220 - říjen 2010

Sv. Kateřina Sienská

Kateřina se narodila 25. března 1347 jako 24. dítě v nikoli nemajetné rodině sienského barvíře kožešin Jacopa Benincasa a jeho ženy Lapy. Již od dětství projevovala hlubokou zbožnost a mystické sklony. Prvního vidění se jí údajně dostalo v šesti letech a v sedmi zaslíbila své panenství Bohu. Stáhla se do ústraní soukromé světnice v otcově domě a zde žila životem ne nepodobným pouštním anachoretům - včetně dodržování dlouhých postů a trýznění těla bičováním. Proti vůli rodiny - zejména matky, která byla dcerou básníka a příslušnicí sebevědomé střední třídy - setrvávala v dobrovolné samotě a v klášterním způsobu života až do svého 22. roku, kdy vstoupila do třetího řádu sester dominikánek, přičemž její mládí a zaslíbené panenství vzbuzovalo zprvu mezi spolu­sestrami spíše nevoli než obdiv. V řadách dominikánských terciářek se obrátila od dosa­vad­ního kontemplativního způsobu života k aktivní službě bližním. Starala se o nejzubo­ženější obyvatele sienského hospicu Ospedale della Scala a tamního leprosária San Lazzaro.

Pod vedením svého zpovědníka Raimunda z Capui, pozdějšího generálního představeného dominikánského řádu a prvního hagiografa sienské mystičky, prohlubovala svoji spiritualitu a objevovala v sobě schopnost duchovního vedení, která vyústila ve formaci tzv. Familie - skupiny přívrženců a následovníků, kteří se rekrutovali z laických i řádových vrstev, z žen i mužů. Z těch si potom Kateřina vyvolila své sekretáře, kterým diktovala četné listy, rozesílané na nejrůznější místa tehdejšího světa (dnes je jich známo na 380), protože sama byla negramotná. Další fáze jejího života je spjata s kontaktem s papeži. Začala se angažovat v církevně politických záležitostech sienského městského státu a později i v rámci celého západního křesťanství a osobně či písemně se stýkala s řadou tehdejších významných osob­ností. R. 1376 putovala osobně do Avignonu, kde ji přijal Řehoř XI. Její návštěva a argumenty na něj učinily takový dojem, že se - prý z velké části díky nim - rozhodl přenést své sídlo zpět do Říma, a to i přes protesty kardinálů a francouzského královského dvora. Ve čtrnácti zachovaných listech, které Kateřina adresovala papeži, se kromě návratu do Říma přimlouvá rovněž za hlubokou reformu církve a za návrat k prvotní pravdivosti a chudobě. Její listy, v nichž se střídají prosby s požadavky, jsou neseny jistotou, že pisatelka jedná jako pouhá vykonavatelka boží vůle, jíž se odevzdala cele do služby. Ve svém reformním úsilí našla společnou řeč zejména s Řehořovým nástupcem Urbanem VI. a stala se jeho vlivnou přímluvkyní ve vypuknuvším papežském schizmatu. V r. 1378 odešla ze Sieny do příbytku poblíž dominikánského kostela S. Maria sopra Minerva v Římě, kde 29. dubna 1380 zemřela s pověstí světice a byla pohřbena pod hlavní oltář chrámu.

Role Kateřiny Sienské v dějinách pozdně středověkého papežství je unikátní zejména pro to, že ji sehrála žena. Její těsné přimknutí ke koncepci monarchického římského papežství má zřejmě kořeny již v první z jejích vizí. V šesti letech se jí Kristus zjevil v papežském ornátu a v doprovodu sv. Petra, Pavla a Jana. Nejhlubší z jejích mystických zážitků bylo jistě vidění z r. 1367, kdy se jí zjevila Maria s Ježíškem, který Kateřině navlékl na prst snubní prsten. Na znamení těchto „mystických zásnub" viděla Kateřina (ale jen ona) prsten na svém prsteníčku do konce života. Podle jiné verze si s Kristem vyměnili svá srdce. Na základě vroucích proseb, aby směla nést na svém těle hříchy celého světa, se jí dostalo stigmat, jež byla ovšem - rovněž na přímluvu skromné světice - skryta zrakům ostatních.

Vedle stovek dopisů je nejdůležitější částí jejího intelektuálního odkazu mystický traktát Dialog s Božskou prozřetelností. V díle, které dle tradice diktovala ve stavu osvícení, je formou rozhovoru lidské duše a Boha představen celý duchovní život člověka od zrození po vstup do nebeského království. Na jeho konci pak klade duše samotné Kateřininy Bohu čtyři prosby, které ukazují ústřední směry jejího uvažování a snah, v nichž vytrvala do konce života: Prosila o milost pokání pro sebe samu; o reformu církve; o mír pro celý svět - zejména ten křesťanský; a konečně o to, aby se Božská prozřetelnost dala poznat všem lidem.

Kateřina byla kanonizována Piem II. r. 1461 a je ctěna jako patronka Sieny a Říma. Přes svoji negramotnost se honosí titulem učitelky církve a od r. 1999 je spolupatronkou Evropy.

Jan Klípa