„Proč mou řeč nechápete?“

Dějiny překladů Bible trvají už více než dvě tisíciletí. Jsou to dějiny plné zuřivosti a povyku. Dějiny, v nichž údajně svatá inspirace textů navzdory všemu závisí na životnosti a umírání lidských jazyků i na tom, jak se vyvíjí vnímání a chápání těchto textů. Dějiny, v nichž se krev slov mnohdy mísí s naší krví - to když se historie naší spásy, naší naděje na zaslíbení přesahující tělesný život střetává s nedostatečně věrnými slovy a idiomy těch, kdo tu byli před námi. V případě Bible je požadavek věrnosti překladu skutečně naléhavější než u jiných textů. Bible totiž žije výhradně prostřednictvím recepce a tradice, jež probíhají v dějinách. Bible existuje jako text přijímaný a předávaný a překlad je tudíž klíčovým problémem jejího tvaru. A zmíněný spor začíná už s prvními překlady textů tóry v řecko-římském světě, přesněji řečeno s příchodem křesťanství. Překládání svatých textů je zakladatelský akt, a přesto bylo v průběhu dějin vždy pokládáno víceméně za přestupek. Protože jde o texty svaté, je třeba je překládat - a na druhé straně by se překládat neměly.

První překlady Bible

Historie překládání toho, čemu říkáme Bible, začíná ve 3. století před Kristem v helenizovaném světě v městě Alexandrii, když osvícený faraon Ptolemaios II. a jeho kulturní poradci vyzvali Židy žijící v diaspoře, aby předložili své texty a zákon přeložené do řečtiny. Za první překlady Bible vděčíme tedy zvědavosti cizích hostitelů, ale i určitému silovému napětí: dominantní kultura zkoumá, co pro menšinu, kterou přijala na svém území, představuje kodifikovanou autoritu. Tato řecká verze, zvaná Septuaginta (tj. Sedmdesátka, což je počet překladatelů, kteří se na ní podle legendy podíleli), měla v řecko-římském světě, ovlivněném četnými apokalyptickými a mesiánskými proudy, kuriózní důsledky a přinesla významové posuny - pomysleme jen na řecká slova jako lógos, nómos nebo hamartía v překladu Tóry, jejichž používáním byly kulturní, náboženské a literární hlubinné vrstvy těchto pojmů v tehdejší obecné řečtině (koine) postaveny na hlavu.

Tento překlad, který o několik století později sehrál rozhodující roli při formulování a šíření křesťanské víry, byl ovšem rabínským židovstvím odmítnut. Přednost dostala jiná, pozdější a doslovnější verze, Aquileův překlad ze 2. století po Kristu. Legendární vyprávění Aristeova listu zdůrazňuje mimořádnost a inspirovanost Septuaginty: líčí totiž, jak ti, kdo se o překlad Bible pokoušeli dříve než oněch Sedmdesát, propadli šílenství, neboť se jim nedostávalo nutné svaté autority! Když se král podivuje, že Bible nebyla už dávno přeložena, vysvětluje mu Demetrios, že je to způsobeno božským původem tohoto zákona, a dodává, že Řekové, kteří se odvážili citovat z přeložených stránek, prý oslepli nebo přišli o rozum (§ 313 a § 315).¹ A ještě později, když se křesťanství stalo náboženstvím zanikající, rozpadající se a barbary otřásané Římské říše, numidský intelektuál a konvertita Augustinus (který studoval řečtinu bez hlubšího zájmu a hebrejsky uměl bídně) varuje Hieronyma před novým pokusem o latinský a hebrejštině bližší překlad Bible. Netušil ovšem, jaký úspěch bude mít tato verze u západního křesťanstva: pro ně se stala Vulgatou (všeobecně rozšířenou verzí) a na Tridentském koncilu byla uznána i oficiálně, přestože se v Evropě 16. století brzy objevily nové překlady, tentokrát do místních jazyků, určené „prostým a hloupým", onomu rostoucímu množství žen a mužů, kteří neuměli číst a učeným jazykům nábožensky vzdělané kulturní elity nerozuměli.

Problém vícejazyčnosti: zásadní spor

Jakmile se začalo se sestavováním kánonu křesťanských spisů, vyvstala otázka vícejazyčnosti. „Co v Septuagintě nalézáme, avšak v hebrejském textu postrádáme, to chtěl týž Duch raději sděliti skrze sedmdesát překladatelů než skrze proroky samé, čímž ukázal, že proroky jsou jak jedni, tak druzí. Vždyť podobně sdělil i jiný obsah skrze Izaiáše než skrze Jeremiáše [...]. Proto také já věřím - následuje ve vší skromnosti apoštoly, kteřížto přece také uváděli prorocká svědectví z obou písemných pramenů, tj. ze Židů a ze Septuaginty - že se smím odvolávat na obě autority, neb u obou se jedná o tutéž, totiž božskou." Kdo je autorem těchto slov na počátku 5. století našeho letopočtu? Svatý Augustin ve svém spisu O boží obci (XVIII, 43.44).² Dokazuje tím, že debata o překladu a o různých možných jazycích zjevené pravdy je zásadní debatou o autoritě písem v křesťanství. Augustinus srovnává rozmanitost jazyků dokonce s rozmanitostí svatých knih, ba co víc, odvolává se na příklad apoštolů, kteří - jak píše - čerpali z obou písemných pramenů: z hebrejské tóry a z řecké Septuaginty. Rozdíly a odchylky mezi různými citáty a překlady Písma ospravedlňuje do jisté míry intertextualitou samotného Písma.

Z právě uvedeného je vidět, že nejen problém přechodu z jazyka do jazyka, nýbrž i sama jazyková a kulturní rozmanitost je hluboce vepsána do počátků, přímo do genů křesťanství. Boží slovo, které naprosto není napsáno jednou provždy pro jeden národ, musí být proto naopak přineseno ke všem „až na sám konec země" (Sk 1, 8). Toho se týká spor Augustina s Hieronymem. Hieronymus se ve své korespondenci často vrací k tomu, že je jeho překladu vyčítána nedostatečná doslovnost. Podle jeho názoru osvobozuje Ježíšův příběh překladatele tím, že ho vybízí, „aby psal pro všechny lidi bez rozdílu" (citát z dopisu senátoru Pammachiovi, zaslaného r. 392 z kláštera v Betlémě).

Existují tedy tři hlavní důvody, proč se křesťanství stalo do jisté míry filozofií překládání a jazykové rozmanitosti:

1. Tím, že křesťanství uznalo korpus židovských spisů a v helénistickém a latinském prostředí jej začlenilo do svého vlastního poselství, vznikla při etablování kánonu překladatelsky složitá situace.

2. Christianizace Římské říše ve 4. století de facto urychlila překládání židovských spisů do latiny; ta se pak stala liturgickým jazykem (v průběhu 4. století přechází římská křesťanská obec z řečtiny na latinu). Tyto dva hlavní důvody vyvolaly - zvláště v kontextu dlouhé debaty na téma posvátnosti a inspirovanosti Septuaginty - určitý mocenský jazykový konflikt. Podobná situace nastala pak v renesanci při přechodu na místní jazyky.

3. A konečně je tu třetí důvod, teologický a zároveň literární: složitá debata o božský původ, resp. inspiraci spisů. Tato debata souvisela ve starověku a následujícím dlouhém období středověku s nutností obhajovat literární genialitu křesťanských spisů a dokazovat, že jsou stejně cenné jako literatura pohanské antiky od Homéra po Vergila, ne-li cennější. Hieronymus, který si v dopise Pammachiovi stěžuje, že se mu vytýká „falšování dogmat víry" při překládání, později velice přesně vymezuje rámec tohoto sporu, když se odvolává na své schopnosti překladatelské a básnické, kdežto charisma proroctví vyhrazuje autorům nebo aktérům biblických spisů. Na rozdíl od Augustina překladatelům Septuaginty toto charisma nepřiznává.

Problém „paměti slov"

Tyto nezřídka ostré spory probíhaly nejprve mezi těmi, kdo akceptovali překládání Bible, a těmi, kdo je odmítali. Otázka, v kterém jazyce bylo slovo boží učiněno tělem, zůstává dosud v jistém smyslu jedním z hlavních problémů teologie i pastorace. A konečně od počátků až do dnešní doby krystalizuje ještě další konflikt: problém „paměti slov" nejen při přechodu z jednoho jazyka do druhého, z jedné kultury do druhé, nýbrž i v rámci jedné a téže řeči v různých epochách.

Evangelizace a misionářská činnost vyžadují velmi brzy - od 2. století - překlady do různých jazyků. Velmi brzy ovšem vyvstává i problém nového překladu do téhož jazyka. Není právě toto cíl, jejž sledoval svým projektem Hieronymus, když chtěl tyto spisy ještě jednou přečíst, vyložit a přeložit do latiny a přitom vycházet z řečtiny, jakož i (na to klade velký důraz) z křesťanských spisů samotných, vzniklých v řečtině po Septuagintě? Hieronymus ukazuje, že autoři Nového zákona používali, citovali a překládali hebrejské spisy s jistou svobodou. Ale překlad se stává základem tradice. Slova se stávají pamětí. Je zároveň nutné i sporné je znovu překládat. Jak a proč by se dnes měla nově přeložit slova jako „hřích" nebo „pokušení", „vzkříšení"...? Jaká součást nás samých, ano, která naše nezapomenutelná součást je uložena v paměti těchto textů? Což je překládání vždycky odsouzeno k nezdaru? Mám na mysli překládání do jiných jazyků nebo do jiných slov než těch, z nichž se skládá onen dědičný poklad jazyků a slov, jejž generace před námi považovaly za jedinečný.

Nejdůležitější překlady Bible vznikaly často v nových prostorech, v hraničních oblastech, v místech a dobách rozkolu, nové orientace a reformy. A pokaždé rozvířily tytéž těžké mraky otázek. Jakým právem smíme přecházet z tzv. posvátného jazyka do jiného, profánního, který je však v průběhu času sám sakralizován? Jak by mohly různé lidské jazyky uchopit božská písma, jak by se mohly opovážit uložit do svých důvěrně známých zvuků zjevené slovo? Lze navrhovat nové překlady jednotlivých slov, která se dlouhým používáním v liturgii a teologii i nekonečnou řadou postupných překladů do různých jazyků pevně vžila? Překladatelé jsou posílání do vyhnanství, knihy páleny, texty cenzurovány... Ale dochází i k rozhodujícím objevům a velkolepým znovuzrozením v lůně moderních evropských jazyků! Neboť Bible od svých postupných počátků v kulturách antického předního Orientu a starověku až po velké překlady evropské renesance neztratila nikdy těsné sepětí s literaturou a s jazyky různých národů, jež ji přijaly.

Akt zvěstování je aktem překládání

Bylo-li Slovo učiněno tělem, pak jsou tělem i slova. „Slovo" se tudíž odělo tělesnými slovy. Už tím, že používám slovo „Slovo", uskutečňuji akt překládání, tělesný akt. Evangelium je přijímání, recepce. Akt zvěstování a evangelizace všech národů, ve všech jazycích a dobách je už sám aktem překládání, překládání zvěstovaného Slova do těla jazyka, do těla jazyků různých lidí, kultur, společenství. Vycházejíce z hebrejské kultury v helénském prostředí, inspirováni touto kulturou vyjadřujeme evangelium jinak, jinými jazyky, a obracíme se na jiné adresáty. V duchu křesťanské recepce a tradice, přijímání a předávání, se stávají písma v různých lidských jazycích tělem. Analogie vtělení a jazyka byla ostatně ve 20. století autorizována proslulou dogmatickou konstitucí Dei Verbum: „Boží slova totiž, vyjádřená lidskými jazyky, se připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo." (Dei Verbum 13) To, čemu křesťané říkají inkarnace, se děje i v jazycích. Neexistuje jeden jazyk, existují všechny lidské jazyky. Analogie vtělení a jazyka není plané hraní se slovy. Řeč, vysvětluje sv. Augustin, vyjadřuje tělesně to, co duch vystihuje. A dodává jako příklad: „Pohleď, jak prostá je láska k Bohu a bližnímu, avšak v jak četných tajemstvích [sacramenta], nespočetných jazycích a způ­so­bech vyjádření - dle jednotlivých jazyků různých - může být tělesně vyslovena!"³

Přeložitelnost Slova je dána už jeho statusem - jde o slovo samotného Boha. Jako by chtělo být lépe řečeno a chápáno všemi a ve všech vyjadřovacích formách, stává se tělem ve slabosti lidských jazyků. Avšak evangelium je sdíleno a žito ve společenství (ecclesia). Jeho jazyku nesmí chybět znovurozpoznatelnost. Větší počet lidí musí mluvit týmž jazykem, znovu jej rozpoznávat a po generace komunikovat týmiž slovy. Evangelium se dlouhou dobu prakticky ztotožňovalo s obsáhlou latinskou a středo­věkou kulturou Západu. A s touto kulturou je naše křesťanská kultura - a v tom je její zvláštnost - tak těsně propojena, že náš náboženský jazyk byl v ní vynalezen a v jistém smyslu i kodifikován. Jestliže jsme zdědili víru otců, zdědili jsme i jazyk jejich víry. Mnohokrát se už překládání spisů tradovaných v obvyklé a rozšířené latinské verzi (Vulgata) stalo přestupkem. Každý překladatel Bible se i dnes nutně vyrovnává s paradoxem, že existuje korpus spisů, který se musí stát tělem v jiných slovech a jazycích, aby byl skutečně a úplně evangeliem.

Problém předávání dědictví

Jak předat dědictví minulosti dalším generacím, to je problém, před nímž stojí každý překladatel Bible. Každý překlad je rekonstrukcí textu v novém jazyce, a tudíž se musí vyrovnávat s tradicí, musí ji interpretovat, dokonce místy posunovat. Jenže dnes už není možné ignorovat dlouhou zkušenost s jinými kulturami, díky níž se každý stává čtenářem toho, co je jiné - jiného náboženství, jiného jazyka, jiné civilizace. A musíme uznat, že právě takhle vznikala a byla přijímána Bible. Úkolem překladů bylo po staletí až do dnešní doby Bibli jako dílo znovu a znovu objevovat. Překládat znamenalo v naší křesťanské kultuře pracovat na staveništi, jako by vůbec nebylo možno pokračující stavbu dovršit; Bible je takříkajíc jen work in progress, existuje v procesu svého historického, spirituálního a kulturního předávání.

Náš svět sice už dlouho nehledá orientaci výlučně ve svatých textech, ale ani nejnovější překlady Bible nebyly ušetřeny otázek a dokonce výtek typických pro dějiny překladů. Znovu se přetřásají nejstarší sporné otázky těchto tisíciletých dějin: paušální konfrontace profánního a posvátného jazyka, tradice a inovace, inspirace a historicko-kritické metody, pravdy a literatury... Překlad totiž nikdy nemůže prostě jen navrhnout novou odpovídající verzi nebo se spokojit s tím, že bude reprodukovat tradiční pojmy; musí si biblické texty přisvojit studiem tradice a vlastním způsobem psaní, aby tyto jedinečné spisy v poetickém nebo vyprávěcím jazyce či formě učinil srozumitelnými své epoše. Překlad znamená vždy stvoření originálního textu. Je to riskantní podnik, jehož cena spočívá právě v tomto riziku. Dnes se každý nový překlad pokouší vyvést čtenáře z exilu posvátného jazyka. Snaží se vzbudit pozornost dnešního čtenáře, vyvolat zájem o staré spisy a zbystřit otupěné jazykové vnímání.

Zvláštností Bible je, že vznikala v průběhu mnoha staletí, v různých kulturách a v různých jazycích. A že byla překládána pravděpodobně častěji než kterékoli jiné literární dílo. Představme si, že by dnes konečně měla vyjít kniha, kterou by před více než tisíci lety začali psát a sestavovat četní často anonymní autoři a autorské kolektivy a na níž by se kromě toho podílely různé literární, překladatelské a vykladačské školy. To, čemu říkáme Bible (ostatně teprve od středověku), vykazuje dodnes stopy předlouhého vývoje: nesourodost, vrstvy, jizvy, záblesky ducha - důsledky vznikání a vynalézání. Přesto tvoří tato velká kniha celek, který rostl krok za krokem, ovlivňován židovskou a křesťanskou liturgií, pronikáním do kultury řecko-římského světa a středověkého křesťanského Západu, dlouhým procesem kanonizace svých textů a způsobem recepce v dějinách křesťanstva. Ale tajemství Bible jsou mnohdy jiná, než bychom se domnívali nebo doufali.

Bible a naše dnešní kultura

Bible se stala Biblí teprve v důsledku dlouhého procesu přijímání, citování, používání při modlitbách, komentování a překládání. Jako „velký kodex umění" (tento výrok anglického básníka Williama Blakea je dnes už otřepanou frází) inspirovala a formovala kulturní a duchovní tvorbu našeho světa. Ale redukovat ji dnes na tento „kodex" by mohlo také znamenat, že ji občas zapomeneme (nově) číst. Je-li Bible živnou půdou naší kultury, pak to postupně začalo platit i obráceně. Každá kultura, každá generace formovala toto dědictví a na jeho recepci, na jeho znovuobjevování se musí dále pracovat. To je paradox Bible v naší současné kultuře. Zdědili jsme knihu s jejím vlastním jazykem a zdědili jsme slova, která mají za sebou velký osud, jsou po okraj plná smyslu a široce použitelná. Ale tato slova nespadla z nebe ... Mají své dějiny a jsou výsledkem vzájemně se křížících procesů recepce a různých překladů. Tyto překlady zase vznikly překladem jiných slov z jiných jazyků. Uvnitř jedné a téže řeči existuje více jazykových korpusů, více jazykových stádií. Překládat nikdy neznamená pouze přecházet z jazyka do jazyka, znamená to jinak zaměřovat naše naslouchání jazyku, jímž sami hovoříme a píšeme.

Překlad Bible nám musí dnes dávat možnost podrobit zkoumání naše dědictví a zvláště naše používání jazyka víry - a to nejen po stránce sémantické, ale i etické. Bible je literatura nevole a protestu. Pod vlivem jejích spisů se náš vztah k literatuře dostává do krize. Více než 600 let před naším letopočtem kárá prorok Ezechiel v blízkosti Babylonu své posluchače za to, že je pro ně JHVH zřejmě někým, „kdo horoucně a krásně zpívá a pěkně hraje" (Ez 33, 32). Tohle prorocké napomenutí je třeba brát velmi vážně. Je-li Bible literaturou, pak je literaturou hrozivou. Ničí krásné hlasy a krásné duše. A my jsme příliš dlouho žili v představě, že Bibli vlastníme, že známe její slova a její příběhy. Bible, to nejsou „krásné příběhy", to je zkouška, při níž může smysl vytrysknout a zaplavit nás vláhou, anebo také zmizet v písku a ponechat nás napospas nesmyslnosti; je to zkouška, v níž život může dostat novou dimenzi, anebo zakrnět v planých řečech.

„Že hoden nejsem, vím tak jako jiní", napsal Dante na začátku své cesty Peklem.⁴ To je věta, kterou si myslelo a vyslovilo mnoho překladatelů. Věděli totiž, že každý překlad znamená zároveň vykročení i krok zpět. Ale právě takto nedostatečně probíhá překládání, chce-li v této složité době prezentovat text dokládající, že porušovat tradice a psát staré příběhy nově je nutné, aby se zabránilo jejich pomalému uvadání i mizení. Už starý Origenes říkával, že ten „mizerný a Řeky pohrdaný" text Písem je pouhá „hliněná nádoba"⁵ a že jeho křehkost nebo síla závisí na schopnosti každého národa, každé generace přijmout jej ve svém vlastním jazyce, jenž je promlouvajícím tělem Slova.

Z Concilia přeložila Helena Medková

1 List Aristeův (řecky a německy) v: Kai Brodersen (ed.), Aristeas: Der König und die Bibel, Stuttgart 2008.

2 Cit. podle německého překladu Alfreda Schrödera z latiny: Des heiligen Kirchenvaters Augu­s­tinus zweiundzwanzig Bücher über den Gottesstaat, Kempten/München 1911.

3 Augustinus, Confessiones, kniha XIII, 36. Citát přeložen z němčiny: Bekenntnisse (přel. Flasch a Mojsisch, Stuttgart 1989/2003, 394).

4 Dante Allighieri, Božská komedie, Peklo, 2. zpěv, verš 33.

5 Origenes, Philocalia. Origenes interpretuje Pavla (2 K 4,7): „Tento poklad máme však v hliněných nádobách..."