(dokončení z minulého čísla)
„Jsme křesťané, neboť skrze křesťanské společenství se můžeme setkat s Kristem, slyšet jeho slovo a odpovědět na ně ve víře. Shromažďujeme se při bohoslužbě, které můžeme naslouchat a opět ve společenství svou víru vyjádřit; a skrze toto vyjádření ji obnovit a prohloubit." 1
Liturgie se uskutečňuje ve společenství věřících, a proto každá z předchozích kapitol nějakým způsobem připomněla účast celého společenství na liturgickém dění.
II. vatikánský koncil přinesl nový pohled na úlohu společenství. Odvrací se od podoby shromáždění, pasivně odkázaného na službu kleriků, kteří jediní mohli dříve mít účast na liturgickém konání, a navrací slavení eucharistie do středu života církve.2 Společenství je nyní chápáno jako subjekt liturgie a vedle eucharistie se nově (či opět) i v něm, jakož i v osobě předsedajícího a ve Slově zdůrazňuje autentická přítomnost Kristova.3
O shromáždění věřících se zmiňují různým způsobem oba dokumenty Universa Laus (UL): Shromáždí-li se lidé v Ježíšově jménu (UL I. 1.1); Společný zpěv shromáždění (UL I. 3.6); Liturgie nemůže existovat bez společného naslouchání Božímu Slovu (UL II.1.4); Zpěv sjednocuje jednotlivé osobnosti se společenstvím (UL II. 2.3); Zpěv společenství je vždy možný, ale pokaždé probíhá v hledání jeho vlastního naplnění (UL II. 2.10); Hudba a zpěv vybízí skupinu a jednotlivce v ní k vytvoření jedné bytosti. (UL II. 3.2)
I. dokument hovoří o hudbě bohoslužby, jež „je shromáždění předkládána jako symbolické znamení toho, co je slaveno." (UL I. 4.1) Tento motiv je v II. dokumentu svým způsobem opět vyzdvižen, ale s poněkud změněným poukazem na jeho předmět. II. dokument přesouvá pozornost ke „zpívajícímu tělu členů společenství", jež coby symbolické znamení toho, co je slaveno, nabízí tomuto společenství samo sebe. Hudba už není jen poukazem na to, „co je slaveno", ale „dovoluje... všem se sjednotit" a „bez ohledu na odlišnosti se stát jedním tělem." (UL II. 3.1)
Z takového společenství nemá být nikdo vyloučen (srov. UL II. 3.1). Proto se i od hudby vyžaduje, aby dokázala „vytvořit prostor mystické jednoty" a vybízet „skupinu a jednotlivce v ní k vytvoření jedné bytosti". (UL II. 3.2)
Hudební praxe minulých staletí předpokládala jasné rozlišení mezi hudbou církevní a světskou. Dnes však zaznívá požadavek poněkud odlišný - hudba, jež má zaznít při liturgii by měla korespondovat s hudebním jazykem, který je celému společenství známý a srozumitelný. Hudba tedy nemá mít nijak „univerzální" či „uniformní" charakter, společný všemu křesťanstvu, kterému by se věřící při bohoslužbě měli podřizovat. Naopak, ona sama by měla vyjít vstříc jejich potřebám, být v souladu s kulturními zvyklostmi, brát ohled na věk a potřeby shromážděných.4 Tento požadavek zaznívá již v I. Dokumentu: „Liturgický úkon je společné konání určitého shromáždění, které se sejde v určitý čas na určitém místě. Slovo, zpěv a hudba se týkají bez omezení každého přítomného." (UL I. 3.2)
II. dokument dodává myšlenkám o společenství další, sociální aspekt, který přesahuje hranice liturgie a dotýká se i ostatních oblastí každodenního života.
S jeho poselstvím korespondují například i slova apoštolského listu Jana Pavla II. Mane nobiscum Domine, který rovněž vybízí k vyjití za hranice chrámu i okamžiku, v němž je liturgie slavena, neboť: „Křesťan, který se účastní slavení eucharistie, učí se od ní být podněcovatelem společenství, míru a solidarity ve všech životních situacích."5 Pravost našeho slavení neprokážeme úzkostlivým dodržováním předepsaného ritu, ale láskou a „starostlivostí o ty, kdo jsou v nouzi."6
Kvalita společného prožívání liturgie je pro II. dokument Universa Laus jednou ze základních podmínek k plnohodnotnému slavení bohoslužby a hudba či společný zpěv jsou jedinečnou skutečností, jež je může spoluutvářet. II. dokument vyzdvihuje (v návaznosti na I. dokument) význam společenství označením křesťanské praxe za cosi „bytostně společenského" (srov. UL II. 2.4; UL I. 2.4), co nás vyzývá k naslouchání druhým, tedy k vyjití ze sebe sama, abychom mohli pozorně naslouchat zpěvu společenství a plně si uvědomovat „každodenní konkrétní přítomnost těch, kdož jsou našimi bratry a sestrami". (UL II. 2.5)
„Naše hlasy se nikdy nesmí odchýlit od jednohlasu, ale spíše na něm mají být založeny. Je chybou, pokud jeden couvá, zatímco se druhý žene vpřed, pokud jeden prosazuje svůj hlas, zatímco druhý docela přestane zpívat. Každý se musí pokusit smísit jejich hlas v jeden hlas chóru, bez napodobování citar, jež se okázale snaží strhnout na sebe pozornost. Vše musí být předestřeno před zrak Boží, ne z touhy potěšit lidi či sebe sama."7 (Nicetas z Remesiana, 5. stol.)
Liturgie je zajisté záležitostí celého společenství, ale svou funkci bezezbytku naplňuje pouze tehdy, může-li se jí každý plnohodnotně, sám za sebe, aktivně účastnit. II. dokument tento požadavek předkládá ve všech obrazech, které jsem doposud zmiňovala. Všemi disponuje každý zvlášť i celé společenství - naslouchání, čistě individuální akt, který však přivádí naslouchajícího k pozornému přijetí ostatních; tělo jako nástroj komunikace, základní znak lidské identity na jedné straně a na straně druhé toto tělo odevzdané a propojené s ostatními v „tělo jediné" (srov. UL II. 2.12); či zpěv jednoho každého v souznění s hlasy společenství.
Sacrosanctum concilium (SC) , jakož i dokumenty o liturgické hudbě, jež přišly po II. vatikánském koncilu, včetně I. dokumentu Universa Laus připouštějí, ba doporučují při výběru repertoáru přihlédnout k prostředí a zvyklostem jednotlivých společenství slavících liturgii - přesto se nikdy nevzdálily myšlence jednohlasu. II. dokument Universa Laus nám tento obraz předestírá snad nejvýmluvněji.
Sacrosanctum concilium nás zpravuje o tom, že „matka církev si velmi přeje, aby byli všichni věřící vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech" (SC 14), z které mají čerpat „skutečně křesťanského ducha." (SC 14) Texty a obřady je pak třeba upravit tak, aby byly snadno srozumitelné a lid na nich mohl mít „plnou účast, aktivní a v duchu společenství. (SC 21) Věřící nemají být přítomni tajemství víry jako „stranou stojící a němí diváci", ale mají mu „pomocí obřadů a modliteb" dobře porozumět. (srov. SC 48)
V II. dokumentu najdeme mnoho podobných motivů. Zmínila jsem „jednohlas", avšak ne ve smyslu doslovném, pouze jsem si tento termín hudebního názvosloví vypůjčila, abych mohla lépe přiblížit poselství II. dokumentu. Jeho třetí kapitola je uvedena nadpisem „Slavení jedním srdcem a jedním hlasem". Nejedná se o hlas sjednocený po vzoru gregoriánského chorálu. Na prvním místě ani „hlas" nestojí, ale je zmíněn až za „srdcem", které má jako první být tím, co vede k jednotě, upevňuje ji a dává jedinečným způsobem zaznít hlasu společenství.
Ohlédnu se nyní zpět k citátu v úvodu této kapitoly. Je v něm líčena potřeba jednohlasu, jehož rytmu, tempu i melodii by se všichni bezezbytku měli přizpůsobit. Jeho úkolem zde je sklonit se před Boží tváří, bez přílišného ohledu na ty, kdož se klaní. Taková představa působí poněkud syrově, nevlídně a nevzbuzuje zrovna touhu se k tomuto zpěvu připojit.
II. dokument jakoby volil pro cestu ke stejnému cíli zcela opačný výchozí bod. Již poukaz na „slavení" vzbuzuje dojem čehosi radostného, co se neodehrává v osamocení, ale dává tušit příslib setkání, z nichž se nelze, než těšit. První rovina tohoto setkávání se odehrává mezi slavícími navzájem. II. dokument nenabádá k násilnému přizpůsobování se „zpěvu společenství", ale poukazuje - podobně jako I. dokument - na možné odlišnosti. Nedotýká se však již pouze rozdílů v kulturních zvyklostech, ale obrací se přímo do středu společenství, k odlišnostem jednotlivých osobností slavícího shromáždění. Hudba a zpěv jsou pak prostředkem, jenž dovoluje tyto odlišnosti přijmout, a aniž by byl kdokoliv vyloučen se spojit v jediné tělo, vytvořit jedinou bytost. (srov. UL II 3.1; 3.2) Připojení k hlasu společenství pak již není nijak násilným, ale přirozeným, spontánním aktem, „mystickou jednotou", „kde mohou lidské bytosti sdílet skutečnosti, jež jsou pro ně podstatné." (UL I. 3.2)
II. dokument nikterak nepopírá myšlenku „jednohlasu", ale cesta k němu podle něj může vést jen skrze vstřícnost a otevřenost druhým. Potom nám pozorné naslouchání a zpěv dovolí opustit sebe samé a vyjít vstříc ostatním. (srov. UL II. 3.1)
Tato „otevřenost" a odevzdanost není pouhým vyjádřením soucitu s každým, koho na této cestě potkáme, ale přivádí nás dál, k Tomu, jenž je tím pravým „středem liturgie".
O bytostném propojení hudby a liturgie hovoří podobně například i Dokument z Milwaukee, v němž se tvrdí, že píseň křesťanské bohoslužby spojuje společenství s Kristem, který je jejím zdrojem i obsahem a zpěv společenství označuje za výraz Kristovy přítomnosti.8 Až Jeho přivítání uprostřed společenství je nejpodstatnější rovinou onoho „setkávání".
Hlasy věřících nemají při liturgii být ničím menším, než připojením se k chvalozpěvu, který zní v domě Pána. (srov. UL II. 3.2)
„Zde pro věřící loudíš tón,
věz, nehraješ sám pro
sebe!
Vždy čistě, prostě, zbožně hrej,
bys
ducha jich vznes‘ do nebe!"9
Má-li být hudební poloha liturgie vskutku kvalitní, prosta zbytečných nahodilostí a nejistot, které by bránily svobodné a plné participaci věřících, neobejde se bez poučeného vedení. Proto následující kapitolu věnuji všem zodpovědným za toto „soužití" hudby a liturgie.
„Hudba je jazykem víry, který věřící potřebují k plné, vědomé a aktivní účasti na liturgii. ... Naučit lidi jazyku hudby ,..., znamená formovat společenství k poznávání jeho vlastního hlasu. To znamená vést jej k tomu, aby uvěřilo, že jeho zpěv je podstatný. Zpěv společenství je ‚cantus firmus‘, na kterém je závislé všechno ostatní hudební dění v liturgii. Povzbudit tento postoj a vystavět důvěru společenství v jeho vlastní zpěv je prvotní zodpovědností každého, kdo vede liturgickou hudbu." 10
Nahlédneme-li do dokumentů, jež se dotýkají liturgické hudby, shledáme i v této oblasti nemalý posun v důrazu na charakter a požadavky na hudební úřad.
Motu Proprio Pia X. nás zpravuje především o technických náležitostech, jimiž se má hudba prezentovat. Přináší, z našeho pohledu velice přísná, ustanovení o formě a „obsazení" jednotlivých hudebních částí liturgie, v nichž hudebníkům zapovídá užívání „klavíru, jakož i nástrojů hřmotných nebo rozmarných"11, účast „takzvaných hudebních kapel" 12 a pouze zpěvákům přiznává „pravý liturgický úřad"13 - z čehož ovšem vyvozuje například i nezpůsobilost žen k takovému úřadu. (Pouze „osoby osvědčené zbožnosti a počestného života, které svým zbožným chováním při liturgických úkonech se ukazují hodny svatého úřadu, který vykonávají."14)
Dokumenty II. vatikánského koncilu i ty, co po něm následovaly, již (jak už bylo zmíněno) dovolují při výběru i provedení liturgické hudby mnohem větší volnost, nekladou přímo tak striktní požadavky na příkladnou osobnost kantora a ostatních muzikantů, ale v každém z nich nalezneme v určité podobě volání po jejich dostatečné poučenosti a vzdělání nejen v oblasti hudby, ale i liturgie.15 Muzikantům přináleží úloha ne nepodobná roli vychovatelů, a proto předně oni sami musí být řádně vzdělaní a poučení. Často zaznívají výtky jako v předmluvě k Music in Catholic Worship, že „k službě v hudebním úřadu jsou obvykle zváni lidé pro své hudební schopnosti, ale nikoliv kvůli znalosti liturgie," ačkoliv obojí by mělo jít ruku v ruce a být náležitě rozvíjeno16; či výzvy k posílení liturgicko-hudebního vzdělání církevních hudebníků, jež by mělo zahrnovat studium historie liturgické hudby, církevních dokumentů a především role hudby ve společenství.17
Ani I. dokument Universa Laus nezůstává k tomuto tématu lhostejný. Zmiňuje „liturgické funkce hudby", tedy rozmanitost hudby měnící dle požadavků konkrétních částí liturgie, a připomíná tak, že „obeznámení se s aspektem zaměřeným na určitý účel je nevyhnutelné pro všechny, kdož mají zvláštní zodpovědnost za bohoslužbu" (UL I. 7.3) V komentáři k tomuto dokumentu pak čteme, že hudebníci se již nemohou prezentovat pouze svou hudební „výstrojí" - svými hudebními znalostmi a dovednostmi, podobně jako autor operního libreta musí být dobře obeznámen s nároky tohoto žánru. Proto i ti, kdo se chtějí zapojit do služeb liturgie, ji musí dobře znát a být srozuměni se skutečnostmi, jež budou jejich počínání formovat.18
Mění se i dříve obvyklá pozice hudebníků, kteří jakoby stáli mimo liturgické dění - nyní jsou vtahováni do samého středu společenství, jehož jsou součástí a kterému mají sloužit. Právě motiv „služby" je v této souvislosti - jak zakrátko osvětlím - charakteristický i pro II. dokument Universa Laus.
Liturgical Music Today označuje přináležitost hudebníka k danému společenství za prvořadou - „on, či ona je především členem společenství."19 A jako každý ve společenství je pak i on věřícím, s osobní zkušeností víry a obrácení, s potřebou naslouchat evangeliu a vyjádřit modlitbu.20 Není tedy žádným „zaměstnancem", či „dobrovolníkem", ale „služebníkem, tím, kdo sdílí víru, slouží společenství a vyjadřuje skrze hudbu lásku k Bohu i bližním." 21
Vzpomeňme na slova Motu Propria Pia X. o „pravém liturgickém úřadě" zpěváků22 a postavme vedle nich citát Sacrosancta concilia: „Také přisluhující, lektoři, komentátoři a členové chrámového sboru vykonávají skutečnou liturgickou službu. Proto ať plní svůj úkol s upřímnou zbožností podle řádu, jak se sluší na tak vznešenou službu a jak to od nich právem požaduje Boží lid." (SC 29)
Zdá se, jakoby onen úřad, vykonávaný příkladnou osobou, sestoupil z kůru doprostřed společenství a byl tak povýšen na službu, aby se mohl tomuto společenství v plnosti vydat. Nejedná se však o zcela nový směr, jímž by se liturgičtí hudebníci měli až nyní začít ubírat, jako spíše o návrat k praxi církve prvních staletí, kdy byla služba liturgického zpěváka považována za řádnou liturgickou službu. Svědectví o tom nalezneme v dokumentu Statuta Ecclesiae Antiqua z let 476-485, v němž se dochovala promluva, již pronáší kněz k žalmistovi během udělování ministeria: „Vide ut quod ore cantas, corde credas, et quod corde credis, operibus probes."23 („Konej tak, aby to, co zpíváš ústy, věřil jsi srdcem, a to, co věříš srdcem, abys činy uskutečnil.")
Právě tímto směrem se ubírá i text II. dokumentu Universa Laus. Marně bychom v něm hledali konkrétní ponaučení jak, kde, či jakou liturgickou hudbu předkládat, ale dozvíme se mnoho o přístupu a výchozí pozici těch, kdo ji chtějí provozovat. Hovoří o „služebnících Slova" a „služebnících písně", jejichž „úkolem je naslouchat společenství, aby probudili jeho vlastní hlas a mohla svobodně zaznít jeho vlastní píseň". (UL II. 1.10) Opět se zde setkáváme s motivem „naslouchání". Tito „služebníci" jsou prvními „posluchači Slova", a proto by jako první měli být „naslouchajícími", mít „liturgické uši" (srov. UL II. 1.9) a umět prostřednictvím slova, písně, postoje, či ticha „otevřít uši" celého společenství.
„Služebník" je nemyslitelný bez vztahu ke společenství, k víře církve, či bez vztahu k solidaritě se společenstvím. Ti, kteří se starají o průběh celé liturgie, mají dohlížet a vytvořit vhodné podmínky, aby nikdo nebyl ze společenství vyloučen, a proto nesmí ignorovat hlasy společenství, vyjadřující jeho postoj k hudbě. (srov. UL I. 9.3) II. dokument navazuje na poselství prvního, který vylučuje pouhý „technický příspěvek, aniž by se (spoluúčinkující) sami začlenili do věřící a slavící obce," aby mohli „lépe vyhovovat požadavkům bohoslužby obcí, když se liturgie zúčastní, vyslechnou slovo a odpoví na něj, takže sami lépe pocítí, jak by mohla obec svoji víru zdůraznit." (UL I. 6.5)
Oba dokumenty kladou důraz na srozumitelnost a přístupnost liturgické hudby jednomu každému ve společenství:
„... Slovo, zpěv a hudba se týkají bez omezení každého přítomného. Je nepodstatné, zda je určitý úkon proveden jedním, dvěma lidmi, či všemi společně, vždy je to konání celého společenství." (UL I. 3.2)
„Aby i ti nejposlednější našli své místo, nesmí být liturgická hudba nepřístupná. ..." ( UL II. 3.3)
Úkolem zmíněných „služebníků" tedy je rozpoznat potřeby svého společenství a nalézt způsob, jak je uskutečnit, aby se jejich bdělé a pozorné naslouchání dokázalo vrátit v podobě společné písně a otevřít tak každého ve společenství sobě samému, svým bližním i Slovu, neboť:
„Upokojit, sjednotit, osvobodit, přivítat a obrátit: to slavení s doprovodem hlasů a nástrojů znamená. Pokud je zpěv v křesťanské liturgii takový, může se hudební úřad v církvi zdát impozantním. Skladatelé, kantoři, animátoři a instrumentalisté nemohou než se oddat službě křesťanské liturgii tím, že dovolí společenství stát se předmětem slavení skrze utvoření jednoho těla a naslouchání výzvám Ducha okolo nich." (UL II. 3.5)
Haleluja.
Zpívejte Hospodinu píseň
novou, jeho chválu v shromáždění věrných!
Ať se Izrael
raduje ze svého Tvůrce, ať synové Sijónu jásají nad svým
Králem,
ať tanečním rejem chválí jeho jméno, ať mu pějí
žalmy při bubnu a při citaře.
Hospodin má ve svém lidu
zalíbení, pokorné oslaví spásou.
Věrní ať jásají v
slávě, ať plesají na svých ložích.
Ať svým hrdlem
vyvyšují Boha, s dvojsečným mečem v svých rukou,
aby nad
pronárody konali pomstu, tresty na národech,
aby spoutali
řetězy jejich krále, železnými okovy ty, kdo jsou u nich ve
cti,
aby na nich vykonali soud, jak o tom psáno. Je
to čest
pro všechny
jeho
věrné.
Haleluja.
(Žalm 149, 1-9)
...svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele (Ko 3, 9-10)
V poslední kapitole I. dokumentu Universa Laus, nazvané „Znamení nového člověka" , vyvstávají dvě témata: Jedním je „nové lidství", shledávané v požadavcích „na hudbu křesťanské bohoslužby", jež „směřují ke svému cíli, představit a uskutečnit v zmrtvýchvstání Ježíše Krista obnoveného člověka" (UL I. 10.1). A druhým „nová píseň", na níž je nahlíženo jako na polyfonii chvalozpěvu, zpívanou hlasy všech kultur, z nichž „některé... již po staletí zpívají v nesčíslných formách ‚novou píseň‘, o níž hovoří žalmy a Janovo Zjevení," zatímco „jiné národy a kontinenty jsou povolány, aby i své vlastní umění postavily do služby tohoto chvalozpěvu." (UL I. 10.3)
Celý druhý dokument pak může být chápán jako pokračování a rozvinutí této kapitoly, neboť zmíněná témata přejímá. Jeho směr pohledu se však poněkud posunul. Nerozjímá toliko nad rozmanitostí světa ani nad nezměrným odkazem minulých staletí, ale je blíže konkrétnímu společenství, v němž je liturgie slavena. „Novou píseň, jež je současně dobře známá a přesto neslýchaná" dle textu II. dokumentu „tvoří shromáždění věřících" (UL II. 3.3), jehož zpěv „nese pečeť nové radosti" (UL II. 2.9). Tento zpěv je sice poznamenán dotekem, tušením a radostným očekáváním přicházejícího Království, ale pro zatím nepřekonatelné „limity individuálního i společného naslouchání" (UL II. 2.9) nemůže být ještě konečnou formou kýženého chvalozpěvu.
Co se tedy onou „novou radostí", „novým lidstvím" a „novou písní, jež je známá a přesto neslýchaná" (UL II. 3.3) rozumí?
Hudební svět si často propůjčoval text 149 žalmu (za všechny zmíním například „Cantate Domino" Heinricha Schütze, či „O sing into the Lord" Henryho Purcella), aby dle jeho nabádání radostně a s vděčností oslavoval příchod Spasitele. Právě tato slova ponejvíce vypovídají o tom, jak úzce může být hudba propojena s liturgií.
„Nová píseň" je poukazem na symbolický charakter hudby, jež má vpravdě jedinečnou schopnost překročit své vlastní hranice a otevřít všem, kdo se jí účastní, pravý obsah a poslání liturgie. Ač se v jiných dokumentech nesetkáme třeba přímo s touto terminologií, některé jejich pasáže směřují k témuž cíli.
Musicam Sacram například shledává liturgii doprovázenou zpěvem společenství radostnější, schopnou jasněji projevit tajemství posvátné liturgie, jež je „předobrazem nebeské liturgie ve svatém městě Jeruzalémě". 24
Dokument z Milwaukee hovoří o hudbě jako o „symbolickém jazyce společenství", jež může - pro svou výjimečnou povahu a nenapodobitelné vyjadřovací prostředky - sloužit jako prostředek Božího sebe-sdělení. Tím, že se odehrává v čase, symbolizuje Boží působení v dějinách, a naopak svou zdánlivou neuchopitelností může být obrazem Boha, jenž je zároveň přítomný i skrytý. Svou dynamičností symbolizuje Boha, volajícího nás k dialogu, svou schopností sjednocovat symbolizuje spojení s Bohem a ostatními lidmi; a tím, že evokuje osobní účast je obrazem zosobněného Boha. Liturgie je prvotní teologií a vyjádřením víry církve, hudba pak její nedílnou součástí.25
Hudba liturgie není pouhou hudbou k poslechu, k níž by bylo možné zaujmout neutrální stanovisko, či ji posuzovat obvyklým způsobem, hodnotícím míru libosti, či nelibosti, jakou se k dané hudbě vztahujeme. Podle komentáře k I. dokumentu vychází liturgická hudba ze dvou předpokladů:
1. vyjadřuje víru společenství, oslavujícího přítomnost i očekávaný příchod Božího Království,
2. je vždy krokem na cestě k „novému lidství", k němuž všichni křesťané směřují účastí na eucharistii a tedy svým podílem na Kristově smrti a vzkříšení.26
Starý zákon vidí obnovu lidství v působení Ducha, dávajícího srdce schopné poznat Boha. Z pohledu Nového zákona bývá tento výraz chápán jako obnovení v Kristu, skrze křest, bez ohledu na rasu, vyznání, kulturní či sociální zázemí.27 Slovy II. dokumentu je pak „Nová Píseň ... písní Nového Lidství, která aktualizuje Slovo: zpíváme nejen svými hlasy, ale i svými životy. Tak se sám zpívající stává chválou, jež je milá Bohu." (UL II. 2.6)
Hudba v liturgii má moc dotknout se nejniternějších zákoutí duší věřících a svým působením je proměnit. „Nová píseň" po skončení liturgie neutichá. Zaznívá i do všedního života těch, kdo se nebrání jí naslouchat. II. dokument se táže, jakým způsobem může být píseň „nová", přičemž v této souvislosti rozjímá i o všedním životě a o gestech, která je nutno učinit. Rozpoznává pak, že není možno volat Kyrie eleison vedle utiskovaných, aniž bychom těmto utiskovaným zároveň nepodali pomocnou ruku. (srov. UL I. 10.1; UL II. 2.5; 2.9)
Přesahem do každodenního života však poselství II. dokumentu nekončí. Již v závěru dokumentu prvního je poukázáno na eschatologické hledisko, jež pak druhý dokument rozvíjí. Hudba v liturgii není tedy pouhým popisným symbolem, ale živým obrazem Toho, jenž je přítomen a má přijít. (srov. UL I. 10.1, UL II. 2.8)
„Zpěv společenství je vždy možný, ale stále hledá své vlastní naplnění. Takto je zpěv svědectvím o Zaslíbení: hlásá, že Království je již přítomno. Současně je prorockým znamením: oznamuje, že Království má teprve přijít. V přítomnosti Království a v očekávání jeho příchodu nedodávají naše písně nic k tomu, čím Bůh je, ale přitahují nás k němu blíž." (UL II. 2.10)
Stejné přesvědčení dovedlo oba dokumenty ke shodnému závěru: v liturgii nás hudba pomáhá otevřít evangelijní zvěsti. Užití hudby však nesmí být násilným vniknutím do svobody, jež je vlastní a nezbytná pro všechny účastníky liturgie. Takových negativních zkušeností si byli vědomi tvůrci obou dokumentů Universa Laus a varují, obzvláště v II. dokumentu, před hudební praxí, jež by se vzdalovala poslání liturgie, či si osobovala nemístný nárok usměrnit a podřídit sama sobě prožívání svátostné chvíle.
Do středu zájmu Universa Laus se dostává mystérium liturgie a věřící, aktivně se účastnící bohoslužebného dění. Liturgie je v pravém slova smyslu oslavou a hudba v ní má svátostnou hodnotu. Volba repertoáru i hudebních nástrojů musí tedy umožnit shromážděným vyjádřit svou víru autenticky, tak, aby nebyli vytrženi ze zvyklostí vlastních jejich kulturnímu zázemí.
Rozmanitost kulturních prostředí, z nichž vzešli autoři obou dokumentů, je předurčuje k nebývalé otevřenosti a vstřícnosti k rozličným zvyklostem a potřebám konkrétních společenství. Říká se, že hudba je univerzální řečí, která má moc oslovit a dovést k porozumění lidi bez ohledu na rasu, národnost, či společenské postavení. Ano, hudba tento potenciál zajisté v sobě nese, ale nemyslím si, že stejná melodie vyvolá shodnou odezvu například u italského i japonského posluchače. Právě v liturgii má však hudba za úkol svou komunikační funkci naplnit a působit jako prostředník setkání nejen mezi shromážděnými navzájem, ale především mezi nimi a Bohem. V liturgii není tedy podstatné porozumět hudebnímu žánru, ale sdělení, které prostřednictvím hudby promlouvá.
II. dokument představuje spíše než „hudbu v liturgii" „hudbu liturgie". Význam slova „hudba" v něm nabývá dalších rozměrů - můžeme ji zaslechnout nejen v písni či zvuku varhan, ale i v tichu, modlitbě, při naslouchání evangeliu... Jak jsme viděli, v textu dokumentu bychom marně hledali konkrétní ponaučení, jak při liturgii hrát a zpívat, a přesto se dozvíme mnohé o samé podstatě liturgické hudby a přístupu k ní nejen ze strany hudebníků, ale celého slavícího společenství. Právě ke společenství, s ohledem na všechna jeho specifika, se II. dokument neustále obrací.
Společný zpěv v něm není již pouhým zkrášlením liturgie, ale skutečností, jež, oživena Duchem, sjednocuje a povolává ke svornosti a společné modlitbě. (srov.UL II. 2.3) Avšak nejen zpěvem jsme povoláváni k účasti na slavení liturgie, předchází tomu naslouchání zpěvu ostatních. II. dokument vybízí k naslouchání, jakožto aktu, který je podmínkou k otevření se společenství i „okolnímu světu". (srov. UL II. 2.4) Připomíná, že způsob, jakým jsme přijímáni, ovlivňuje i otevřenost a vstřícnost k druhým, a proto je nezbytné vykročit jako první, aby ti, kdo přicházejí, věděli, že i jejich hlas smí uvnitř společenství zaznít.
„Zpěv svou podstatou zve každého k sebevydání. Skrze svou služebnou povahu vede zpěv krůček po krůčku ty, kdo zpívají, k odevzdání sebe sama v modlitbě Ducha, skrze Krista". (UL II. 2.6)
K tomu, aby hudba naplnila toto poslání, je nezbytná úloha hudebníků, kteří mají jako první naslouchat společenství a předložit mu takový obraz hudby, jakému nejlépe porozumí, a který „dovolí společenství stát se subjektem slavení skrze utvoření jednoho těla a naslouchání výzvám Ducha". (UL II. 3.5) Hudba liturgie nemá být „jednosměrnou" skutečností, která rozděluje společenství na ty, kdo ji vytvářejí a ty, kdo ji přijímají, ale darem, který všichni zároveň dávají a jsou jím obdarováváni. (srov. UL II. 3.4)
II. dokument tedy vybízí k oproštění se od veškeré sobeckosti a zahleděnosti do sebe, aby se tělo společenství mohlo stát vpravdě tělem Kristovým. Nehledá cestu v uniformní jednotě, ale otvírá se kráse a jedinečnosti jednoho každého společenství.
V raných dobách křesťanství se církve v jednotlivých částech světa lišily organizací, věroučnými důrazy i liturgií, ale to jim nezabraňovalo ve vzájemném uznání, neb vždy spatřovaly sounáležitost v eucharistickém slavení, jež jim bylo společné. I slova II. dokumentu připomínají, že křesťanstvo dnešních dnů, jakkoliv pestré, nepřestává být jedním tělem Kristovým, které je pozváno ku společnému slavení. Hudba nepromlouvá toliko k našemu rozumu, ale spíše k srdcím, a proto je nenahraditelným a jedinečným způsobem, kterým je nám umožněno v liturgii zakusit zvěst evangelia a zároveň jím na ni odpovědět.
Hudba liturgie by se měla stát onou „novou písní", vyjadřující „přechod od smrti k životu" (UL II. 3.6), která začíná v tichu a naslouchání, překračuje hranice hudby i liturgie a zaznívá až do všedních dnů.
„Na sklonku dne nás mohou naše každodenní starosti ohlušit. Ale liturgie má moc nás bez ustání učit a znovu-vychovávat v naslouchání slovu i písni." (UL II. 1.11)
1 Music in Catholic Worship (MCW) 1
2 srov. JANDEJSEK, P., 2000, s. 139
3 srov. JANDEJSEK, P., 2000, s. 140
4 srov. The Snowbird Statement on Catholic Liturgical Music 7
5 Mane nobiscum Domine 27
6 Mane nobiscum Domine 28
7 in: CRIVELLI, J.-C., 2002, s. 4
8 Srov. The Milwaukee Symposia For Church Composers: A Ten-Year Report 20
9 Rukověť varhaníkova aneb návod, kterak při mši svaté hráti, 2006, s. 1
10 The Milwaukee Symposia For Church Composers: A Ten-Year Report 20
11 Motu Proprio Pia X. (MP) VI/19
12 srov. MP VI/20
13 srov. MP V/13
14 srov. MP V/14
15 srov. SC 115; Musicam Sacram (MS) 24
16 srov. The Music Documents: Music in Catholic Worship and Liturgical Music Today, 1995 s. 4
17 srov. The Snowbird Statement on Catholic Liturgical Music 13
18 srov. DUCHESNEAU; VEUTHEY, 1992, s. 35
19 srov. Liturgical Music Today (LMT) 64
20 srov. LMT 64
21 srov. LMT 64
22 srov. MP V/13
23 MUNIER,C. [ed.], Statuta Ecclesiae Antiqua 98, in: Concilia Gallie A. 314-A. 506, Corpus Christianorum Series Latina 148, Turnholti 1963, s. 183-184
24 srov. MS 5
25 srov.The Milwaukee Symposia For Church Composers: A Ten-Year Report 13-14
26 srov. DUCHESNEAU; VEUTHEY, 1992, s.107
27 srov. DUCHESNEAU; VEUTHEY, 1992, s.142
Poslední komentáře