Jste zde

Zátěž a otázka

autor: 

„Nebo jakož voda stojatá bývá smrdutá, proto že hnije, a naproti tomu, když se na proudu po kameni tluče aneb z nádoby do nádoby přelévá, v čerstvosti své trvá; item, jakož vonné kvítí a koření, čím více se tře, tím více voní: tak duše naše nejčerstvější a nejvonnější jsou před Bohem, když se v nás rozličnými zármutky stírají a slévají, proto že se tu vroucnost, trpělivost, naděje, láska a jiné ctnosti nejlépe v nás brousí," dí Praxis pietatis, návod zbožného života, sestavený pod autoritou Komenského. Šárka Grauová nás touto - pro dnešní vkus poněkud pochmurnou - „knížkou milostnou" provede v první stati prvního letošního čísla Getseman. Na nás je se zamyslet nad rozdílem dnešního pojetí zbožnosti a toho z přelomu středověku a novověku.

Důraz na utrpení - Kristovo i křesťanovo - nebyl tehdy rozhodně zvláštností pronásledovaných Bratří; vzpomeňme třeba na flagelantské hnutí či na dobová naturalistická sochařská a malířská zobrazení trpícího Pána, vrcholící drásavým Ukřižováním Mistra isenheimského oltáře. Aniž jí byl odvrat od lidského společenství, od světa, k individuální niternosti před Bohem: „Blažené oči, které jsou uzavřeny věcem vnějším, ale bedlivě sledují ty vnitřní," říká Následování Krista (3.1.1). Obojí postoj, důležitost utrpení i odvrácení se od světa, lze vystopovat již v Novém zákoně a mnišské tradici, ale asi nikdy předtím ani potom nezaujímal tak přední místo v myšlení a cítění věřících. Tak přední, že přešel do extrémů a vytlačil jiné důležité křesťanské postoje: budování božího království, důraz na společenství věřících, snahu o posvěcování světa.

Sebemrskačství ani pseudomystika nejsou již hlavními hrozbami křesťanů. Snad zůstávají přítomny mezi extremisty (z nichž část, pravda, sedí na důležitých místech ve Vatikánu), ale běžný člověk se s nimi naplno střetne leda při sledováni Gibsonova Umučení Krista. Jsou však stále s námi ve dvojím smyslu, jako zátěž a jako otázka.

Zátěž: Své historie se nezbavíme ani ve smyslu faktického ovlivnění, ani ve smyslu toho, jak se na nás druzí dívají. Na církvi lpí podezření z fanatismu, neschopnosti se radovat a umožnit radost, škarohlídství a duševní uzavřenosti. A ona sama dosud s tímto dědictvím zápolí; pořád typická křesťanská bohoslužba připomíná spíš Kristův pohřeb než hostinu na oslavu Kristova vzkříšení, pořád se typická křesťanská rétorika vyznačuje moralizováním, obavami a černobílým viděním. Dokážeme lidem říct ještě vůbec něco veselého? Není to jako chtít přeškolit funebráka na klauna?

Otázka: Jsme uprostřed velmi světského a zábavou velmi naplněného světa - který je možná tak světský a tak bavičský i proto, že vznikl jako reakce na křesťanské odmítání světa a radosti. Je tudíž zhola nesmyslné mu hlásat radostnou zvěst jako něco, co je zábavné a světské stejným způsobem jako - řekněme - televizní soutěž. Jak tedy lidem přinášet skutečnou radost, která však obsáhne i utrpení a samotu před Bohem, patřící podstatně k životu a víře, a která tudíž není plytká jako televizní soutěž?

Dále přinášíme text Fréderica Boyera o překládání bible a dokončení historie neslavného sdružení Pacem in Terris. A přejeme vám požehnaný rok Páně 2011.