělal svýma slabýma rukama. “

III. André Maurois

Námět s židovskou tématikou jako modelové téma o důstojnosti člověka a jejího ponížení skrze mocné, kteří nutili člověka k přestoupení božího zákona, dosahuje svého vrcholu v povídce od André Mauroise k sedmému přikázání: Nepožádáš manželky bližního svého. Autor vypravuje příběh mladé wagnerovské pěvkyně pařížské opery, úspěšné na mezinárodní scéně, která ve třicátých letech vystupuje jako hostující pěvkyně v Bayreuthu. V obsazené Paříži je pak denuncována a donucena opustit své místo, neboť její otec je Žid. Maurois popisuje praxi, běžnou v oněch letech, podle níž mohly matky prominentních dcer prohlásit pod přísahou, že dcera není manželským dítětem židovského otce, nýbrž že je nemanželským dítětem neznámého árijského otce, čímž se napravoval (údajný) deficit v rasové čistotě, ale současně se z rodiny vylučoval její židovský člen. Maurois popisuje muka ve svědomí mladé ženy, kolísající mezi láskou k rodičům a mezi téměř nábožensky vyznávaným wagnerovským kultem, muka matky, kolísající mezi láskou k manželovi a láskou k dítěti, i utrpení otce, kterému nebylo nikdy dovoleno hrát roli krále Leara na scéně, ale až v reálném životě. Když se nakonec Marty Alberty, matky mladé pěvkyně, u soudu ptají, proč nepřiznala dříve, že otcem její dcery je jiný muž než ten židovský, který ji vychoval a který ji miloval, matka odpovídá: „Vždy mě učili, že cizoložství je smrtelný hřích… “ „Existují různé stupně provinění, “ říká na to soudce, který rozhodoval podle rasových zákonů. „Nejtěžším zločinem je poskvrnění čisté rasy. Jestliže se spáchá cizoložství, aby se předešlo těžšímu provinění, je cizoložství zdravým, statečným činem, skutkem pokání… my němečtí nacionální socialisté nepřipisujeme cizoložství stejný význam jako odbytá židovsko- křesťanská civilizace. “ To je ukázkové naplnění programu vytyčeného Robinsonem a Rauschningem – popsat tragický nátlak, pod nímž se lidé vzdávají své důstojnosti a páchají těžké hříchy, aby uchovali život a existenci svých dětí. Maurois by ovšem nebyl autorem subtilního psychologismu, kdyby neukázal, jak nikdy nespáchaný, ale jen doznaný a křivou přísahou ještě vystupňovaný hřích žije svým vlastním životem, jak narušuje nikdy nezklamanou důvěru uvnitř tohoto věrného manželství, a jak ničí životní elán obou starých rodičů… Pod tlakem nových zákonů jsou lidé nuceni porušovat přikázání lásky k rodičům, manželské věrnosti a pravdomluvnosti, a konečně i přikázání Nezabiješ, projevené v sebevraždě rodičů. Dcera, která po premiéře Soumraku bohů spěchá domů, aby otci zabránila v sebevraždě, může očistit pošpiněnou čest svých rodičů i svou vlastní pouze tím, že se při pohledu na své mrtvé rodiče přizná ke svému původu: „Byl mým otcem! volala. On byl mým otcem…! Jsem na něho pyšná. Řekněte to všichni: On byl mým otcem!“

Thomas Mann, který se od povídek tohoto druhu distancoval i tím, že tvrdil, že novelou Zákon prodal kočku v pytli, ze které se pak vyklubal mladý lev, přesto v monologu Mojžíše před lidem Izraele shrnul in nuce ještě jednou celou knihu: porušování přikázání, aktuální hřích spáchaný vědomě či nevědomě, ze slabosti nebo v hněvu, rozlišoval od povyšování hříchu na zákon, od potlačování mravního zákona a důstojnosti člověka. Proto jeho Mojžíš říká: „Do kamene z hory jsem vytesal abecedu lidského chování. Ale ať je vytesána i do tvého těla a krve, aby se každý, kdo poruší jediné slovo z tohoto Desatera, ve skrytu zděsil sám před sebou a před Bohem, a aby ho zamrazilo u srdce, že přestoupil Bohem stanovené meze… Ale ať je proklet člověk, který nyní vstane a řekne: ,Již nemají žádnou platnost.‘ Ať je proklet ten, který by vás učil: , Vstaňte a buďte svobodni! Lžete, vražděte a loupěte, smilněte, znásilňujte a nechejte otce a matku bez pomoci, neboť takový je úděl člověka. Velebte mé jméno, protože jsem vám zvěstoval svobodu…‘ A pozvednu svou nohu, praví Pán, a zašlápnu ho do bláta – do hlubin země uvrhnu rouhače, sto dvanáct sáhů hluboko ho uvrhnu, a člověk i zvíře ať se obloukem vyhnou tomu místu, kde jsem ho zavrhl, a ptáci nebeští ať se vysoko nad zemí vyhnou tomu místu, aby ho nepřeletěli. A kdo vysloví jeho jméno, ten ať plivne do všech čtyř světových stran, ať si otře ústa a řekne: , Chraň!‘. Aby země zase byla zemí, údolím pro potřeby člověka, ale žádnou loukou s mršinami. Řekněte všichni amen! A všechen lid řekl: amen. “

W. Oderski (vyd. ): Die Menschenrechte, Patmos 1994, přeložil Ladislav Kabát, zkráceno.