Blednoucí detaily minulosti

V studené parádě kožených křesel / sešli se k poradě výrobci hesel, / mnohé, co hrozilo, pozbylo punce, / za okny mrazilo srpnové slunce / a křičelo na lidi „pamatuj!" / ... v ulici trpěly pahýly stromů, / hleděly na střely v průčelích domů / a křičely na lidi „pamatuj!" ... Minulo září a ulicí chodí / jen milion tváří - těch zbloudilých lodí / a žádná z nich neslyší „pamatuj!"

Karel Kryl, největší básník srpna 1968, konstatoval nejen v citované písni Podivná ruleta, jak křehké bylo vzepětí národa roku 1968 a do jak hluboké tmy se pak vše propadlo srpnovou okupací vojsky Varšavské smlouvy. S rostoucím odstupem se historické události ovšem často redukují na své nejzákladnější obrysy. Ale detaily, pestrá škála postojů, zkušeností, odvážných akcí i zbabělých ucouvnutí, předsevzetí a zapomnění na ně, to všechno postupně vybledá jako tváře na starých fotografiích.

V tomto prázdninovém dvojčísle přinášíme jako hlavní text delší práci Jiřího Piškuly nazvanou Boží spolupracovníci: Pražské jaro 1968, srpnová okupace a české církve. Dočteme se zde především o reakcích církví na samotnou okupaci, ale také o širších souvislostech té doby. Autor ukazuje různé reakce jednotlivých denominací, počínaje odvážnou a teologicky asi nejlépe promyšlenou cestou ČCE až po dosti pasivní ba ustrašenou reakci husitů nebo některých malých církví, které měly velkou obavu ze zákazu činnosti.

Extrémní situace nejlépe ukáže, co v lidech je. Při zpětném pohledu na chování církví v osmašedesátém se přes občasné selhání jednotlivých jejich představitelů musíme obdivovat postojům většiny věřících, prostých i těch vedoucích, kteří se v těžké situaci snažili dostát svým křesťanským i občanským povinnostem. Není to neaktuální ani dnes, kdy žijeme ve svobodě. Krize a období útlaku lidi i církev provázejí od počátku, a nejsou-li dnes zde, jsou jistě v některé z dalších zemí. Činem, modlitbou i snahou o porozumění bychom měli stát postiženým po boku; a v tom nám mohou pomoci naše vlastní dějiny.

Ještě zmíním text z pera Pavla Hradilka. Jeho Liturgická hudba v římskokatolické církvi se týká loňského Otevřeného dopisu mladých lidí všeho věku o liturgii, kritizujícího (podle mého názoru v něčem právem a v něčem zcela hloupě) hudební doprovod papežské liturgie ve Staré Boleslavi a potažmo úroveň liturgické hudby v celé české katolické církvi. Především je v pozadí stížnosti těch „mladých lidí všeho věku" cítit oddanost klasické hudbě a skepse vůči možnosti, že by „líbivá a povrchní" hudba vycházející z popu a beatu vůbec mohla „vyjádřit transcendentální myšlenky a pohnutky". Pop a beat se však o to v některých skladbách přinejmenším celkem úspěšně snaží (stejně jako naopak sám J. S. Bach napsal píseň o své hliněné dýmce s tabákem, třebaže i ve fajfce přitom dokázal spatřit duchovní symbol). A především - což je vůbec pro kostelní hudbu svízel - neexistuje v současné době žádný druh hudby, kterému bychom všichni rozuměli, natož abychom se shodli, že vyjadřuje něco transcendentálního. Kulturní pluralita je skutečností, se kterou musíme počítat, a ne apriorně dělit kulturní projevy na „dobré" a „špatné". Přeji vám požehnané léto.