Křest jako zdroj úřadu křesťanské služby

Ze všech  křesťanských svátostí má nepochybně nejhlubší novozákonní základy křest. Je to znamení křesťanské iniciace, brána umožňující židům i pohanům, otrokům i svobodným občanům, mužům i ženám (viz Ga 3, 28) rovný přístup v obci těch, kdo věří v Krista a jsou po celý život až do smrti jeho následovníky, uskutečňujíce ve světě s ním a podle jeho vzoru službu lásky.

Laik se uvnitř církve vyznačuje přesně tím, co má společné se všemi ostatními členy božího lidu, totiž ekleziologickou skutečností, že je pokřtěn. Řečeno jinak: Stejně jako všichni jeho bratři a sestry, řeholníci a klerici byl laik uveden do jiného způsobu bytí, do křesťanského způsobu existence, což neznamená nic menšího, než že byl učiněn podobným samotnému zemřelému a zmrtvýchvstalému Kristu v jeho velikonočním tajemství.

Křest znamená tedy první angažmá, první radikální výzvu v životě člověka tváří v tvář onomu tajemství, jímž je zjevení Boha v Ježíši Kristu. Rozhodnutí pro určitý životní stav, pro určitý úřad, resp. službu je ve srovnání s tím druhořadé. Prvořadý význam má tato skutečnost: „Všichni jsme byli pokřtěni v Krista Ježíše [...] a spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom, jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce, i my vstoupili na cestu nového života" (Ř 6, 3-4).

Tato radikální novost života spočívá především v radikálním odklonu od minulosti a starých vazeb, od jejich skrytého srozumění se zlem a akceptování polopravd. Na základě tohoto zlomu se pokřtěný stává podobným Kristu - nebojme se říct dokonce: „stává se dalším Kristem" - a to skrze smrt podobnou smrti Kristově, aby nakonec skrze zmrtvýchvstání podobné opět zmrtvýchvstání Kristovu přestal sloužit hříchu a žil pro Boha (Ř 6, 5-11). Toto velikonoční tajemství křtu a nového způsobu existence, do něhož křest uvádí, se podle našeho názoru musí stát východiskem každého dnešního uvažování o postavení laika, o laickém stavu a dalších souvisejících teologických tématech, jako jsou např. církevní úřady.

Vidět laika a jeho hlubší identitu z tohoto úhlu znamená kromě toho i obsáhleji chápat církev, tj. bez oněch protikladů, jichž jsou církevní definice plné: na jedné straně klérus, na druhé laici; na jedné straně členové řádů, na druhé ti, kdo k řádům nepříslušejí. Tato perspektiva nám umožňuje spatřit církev, která je lidem božím a sama se za něj považuje, jako společenství pokřtěných, v němž Duch svatý suverénně a svobodně budí charismata a dává z nich vznikat úřadům a službám, jež jsou vykonávány ve prospěch celého božího lidu.

Co k tomu říká Nový zákon

Budeme-li v textu bible hledat kořeny toho, čemu dnes říkáme „laik" nebo „laický stav", mnoho toho nenajdeme. Nejen že se Písmo k těmto termínům nevztahuje, o tom, co my jimi rozumíme, nemluví vůbec.¹

Podle typicky křesťanského a původního pojetí jsou naproti tomu všichni zasvěceni Bohu a neexistuje křesťan, který by měl „profánní" život. Ať už pokřtěný přijal jakékoli charisma, ať už zastává jakýkoli úřad, dostalo se mu toho skrze křest, jímž byl vtělen v Krista, pomazán Duchem svatým a tak se stal plnohodnotným členem lidu božího.² V počátcích křesťanství, jak je popisuje Nový Zákon, není zdá se ani stopy po tom, co my dnes považujeme za „laiky", co tak označujeme. Nenajdeme tam vůbec žádnou skutečnost, která by byla analogií dnešního laika a mohla být zahrnuta pod tento pojem.

Z tohoto pohledu by laik byl tedy křesťan bez dalších přídavků a bližšího určení - kromě skutečnosti, že skrze křest náleží Kristu. Takto viděno by tedy také neexistovala žádná výhradně „laická" spiritualita, žádné zvláštní „církevní kruhy" a žádný specifický apoštolát, jejž by vykonávala pouze tato část církve. Laici jsou jako všichni křesťané prostě a jednoduše povoláni k tomu, aby vedli život „v Kristu" a „v Duchu". Pojem „bratři", resp. „sestry" poukazuje na základní pojetí všech, kdo sdílejí tutéž víru a společně slouží Bohu. „Otcovství" služebníků božích pak neplodí syny a dcery, nýbrž sourozence, bratry a sestry. Křesťané prvních generací se sami nazývali „učednicemi a učedníky", „bratry a sestrami", „svatými", „obcí boží".³

Po této stránce může možná přinést cenné myšlenkové podněty (ve smyslu větší věrnosti ústředním a zásadním bodům biblické spirituality) východní církev. V ní je každý člen božího lidu (laos) - ať má uvnitř tohoto lidu jakékoli místo a ať zastává jakýkoli úřad - pneumatóforos, tj. „nositel Ducha", skrze základní a niterně duchovní dimenzi křesťanských iniciačních svátostí, jimiž jsou křest, pomazání a eucharistie.⁴

Jako charismatik je každý pokřtěný na základě pomazání skrze Ducha královský kněz a prorok v jednotě lidu božího (laos tou theou). Takto vzniklý lid boží není tvořen laiky v protikladu ke kléru. Všichni jsou stejným dílem laici (protože jsou lidem) i kněží (skrze svátosti) v plnosti (pleroma) těla Kristova, v níž Duch působí rozmanitost charismat a úřadů. Ekleziologie, která vychází z „nerozděleného" chápání lidu božího, je souhrnná ekleziologie a chápe laický stav jako dimenzi celé v dějinách přítomné církve.⁵

Jakmile si jednou osvojíme toto pojetí, bude pro nás základem života každého křesťana vždy konsekrace ve křtu; ona bude pramenem křesťanova duchovního života i jeho úřadu služby.⁶ To, že uvnitř této jedné spirituality existují různá charismata a úřady, nesnižuje hodnotu skutečnosti, že vyrůstají z jedné a téže půdy: z Kristova evangelia, z něhož jedině pochází veškerá zkušenost života v Duchu, která si dělá nárok na označení „křesťanská".

Protože tuto spiritualitu prožívají různé skupiny lidí v různých situacích různým způsobem, lze mluvit o rozmanitosti povolání, jimiž křesťané odpovídají na výzvu jediného Boha. A tato rozmanitost zahrnuje určitě víc než tři nejčastější právnické kategorie - kleriky, řeholníky a laiky. To, že existují rozmanité úřady služby, jimiž se projevuje nadání a angažmá pokřtěného, je dobré a obohacující - kdežto přílišné zdůrazňování kategorie „laický stav" jako protikladu ke klerikům a řádovým osobám má za následek negativní abstrakci, která může veškerý život církve ochuzovat.⁷

Koncil - jaro, které je stále v plném květu

S Druhým vatikánský koncilem začal oficiální „boom": laický stav měl být zakotven jako církevní subjekt ústředního významu. Koncilové dokumenty obsahují množství úvah na téma „laik" a výroků o jeho roli v současné církvi. Přesto jsou v týchž dokumentech - zvláště v církevní konstituci Lumen Gentium - dvě vzájemně odlišné ekleziologie: jednak ekleziologie chápající církev právnicky, jednak ekleziologie společenství (communio). Ta druhá přitom zdaleka není určující pro onu první; skutečnost, že obě platí paralelně, rozhodujícím způsobem ovlivňuje jiná příbuzná ekleziologická témata.

Lumen Gentium stále ještě zachovává perspektivu protikladů, zvláště když zdůrazňuje to, co je specifické pro laiky a na druhé straně pro ty, kdo jimi nejsou. Laikům tedy připadá úloha starat se o oblast časnou, oblast společenských struktur a politiky, zatímco řádové osoby a klerikové se mají zabývat věcmi duchovními, posvátnými. Jejich úkolem je vykonávat, spravovat a udílet svátosti, a tak obec, naplněnou Duchem svatým, udržovat živou, aby ve světě dosvědčovala ducha blahoslavenství (Lumen Gentium, 31).

V pokoncilním období byl tento protiklad na úrovni pastorace do jisté míry překonán. Povolaní laici vystupovali energicky a ujímali se služeb a úřadů v církvi. Stále více laiků, žen i mužů, navštěvovalo teologické přednášky, získávali akademické tituly a dostávali od církevní hierarchie pověření k vyučování a intenzivnímu studiu víry (missio canonica), což bylo dříve zjevně vyhrazeno duchovním a řeholníkům.

I ve sféře spirituality vliv laiků překvapivě vzrostl. Počet laiků, kteří poskytují lidem duchovní posilu, vedou exercicie, organizují slavnosti a bohoslužby a stávají se kompetentními kontaktními osobami v duchovních záležitostech obce, nezadržitelně stoupá. Právě v té oblasti, kde laici byli vždycky těmi, kdo pouze přijímají, a to často zcela pasivně, sami teď stále více prolamují hranice „nemožného" a kvalifikovaně dokazují, že mohou být Pánem vyzýváni a povoláváni k aktivnímu jednání na poli v pravém slova smyslu církevním: pomáhají svým bratřím a sestrám ve víře prohlubovat jejich duchovní zkušenost. To nijak neumenšuje mimořádný význam jejich usilování v oblasti „pozemského života" o změnu skutečně existujících nespravedlivých poměrů.

Dokument Christfideles Laici, vydaný po synodě v roce 1987, zachovává patřičnou věrnost duchu koncilu i „rozdělení úloh", které se tehdy jevily jako určující, avšak povzbuzuje již k žádoucí účasti laiků na univerzálním evangelizačním poslání, které dostala církev od Pána. Jako zvěstovatel evangelia může být laik - a právě on - povolán k vykonávání duchovních úřadů a smí se starat o „záležitosti ducha", které se dříve zdály být vyhrazeny pouze vysvěceným duchovním nebo řeholníkům, zasvěceným řádovými sliby.

Role laiků v církevních „základních obcích"

Tato situace je v Latinské Americe v důsledku přijetí ducha koncilu ještě nápadnější. Když si II. generální shromáždění latinskoamerického episkopátu (Mendellín 1968) stanovilo jako hlavní organizační úkol vzájemné propojení obcí jako základní struktury církve, vidělo ještě v církevních „základních obcích" [dále CZO] cosi nového, nový způsob existence církve.⁸ Na III. generálním shromáždění (Puebla 1979) byl tento model znovu předmětem jednání a dostalo se mu oficiálního uznání v duchu mnohem obsáhlejší ekleziologie, akceptující mnohem svobodnější a hojnější rozvoj laických charismat a úřadů ve službě lidu božímu.⁹ Závěrečný dokument IV. generálního shromáždění (Santo Domingo 1992), jehož hlavním tématem je nová evangelizace, přisuzuje pak laikům v tomto procesu přímo ústřední roli.¹⁰

Rozvíjení teologie úřadů služby na základě teologie křtu, ověřované a praktikované v CZO, je fenomén utvářející latinskoamerickou církev od sedmdesátých let. Pozorujeme-li tento již více než čtyřicet let probíhající proces nové misionářské praxe s jejími úspěchy i prohrami, zjišťujeme, že CZO, v nichž se služby, úřady a slavnosti vykonávaly ve společenství, byly pro církev Latinské Ameriky a karibské oblasti obohacením. Na kontinentě, jenž nemá dostatečný počet duchovních, sloužili duchovním potřebám lidu božího jako nositelé úřadu laici, povolaní slovem božím ze středu obcí. Převážná většina z nich byly ženy (logicky laičky).

Tato žitá zkušenost byla pro latinskoamerickou církev podnětem ke zdůraznění skutečnosti, že CZO jsou „prvním a základním jádrem církve", „zárodečnou buňkou církevní struktury" (viz Mendellín 14, III, 10) v tom smyslu, jak to vyjadřuje Nový zákon (Mt 11,25-27; J 17,19-23; Sk 2,42-47) a v duchu Druhého vatikánského koncilu i ekleziologie předchozích generálních shromáždění (Mendellín, Puebla): Církev je lidem božím a svátostným znamení Království božího (Lumen gentium, 1 a 26). V takovém pojetí církve dostává farnost novou identitu: Je společenstvím základních obcí (Puebla 16, Santo Domingo 58) a zprostředkující úrovní církve v jednotě místní církve.

CZO jsou zárodečnými buňkami a modelem církve, utvářené duchem společenství, darem prorokování a mučednictvím, církve, jež má vlastní rytmus a vlastní procesy a je formována společenskou a církevní realitou našeho lidu. Proto se liší od jiných forem, např. pastorálních hnutí a skupin, které vycházejí z charismatické dimenze nebo jsou zaměřeny pouze vnitrocírkevně. Křestní vyznání křesťanů se v nich vyjadřuje nejrozmanitějším způsobem. CZO povzbuzovaly své členy, aby se angažovali v různých oblastech: v pastorálních hnutích, která se věnují společenským problémům, v lidových hnutích, občanských iniciativách i  politických organizacích, které přispívají ke zlepšení životních podmínek. CZO se rozvíjely především v nižších vrstvách obyvatelstva; svou vírou a prací pro Království boží dokazovaly evangelizační sílu obcí, především chudých. Vyzývaly církev a společnost k obrácení (Puebla 1147) a přispívaly k tomu, aby chudí našeho kontinentu „měli život a měli ho v plnosti" (J 10, 10).

V duchu Druhého vatikánského koncilu a navazujíc na předchozí generální shromáždění biskupů (zvláště v Pueble) zdůrazňuje ekleziologie vzešlá z CZO, že všichni, kdo na základě iniciační svátostí a rozmanitých Duchem propůjčených charismat vykonávají úřady, resp. činnosti v církvi, majíce na zřeteli její životnost a poslání, tvoří církev, která jako celek je nositelkou úřadu služby. Jde o úřady, jež nejsou vyhrazeny pouze ordinovaným osobách, o úřady, které mohou a musejí přebírat i osoby laické. Dochází k tomu vždy tehdy, když laici různým způsobem vytrvale a na vlastní odpovědnost vykonávají služby, které jsou pro prorocký, kněžský a královský úřad církve důležité a jako takové jsou církví samotnou uznávány.

Generální shromáždění v Aparecidě: Přineslo něco nového?

Dokument V. generálního shromáždění latinskoamerického episkopátu (Aparecida 2007) přisuzuje laickému stavu mimořádně velký význam. Laici představují „učedníky a učednice", kteří budou provádět misionářskou práci na kontinentě. Avšak laici z CZO už nehrají onu ústřední roli jako ještě v Mendellínu a v Pueble. V Aparecidě jde jednoznačně o laiky nového hnutí neboli nových katolických obcí. Ony jsou hlavními adresáty závěrečného dokumentu V. generálního shromáždění.

Před samotnou konferencí připomněla Brazilská biskupská konference alarmující situaci katolíků v „největší katolické zemi na světě". Upozorňuje na skutečnost, že více než 70 procent brazilských katolíků nemá přístup k eucharistii. Vzhledem k tomu, že mnoho obcí, které se týden co týden shromažďují okolo slova božího, nemá možnost slavit eucharistii, zdůrazňují biskupové nutnost změny církevně právní disciplíny ohledně úřadu daného svěcením, aby se všem obcím zajistila plnost svátostného života.

V části, která analyzuje situaci církve (č. 99c), jmenuje dokument z Aparecidy v seznamu kněžských služeb také „úřady svěřené laikům"; z nich konkrétně zmiňuje „vedení shromáždění, malých společenství, mezi jinými základních obcí, a církevních hnutí, jakož i četné oblasti kategoriální pastorace". O CZO se tedy hovoří na téže úrovni jako o jiných laických sdruženích, dokonce je zařazuje do kategorie „malých společenství".¹¹

V témže odstavci poukazuje text pod písm. e) na „rozkvět CZO podle kritérií předchozích generálních shromáždění, která proběhla v jednotě biskupů a ve věrnosti učitelskému úřadu církve". Tento výrok je podepřen citáty z dokumentů z Puebla a Santa Dominga (viz Puebla 261, 617, 638, 731, 940; Santo Domingo 62).

Již v kapitole 5.2.3, uprostřed oddílu pojednávajícího o církevních místech společenství¹², jsou CZO ve dvou významných úsecích pochvalně charakterizovány jako „školy křesťanů, kteří se jako učedníci a misionáři angažovali pro svou víru" (Aparecida 178). V této souvislosti se na témže místě říká s uznáním a jako příklad: „Mnozí jejich členové dokonce pro ni položili život." Právě tak je uznáván jejich vztah k církvi, jak je popisována v 2. kapitole Skutků apoštolů, což je popis normativního charakteru, platný pro každou obec ve všech dobách (Aparecida 178). Jinými slovy: Výslovně se konstatuje jejich příslušnost k církvi, a tím se jim přiznává právo na označení církevní základní obce.

Tentýž oddíl se znovu obrací k bohaté tradici Medellínu, kde byly CZO uznány jako „zárodečné buňky křesťanské strukturace" a „pramen evangelizace" (viz Medellín 15, III, 10). Právě tak se Aparecida vrací k osvícené formulaci z Puebly, podle níž se v obcích církev projevuje formou, jež umožňuje lidem nejlépe poznávat boží slovo, angažovat se ve jménu evangelia ve společnosti, dává vzniknout novým službám mezi laiky a podporuje výuku dospělých ve víře (Puebla 629). Tuto myšlenku dokument z Aparecidy dále rozvíjí. Zdůrazňuje neocenitelný přínos CZO, které svou službou, prokazovanou v trvalé touze po společenství s pastýři církve, usilují o zvýšení respektu ke slovu božímu jako zdroji spirituality. Text krásným a výstižným obratem prohlašuje CZO za „viditelný výraz primárního rozhodnutí stát na straně chudých" a říká: „Ony daly vzniknout četným službám a úřadům pro život v církvi a společnosti " (Aparecida 179).

Na konci oddílu 178 však dokument své pozitivní výroky o CZO relativizuje, když s odkazem na Pueblu konstatuje, že „mnozí jednotliví členové obcí nebo celé obce ztráceli stále více církevní zaměření napojením na světské organizace nebo ideologickou radikalizací" (Puebla 630). Oddíl 179 zase doporučuje, aby CZO působily společně se skupinami z farních obcí, církevních sdružení a hnutí, a tím přispívaly k oživení farních obcí a vytvářely společenství obcí. Tato část končí jednoznačným napomenutím: „Ve své snaze čelit výzvám dnešní doby by měly CZO dbát, aby nebyl znehodnocován poklad tradice a učitelský úřad církve" (Aparecida 179).

Dokument dále důrazně připomíná: „S cílem dostát požadavkům evangelizace se kromě CZO vytvářely i jiné uznávané formy malých společenství, dokonce celé sítě společenství a hnutí, které svým životem, v modlitbě a kontemplaci čerpaly ze slova božího" (Aparecida 180). Vidíme zde velkou snahu vyzvednout skutečnost, že CZO nejsou dnes uvnitř celého spektra církve jedinou, a už vůbec ne první nebo snad hlavní formou obce a laického sdružení. Jsou stavěny naroveň jiným církevním sdružením, což svědčí o přání latinskoamerických biskupů, aby se CZO začlenily do modelu církve nadále strukturované kolem farních obcí a hnutí.

Není tedy divu, že některá uskupení, těsně spojená s CZO, s lidovými biblickými čtenářskými skupinami a sociálními hnutími se cítila veřejně napadena, když zjistila, že dokument z Aparacidy považuje CZO za jednu z mnoha skupin či hnutí. Jejich ohromení se jistě dá vysvětlit tím, že CZO už celá desetiletí samy o sobě tvrdí, že už nejsou skupinou uvnitř církve, nýbrž představují nový způsob, jak „být církví".¹³

V závěru oddílu 180 najdeme myšlenku, která se - jinak formulována a v jiné souvislosti - objevuje na různých místech dokumentu a týká se ústřední role eucharistie pro život křesťanů: „Všechna tato církevní společenství a skupiny budou plodnými, pokud středem jejich života v jediné církvi Kristově bude eucharistie a směrnicí pro jednání slovo boží" (Aparecida 180). Zároveň dokument na jiném místě říká, že stav, kdy tisíce obcí zůstávají po dlouhou dobu bez eucharistie, v církvi vzbuzuje starost (Aparecida 100e).

Zde se text dotýká hluboké rány, o níž mnohé CZO mluví s bolestí: nemohou pravidelně slavit eucharistii. Faktem je, že tato skutečnost podněcuje pastorální vynalézavost těchto obcí, které učinily hybnou silou svého života slovo boží a kolem tohoto slova pořádají překrásné liturgické a paraliturgické slavnosti.¹⁴ Ale problém přetrvává. Členové nových hnutí, kteří zpravidla žijí v městských centrech, mají skutečně možnost uposlechnout napomínání farářů a pravidelně se účastnit slavení eucharistie. Ale v CZO, z nichž mnohé jsou v oblastech, kde je kněží málo anebo tam nejsou téměř žádní, se tento problém vyhrocuje.

Skutečností zůstává, že mnoho katolických obcí nemá možnost účastnit se v neděli eucharistické slavnosti, protože v místě není žádný duchovní. Věřící jsou tedy vyloučeni z toho, co je ústředním mystériem katolicismu. A CZO rozhodně patří k takto postiženým. Brazilská biskupská konference se ve svých úvahách k dokumentu z Aparecidy staví k tomuto problému otevřeně a přichází se smělými a zajímavými návrhy. Říká např.: Platí-li, že „církev uskutečňuje eucharistii a v eucharistii se uskutečňuje církev", pak z toho vyplývá, že oněch více než 70 procent brazilských katolíků, kteří se nemohou účastnit nedělní eucharistické slavnosti, je zbaveno důležité dimenze své příslušnosti k církvi. Poté biskupská konference navrhuje, aby se znovu uvažovalo o otázce tohoto úřadu pro laiky a o možnosti, že by ho vykonávali ženatí kněží.¹⁵

Dokument z Aparecidy problém popisuje, ale nenabízí řešení. V oddíle 253 se říká, že ti, kdo nemají možnost slavit v neděli eucharistii, se mají snažit zbožně se účastnit bohoslužby slova a modlit se za kněžská povolání. Z toho je ovšem zřejmé, že způsob zacházení s podobnými problémy zůstává stále týž a že církev nemá v úmyslu zavádět významné novinky při řešení těchto otázek.¹⁶

Brazílie je asi státem, v němž vyrostlo a výrazně se profilovalo nejvíce CZO. Navzdory přechodným potížím, vyvolaným sloganem „konec utopií", a navzdory následné krizi společenského angažmá, která byla v naší zeměpisné oblasti již dostatečně analyzována, jsou nadále živé a stále jich přibývá, především v regionech jako severovýchod země nebo území Amazonky. Tam jsou nejplodnějším a nejadekvátnějším modelem, přinášejícím odpovědi na společné problémy chudých, kteří z víry čerpají sílu, aby obstáli v tvrdém každodenním životě. Tady najdou pochopení pro své konkrétní a zároveň tak závažné starosti i pro svůj zápas, vyznačující se evangelijní radikalitou, jímž značně ovlivňují reálnou situaci. Je jistě pravda, že zde by se model nových hnutí prosazoval obtížněji, a právě tak na druhé straně platí, že růst a rozvoj CZO ve městech, v prostředí podnikání a univerzit naráží na větší překážky.

Závěrem: Budoucnost úřadů bez svěcení

To, jak laici vidí sami sebe a své poslání ve stádiu, jímž dnes církev prochází, povede stále více k oživování Ježíšova příběhu, a to způsobem tvůrčím, odpovídajícím každému jednotlivci, kultuře a aktuální situaci. Protože laik je především člověk pokřtěný, a proto posvěcený, je tímto původním posvěcením proměněn v kněžský nástroj Kristův. V žádném případě není - nikdy nebyl a nebude - druhořadým členem církve, který konzumuje duchovní a církevní dary; je plně platným členem, aktivním účastníkem, nositelem služby a úřadu, díky jemuž smí jednat „in persona Christi" (Ga 2,20; Ř 8, 10-11; 13, 7-8).

Identita laika - identita vycházející z Krista - spočívá v jeho lidské osobě, která je křtem, přijatým skrze Krista, formována ke službě církvi a světu. Je tedy žádoucí, ba nutné podrobovat úřady bez svěcení nové reflexi. Zkušenost církevních základních obcí je přitom jistě významnou pomocí.

Maria Clara Lucchetti Bingemerová je mimořádnou profesorkou teologie na Papežské katolické univerzitě (PUC) v Rio de Janeiro a děkankou tamního Centra pro teologii a humanitní vědy. Promovala r. 1989 v oboru systematické teologie na Gregoriánské univerzitě v Římě. Je vdána, má tři syny a dvě vnučky.

Vydala mj.: Maria, matka Boží a matka chudých (spolu s Ivone Gebara), 1988; Jesus Christo: servo de Deus e Messias glorioso (2008), Simone Weil: la fuerza y la debilidad del amor (2008). Pro Concilium (4/2009) napsala naposledy článek Lateinamerika­nische Matristik (spolu s A. M. Bidegain).

Z Concilia přeložila Helena Medková

1Již ve Starém zákoně se na jedné straně říká, že jedině Bůh je svatý (viz 1 S 2,2; 2 Kr 19,22; Ž 22,3; 89,18; Iz 6,3; aj.), a na druhé straně se prohlašuje, že i veškerý lid je svatý, neboť je ke svatosti povolán (viz Dt 7,6; 14,2; 26,19; Ž 34,9 aj.). V Novém zákoně jsou všichni křesťané povoláváni, aby žili „v Kristu" či aby vedli svatý život v jednotě s Ježíšem Kristem a jako údy těla Ježíše Krista, Mesiáše, Pána a svatého Boha. A apoštol Pavel nazývá bez váhání všechny křesťany „svatými". Toto označení užívá téměř právě tak často jako jiná, např. bratři aj. (viz Ř 1,7; 8,27; 12,13; 15,25; 16,2; 1 K 6,2; 7,14.34; 16,1 aj.).

2Juan Antonio Estrada Diaz, La identidad de los laicos. Ensayo de eclesiologia, Madrid 1989, 117; viz též Yves Congar, Art. Laïc et Laicat, in: Dictionnaire de Spiritualité, sv. IX, sl. 79-80.

3Viz Ř 1,7; 8, 27; 12,13; 15,25; 16,2; 1 K 6,2; 7,14.34; 16.1 atd. Viz Congar, Laïc et Laicat, op. cit., sl. 80.

4Viz Olivier Clément, L'Église , libre catholicité des consciences personelles. Point de vue d'un théologien de l'Eglise orthodoxe, in: Le Supplément 155 (1985), 55-56.

5Viz Bruno Forte, A Igreja icone da Trinidade. Breve eclesiologia, Sao Paulo 1987, 31.

6Tamtéž, 31.35.

7Tamtéž, 37.

8V souvislostí s nutnou obnovou pastorálních struktur v latinskoamerické církvi říká závěrečný dokument z Medellínu výslovně, že církevní základní obce jsou „první a základní jádro církve", „zárodečná buňka strukturace církve, zdroj evangelizace a v současnosti hlavní činitel podpory a rozvoje obyvatel". A dodává: „CELAM [latinskoamerická církevní rada biskupů, stálé grémium] musí v této éře usilovat o komplexní a trvalou reflexi a o obohacující výměnu zkušeností v oblasti pastorace. K tématům, s jejichž studiem je nutno začít, patří dnes nutně základní obce." Viz Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz (vyd.), Die Kirche Lateinamerikas. Dokumente der II. und III. Generalversammlung des lateinamerikanischen Episkopates in Medellín und Puebla (Stimmen der Weltkirche, 8), Bonn 1979 (dále citováno jako „Medellín" či „Puebla"), citát: Medellín, 15, III, 10.32. K tématu církevních základních obcí jako nového způsobu „být církví" viz Leonadro Boff, Die Neuentdeckung der Kirche. Basisgemeinden in Lateinamerika, Mainz 1980.

9Viz Puebla, č. 629: „Lze konstatovat, že díky malým společenstvím, zvláště církevním základním obcím zesílily vztahy mezi lidmi, akceptace slova božího, revize života a reflexe skutečnosti ve světle evangelia. Angažmá lidí v rodině, práci, městské čtvrti a místní obci je stále intenzivnější. S radostí poukazujeme na skutečnost, která může být ‚nadějí církve‘, totiž na stoupající počet malých společenství. Tuto formu církevního života pozorujeme nejčastěji na okraji velkých měst a na venkově. Tato prostředí podporují vznik nových úkolů pro laiky. Tady se rodinná katecheze a výuka víry rozšířila způsobem, jaký lépe odpovídá prostému lidu." Text obsahuje řadu úseků podobného významu.

10Viz závěrečný dokument ze Santa Dominga, č. 97: „Naléhavé problémy Latinské Ameriky a karibské oblasti vyžadují toto: Všichni laici musejí být protagonisty nové evangelizace, péče o lidi a o křesťanskou kulturu. Podpora laiků je nutná, a to bez klerikalismu a omezování na vnitrocírkevní záležitosti. Pokřtění, jimž se dosud nedostalo evangelizace, mají být cílovou skupinou evangelizačního úsilí, které může být účinné pouze tehdy, budou-li laici - vědomi si svého křtu - odpovídat na Kristovu výzvu a stanou-li se protagonisty nové evangelizace. Viz Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz (vyd.), Die neue Evangelisierung - Förderung des Menschen - Christliche Kultur. Schlussdokument der IV. Generalversammlung der lateinamerikanischen Bischöfe in Santo Domingo (Stimmen der Weltkirche, 34), Bonn 1992 (dále citováno jako „Santo Domingo").

11Povšimněme si, že označením „malá společenství" jsou zpravidla míněna tzv. nová společenství, která sebe sama chápou podobně jako nová hnutí. Viz CNBB (Brazilská biskupská konference), Igreja particular, movimentos eclesiais e nova comuninades, Sao Paulo 2007.

12Oddíl 5.2. Oficiální německý překlad viz Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz (vyd.), Aparecida 2007. Schlussdokument der V. Generalversammlung des Episkopates von Lateinamerika und der Karibik (Stimmen der Weltkirche, 41), Bonn 2007 (dále citováno jako „Aparecida").

13Z nepřehledného množství literatury k CZO a jejich sociologickému a teologickému zhodnocení zde vybíráme jen příklady: Frei Betto, O que é comuninade eclesial de base, Sao Paulo 1981; Faustino Teixeira, A fé na vida, Sao Paulo 1987; Boff, Die Neuentdeckung der Kirche, op. cit.

14Viz CEBI, Mês da Bíblia aj.

15Viz příspěvek CNBB (Brazilské biskupské konference) k dokumentu z Aparecidy.

16Stojí za to otisknout celý text č. 253, je totiž pro naše téma mimořádně důležitý: „Mnoha tisícům obcí s milióny členů, kteří nemají příležitost účastnit se nedělního slavení eucharistie, bychom s hlubokou pastýřskou srdečností chtěli říct, že i oni mohou - a mají - žít, jak ‚odpovídá neděli‘. Mohou svého již obdivuhodného ducha živit slavením velikonočního tajemství při ‚nedělní bohoslužbě slova‘ a zakoušet lásku, která spojuje (viz 1 J 3,14), pozorně naslouchat Slovu božímu (viz J 5, 24-25) a společně se modlit (viz Mt 18,20). Věřící mají zajisté toužit po účasti na celé nedělní eucharistické slavnosti. Proto je také nabádáme, aby se modlili za kněžská povolání."