Jih proti Severu

Marxisté jsou nudní tím, že v zásadě uznávají jen dva druhy lidí, vykořisťované a vykořisťovatele. Také my křesťané v zásadě známe jen dva stavy, milost a její nepřítomnost, tedy v konečném důsledku ráj a peklo. Naštěstí ale na rozdíl od marxistů nevíme, jak je u člověka s jistotou rozpoznat, a uznáváme, že se mohou rychle střídat. Tím pro nás lidstvo může být pestřejší a zajímavější než pro marxisty a velká dramata se mohou odehrávat i mimo továren a bojišť, na prostoru jediné lidské duše.

Velkou výhodu marxismu, spočívající v tom, že je v podstatě velmi prostý, tak znehodnocuje jeho velká nevýhoda, že je totiž v podstatě velmi prostý.

To je třeba mít na paměti, když čteme díla latinskoamerické teologie osvobození, jako esej Jona Sobrina o úřadu, kterou přinášíme v tomto čísle Getseman. Teologie osvobození spojuje marxismus a křesťanství, a z toho spojení pak mohou vzejít myšlenky jak bohaté, tak i ty nudné. Mně osobně nudná připadá dichotomie Jih-Sever, tedy staří dobří vykořisťovaní a vykořisťovatelé v geografickém vydání, jakkoli je skutečně bohatství na Zemi nyní právě v tomto severojižním směru rozděleno strašně nerovnoměrně. Chápu, že Sobrino toto rozdělení používá hlavně jako metaforu, jistě ví, že i na Jihu žijí velcí boháči a že ani Seveřanům se vždy nežije dobře.

Na druhou stranu i s výhradou vůči ideologizaci světových stran je třeba připustit, že Kristus byl mnohem větším komunistou, než se většinou považuje i v kruzích duchovenstva za slušné. Že jeho postoj k boháčům a bohatství rozhodně nebyl obdivný, že vášnivě stranil chudým, že jeho evangelium výslovně míří k ubožákům a ztroskotaným existencím všeho druhu, že jeho jediný známý výbuch hněvivého násilí byl namířen proti solidním poskytovatelům finančních služeb. Tento nepochopitelný a pohoršující Ježíšův postoj se my křesťané často snažíme změkčovat, omlouvat, zakrývat, retušovat, vyvažovat. Zásluhou teologie osvobození je, že to nedělá. Vědomě chce kopat s Ježíšem na jeho straně hřiště, na straně chudých.

Ježíš ovšem nebyl marxista a ani fyzická chudoba pro něj nebyla klíčová hodnota. Netoliko chlebem živ je člověk, říkal, a k této pravdě ultralevičák tak snadno nedojde, ba i teolog osvobození s ní může mít potíž. Přesto byl Ježíš člověk podvratný, ba revoluční, plně si vědomý toho, jak světská moc a pýcha strašlivě deformují lidská srdce. Jon Sobrino to ví, a i my bychom se s ním měli zamýšlet nad hledáním „způsobů, jak v situaci, pro niž je typické bohatství a moc, žít v chudobě a bez moci." Neboť opravdu „musí být po všech stránkách zjevné, že [křesťanský] úřad je vykonáván v chudobě" a „je třeba odolávat přitažlivosti prostředí skutečných držitelů světské a církevní moci, která může působit sub angelo lucis," tedy jako by to bylo něco skutečně dobrého.

Zbytek těchto Getseman zabral jediný dlouhý text, pokračování analýzy kolaborantského kněžského sdružení Pacem in Terris z pera Tomáše Benedikta Zbranka, tentokrát o PiT na jeho vrcholu slávy. Jde však o tak jedinečnou studii důležitého a dosud nedostatečně probádaného jevu, že snad přínosnost textu omlouvá jeho délku.