213 - únor 2010

Mistr Eckhart

Johannes Eckhart z Hohenheimu (asi 1260-1328) byl největším ze středověkých mystiků, který ve svých strhujících kázáních v lidovém jazyce zpřístupňoval hlubiny spekulativní intelektuální mystiky jak vzdělancům, tak nejširším vrstvám posluchačstva.

Na svět přišel v rodině nižšího šlechtice, správce hradu Hohenheim u Gothy. Asi ve dvaceti letech vstoupil do dominikánského řádu a věren řádové tradici pilně studoval v Kolíně nad Rýnem a Štrasburku, kde se po vysvěcení věnoval duchovnímu vedení několika klášterů ženské větve řádu. Roku 1298 se stal převorem kláštera v Erfurtu a provinciálním vikářem Duryňska. V letech 1300-1302 vykládal Sentence Petra Lombarda na pařížské universitě a svůj tamní pobyt zakončil získáním magisterského gradu. R. 1303 se stal provinciálem saské dominikánské provincie, ke kteréžto funkci roku 1307 přibral pozici generálního vikáře provincie české a v témže roce na několik let přesídlil do Prahy. R. 1311 byl opět vyslán do Paříže, aby se o dva roky později přesunul zpět do Štrasburku a Kolína nad Rýnem, kde byl r. 1320 jmenován prvním profesorem na tamním řádovém učilišti. V roce 1326 byl obviněn z hlásání bludů a odjel se pak obhajovat před papežský stolec do Avignonu. Zde zřejmě v dubnu r. 1328 umírá.

Eckhartovým nejvlastnějším médiem bylo kázání, případně jeho psaná podoba, a na druhém místě traktátová tvorba. Jeho kázání byla formálně jednoduchá, ale pronášená brilantním jazykem - ostatně Eckhartův vliv na vývoj němčiny je srovnatelný například s vli­vem Lutherovým. Promluvy prokládal častými citacemi a odkazy na církevní otce, ale i na antické autory. Obracel se spíše k rozumu nežli k srdcím posluchačů - a těm, kdo byli (také intelektuálně) připraveni mu naslouchat, nabízel hluboký ponor do vlastních smělých představ o Bohu samém, jeho bytí a jeho vztahu k lidstvu a konkrétnímu člověku. Jeho spisy, rozvíjející obdobná témata, neobsahují ucelený systém, ale odhalují Eckharta jako myslitele trojí cesty: jako filosofa, jako teologa a jako mystika. Přestože jeho obecný obraz téměř zcela vyplňuje třetí charakteristika, Eckhart byl rovněž scholastickým teologem, rozvíjejícím osobitě řádový poklad - učení sv. Alberta a sv. Tomáše. Náročná témata jeho promluv sdělovaná přímým jednoduchým jazykem budila nezřídka podezření hlavně vzdělanějších kruhů, které se obávaly, že hluboké pravdy víry a teologie by mohly v hlavách nevzdělaných posluchačů (a ještě častěji snad posluchaček), ke kterým se Eck­hart hlavně obracel, působit nežádoucí zmatení. Za těmito udáními (které ne zcela neopodstatněně poukazovaly také na jisté beghardské a panteistické rysy některých Mistrových výroků) stála však pravděpodobně v první řadě závist a žárlivost na Eckhartův úspěch u posluchačů. Pikantní je, že za žalobou na Eckharta stáli jeho (méně úspěšní) dominikánští spolubratři. R. 1325 vyslal Jan XXII. do Německa vizitátora Mikuláše ze Štrasburku, který po seznámení se s případem zbavil Eckharta všech podezření a nařčení. Proti Eckhartovi však nepřestal intrikovat kolínský arcibiskup Jindřich z Virneburgu, který nechal sestavit kompendium podezřelých názorů a sentencí vybraných z Eckhartových spisů a zaslat je do Avignonu k přezkoumání. Tohoto procesu se Eckhart osobně účastnil, ale nedožil se konce. Tím bylo vydání buly In agro dominico v r. 1329. Zde je 15 Eckhartových výroků označeno za bludné a 11 vět je „podezřelých či scestných". Jeden z posudků, který byl vůči posuzovanému učení krajně nepříznivý, vypracoval Vilém z Ockhamu. Bula ovšem rovněž uvádí, že Eckhart bludný smysl jmenovaných výroků ještě před smrtí odvolal. Podstatou Eckhartovy výpovědi o Bohu je přesvědčení, že vše, co opravdu je - tedy bytí, dobro a pravda - je Bohem, jedním jediným Jedním. Toto radikální přeznačení Tomášova ztotožnění Boha se samotným bytím do výroku, že samo bytí je Bohem, se stalo mottem zamýšlené Eckhartovy „sumy" jménem Trojdílný spis (z nějž se zachoval pouze úvod), ale zároveň přitahovalo značnou pozornost kolínských i kuriálních inkvizitorů.

Bez Eckhartova impulsu si nelze představit celou pozdně středověkou, ale ani novověkou německy psanou mystiku počínaje Jindřichem Susem a konče slezským Angelem Silesiem v 17. stol. Eckhartův ohlas nalezneme dokonce i v pozdním díle Martina Heideggera.

Jan Klípa