Základ každého úřadu

Služba chudým a obětem v rozděleném světě

Úřady v církvi, především vztah úřadů spojených se svěcením vůči úřadům bez svěcení, jsou stále předmětem zkoumání.¹ Brazilská biskupská konference² provedla např. rozdělení do čtyř kategorií:

- uznané úřady, související s významnou službou pro obec, i když nejsou zavedeny natrvalo;

- úřady, jimiž je někdo pověřen a které jsou propůjčovány prostřednictvím nějakého liturgického aktu nebo nějakou formou zakotvenou v církevním právu;

- úřady propůjčované prostřednictvím liturgického ritu, nazývaného dosazení;

- úřady propůjčované nositeli prostřednictvím zvláštní svátosti svěcení.

V tomto příspěvku se chci soustředit na to, co je základem pro jakýkoli druh úřadu, nezávisle na způsobu jeho udělení. Vycházím ze dvou předpokladů: Zaprvé - úřad je služba a v církvi se musí jevit jeho podstatný obsah, totiž to, že jde v každém případě o službu samotnému Ježíši. Zadruhé - služba, resp. protislužba, je vykonávána ve světě, jehož struktura je dána protikladem mezi Severem a Jihem; i to se musí projevit na profilu každého úřadu. Nebudeme se zde zabývat všemi otázkami okolo úřadu, ale doufáme, že se nám podaří osvětlit některá důležitá témata.

I. Úřad ve světě rozděleném na Sever a Jih

„Svět je rozdělen na utlačovatele a utlačované" (jak neúnavně opakuje José Comblin), na dva odlišné a protikladné světy, a toto strašlivé rozdělení a nespravedlivý protiklad se prohlubuje. Je to nepopiratelné a pro církevní úřad to znamená zásadní výzvu. Přesto - o protikladu Severu a Jihu, který přirozeně hraje roli v sociálním učení, se v teologické diskusi o úřadu vůbec nemluví. Proto začínáme citátem z textu Santiaga Agrela,³ arcibiskupa z Tangeru, který popisuje kontext každého úřadu. Zaměřuje se přitom na minulost a současnost.

„Před sedmdesáti lety začala v Evropě téct krev židů v holocaustu, který rozpoutali nacisté." Uprostřed takové skutečnosti bylo pro úřad zásadní otázkou, jestli vyjádří své angažmá na straně židů, jestli se projeví jako „vyznávající církev", vydá ze sebe lidi jako Dietrich Bonhoeffer či Alfred Delp, nebo jestli se skryje za fasádou „normálně fungující církve", za pokřtěnými, kteří se odpovídajícím způsobem neangažují. Tutéž otázku bylo třeba položit v době španělské conquisty v Latinské Americe, v době evropského otrokářství v Africe (více než dva miliony otroků!) i v případě podrobení a drancování Latinské Ameriky Spojenými státy. „Jih" zůstává dodnes prubířským kamenem pro hodnocení úřadu na celém světě a výsledky nejsou příliš uspokojivé. Existovali obdivuhodní nositelé úřadu, jako např. Bartolomé de las Casas, Desmond Tutu, Ita Ford a Maura Clarkeová, avšak jim podobní dávali právě v rozhodujících dobách tvář církevnímu úřadu jen zřídka. A dnes?

„V neviditelných vyhlazovacích táborech se stávají kořistí smrti nejubožejší z ubohých. Systém vyvolených zabíjí hladem denně více než 25 tisíc dětí. Každý den přibývá k zástupu těch, kdo v tomto světě trpí chronickým hladem, 200 tisíc lidí." Tento „na kříž přibíjený Jih" je typickým znakem doby. „Sejmout" jej „s kříže" je zásadním obsahem úřadu. A každý církevní úřad, jenž se zabývá spíše problémy „Jihu" než „Severu", se připodobňuje úřadu samotného Ježíše.

a) „Jih" je pro úřad především výzvou k obrácení, a k němu skutečně čas od času dochází, jakkoli je to obtížné. Všímáme-li si tématu z celosvětového měřítka, pak v souvislosti s Medellínem [II. generální konference latinskoamerických biskupů 1968] rozhodně k obrácení úřadu došlo, což platí i o pastýřském úřadu biskupů. Obrácení spočívalo v tom, že jsme začali více a lépe sloužit chudým, že jsme na jejich obhajobu vstoupili do konfrontace s jejich utlačovateli a vrahy. Arcibiskup Romero to vyjádřil názorně: „Mým úkolem je jít sbírat oběti násilí, jejich mrtvoly [...] Dnes je mou povinností shromažďovat trosky zničené svatyně, onoho pokořeného a nedůstojným způsobem obětovaného lidu."⁴ Bojovat o život obětí, hájit je, přinejmenším je pohřbít, v tom viděl tehdy své ministerium ex officio, svoji službu z moci úřední, podobně jako byli biskupové v koloniální době z moci úřední obhájci Indiánů. „Jih", „Mendellín" vyzvaly k obrácení a umožnily je - a ono se uskutečnilo. Šest biskupů bylo v důsledku své věrnosti novému služebnému úřadu zavražděno.

b) „Jih" dává úřadu „dimenzi absolutna". Biskup Pedro Casaldáliga říká: „Všechno je relativní, kromě Boha a hladu." Těch 25 tisíc dětí, které denně zemřou hladem (jsou zavražděny, neboť jejich smrti se dalo zabránit), představují něco absolutního, co nelze bagatelizovat. Dostojevský to ústy Ivana Karamazova vyjádřil velmi přesně: Kdyby byl pozván do nebe, kde se radují vrazi dětí, na místě by pozvání odmítl. Trivializace ve stylu Severu - „život znamená mít se dobře a být úspěšný" - zabíjí absolutno. „Jih" absolutno hájí.

Absolutní dimenze hladu může nadto dovést k jiným absolutním věcem. Spolu s „hladem", viditelným absolutnem, lze nazírat i „Boha", neviditelné absolutno. Ty dva pojmy neznamenají totéž, avšak pro výkon úřad je věru důležité, můžeme-li poukázat alespoň na něco skutečně absolutního a zároveň v projevech zbožnosti, liturgii a v každodenním provozu církve demaskovat ty skutečnosti, které jsou pouze výplodem dětinského fantazírování a egoistického nahrazování reality přáním. „Jih" znesnadňuje absolutizování toho, co není absolutní, a usnadňuje mluvení o Bohu ve smyslu biblické tradice, tedy o Bohu chudých a obětí. Biskup Romero šel ještě o krok dál: „Gloria Dei vivens pauper - Sláva Boží je to, že chudý žije." A smíme-li se odvážit, chtěli bychom s biskupem Casaldáligou říct: „Gloria Dei manducans esuriens - Sláva Boží je to, že hladový jí." „Jih" usnadňuje vznik úřadu, který zvěstuje tajemství tohoto Boha.

c) „Jih" je také nejadekvátnějším místem pro teologické uvažování o tajemství. Je nejvhodnějším místem, kde lze pochopit Boží zjevení, kde lze prožívat víru a následování a - z téhož důvodu - se také věnovat teologii. Tak to Bůh chtěl.

Myslím si, že při pohledu z „Jihu" pochopíme lépe, co musí být podstatou kteréhokoli úřadu. Jen pod větším tlakem objevujeme, že úřad musí být inkarnován mezi chudými a oběťmi, musí spolutrpět, aby napomáhat životu, a musí mít rysy prorocké, aby odhaloval nespravedlnost. Musí být proniknut nadějí, že chudí budou mít život a bude jim navráceno jejich bytí, jméno a identita. „Jih" vyžaduje od „Severu" obrácení, volá k solidaritě a nabízí utopii: sen o tom, že lidská rodina - „Sever" a „Jih" společně - je uskutečnitelná. Při pohledu z „Jihu" člověk chápe podstatné věci týkající se úřadu: „Není spásy mimo svět chudých." - „Úřad musí být svěřen i ženám." Tyto požadavky vycházejí nejen z Nového zákona a z vědomí všeobecných lidských práv, opravňuje je i to, že představují nutnou a specifickou pomoc pro život a církev na „Jihu". K tomu se ještě vrátíme.

II. Základní úřad: budovat Boží království v odporu proti antikrálovství

„Jih" může v církvi napomáhat k formování úřadu ve smyslu předchozího výkladu. Ale úřad musí být také ježíšovský. Toto téma zahrnuje více věcí, my se teď však zaměříme jen na dvě: Čemu Ježíš sloužil a jak vypadala jeho služba?

Pro Ježíše byla nejzazší skutečností duální jednota, „Boží království", tzn. království, které je in actu vyjádřením myšlenky, že Bůh je Abba, dobrý pro chudé. A Bůh tvoří základ Království, základ jeho existence.⁵ Ignacio Ellacuría z toho vyvodil: „Ti, kdo skutečně následují Ježíše, musejí usilovat o maximální uskutečňování Božího království v dějinách."⁶ To platí i pro nositele úřadu.

Jenomže Božím královstvím se ani koncily, ani učitelský úřad, ani christologie po celá staletí nezabývaly nebo mu nerozuměly správně. Téma Božího království se objevuje přibližně před sto lety v evropské teologii; teologie osvobození je posunula do centra pozornosti a vytrvale poukazovala na ty, jimž bylo jako prvním přislíbeno: na chudé. Dnes zájem o Boží království opět slábne, ale dřívější nedorozumění přežívají v jiné podobě, což má neblahý vliv na úřad.

Zpravidla panovala představa, že Boží království je království nebeské, basileia tón úranón, jak stojí v Matoušově evangeliu. Úkolem úřadu bylo vést do nebe, zatímco o radikální proměně světa se vůbec neuvažovalo. Na úrovni symbolů vyjadřovaly nadřazenost nebe nad zemí nádherné liturgické obřady apod. Jejich extrémní podoba připomíná Péguyho větu: „Protože nejsou z tohoto světa, myslí si, že jsou z nebe." To je vážné nebezpečí, jemuž musí čelit každý úřad.

Existoval také názor, že Království je církev, což se dnes už neříká (církev jako instituce si bude muset ještě leccos nechat líbit). Ale to nebezpečí tu stále je. Církev chce být v oblasti společenské politiky a v médiích všudypřítomná a používá různé formy moci, aby dala najevo, že představuje vrcholnou skutečnost a převyšuje kterékoli jiné náboženství nebo jakoukoli lidskou instituci. To je jakési neo-křesťanství. Takto může úřad degenerovat na pouhý nástroj k prosazení myšlenky, že nejzazší skutečností je církev, a nikoli Boží království.

Kniha Josepha Ratzingera Ježíš Nazaretský oživila diskusi o tomto problému, tentokrát teologicky fundovanější. Ratzinger podává přehled různých současných výkladů Božího království a dochází k závěru: „Ještě jednodušeji lze říct: Když Ježíš mluví o Božím království, zvěstuje prostě Boha, a to jako Boha živého, který je schopen konkrétně jednat ve světě a v dějinách a právě nyní jedná."⁷ Ale takový Ježíš by neodpovídal za žádné proměňující Boží jednání v dějinách, které by bylo dostatečně historicky ukotveno. Tento bod byl předmětem mnoha diskusí⁸ a my se mu teď nebudeme věnovat - chceme na něj přesto upozornit, neboť takový pohled může vést ke znehodnocování Božího království, jež má být s pomocí úřadu budováno.

Nejčastější exegetický výklad je zaměřen jinak. Izrael udělal zkušenost, že Bůh kráčí dějinami, a vyjádřil to přesně: „Bude soudit (=řídit) svět spravedlivě a národy podle své pravdy" (Ž 96, 13; srov. Ž 72). Boží panování „proměňuje nespravedlivou historicko-společenskou situaci v jinou, spravedlivou, v níž vládne solidarita a neexistují chudí"⁹ (srov. Dt 15, 4). Ježíš takové pojetí Království nezrušil, naopak je prohloubil a doplnil o Boha, jenž je Abba.

Je tudíž nutno chápat úřad jako službu Božímu království a bojovat proti zmíněným zjednodušujícím a degenerovaným pojetím. Úřad musí být ukotven historicky a být oiko-nomický v tom smyslu, že bude umožňovat oikos, domov, centrum života, svobodu jednotlivců a národů. Musí být stranický, tj. stát na straně jedněch (utiskovaných) a v dialektickém odporu vůči druhým (utiskovatelům), kteří ovšem mohou kdykoli dosáhnout spásy skrze obrácení. Úřad vychází z původního sdílení utrpení - analogicky k postoji Boha Exodu, proroků a Ježíše. Toto sdílení utrpení se musí stát spravedlností, přijmout konflikt a bojovat proti antikrálovství. A musí mu jít o království, které je Boží (k tomu se na konci ještě vrátíme).

Tento základní úřad se může projevovat rozmanitými konkrétními úřady, týkajícími se Slova, budování těla církve, asistence a zcela jistě slavení eucharistie. Ale všechny tyto jednotlivé úřady neruší zásadní význam onoho základního úřadu.

III. Spolutrpět a prorokovat, v chudobě a bez moci, za účasti laiků

1. Důsledně sdílet utrpení a nevyhýbat se konfliktu

Každý církevní úřad musí být proniknut tím, čím se vyznačoval Ježíš. Začněme sdílením utrpení. Ježíš přináší dobrou zvěst o Božím království „chudým", tj. těm, kdo klesají pod břemenem života. Joachim Jeremias dodává: „pouze a jedině chudým". Takové stranictví není snadno akceptovatelné. V  Pueble [III. generální konference latinskoamerických biskupů 1979] bylo přijato. V prohlášení biskupů stojí: „Jedině z tohoto důvodu [Sobrino: tj. protože jsou chudí] mají chudí právo na zvláštní péči, bez ohledu na jejich morální a osobní situaci" (Puebla, 1142). A dále text říká, že Bůh je nejen miluje, nýbrž i „hájí". Tak se úřad stává obhájcem chudých v konfliktu s utiskovateli. To platí absolutně. Na „Jihu" je úřad vystaven pronásledování a vraždám. Tak vzniká mučednictví, utrpení sdílené důsledně, až po samu smrt.

Kdo nepočítá s touto možností, nepochopil službu Božímu království a bagatelizuje moc antikrálovství. Akceptovat tento fakt není lehké. Výsledkem V. generální konference latinskoamerických biskupů v Aparecidě 2007 jsou krásné texty, do jisté míry odvážné a kreativní. Ale k tomuto konfliktu se shromáždění nepostavilo s plnou vážností. Závěrečný dokument se nezmiňuje o historických příčinách Ježíšovy smrti, a i když mluví o latinskoamerických mučednících, nevěnuje jediné slovo odpovědnosti oligarchů, vojenských kruhů aj. Myšlenka, že úřad musí vstoupit do konfrontace s antikrálovstvím, není v prohlášení vyjádřena jasně a zřetelně.

2. V chudobě a bez moci

U Ježíše hraje toto téma ústřední roli. Úřad musí být vykonáván v chudobě. Na cestu si nebrali nic, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku. (Mk 6, 8) „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi. Kdo chce být velkým, buď vaším služebníkem." (Mk 10, 42n) To musí být převedeno do konkrétní historické situace, ale nesmí se to škrtnout. „V chudobě" znamená přinejmenším odolávat pokušení nadbytku a také nádhery. „Bez moci" znamená přinejmenším odolávat pokušení podrobovat si druhé. A protože moc je do jisté míry nutná, nemůže být nositel úřadu při jejím používání nikdy dost opatrný.

Dovolte, abych připomněl svatého Ignáce: Ve svých meditacích o dvou korouhvích vysvětluje, že život „v chudobě" a „bez moci" je cestou pravého života, zlidštění, vykonávání úřadu podle evangelia. Zdůrazňuje, že to je protiklad bohatství a moci. Je třeba začít s chudobou - duchovní, ale i skutečnou, s chudobou, jež je opakem bohatství. Jejím důsledkem jsou urážky a potupy, ona bez-mocnost jako protiklad plané světské slávy, průvodního jevu moci. To vše vede nakonec k pokoře, cestě všech ctností, a ctnosti jsou ony síly, jimiž se stáváme lidmi [španělské slovo virtud má stejně jako latinské virtus dva významy: ctnost a síla; pozn. překl.]. Opakem pokory je pýcha, cesta všech neřestí, jež nás zbavují lidství.

Potud Ignác z Manresy. Když se pak stal generálním představeným Tovaryšstva Ježíšova, musel myšlenku volby mezi dvěma korouhvemi uplatňovat v konkrétní dějinné situaci, což nebylo nijak lehké. Úřady Tovaryšstva potřebovaly materiální zdroje, proto jezuité vyhledávali dobrodince, a tím se dostávali do blízkosti světa bohatství, poct a moci, světa králů, šlechtičen, biskupů, kardinálů...

Svatý Ignác si byl vědom toho, jak obtížné je spojit efektivitu evangelia s efektivitou prostředků, neboť tyto fenomény mají vzájemně se lišící, někdy protikladnou dynamiku. Intenzivně se problémem zabýval, hledal řešení. Lainezovi a Salmerónovi, kteří byli vysláni na tridentský koncil (jenž reprezentoval moc světskou i církevní), doporučil, aby bydleli v hospicích pro chudé. To byl jeden ze způsobů, jak v objektivní situaci, pro niž bylo typické bohatství a moc, žít v chudobě a bez moci. Avšak vyřešit tento problém není snadné.

Má-li být úřad vykonáván v chudobě, je nutno brát přísnost a střízlivost vážně a bez vytáček odmítat luxusní budovy univerzit a kostelů i nádheru světských a církevních slavností, jakkoli společnost toto všechno ráda vidí. A rozdíly ve srovnání s chudými a nižší střední vrstvou, projevující se v chování, cestování, zdravotní péči, odpočinku, je třeba zrušit. Musí být po všech stránkách zjevné, že úřad je vykonáván v chudobě.

„Bez moci" - to neznamená, že se lze beze všeho vzdát oné moci, která je dána vzděláním. Vzdělání nelze přenechávat těm, kdo je používají k potlačování pravdy. Znamená to ovšem vystříhat se pýchy, která pro všechny lidi s dobrým vzděláním představuje skutečné nebezpečí. A je třeba odolávat přitažlivosti prostředí skutečných držitelů světské a církevní moci, která může působit sub angelo lucis.

Abychom nesklouzli do pouhé diskuse o pojmech, můžeme místo slova moc používat kategorie energeia a dynamis, energie a impuls. Tím má být řečeno, že úřad dává impuls k proměně skutečnosti a je zdrojem energie nutné pro růst druhých lidí - na rozdíl od moci, která mění věci ve svém vlastním zájmu a druhé si podrobuje. Takový arcibiskup Romero byl obdařen spíše energií než mocí. Měnil osobní a společenskou situaci rolníků.

Co se týče pýchy, arogance, není lepší prostředek, jak ji překonávat, než vidět v chudých ty, kdo nám přinášejí dobrou zvěst, především tehdy, když nám - aniž by to vyslovili - odpouštějí. A velice pomáhá pronásledování a mučednictví, pokud je člověk přijímá v pokoře, bez chlubení. Doufejme, že církev bude vidět v obojím ústřední téma úřadu, a nikoli záležitost chytrosti nebo svatořečení. Ale lepší nebo účinnější způsob neexistuje. Nadále platí Ježíšova slova: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé." (Mk 10, 45)

3. Za účasti laiků

Nutný historický vývoj úřadů nemůže zničit podstatu, z níž vznikly, a byl by to skandál, kdyby se vyvíjely opačným směrem, než odpovídá tomuto zdroji, kdyby např. reprezentovaly moc, a nikoli službu. Nuže, v Ježíšově době a v prvních křesťanských obcích zastávali úřady v podstatě muži a ženy rovným dílem. Připomeňme si dvě věci:

a) Laický úřad je primární.

To zní možná provokativně, ale nemusí to být nutně provokativní. Laický stav na rozdíl od stavu kněžského je původní způsob lidského a tím i křesťanského bytí. Ježíš byl nejen v sociologickém smysl laik, nýbrž i ve své roli jako prostředník Boha. List k Židům ho nazývá knězem, ale jeho schopnost být prostředníkem vyrostla z laických vlastností: milosrdenství, věrnosti, oddanosti. Nebylo třeba žádný svátostných dodatků, tím méně nějaké moci.

Církevní úřady vybavily samy sebe sakrálními přídavky a úřední mocí (potestas), ale tím rozhodně nelze vyvrátit zásadní skutečnost, že Ježíšův úřad ve své skutečné podobě byl úřadem laickým. V tom je nutno vidět korektiv pro všechny degenerace úřadu (i když to je možná planá naděje). Právě „laictvím" je vykoupeno všechno sakrální, nikoli obráceně. A považujeme-li „zjevení Boha" za záležitost sakrální, pak může být rozhodně chápáno jako „nejvyšší sláva laického stavu", a ne jako jeho anulování.

b) Úřad je pro ženy

Úřad musí být přiznán ženám v téže míře, jako přináleží mužům. Viděno s Ježíšem je situace žen v církvi neúnosná. To zní jako programové prohlášení, ale podívejme se do bible: U synoptiků patří ženy stejně jako muži k Ježíšovým následovníkům a zvěstují Boží království. Lukáš (L 8, 2n) uvádí jejich jména: Marie zvaná Magdalská, Jana, žena Chuzova, Zuzana a mnoho dalších. O dvou posledně jmenovaných se říká, že se o něho „staraly ze svých prostředků". Podle Marka a Matouše stály pod křížem jen ženy: Marie Magdalská, Marie, matka Jakuba mladšího, a Salome (Mk 15, 40n; srov. Mt 27, 56, kde se mluví i o matce synů Zebedeových). Říká se o nich, že ho následovaly; použitý termín akolythein přitom znamená, že Ježíše následovaly v tom, co dělal. Zmrtvýchvstalý se u Jana zjevuje nejdříve Marii Magdalské (J 20, 11-18), a ne Petrovi - ona se tedy stává apoštolkou apoštolů. U synoptiků se zjevuje nejdříve ženám, které musejí učedníkům oznámit, co se stalo (Mt 28, 9; Mk 16, 9; Lk 24, 1-10).

Ve velikonočním dění má žena tudíž ústřední, významnější roli než muži. Jan kromě toho vkládá ženě, konkrétně Martě, do úst nejbohatší christologické vyznání, jaké se vyskytuje v evangeliích: „Ano, Pane, věřím, že jsi Kristus, Syn Boží, který má přijít na svět." (J 11, 27) Toto vyznání je možná hlubší než Petrovo (Mt 16, 16): „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha." Co se týče „ježíšovské důstojnosti" a „apoštolátu", ženy se zde jeví nejen jako rovné mužům, nýbrž dokonce jim nadřazené.¹⁰

V pavlovských obcích, o nichž toho víme nejvíc, se jeví dvě důležité věci, které je třeba zdůraznit v souvislosti s chápáním úřadu: předně význam společenství a pak skutečnost, že v jeho rámci měli přístup k tomu, co odpovídá dnešním úřadům, právě tak ženy jako muži.

Úřady se vyvíjejí z potřeb obcí a jejich platnost není nutně dána nějakým druhem autority propůjčené apoštolem. V Soluni a Korintu se obce za Pavlovy nepřítomnosti organizovaly samy; jeho podpory se služebnicím a služebníkům dostává teprve dodatečně, přestože to, co dělají, je něco nového. Uznává je teprve na základě jejich práce (1 Te 5, 11-12; 1 K 16, 15-16), nikoli proto, že by byli jmenováni nebo že by jim byla propůjčena nějaká úřední moc (potestas).

Pavel se tedy vztahuje k obci; když se vyskytnou problémy, píše proto celé obci, nikoli jejím vedoucím. O nich (episkopoi, diakonoi) je zmínka jen v Listu Filipským (F 1, 1), aniž se uvádí, co je jejich úlohou. Charisma řízení, které je v hierarchicky uspořádané církvi tak rozhodující, je v seznamu charismat (1 K 12, 28) uvedeno na předposledním místě. Po něm následuje už jen dar mluvit ve vytržení, který není příliš významný; Pavlovi se jeví dokonce poněkud sporný. To všechno se od našeho dnešního pojetí úřadu velmi liší.

V listu Římanům (Ř 16) je přímo jmenováno několik žen, jejichž apoštolskou čin­nost Pavel zdůrazňuje. Foibé je jáhenka, Priska a Marie „se velmi namáhaly", což je výraz, jímž bývá popisována Pavlova služba obcím. Junia, vynikající mezi apoštolkami, uvěřila v Krista dříve než Pavel. Persida, Triosa a Trifena „horlivě pracovaly na díle Páně". Lydia (Sk 16) nejen hostila Pavla ve svém domě, byla pravděpodobně i jeho spolupracovnicí v apoštolátu.

Skutečnost, že ženy zastávaly apoštolské úkoly (dnes by to byly úřady), je in actu potvrzena programovou větou (Ga 3, 28): „V Kristu už není rozdíl mezi mužem a ženou", i když byl tento slovní obrat z Listu Korintským (1 K 12, 13) vypuštěn - možná kvůli pastoračním problémům, které takové tvrzení způsobovalo.

Co jsme zde připomněli, je známá skutečnost. Tehdejší chápání muže a ženy v rámci obce, jak je ukazuje duch i litera těchto textů, se od dnešního velice liší. Tehdy byla mnohem silněji pociťována rovnost pohlaví, a ne nerovnost vzhledem k úřadům. Dnes k tomu přistupují znamení doby. Na „Severu" je to nepřehlédnutelný pokrok směrem k větší lidskosti, což znamená uznání rovných práv pro ženy, třebaže se prosazuje pomalu. Na „Jihu" je to nepřehlédnutelný příspěvek žen pro společnost a v církev, který má místy hrdinské rysy. V El Salvadoru by byla bez žen - matek, sester, spolupracovnic - celá země a rozhodně celá církev dávno zničena. V době útlaku a za války udržovaly ženy společnost i církev naživu. Za nočních náletů prchaly s dětmi v náruči beze jediného slova (jinak riskovaly smrt), před útěkem z domova ukrývaly pod zem fotografie biskupa Romera, putovaly nepoznány mezi vojáky a vraždícími komandy, modlily se k Bohu, hájily a uchovávaly duši církve i země. Nejlepší z lidí, muži i ženy, uskutečňovali podstatné ministerium: neustoupili před antikrálovstvím a budovali království Boží.

Nejde jen o akt spravedlnosti a narovnání, jímž mají být ženám přiznána táž práva, je třeba uznat jejich specifický přínos úřadu: sdílení utrpení, empatii, věrnost, schopnost snášet bolest, přijmout druhého, věrnost, něhu... Jestliže pro toto všechno nebylo mezi církevními úřady místa, což platí i o úřadech spojených se svěcením, pak proto, že - řečeno s Pascalem - jemný duch [esprit de finesse] byl dávno pohlcen duchem geometrickým. Dá se to těžko pochopit, pomyslíme-li na to, jaký jemnocit projevoval vůči ženám Ježíš.

Teologická formulace: pomáhat Bohu, jenž kráčí dějinami

Popsali jsme úřad jako zásadně vycházející z Božího království i způsob budování Božího království. Čtenář se může ptát, jestli jsme přitom nevynechali samotného Boha. Rád bych odpověděl známým výrokem Ignacia Ellacuríase: „S arcibiskupem Romerem kráčel El Salvadorem Bůh." Jako Ježíš, jenž se „vydal konat dobro a léčit posedlé ďáblem", vykonával biskup Romero mnoho úřadů při budování Božího království: nepochybně úřad Slova, úřad lásky k bližnímu i specifické úkoly jako arcibiskup. Ale při tom všem vykonával onen zásadní úřad, který znamená „přijmout Boží přítomnost v dějinách a sám k ní přispět", a to sdílením utrpení, prorockým hlasem, věrností, mučednictvím a tím, že předstupoval před Boha v modlitbě. A nepomáhal jen tak nějakému bohu, jenž kráčí dějinami, nýbrž tomu, jenž ve shromáždění bohů pozvedá svůj hlas: „Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a chudému zjednejte spravedlnost." (Ž 82) Dějinami kráčí onen Bůh, u něhož „sirotek nalezne slitování". Tak žil Ellacuría. A jako o Ježíši platí i o něm, že „Bůh byl s ním".

Právem zdůrazňuje Benedikt XVI. „Boha". My trváme na „Božím království", neboť právě ono vzniká, kráčí-li Bůh dějinami. Je třeba „sloužit Bohu", ale je nutno rovněž - a to budiž řečeno se vší pokorou - „sloužit jeho působení v dějinách". Přesně toto činili velcí nositelé úřadu jako arcibiskup Romero. A to také činil Ježíš Nazaretský.

Jon Sobrino SJ, nar. 1938 v Barceloně v baskické rodině, vystudoval ve Španělsku, Německu a USA. Kromě doktorátu teologie má i titul magistra inženýrství. Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil r. 1956, od r. 1957 patřil do středoamerické provincie řádu a žil převážně v El Salvadoru. Je profesorem teologie a ředitelem Centra Mons. Romera na Středoamerické katolické universitě (UCA) v San Salvadoru.

Publikoval mj.: Mysterium Liberationis. Grundbegriffe der Theologie der Befreiung, 2 sv., Luzern 1995/96 (spolu s Ignaciem Ellacuriou, rektorem UCA, zavražděným r. 1989); Preis der Gerechtigkeit. Briefe an einen ermorderten Freund, Würzburg 2007; Christologie der Befreiung, Ostfildern 2008; Der Glaube an Jesus Christus, Ostfildern 2008.

Z Concilia přeložila Helena Medková

1 Viz Jesús Martinez Gordo, Ministerialidad laical y secularidad presbiteral versus seculari­za­ción del laicado y sacralización del presbiterado, příspěvek v: Revista Latinoamericana de Teo­logia 77 (2009).

2 Viz CNBB (Brazilská biskupská konference), Missao e ministérios dos cristaos leigos e leigas. Ediçao aprovada na 48ª Assembléia Geral da CNBB, Itaici, 22. 4. 2009.

3 Uveřejněno 25. 5. 2009 v: Religión Digital.

4 Kázání v Aguilares, 19. 6. 1977.

5 Jon Sobrino, Christologie der Befreiung, sv. 1, Mainz 1998, 103.

6 Ignacio Ellacuría, Aporte de la teologia de la liberación a las religiones abrahámicas en la superación del individualismo y del positivismo, v: Revista Latinoamericana de Teologia 10 (1987), 9.

7 Joseph Ratzinger, Jesus von Nazareth, díl I, Freiburg i. Br. 2007, 85.

8 Viz tematický sborník „Jesus als Christus", Concilium 44 (2008/3); Francisco Javier Viktoria, En memoria de ellos. La actualidad de un cristianismo liberador, v: Revista Latinoamericana de Teologia 76 (2009), 27-32.

9 Xavier Alegre, El reino de Dios y las parábolas de Marcos, v: Revista Latinoamericana de Teologia 67 (2006), 8.

10 Proti možným námitkách bych rád uvedl dvě vysvětlení: Že při Poslední večeři byly předány úřady, a to výhradně mužům, nepovažuje exegeze za nepochybné. A dvanáct „mužů" jako základ církve - to je symbolické vyjádření. Představují nový Izrael, tudíž to podle kultury teh­dejší doby musejí být muži a Židé. A proto mezi těmi dvanácti chybějí nejen ženy, nýbrž i ne-Židé.