216 - květen 2010

William z Ockhamu

William z Ockhamu (též Vilém z Occamu, asi 1285 - 9. dubna 1347) byl jedním z nejvlivnějších filosofů pozdní scholastiky a jeho názory v oblasti politického myšlení měly značný dopad na podobu pozdně středověkého papežství a vztahu světské a církevní moci.

Narodil se někdy kolem r. 1285 ve vesnici Ockham v jihoanglickém hrabství Surrey a zřejmě záhy vstoupil do františkánského řádu. První pramenná zmínka o jeho životě - zápis o subdiákonském svěcení v únoru roku 1306 - se totiž o jeho příslušnosti k řádu již zmiňuje. Od r. 1308 studoval filozofii na univerzitě v Oxfordu, kde dosáhl někdy v letech 1317-18 bakalaureátu a spolu s tím i právo přednášet Sentence Petra Lombardského. Nezískal však titul magistra, což mu v intelektuálním světě vyneslo přízvisko venerabilis inceptor - „ctihodný začátečník". Důvody jeho přerušené akademické kariéry měly zřejmě univerzitně-politické pozadí. Velkou roli zde hrál tehdejší kancléř univerzity John Lutterell, zapřísáhlý tomista a odpůrce františkánské filozofie.

Od r. 1320 přednášel tedy William na františkánském učilišti v Londýně. Ne však dlouho: roku 1323 získal Lutterell od krále povolení k cestě do Avignonu, kde předložil kurii 57 „mylných" vět z Ockhamových spisů a obvinil jej z hereze. Následujícího roku byl ke kurii povolán i Ockham, aby své názory obhájil. Ačkoli komise sestavená k vyřešení kauzy nalezla v jeho učení 29 heretických sentencí a papež Jan XXII. se nezdál být Williamovi nakloněn, k rozsudku nedošlo. Obžalovaný však byl nucen setrvat v Avignonu čtyři roky v jakési lehčí formě domácího vězení.

V době Ockhamova pobytu v Avignonu vrcholil zásadní spor o podobu františkánského řádu a o observanci původní Františkovy řehole. Hlavním bodem byla přirozeně otázka chudoby. S rostoucí popularitou řádu se začaly množit dary a odkazy zbožných donátorů, mezi nimiž často byly i cenné nemovitosti. Zprvu řád statky pouze užíval, ale nevlastnil, avšak později bylo nutno vyřešit samotnou otázku vlastnictví. K tomu přibyl učený spor, zda Ježíš a apoštolé vlastnili - ať již jako jednotlivci nebo kolektivně - nějaký majetek. Přestože bylo možno chápat diskuzi jako otázku obrany identity řádu, a takto tedy jako jeho vnitřní záležitost, záhy se problematika rozšířila na celou oblast vysokého kléru a jeho vztahu k majetku - a potažmo na otázku legitimity nakládání s Kristovým odkazem ze strany církve jako celku.

Obzvláštním odpůrcem „evangelijní chudoby" byl papež Jan XXII., který se v tomto bodě utkal s radikálně naladěným generálním představeným františkánů Michaelem da Cesena. Ten dorazil do Avignonu r. 1327 a pověřil Williama z Ockhamu kritickým rozborem papežských výroků k této problematice. Ockhamův závěr byl jednoznačný: Papežské názory jsou heretické a ten, kdo je zastává, proto nemůže být papežem. Po tomto verdiktu začala být avignonská půda pro zástupce spirituálů v čele s Cesenou a Ockhamem horká. 26. května 1328 uprchli do Pisy, kde právě meškal papežův protivník z nejmocnějších - exkomunikovaný (totéž postihlo i Cesenu a Ockhama) císař Ludvík Bavor­ský. Pod jeho ochranou dorazil Ockham roku 1330 do wittelsbašské rezidence v Mnichově.

V následujících letech se zde zabýval zejména otázkami politické filozofie, církevního práva a vztahu světské a církevní moci. Oproti staršímu názoru, že zemřel při epidemii černé smrti, která kosila Mnichov i značnou část Evropy v roce 1349, je dnes zřejmé, že zemřel stále jako exkomunikovaný již v roce 1347.

Při formulaci svých ekleziologických (stejně jako politicko-teoretických) úvah vycházel Ockham z vyhraněně nominalistických pozic. Smysl papežství není v něm samém (protože z hlediska nominalismu ani nic takového jako papežství o sobě neexistuje), ale vždy je poměřován vztahem k reálně existujícím individuím - jednotlivým křesťanům. Jeho kompetence jsou navíc omezeny na duchovní oblast, světská moc náleží císaři. Poměrem moci papeže a císaře se zabýval v Osmi kvestiích o papežské moci, kde téma pojednává nikoli metodou kuriální juristiky, ale velmi moderně, když historicko-kritickou argumentaci doplnil teologicko-politickými analýzami. Kromě konciliaris­tického hnutí ovlivnil Ockham a ock­ham­ismus celou pozdně středověkou filozofii (zejména logiku) a do jisté míry jej lze považovat za praotce přístupů, které svůj rozkvět zažívaly v minulém století (strukturální lingvistika, sémiotika ...).

Jan Klípa