Praxis pietatis, vzor bratrské zbožnosti

Kniha Praxis pietatis, jejíž první díl vyšel na popud starších exilové Jednoty bratrské roku 1630 v Lešně a která tradičně vychází zaštítěna autoritou Jana Amose Komenského, jehož jméno se objevuje na obálce všech vydání, nebyla v českých zemích - na rozdíl protestantských zemí západní Evropy - jednou z mnoha knih ovlivněných pietistickou zbožností, ale těšila se mezi pobělohorskými českými nekatolíky zcela výjimečnému postavení. Jen v 17. století vyšla ve čtyřech zahraničních vydáních, do roku 1922 jich bylo dokonce dvanáct.¹ Ve výtiscích tajně pašovaných do země určovala praktickou podobu „zbožnosti srdce" až do doby po tolerančním patentu.² Byla používána jako modlitební kniha a ještě na sklonku 18. století sloužila v protestantských školách dokonce jako čítanka pro děti.

Kniha Praxis pietatis, tj. O cvičení se v pobožnosti pravé - s typicky barokním podtitulem „Knížka milostná, kterak by křesťanský člověk v pravé a spasitedlné známosti jak Boha, tak i sebe samého platně prospívati a život svůj v bázni Boží dobře spořádaje, potěšeně v svědomí pokojném stráviti i naposledy jej po dokonání blahoslaveně zavříti mohl, vyučující" -, jíž česká teologie přes její nesporný význam dosud věnovala překvapivě malou pozornost, ovšem není Komenského původním dílem, nýbrž adaptací dvou knih. Upravený překlad první z nich, Practice of Piety od Lewise Baylyho,³ vyšel ve zmíněném vydání z roku 1630 s nadpiskem O pravé pobožnosti a pravém se v ní cvičení. Vydání z roku 1661 pak bylo jako o svůj druhý díl rozšířeno o překlad knihy Josepha Halla⁴ The Art of Divine Meditation, česky nazvané Umění svatého přemyšlování, a o několik kratších přídavků, mezi nimiž najdeme například veršované modlitby, o výňatky z Následování Krista Tomáše Kempenského, úryvky z Kazatele domovního a z Napomenutí vydaného roku 1584 staršími Jednoty.

Spojení Baylyho knihy s Hallovou patrně nelze připisovat Komenskému: jak přesvědčivě ukázal roku 1931 Jan Uher, Komenský zřejmě překládal z německého vydání, vytištěného v letech 1628 a 1631 v Basileji, které bez udání Hallova jména spojilo obě knihy, a Komenský oba díly dost možná chápal jako teoretickou a praktickou část jediného celku. Z dalších přídavků, které jdou nad rámec německého vydání, však vysvítá, že česká Praxis pietatis byla koncipována jako jakési kompendium všeho, co tajný nekatolík vedle Bible potřebuje ke zbožnému životu, a že tak byla také přijímána. Nejde ovšem proti duchu knihy, omezíme-li se v této práci kvůli rozsahu pouze na díl první.

Baylyho kniha Practice of Piety (poprvé vydaná v Londýně někdy před rokem 1613, kdy vyšlo třetí vydání) patřila spolu s příručkou Roberta Personse A Book of Christian Exercise k prvním anglickým knihám, které měly významný vliv na německý pietismus, kladoucí důraz na praktickou zbožnost každého křesťana. Za svou oblibu vděčila především orientaci na soukromý náboženský život, své snaze poskytnout věřícímu oporu a být jeho průvodcem v každodenních situacích. Na rozdíl od Book of Common Prayer, užívané při veřejné bohoslužbě v kostele, se zaměřovala na zbožnost privátní a chtěla věřícímu pomáhat hledat bezprostřední vztah k Bohu nezávisle na prostřednické roli církve. Baylyova i Personsova kniha byly překládány a hojně přetiskovány v německých zemích a obě propagovali čelní představitelé pietismu, jako byl Philipp Jacob Spener či August Hermann Francke. V Německu obě knihy otevírají cestu lidové náboženské literatuře a nahrazují dřívější akademickou a spirituální literaturu. Bývají spojovány nejen s pietistickým úsilím o zvnitřnění náboženského života, ale také se vznikem pravidel dobrých mravů. Zásady vytčené touto literaturou díky své praktické povaze z valné části přežila i nástup sekularizace spojené s osvícenstvím a jsou základem pozdějšího étosu protestantských komunit i celých zemí.

Komenského úprava a překlad⁵ směřují do zásadně odlišné situace, jak o tom svědčí datace „Předmluvy vykladače českého" k čtvrtému, amsterodamskému vydání, jež byla psána „v začátku léta Kristova 1661., rozptýlení pak našeho v čtyřidcátém". Komenský sám studoval v Herbornu a Heidelberku a sdílel kalvínský důraz na mravní přísnost a kázeň v křesťanském životě. Naléhavost tohoto imperativu má však pro něj rovněž nadosobní rozměr: ve své předmluvě chápe historicky neblahou situaci českých protestantů jako Boží trest za jejich „prostopášnost", „hříchy a ohavnosti", nebo aspoň „mrtvost a malátnost" („Ó národe český, národe Boží! Nad tebou jest nejprvé oheň tento, kterýž se nade všecky již národy rozhořel, pro hříchy tvé plápolati začal!")⁶ a ve „veřejném opravdovém pokání" a „skutečné pobožnosti", k nimž Praxis pietatis nabízí vodítko, spatřuje příkladnou cestu k odvrácení Božího hněvu („Nad tebou [národe český] tedy aby nejprv plápolati přestal, ty nejprv a nejpředněji vody slz a pokání přinášeti hleď").⁷

Vzhledem k odlišným historickým okolnostem nebude tedy Praxis pietatis v českém protestantském prostředí vytvářet půdu pro konkurenci laika knězi, jako tomu bylo v Anglii či Německu, ale spíš se sama v době násilné rekatolizace země stane jakýmsi papírovým knězem a vůdcem tajných evangelíků.

Část vycházející z Baylyho předlohy začíná výkladem o Bohu, jak o něm vypovídá Písmo. Tyto teologické výpovědi ovšem nemají význam samy o sobě ani nejsou základem pro jakoukoli spekulativní teologii, ale omezují se na to, co „nám věděti k spasení potřebí jest" (s. 2), neboť „pravá známost Boha (...) ne na samé sobě se stavovati, ale k skutečné pobožnosti nésti má" (s. 10).

V duchu barokního antitetického myšlení přechází výklad k neomilostněnému člověku, jehož život je v smyslově názorných obrazech líčen jako sled trápení a běd tělesných („Když pak poslední věk, sešlost, přichází, medle co tu jiného jest než shromáždění všech neduhů a bíd? Oblíčej se vráskami potahuje; zubové viklí, hnijí a prší; duch krátí a mradí; mysl kormoutí a tesklí," s. 15; „nebo aj brzýčko ... z tebe bude hnis a smrad", s. 68; „nic nejsme než otrokové hřícha, poddaní smrti, a potrava červů", s. 72; atd.) i duchovních („lépe bylo nenaroditi se, nežli trvati a setrvati v tom způsobu, v jakém jsi, neobrátíš-li se", s. 13), vrcholících ve fyzické (první) i duchovní (druhé) smrti. S tím kontrastuje líčení člověka ve stavu milosti, jehož blaženost je opět nejzřetelnější ve smrti. Za pozornost stojí podrobný výklad toho, co se se „zatracenci" i „spasenci", respektive jejich tělem a duší, děje od okamžiku smrti přes zmrtvých­vstání v poslední den a Kristův soud po věčné zatracení či slávu - z hlediska dnešní protestantské teologie, která se k otázkám posmrtného života obvykle vyjadřuje velmi zdrženlivě, se tyto úvahy ovšem jeví jako značně spekulativní.

Dosud aktuální jsou naopak následující kapitoly, zabývající se nepravdivými teologickými důvody, které s odvoláním na Písmo odvádějí protestanty od hlubšího a poctivějšího vztahu k Bohu a které jsou v pojetí Praxis pietatis dílem „chytrého zlostného ďábla", který „pokládá všelijaké polštáříky pod hlavy lidské, ubezpečilost a uspání jim obmýšleje, aby na opravdové pokání nemyslili" (s. 50). Je sympatické - a podle výsledků bádání Jana Uhra je to zřejmě vlastním vkladem Komenského, který stírá „polemický ráz určitých míst ještě mnohem více, než to učinili němečtí překladatelé"⁸ -, že argumentace tu není vedena proti možným úskalím katolické spirituality, nýbrž směřuje k protestantům, zejména proti možnému zneužití reformačního učení o spasení pouhou vírou k obhájení náboženské a mravní vlažnosti (tedy proti tomu, co ve 20. století Dietrich Bonhoeffer v Následování označí za „lacinou milost"). Pro nalezení rovnováhy mezi vírou a skutky je stanoveno následující pravidlo: „Živi býti máme, jako bychom o žádném evangelium, umírati pak, jako bychom o žádném Zákonu nevěděli; tak trefíme prostředek." (s. 64). Další výklad je namířen proti možnému fatalismu plynoucímu z kalvínského učení o předurčení (s nímž se Komenský sám zřejmě neidentifikoval).

Z hlediska dnešní podoby kalvínské zbožnosti, nikoli ovšem z hlediska nastupujícího pietismu je překvapivým momentem tohoto výkladu důraz nejen na vnitřní, ale rovněž na vnější projevy zbožnosti. Jedno i druhé je samo o sobě považováno za stejnou polovičatost, protože ideálem je soulad vnitřního s vnějším. „Protož když se modlíš, klekej a pokoru svou osvědčuj; pozdvihuj očí a rukou k nebi, a důvěrnost ukazuj; skloň hlavu svou a bij prsy své, a lítost nad hříchy svými prokazuj; služ Bohu srdcem čistým a srdcem celým" (s. 59).

Další výklad dopodrobna rozebírá všednodenní život, v němž „člověk křesťanský celý den stále choditi má s Bohem, jako Enoch" (s. 90), počínaje ranní modlitbou, pro niž je tu - stejně jako pro modlitbu před jídlem a pro modlitbu večerní - uvedeno několik vzorů. Pevnou součástí dne je i četba Bible, z níž má křesťan denně přečíst tři kapitoly, tak aby ji za rok prošel celou. Ve shodě s praktickým zaměřením celého díla i zde je kladen důraz na to, aby četba sloužila „k posilování víry, a ku polepšování života" (s. 79), jako by „tobě každou literku sám Bůh s nebe ku poučení tvému předkládal, a jako by sám Bůh viditelně přítomen jsa, s tebou mluvil, tebe učil, k dobrému napomínal, od zlého odvodil" (tamtéž). Alegorický význam přitom není připisován jen slovům Písma (podobně jako bylo Izraelcům uloženo v polním ležení zahrabávat svou nečistotu, aby tudy mohl chodit Hospodin, má křesťan zahrabávat své hříchy v hrobě Ježíše Krista, s. 80-82), ale i všemu, co člověk během dne koná (ranní probuzení ze spánku je obrazem zmrtvýchvstání, večerní svlékání oděvu je obrazem nahoty ve smrti, lože je obrazem hrobu). Jsou stanovena jasná etická pravidla, jimiž se má křesťan ve svém jednání i smýšlení řídit: časnost je podřízena věčnosti, tělo duchu, přísnost milosti, spontaneita pevným návykům, poddaní vrchnosti.

Zevrubná pozornost, která je věnována hospodáři a jeho každodenní duchovní péči o celý dům a čeládku, nasvědčuje tomu, že právě taková středostavovská domácnost byla zřejmě v centru zájmu pietistických autorů. O tom, že etika Praxis pietatis vychází z pohledu pracovitých a šetrných hospodářů, svědčí i poněkud překvapivá pasáž o almužnách, doporučující „šetřiti také při rozdávání almužen", aby „ne tulákům nestydatým, štercířům zahálivým a lenivým nedbalcům jimi bylo slouženo" (s. 164).

Výjimečné místo má v křesťanském životě pochopitelně svěcení dne svátečního. Pro praktický ráz Praxis pietatis je příznačné, že výkladu o povinnosti světit sedmý den, jak je zapsána v Desateru, a o křesťanském přesunu tohoto dne ze soboty na neděli je věnováno podstatně víc prostoru než výkladu o Bohu. Autor tu obšírně a místy značně složitě argumentuje nejen autoritou biblickou,⁹ ale též autoritou církevních otců (Justin Mučedník, Eusebios, Tertullián, Jan Zlatoústý aj.), a dokonce i židovských rabínů (Beachy) i židovských knih (Seder Olam Rabba). A jako na jediném místě v knize se zde vypočítávají konkrétní Boží tresty, které postihly ty, kteří sváteční den nesvětili (zemanu, který trávil neděle na lovu, manželka porodila „syna s psí hlavou a jako pes štěkajícího"; Stratford nad Avonou, rodiště Shakespearovo, dvakrát v neděli vyhořel, protože „komediemi a jiným kratochvílením, proti výstrahám služebníků věrných, sobot poškvrňovati za zvyk sobě vzali", s. 125). Smysl svěcení neděle je ovšem jasný: dát odpočinutí tělu i mysli a obírat se svatými věcmi (s. 137). I při odpočinku platí pravidla daná pro všední den: i v neděli se zapovídá nemírné jídlo a pití, zbytečná paráda, hry, četba světských knih, dlouhé spaní („mrhání času největší ztráta jest", s. 103) atd. Povoleny jsou jen tři druhy prací: „k službě Boží přináležející", „přináležející k lásce" a práce „odkladu netrpící".

Zvláštní pozornost v rámci křesťanského života zasluhuje ještě půst, pokání a večeře Páně. Křest se zřejmě předpokládá po narození, a proto je rovněž z doporučení vypuštěn, zmínka není ani o konfirmaci, přestože tu již raná Jednota bratrská znala.

Obsáhlý závěrečný oddíl je věnován nemoci a smrti, s níž člověk barokní doby žil v mnohem bližším styku, než je tomu dnes. Zde je základním přesvědčením, že nemoc a utrpení jsou trestem za hřích (ne zcela vysvětlenou výjimkou jsou nemoci seslané, aby se zjevila sláva Boží, dle J 9, 3 a J 11, 4). Utrpení je vposled žádoucí, protože nás „pročišťuje"¹⁰ a šetří trestů věčných, a ve srovnání s nimi je nicotné (viz oblíbený výraz „káznička", užívaný například i tam, kde Hospodin podle 2 Sam 12 trestá Davidův hřích smrtí jeho syna, či smrtelné onemocnění označované jako „nemocíčka"). Výmluvný je popis toho, co smrtí ztrácíme: „Vyvodí nás z mizerného, strastného, smrtelného těla, kteréž v nečistých žádostech počato, v hříchu narozeno, vnitř i zevnitř zanešvařeno jsouc, není než živé duše žalář, a smrdutý lejn pytel, jehož průduchové v chřípích, uších, potních dírkách a jinde, nečistší jsou než která tajná místa. Nebo celé tělo místo toho, kdež stromové a jiné zrostliny, listí, květ, vůni a ovoce libě z sebe dávají: ono nic než hlísty, červy, hnidy, vši, puch, hnis, smrad, přináší. K tomu jest pravý stok nečistot duchovních, a žádostí zlých propast bezedná" (s. 219).

Význam, který je tu věnován předsmrtnému duchovnímu zápasu křesťana, lze zřejmě také připsat na vrub tomu, že protestantské církve nemají svátost pomazání nemocných, a člověk je tedy v tuto těžkou hodinu (zvanou zde ovšem „milá hodinka", s. 234) odkázán sám na sebe. Důraz, který je ve spiritualitě Praxis pietatis kladen na nenapravitelnou lidskou hříšnost, a nepřítomnost zpovědi (roli zpovědníka tu ovšem plní „navštěvující nemocné", pro něž je dokonce uveden krátký formulář „zpovědních" otázek) vedou k naléhavým pochybnostem o Božím milosrdenství, které se kniha pokouší rozptýlit. V závěru se uvádí možnost, aby k sobě umírající povolal „církevního správce" a ten mu udělil rozhřešení. Pro posílení víry je možno žádat i večeři Páně, pokud jsou přítomni ještě další, kteří se jí účastní s ním, aby byli „dva neb tři" (v pozadí je cítit polemiku s těmi, kteří by chtěli omezit slavení večeře Páně na velké církevní shromáždění). I zde se však preventivně doporučuje přijímat „za zdravého života" večeři Páně alespoň jednou měsíčně, „aby potom, když nemoc přijde, kněží a přátel zanášet nebylo potřebí" (s. 247).

V samém závěru knihy je řeč ještě o smrti mučednické. Teprve zde se také podává výčet 26 bodů, formulovaných na základě epištoly Římanům, pro něž má být protestantský křesťan schopen trpět.

Základem celé křesťanské existence v pojetí Praxis pietatis je vědomí vlastní hříšnosti a „pokuty", jíž je hoden člověk, který je „v hříchu počat a potom se ve všelijakých nepravostí kališti válí" (s. 193). Křesťan tedy neustále nejen omezuje, ale dokonce až trestá sám sebe, aby se vyhnul věčnému trestu Božímu („abychom opravdovým duše své ponižováním a trápením sami sebe soudili, a od Pána souzeni nebyli", s. 166). Uznává se sice, že jediným lékem na lidskou bídu je Kristova milost, i zde se však více zdůrazňují rány a prolitá krev, tedy momenty spojené s utrpením, než vtělení jako projev Boží lásky k člověku. Zmínka o „dověrnosti té, že se pro Krista Otci líbíme, my i snažnosti naše" (s. 164), kterou čteme v souvislosti s večeří Páně, je v celku knihy spíše výjimkou.

Velmi malé pochopení tu lze nalézt pro světská dobra, které dnes chápeme jako Boží dary - na rozdíl od knihy Kazatel, kde je lidská konečnost důvodem pro to, aby se člověk těšil z dobrých věcí světa, dokud může, je v Praxis pietatis důsledně uplatňovaná optika smrti a soudu důvodem k nedůvěřivosti vůči tomuto světu, ba až k pohrdání. Např. jídlo je lékem na nemoc hladu, která se podobá rakovině (s. 116), jídlo, není-li posvěceno modlitbou je dokonce proklaté, jako je „pro hřích rajský" proklatá celá země (s. 118).¹¹ Stejně tak oblečení je „zástěra hanby a hříšnosti" a jeho důvodem je lidská nečistota a hanebnost, „tak jako flastrové přiložení nežitů a shnilého těla znamením" (s. 77-78). V rozporu s Mt 6, 16 se dokonce i půst projevuje v „postu od roucha a oděvu nádherného" (s. 159). Podobně zavrženíhodná je i kultura, která není cele obrácena k Bohu a neprobouzí kajícnost. Velmi malé pochopení má autor i pro chápání člověka jako bytosti vztahové: manželství, přátelství, výchova dětí či společenství věřících jsou náměty očividně tak podružné, že na ně v celém spisu nepřijde řeč. Možná není divu, že z takového života je smrt vysvobozením.

1 Zatím posledního, třináctého vydání se v jazykově modernizované podobě dočkala roku 1992 (ed. Ladislav Kopecký, Praha: Kalich).

2 Srov. Sixtus Bolom: Toleranční doba na Vysočině a hudba srdce. Tišnov: Sursum 2008; Ondřej Macek (ed.): Po vzoru berojských. Život i víra českých a moravských evangelíků v předtoleranční a toleranční době. Praha: Kalich 2008.

3 Lewis Bayly (1565-1631), doktor teologie z univerzity v Oxfordu, byl anglický puritán a jako ta­kový měl zkušenost s pronásledováním, která ho sbližovala se zkušeností českých bratří. Posléze se nicméně stal královským kaplanem a pokladníkem londýnské katedrály sv. Pavla, a na sklonku života byl dokonce jmenován biskupem v Bangoru (severní Wales).

4 Joseph Hall (1574-1656) nejprve proslul jako satirik, jako morální filosof byl považován za křesťanského stoika. Stal se anglikánským knězem a zastával vysoké církevní úřady (roku 1627 se stal biskupem exeterským, roku 1641 biskupem norwichským). Účastnil se sporů mezi anglikány a puritány, které předcházely vypuknutí anglické občanské války. Zemřel zbaven církevních úřadů v chudobě. Jeho nejznámějšími duchovnímu díly jsou vedle The Art od Divine Meditation (1607) a posmrtně vydadné spisy, Occasional Meditations (Londýn 1630) a The Devout Soul; or Rules of Heavenly Devotion (1644).

5 „V tomto českém překládání (nebuď tě, čtenáři milý, tajno) něco vypuštěno a něco také někudy pozměněno, ne pro jiný cíl než že některé věci trochu příliš obšírné a subtýlně dysputovány byly, na nichž by mysl některých, ješto rádi hloubají, snadně se zatínati a v přistupování ad praxim meškána býti mohla. Protož vidělo se (ani počtem kapitol, ani pořádkem slov se nevážíc), co nejkratčeji a nejmocněji věc samu, o níž titul jest, k cíli vésti," píše Komenský v předmluvě z roku 1661. Komenský, Praxis Pietatis, Praha: Křesťanský spolek mladíků v Čechách, 1922, s. V.

6 Tamtéž, s. IV.

7 Tamtéž, s. V.

8 Uher, „Komenského Praxis pietatis", Časopis Matice moravské 55 (1931), s. 391.

9 Kuriózní, na doslovném chápání Bible založený je tento důkaz neplatnosti svěcení soboty u Židů: „Poněvadž slunce za času Jozue celý den stálo (Joz 10, 12), a za Ezechiáše o deset stupňů, totiž o pět hodin, zpátky postoupilo (II. Král. 20, 10), jde z toho, že ani Židé svým soboty ostříháním tak vlastně již sedmého dne od stvoření nemají." (s. 126)

10 „Nebo jakož voda stojatá bývá smrdutá, proto že hnije, a naproti tomu, když se na proudu po kameni tluče aneb z nádoby do nádoby přelévá, v čerstvosti své trvá; item, jakož vonné kvítí a koření, čím více se tře, tím více voní: tak duše naše nejčerstvější a nejvonnější jsou před Bohem, když se v nás rozličnými zármutky stírají a slévají, proto že se tu vroucnost, trpělivost, naděje, láska a jiné ctnosti nejlépe v nás brousí" (s. 211-12).

11 S tím poněkud kontrastuje doporučení nedělní procházky přírodou, v níž „každý tvor (...) jako kniha otevřená jest, v níž se moc, moudrost, dobrota Boží a divné všeho řízení spatřovati může" (s. 152).