Konec sdružení Pacem in terris

V letních měsících 1984 došlo k velkým sporům mezi československými a zahraničními sdělovacími prostředky v důsledku zprávy o tzv. ,,národní církvi československé". Podle ní se ve Vysokých Tatrách setkalo několik vysokých funkcionářů Pacem in terris s tajemníkem a členem předsednictva ÚV KSČ Vasilem Biľakem a jeho nejbližšími spolupracovníky, kteří přítomným duchovním předložili návrh pozvat v příštím roce na velehradskou slavnost moskevského patriarchu Pimena a přičlenit československou katolickou církev pod jurisdikci ruské pravoslavné církve. V oficiálním prohlášení, jež bylo v červenci publikováno v Katolických novinách, předsednictvo SKD PIT dementovalo, že by kněžská organizace měla tyto záměry. Návrh státních představitelů však dementován nebyl. K věci zaujali stanovisko i kardinál Tomášek a biskup Feranec, a to jmény českého, respektive slovenského sboru ordinářů. V srpnu ujistili ve stejném periodiku věřící, že přátelské styky s pravoslavnou církví neznamenají záměr včlenit katolickou církev do moskevského patriarchátu.¹

V duchu úsilí využít sdružení jako klíčový nástroj k pacifikaci církve v republice i k nátlaku na Svatý stolec, zorganizovaly státní orgány novou akci. Oba sbory ordinářů byly zkresleně informovány o stanovisku Vatikánu, že jejich případné prohlášení o církevní ,,věrohodnosti" SKD PIT může názor Svatého stolce revidovat, tedy i bezvýchodnou situaci ve vzájemných vztazích. Ačkoli byla tato interpretace překroucená, podepsala většina ordinářů na konci září 1984 prohlášení, kde bylo uvedeno, že sdružení je skutečně církevně věrohodné, věrné církvi, papeži, vlasti a národu. Slovenští ordináři, z nichž nepodepsal biskup Gábriš, ho poslali do Vatikánu, čeští svěřili dopis arcibiskupu pražskému (rovněž odmítl podpis), který jej měl začátkem října předat ve Vatikánu.² Výsledek se zdál být pro státní správu na první pohled kontraproduktivní. Český primas totiž po svém návratu z Říma rozeslal všem ordinářům dopis, v němž zopakoval slova o platnosti dekretu i všech dosavadních prohlášení, týkajících se SKD PIT. Zároveň potvrdil, že dekret zavazuje ordináře od biskupů po generální vikáře a také neopomněl připomenout, že k podání stanoviska ke sdružení je oprávněna jen biskupská konference, nikoli sbor ordinářů.³ Tato akce však přece jen měla pro státní orgány určitý význam, jelikož jedním z dílčích záměrů byla snaha minimalizovat obavy účastníků nadcházejících sjezdů. Interpretace státní správy byla zcela jasná. O tomto problému se usilovně jedná a Svatý stolec zvažuje své postoje.⁴

V roce 1984 se tedy konaly v Brně a Bratislavě národní sjezdy sdružení. Na postech předsedů nyní došlo k personálním změnám. V čele SKD PIT ČSR stanul kapitulní děkan královéhradecký Václav Javůrek, místopředsedy byli zvoleni liberecký vikář Josef Dobiáš a brněnský arcikněz Karel Votoupal. Předsedou slovenského sdružení se stal trnavský děkan Ján Zabák, posty místopředsedů obsadili ředitel Spolku svatého Vojtěcha Milan Medek a lučenecký děkan Valentín Smuda. Po národních sjezdech se uskutečnil v únoru 1985 v Praze III. celostátní sjezd SKD PIT ČSSR, a to za účasti více než 400 delegátů. Sjezdu se jako obvykle zúčastnili ,,vlastenečtí" biskupové Vrana a Feranec i drtivá většina ostatních ordinářů.⁵ Státní orgány zastupovali federální vicepremiér Lúčan, ministři kultury Klusák a Válek a další. V závěru sjezdu přijal na Pražském hradě jeho nejvýznamnější delegáty prezident Husák. Již z toho vyplývá, že státní správa projevila o tento sjezd mimořádný zájem a v podstatě všechny sdělovací prostředky o něm obsáhle referovaly.⁶ Komunisté věděli, že sdružení skomírá, a proto se pokusili udělat vše, co by jej opět zaktivizovalo. Pod nátlakem příslušných orgánů se sjezdu např. účastnili i ti ordináři, kteří v r. 1982 nalezli dostatek odvahy k distancování se od této organizace.⁷ Státní představitelé i duchovní, kteří se sjezdu účastnili, zdůrazňovali nezbytnost existence podobné organizace a přinášeli ujištění o tom, že tvoří důležitou součást státní náboženské politiky. Také na federální úrovni došlo k výměně vedení. Předsedou se po smrti Antonína Veselého stal olomoucký generální vikář František Vymětal, místopředsedy byli zvoleni předsedové národních sdružení Václav Javůrek a Ján Zabák.⁸ Kromě mnoha státních a stranických funkcionářů účastníci sjezdu poslali pozdravný telegram také papeži, v němž mu vyjadřují věrnost. Svatý stolec na telegram odpověděl a státní orgány tuto skutečnost samozřejmě náležitě využily. Řada kněží i laiků byla nepříjemně překvapena, poněvadž výše zmíněná odpověď se mohla interpretovat jako nepřímá legalizace SKD PIT, přestože kromě poděkování těm, kdož telegram podepsali, ,,za slova věrnosti Svatému stolci v něm vyjádřená," se v dopise současně zdůrazňuje, že ,,všeobecně známé normy, jimž podléhají sdružení katolických kněží, zůstávají ovšem v platnosti."

Přesto ještě o rok později prohlásil nově zvolený federální předseda sdružení, že ,,Svatý otec na náš telegram odpověděl - podotýkám, že se to stalo poprvé a že to byla kladná odpověď. Kromě určitého ocenění naší mírové práce nabádá ve svém dopise všechny členy sdružení, aby napomohli dalšímu rozvoji dobrých vztahů mezi katolickou církví a čs. státem."

Kardinál, který telegram uchoval coby soukromou záležitost, tlumočil toto poselství v dopise sekretariátu sdružení z března 1985, v němž vyzdvihl vlastním komentářem určité jeho části, zejména odkazující narážkou na dekret Quidam episcopi. Vzhledem k důležitosti, kterou státní orgány přičítaly propagandisticky využitelné skutečnosti, že papež vůbec na telegram reagoval, byl Tomášek obviněn, že úmyslně překroutil jeho obsah. Státní bezpečnost si vlastní text údajně opatřila ,,z kruhů kolem pana Zvěřiny, které požívají ve Vatikánu minimálně stejné důvěry jako on... (Tomášek)." StB se tak snažila ustavičně vyvolávat falešnou představu neustávajícího váhání Svatého stolce o postupu vůči Pacem in terris. Aby ani v západních zemích nevznikly pochybnosti s výše zmíněnou odpovědí Vatikánu na telegram PIT, poskytl Tomášek současně v tomto období rozhovor italskému týdeníku Il Sabato, v němž zdůraznil, že Svatý stolec i nadále odsuzuje účast kněží v zakázané organizaci PIT a reakce z Říma na pozdrav ze sjezdu neznamená v této záležitosti žádnou změnu.⁹

Katoličtí laici byli nejen s konáním federálního sjezdu sdružení nespokojeni a svůj kritický postoj vyjádřili mj. v jednom z letáků, kde je uvedeno: SKD PIT ,,je pákou ateistické vlády vedené bezbožnou silou KSČ, tak jako je ROH, podle slov tajemníka Fojtíka v Ostravě, pákou komunistické strany mezi nestraníky. Jen proto mohl místopředseda vlády Lúčan prohlásit: ,Kdo je proti Pacem in terris, je proti vládě.‘ Pacem in terris maskuje diktaturu ateismu zamlčováním útlaku svobody náboženství neprávem omezené na minimum, jen na bohoslužby. Pacem in terris zneužívá slova mír ke kolaboraci s ateistickou diktaturou... Pacem in terris promrhalo mnoho času a peněz církve na jalové kolaborantské schůzování. Pacem in terris vyvolává roztržku nejen mezi kněžími, ale i mezi administrátory některých diecézí, ba dokonce, což vyvolává mezi věřícími velké pohoršení, i mezi některými biskupy, což je mimořádně bolestné..."¹⁰

Téhož roku, kdy se konal federální sjezd, obdrželi významní představitelé PIT vysoká státní vyznamenání za příkladnou činnost ve sdružení. Mezi oceněnými byli biskupové Vrana a Feranec a také Josef Hendrich, kapitulní vikář litoměřický.

S nástupem perestrojky rostl postupně odpor proti komunistickému režimu, ovšem všechny vážnější aktivity ve prospěch demokratických svobod úřady i nadále efektivně pacifikovaly. O to důležitější roli proto hrály velké katolické poutě a oslavy. V dubnu 1985 se na Velehradě konala kněžská pouť. Přítomni byli všichni českoslovenští biskupové a koncelebrovalo přes tisíc kněží. Bohoslužbě předsedal arcibiskup Tomášek, který měl také promluvit nad hrobem A. C. Stojana. Státní orgány si však vynutily, že řečníkem bude člen Pacem in terris, biskup Jozef Feranec. Při odchodu z tamější baziliky však tisíce poutníků pozdravovaly kardinála Tomáška a skan­do­valy: ,,Pryč s Pacem in terris! Pryč s kolaboranty! Pryč se státním dozorem nad církvemi!" Kardinál to slyšel a poznamenal: ,,To jsou správná slova!"¹¹

Skutečně historický význam ale měla velehradská pouť, konaná dne 7. července téhož roku u příležitosti jedenáctistého výročí smrti arcibiskupa sv. Metoděje. Účast papeže na pouti sice komunisté odmítli, avšak akci samotnou dost dobře zakázat ne­mohli, a tak se mělo jednat o ,,mírovou slavnost".¹² Státní orgány postupovaly ve spolupráci se SKD PIT a vydaly dokument, v němž bylo mj. nařízeno: ,,K oslabení předpokládané aktivity katolické církve využít vhodnou formou angažované ordináře a duchovní...Minimálně první polovinu příštího roku je třeba vyvinout všechno úsilí k eliminaci nežádoucích vlivů a dopadů plynoucích z oslav výročí úmrtí Metoděje."¹³ Ovšem akce i přes důkladnou přípravu neproběhla dle komunistických představ. Ani funkcionáři sdružení nebyli spokojeni. Přes veškeré překážky se na Velehradě nacházelo až 200 000 věřících,¹⁴ mezi nimiž dominovali mladí lidé (zejména slovenské národnosti). Nadšeně tleskali kardinálu Tomáškovi¹⁵ a vatikánskému státnímu sekretáři Agostino Casarolimu, jenž v předchozích rozhovorech s vysokými státními představiteli včetně prezidenta Husáka plně podpořil platnost dekretu Quidam episcopi. Ministr kultury ČSR Klusák ve svém projevu přirovnal misii sv. Cyrila a Metoděje k ,,osvobozeneckému poslání" Rudé armády. Byl vypískán a lidé hlasitě skandovali: ,,Chceme papeže!"¹⁶ Klusákovi v určité fázi vystoupení nezbylo nic jiného než přikročit k improvizaci. Dav shromážděných poutníků se snažil mj. uklidnit výrokem: ,,Nebojte se, všechno bude."¹⁷ Za této situace se žádný představitel SKD PIT neodvážil na Velehradě promluvit¹⁸ a kromě komunistů byly velehradské události varovným znamením i pro jejich katolické spřežence. Biskup Vrana, expředseda SKD PIT, si to uvědomoval a o akci se vyjádřil vskutku negativně: ,,Velehrad nepomohl církvi, naopak pro ni bude mít neblahé následky. Je to ostuda církve."¹⁹ Vrana se tímto výrokem natolik přiblížil názorům představitelů komunistického režimu, že toto hodnocení posléze přejali do své zprávy o pobytu vatikánské delegace v ČSSR. Domnívám se tedy, že by se měl spíše stydět sám Vrana, jenž s ostatními ,,mírovými kněžími" systematicky vytvářel z české církve ,,otrockou vykonavatelku komunistických příkazů."²⁰ Vrana spolu se svým generálním vikářem Františkem Vymětalem si neodpustili ani kritický komentář adresovaný Slovákům, kteří se svou četnou účastí zasloužili o zdar poutě: ,,To jste se zase vycajchnovali." ,,V každém případě byl Velehrad předělem, předzvěstí nové doby."²¹

Po velehradské pouti zkrátka státní správa ani její SKD PIT nemohly být spokojeny. Důvod je evidentní. Církevní sekretariáty už delší dobu upozorňovaly, že ačkoli Vatikán de facto v posledním období nikterak výrazně na sdružení neútočí, organizace je v absolutní krizi²² a bez jakéhokoli zájmu ze strany mladších duchovních a seminaristů. Roma locuta, causa finita tedy působilo, aniž by bylo nutno o dekretu Quidam episcopi hovořit. I ambiciózní kněží, kteří byli ochotni získat vyšší post prostřednictvím spolupráce se státní správou, museli zřetelně vidět, že SKD PIT není pro jejich kariéru reálnou platformou. Jedině jmenování biskupa z jeho řad by dle příslušných státních orgánů ještě mohlo leccos změnit.²³ To se však již naštěstí nestalo, Svatý stolec si totiž v případě biskupů Ferance a Vrany dávno uvědomil, jakou daň v souvislosti s jejich jmenováním zaplatil. K nelibosti státních orgánů se však přece jen na sklonku ,,problémového" roku 1985 ozval v souvislosti s dekretem Svatý stolec. Kardinál Tomášek totiž v prosinci přivezl z Říma nový dopis kardinála Silvia Oddiho, kde se jasnými slovy připomíná dekret: ,,...s velikým potěšením v srdci jsme zaznamenali spasitelné účinky, kterých bylo dosaženo u kněžstva v této krajině, když naše posvátná kongregace vydala 8. 2. 1982 vyhlášení Quidam episcopi." Dopis opětovně kladl důraz na ,,úplnou neslučitelnost mezi vlastními kněžskými povinnostmi a jinou činností, která ať přímo či nepřímo se zaměřuje na světské cíle" a ve zjevné narážce na československou praxi varoval: ,,Ať se nikdo neodvažuje pokládat za zákonité nastoupit na místo biskupů, když se jedná o vykonávání úkonů, jež jsou svěřeny jen jim samým." Arcibiskup pražský neotálel a ihned po příjezdu do republiky psaní rozeslal po diecézích. Ačkoli stát později dosáhl stažení dopisu a skrze velvyslanectví ČSSR v Římě získal od arcibiskupa Poggiho ujištění, že se jednalo o ,,soukromou iniciativu Tomáška a Oddiho", ,,škoda" už byla způsobena.²⁴

Ještě v roce 1987 pravděpodobně StB v Borovcích u Piešťan brutálně zavraždila místního faráře Štefana Poláka. Ze způsobu provedení vraždy vyplývá, že byla předem důkladně naplánovaná a chladnokrevně uskutečněna tak, aby k usmrcení nedošlo náhle, nýbrž postupně.²⁵ Několik dní před vraždou byla fara pod neustálým dohledem policie či StB, v anonymních telefonátech mu vyhrožovali, že jej zabijí. Kněz se stal nepohodlným, protože po návratu z Říma v r. 1986, kde hovořil také s papežem, přestal spolupracovat se Státní bezpečností a vzdal se členství v SKD PIT. Bylo třeba zastrašit duchovní i laiky v časech ideologické dezorientace a nejistoty. Oficiálně nebylo nic vyšetřeno a v tisku se psalo o ,,loupežné vraždě", ač pachatelé nic neodcizili.²⁶ Pro pátera Poláka se vžil název „Popiełuszko na slovenský způsob".

V témže roce se sdružení za masivní pomoci státních orgánů dočkalo dvou menších úspěchů. Nejprve se československá diplomacie, jež využila špatné informovanosti Organizace spojených národů, přičinila o to, že její generální tajemník Javier Peréz de Cuellar udělil SKD PIT titul ,,Posel míru" za aktivní přínos k Mezinárodnímu roku míru. Předseda českého sdružení Václav Javůrek v rozhovoru pro Katolické noviny však samozřejmě prohlašoval, že ,,myšlenka udělení titulu vyšla přímo od generálního tajemníka."²⁷ Diplom s čestným titulem převzal v Ženevě z rukou generálního ředitele tamějšího centra OSN Jana Martensona federální předseda F. Vymětal, který posléze zdůraznil, že pocta udělená generálním tajemníkem OSN potvrzuje správnost cesty, na níž se českoslovenští katoličtí kněží, zapojení do mírového hnutí před více než 30 lety, vydali. Zároveň je velkým oceněním jejich mírové práce jako součásti celosvětového mírového úsilí a v neposlední řadě přispívá i ke zvýšení všeobecné prestiže tohoto sdružení.²⁸ O udělení titulu informovala nejen většina domácích sdělovacích prostředků, ale i řada zahraničních médií. Řada katolíků v naší zemi přijala zprávu o vyznamenání sdružení s bolestným překvapením, jak např. dokládá dopis 50 věřících generálnímu tajemníkovi OSN, kde je mj. uvedeno: ,,PIT nedělá nic pro své souvěrce ani pro své spoluobčany v nouzi, naopak jejich těžkosti ignoruje a zakrývá. Žije v nepřátelství s vlastní církví, protože je nástrojem k rozštěpení katolické církve u nás. Žije v nepřátelství s vlastním národem, protože je součástí ,fasády souhlasu‘, jež má zakrýt neblahý stav československé společnosti, jež má zakrýt projevy naší hluboké krize morální, politické, hospodářské i ekologické."²⁹ Jeden z kněží také napsal nejvyššímu představiteli OSN a jeho kritika byla ostřejší: ,,musím konstatovat, že Váš krok byl mylný a škodlivý... Diplom dostalo sdružení za svou činnost v roce 1987, a právě v tomto roce se pronásledování katolíků zintenzivnilo. Bylo odsouzeno několik laiků... Několik kněží stanulo před soudem za své svědomité plnění povinností... Proto je ironií a zároveň velkou chybou, že jste mu udělil výsostný a zavazující titul Posel míru..."³⁰

V listopadu pak zemřeli oba apoštolští administrátoři vakantních arcidiecézí, totiž Július Gábriš a Josef Vrana. Vzhledem k naprosto kritické situaci, kdy po smrti Vrany zůstal v ČSR jediný legálně působící biskup (František Tomášek)³¹ a kdy československá strana po předchozím odmítání nakonec souhlasila s volbou Jána Sokola do funkce administrátora trnavské arcidiecéze, Svatý stolec vzal na vědomí skutečnost, že v Olomouci byla pozice dočasného správce svěřena dosavadnímu generálnímu vikáři Františku Vymětalovi, předsedovi federálního SKD PIT. Ten byl do funkce zvolen metropolitní kapitulou³² po zásahu náměstka ministra a ředitele SPVC ÚPV ČSSR Vladimíra Janků. Ale kanonické pověření k výkonu této funkce mu uděleno nebylo³³ a požadavek československých představitelů, aby byl František Vymětal jmenován také biskupem či dokonce arcibiskupem, byl Svatým stolcem rozhodně odmítnut. Biskup ,,paxteriér" Feranec opět ,,nezklamal" a při slavnostním uvedení Sokola do funkce pro­hlásil, že jmenování obou arcidiecézních administrátorů se vyřešilo ke všeobecné spokojenosti. Tento výrok vyvolal vlnu nesouhlasu v řadách nekolaborujících duchovních i laiků.

Avšak ani dva výše zmíněné relativní úspěchy již nemohly nic vylepšit na velmi pošramocené pověsti sdružení, jež se nezadržitelně blížilo k svému konci. Přestože ještě v roce 1987 bylo v SKD okolo sedmi set členů, ,,to podstatné však již organizaci chybělo - aktivita, schopnost ,pozitivního‘ zviditelnění, odvaha k sebeprosazování."³⁴ Biskup Korec se v témže roce vyjádřil, že SKD PIT je již prakticky bez jakéhokoli vlivu a na Slovensku v organizaci aktivně působí jen okolo dvaceti duchovních.³⁵ V ČSR byl počet aktivních funkcionářů vyšší, avšak nikoli výrazně.

Důkazem výše zmíněné charakteristiky je následující rok, kdy byli na základě československo-vatikánské dohody po 15 letech opět jmenováni biskupové.³⁶ Sdružení zůstalo zcela stranou a nikdo z jeho členů neobdržel biskupskou funkci. V průběhu svěcení v pražské katedrále dokonce ,,představitelé Pacem in terris nedostali prostor k vystoupení." Tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík k tomu trpce poznamenal: ,,Obě svěcení (druhé se uskutečnilo v Trnavě, pozn. aut.) proběhla v atmosféře vypjatého katolického triumfalismu a prezentace požadavků římskokatolické církve vůči ČSSR."³⁷ Takto se jistě shromáždění charakterizovat nedají, ale pro státní orgány byl šok, když namísto posluhovačů z řad PIT např. na počátku obřadu vystoupil státem stále neuznávaný a již téměř 40 let systematicky perzekvovaný biskup Karel Otčenášek.

V březnu 1988 byla v Bratislavě tvrdě potlačena Svíčková manifestace za dodr­žo­vání náboženských a občanských práv. Zadrženo bylo 141 osob, včetně 13 zahraničních novinářů. SKD PIT zde opět sehrálo tragickou úlohu. V předvečer akce totiž v televizi vystoupil tajemník tiskové komise federálního sdružení Štefan Záreczky, který se od manifestace distancoval a prohlásil ji za ,,nekatolickou". Záreczky své vystoupení hájil i po r. 1989 a uvedl, že ,,to udělal podle svého nejlepšího svědomí a vědomí a na základě těch informací, které tehdy dostal."³⁸ ,,Neodůvodněné násilí zůstane před dějinami hanbou těch, kteří zneužili svoji moc na těchto bezbranných," reagoval na Bratislavský Velký pátek, jak se manifestaci začalo říkat, kardinál Tomášek ve své katedrále.³⁹ V dubnu se v Bratislavě konalo u příležitosti 25. výročí vydání encykliky Pacem in terris jubilejní zasedání sdružení. Slovenský ministr kultury M. Válek obhajoval zásah bezpečnostních orgánů a přítomní duchovní mu zatleskali. Projevy představitelů SKD PIT odezněly v obvyklém duchu. Ani jeden z řečníků nepoukázal na neoprávněnost tvrzení ministra, ani jeden nepodpořil spravedlivé požadavky věřících a ani slovem nenaznačil, že stát si v průběhu této akce počínal protizákonně a nedemokraticky.⁴⁰

V polovině dubna 1989 zorganizovalo SKD PIT v nejdražším bratislavském hotelu Fórum⁴¹ svou poslední významnější akci, oslavu tzv. mírových iniciativ u příležitosti 40. výročí jejich založení. Nejednalo se o nic jiného než o oslavu „Katolické akce", zakázané Římem. Českoslovenští věřící v tomto období již očekávali, že snad i ti nejskalnější ,,paxteriéři" budou oslavu ignorovat. Přesto se akce zúčastnilo 150 du­chov­ních z celého Slovenska v čele s biskupem Ferancem a diecézními administrátory. V projevech představitelů sdružení nepadla ani zmínka o církevní situaci, v níž se katolická církev po čtyřicet let nacházela. Jen se pozitivně hodnotilo a tleskalo...⁴²

,,Jako kdyby neexistovalo," okomentoval sdružení v polovině roku 1989 kardinál Tomášek. Biskup a později rovněž kardinál Ján Chryzostom Korec se ve stejné době vyjádřil o SKD takto: ,,Katolické noviny z 23. 4. 1989 napsaly, že před 40 lety 10. 2. 1950 se skupina jedenácti kněží rozhodla udávat v církvi v ČSR tón a směr. Mnozí z těchto jedenácti zemřeli, dokonce s odepřením církevního pohřbu, někteří ještě žijí. Výrazně aktivních kněží hnutí PIT není však ani dnes o mnoho více než jedenáct, jako jich bylo na začátku."⁴³ Slova obou kardinálů předznamenávala velmi brzký zánik sdružení, což si uvědomovala i StB, která v témže roce konstatovala, že ,,jsou s využitím vlivové agentury a v součinnosti se státní správou hledány optimální cesty, jak SKD PIT zachránit před rozpadem, popřípadě postupným zánikem..."⁴⁴

V zájmu záchrany odumírajícího sdružení byly tedy státní orgány ochotny obětovat i jeho nejvlastnější atributy. Začaly zdůrazňovat jeho věrnost papeži, mladým kandidátům členství měly dokonce v úmyslu umožnit studium v západních zemích. Za vrchol těchto snah je možno považovat výrok tajemníka Sekretariátu pro věci církevní Ministerstva kultury SSR Pavla Jurkovského ze září 1989, v němž je uvedeno, že stát SKD PIT ,,nepotřebuje jako nástroj k rozbíjení jednoty církve."⁴⁵

SKD PIT nezklamalo své chlebodárce ani v revolučních dnech. 21. listopadu 1989 převzalo 17 jeho duchovních čestné uznání z rukou ministra kultury SSR ,,za dlouholetou občanskou a mírovou angažovanost." Následujícího dne se v Bratislavě konalo plenární zasedání slovenského sdružení. Nitranský ordinář Štefan Janega, člen federálního výboru, vystoupil i v televizi, kde se ostře vyslovil proti studentskému společenskému pohybu. Studenti ať se učí, prohlásil, a když se něco naučí, potom ať žádají, co chtějí.⁴⁶ 4. prosince napsali čeští ordináři federálnímu předsedovi sdružení mj. toto: ,,Vzhledem k tomu, že odpadají zábrany svobodného církevního života, bylo by absurdní pokračovat ve vaší činnosti. Proto vás důrazně vyzýváme, abyste ukončili kanonicky protiprávní existenci SKD PIT."⁴⁷ O tři dny později padla poslední komunistická vláda a společně s ní padlo téhož dne i SKD PIT ČSSR a rozpuštěny byly také všechny jeho nižší organizační jednotky. Likvidační komise sdružení ukončila činnost... Místnosti a inventář sdružení, které sídlilo na bývalé faře v Praze 2, Spálená 8, převzali na Štědrý den téhož roku představitelé katolického disentu, aby tam položili základy příštích katolických nakladatelství Zvon a Portál a časopisů Teologické texty a Anno Domini.⁴⁸ Prostory a zařízení národního sekretariátu v Bratislavě byly dány k dispozici Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Na Štědrý den nová redakce Katolíckych novin ve svém prvním úvodníku konstatovala: ,,SKD PIT navždy zůstane temnou skvrnou novodobých dějin Slovenska."⁴⁹

Závěrem je zapotřebí uvést, že sdružení Pacem in terris zaujímalo zvláštní místo v činnosti zaměřené proti jednotě církve, jehož nejaktivnější část, nepříliš početná, systematicky spolupracovala se Státní bezpečností. V materiálech této organizace z r. 1989 se uvádí, že v SKD působila ,,agentura vysoké kvality" v počtu cca 90 osob, jež byly klíčový zdroj informací o církvi (např. ,,aktivní rozpracovávání" „reakčního" kléru a nelegálních církevních struktur).⁵⁰ Jejich pomocí mohla StB pronikat ,,do prostředí nepřítele" socialistického zřízení.⁵¹ Po rozpadu sdružení byli jeho funkcionáři odvoláni z drtivé většiny významnějších funkcí v církvi⁵² a biskupská jmenování, která poté následovala, ,,konečně vyřešila problém řízení diecézí, jež zůstaly v nejednom případě i desítky let pod kontrolou kněží paxteriérů,"⁵³ jak byli občas nazýváni. Organizaci stihlo tvrdé odsouzení, a to oprávněně. Stala se součástí komunistického systému a nástrojem k rozbíjení církevní jednoty. Její kroky soustavně kontrolovala StB, jež rozhodovala nejen o veškerých kádrových přesunech v organizaci i církevních strukturách, nýbrž dokonce připravovala i texty vystoupení představitelů SKD, rozhodovala o programu schůzí a určovala, kdo se smí přihlásit o slovo.⁵⁴ Představitel ,,podzemní církve" Tomáš Halík o PIT mj. řekl: ,,Snaha získat prostřednictvím církve privilegia za cenu politického přizpůsobení a kolaborace - nejnápadněji viditelná v činnosti Pacem in terris - byla pokusem o odstranění kříže z církve, o odmítnutí Kristova kříže jako znaku odporu, a tudíž pokusem v podstatě protikřesťanským."⁵⁵

O mnoho složitější je hodnocení členství ve sdružení. Zde není možno v žádném případě zobecňovat. Skutečných kolaborantů nebylo mnoho. Pasivní členové SKD PIT byli spíše obětí než součástí systému, proti kterému nenalezli odvahu se vzepřít. Někteří byli vedeni snahou ,,zachránit, co se dá" a umožnit církvi přežít v dusné atmosféře normalizace, další se domnívali, že se jim podaří režim přechytračit, a ještě jiní nedokázali odolat výhodám, jimiž je režim korumpoval. Do které z těchto kategorií kdo patří, není v lidských schopnostech stanovit. Věděli to oni sami? Co bylo primární a co sekundární při rozhodování o vstupu do sdružení a poté při setrvání v něm? Na tyto i jiné související otázky se bude odpověď nalézat jen velmi obtížně.⁵⁶

Čeští biskupové v čele s pražským arcibiskupem Miloslavem Vlkem se v pastýřském listu z dubna 1992 veřejně omluvili celé církvi v českých zemích za kolaboraci některých kněží, zvláště z řad aktivních členů SKD PIT, a současně všechny vyzvali k odpuštění a smíření.⁵⁷ Poté se vedení církve podobným způsobem omluvilo i na stránkách Mladé fronty. Ale všem tyto omluvy biskupů za hříšníky v kněžských řadách nestačily.⁵⁸ Oto Mádr, jedna z největších morálních autorit české církve, napsal, že zrada každého duchovního uštědřuje církvi bolestnou ránu, neboť právě na nich spočívá zvláštní závazek vydávat svědectví pravdě.⁵⁹ Mádr proto navrhoval, stejně jako kdysi kardinál Tomášek či P. Zvěřina,⁶⁰ aby duchovní, kteří náleželi k SKD PIT, veřejně odprosili své věřící a všechny lidi dobré vůle za škody, které způsobili církvi, poněvadž, jak dále uvedl, církev je povinna dát jasné znamení celé společnosti. Toto však učinil jen jeden z nich a poměrně značná část nejen věřících si dodnes myslí, že česká církev se dostatečně nevyrovnala se svou minulostí, přestože se po listopadu 1989 pro tento nesnadný, ale velmi důležitý krok, naskytly optimální podmínky. Brněnský historik Petr Fiala v této souvislosti poznamenal: ,,V církvi se na vše tak trochu zapomnělo. Dnes se zdá, že trpěla vlastně celá církev a že v ní nikdo nedělal nic nesprávného. To není dobré. Srovnejme polistopadové osudy řady kněží činných v Pacem in terris s představiteli skryté církve, kteří museli namáhavě bojovat nikoli o ocenění, ale aby dokázali, že nepochybili..."⁶¹

Na Slovensku se církev s minulostí vyrovnala podstatně méně. Episkopát v čele s biskupy Sokolem a Tondrou opakovaně odmítá hovořit o sdružení Pacem in terris. Známý kněz Anton Srholec, který byl v období komunismu dlouhodobě vězněn a pracoval v uranových dolech, ostře kritizoval současnou situaci, kdy celou řadu postů v církevní správě zastávají bývalí členové této organizace. Jeho mladší kolega, františkánský duchovní Ján Krstiteľ Balázs, se vyjádřil takto: ,,Vyrovnání se s minulostí nás činí svobodnými... Žádný způsob vyrovnání však nenastal. A nikdo se ani neomluvil, že toto sdružení navzdory papežovu zákazu fungovalo i nadále."⁶²

Nová generace kněží však chce a bude chtít poznat pravdu o svých předchůdcích, žijících v komunistických časech. A zdaleka ne vždy to bude hodnocení příjemné, jak např. dokládají slova Václava Malého, jehož výrok, ač se to v něm přímo nenachází, se s jistotou do značné míry týká rovněž představitelů SKD PIT: ,,Je třeba říci, že vedení církve se až na určité výjimky po celých čtyřicet let nacházelo v rukou osob ovládaných StB. Byli to lidé, kteří nejspíš v osobním životě trpěli jistými slabostmi, a díky tomu se z nich stali vhodné nástroje tehdejší moci. Ne ze všech a ne vždy stejnou měrou, přesto ale zdůrazňuji, že jich byla většina, jen s několika čestnými výjimkami. Pokud jde o vedení církve, je třeba podívat se pravdě do očí. Je to smutná kapitola. Dokonce i když mám pochopení pro složitost situace, v jaké se církevní úřady nacházely, musím prohlásit, že bylo jejich povinností do jistých věcí se nepouštět. Ve svých kompromisech nejenže dosáhly určité hranice, ony ji i překračovaly."⁶³

1 Cf. HLINKA, Anton, op. cit., s. 156. Vzhledem k dosavadní nedostupnosti příslušných pramenů a útržkovitých informací k této problematice můžeme prozatím stanovit pouze hypotézu. V první polovině 80. let byly československo-vatikánské rozhovory velmi konfrontační, což bylo způsobeno zejména vydáním dekretu Quidam episcopi a jmenováním exilových duchovních Dominika Hrušovského a Jaroslava Škarvady biskupy. Svatý stolec byl v této souvislosti obviněn z podpory nepřátelské emigrace. Konfrontační charakter výše zmíněných rozhovorů kulminoval v r. 1984, kdy došlo k naprostému nezdaru jednání. Československá strana totiž vznesla klíčový požadavek, a to odvolání opatření proti SKD Pacem in terris. Ten však nebyl Vatikánem přijat. Vzhledem k těmto závažným rozporům tedy mohli někteří straničtí představitelé v roce 1984 obnovit myšlenku ,,pravoslavizace" církve, která zde byla nastolena již na konci 40. let a využít v této souvislosti velehradskou pouť, která se měla konat v následujícím roce. Ovšem tento návrh byl odmítnut jak vedením SKD PIT, tak i oběma sbory ordinářů, a proto byl velmi rychle zapomenut. Závěrem je možno podotknout, že ,,pravo­sla­vi­zovat" se komunistům podařilo v roce 1950 pouze řeckokatolickou církev, která byla násilně spojena s pravoslavnou církví do r. 1968, kdy opět došlo k jejímu obnovení.

2 Archiv Ministerstva vnitra České republiky, X. správa Sboru národní bezpečnosti, Informace ve 3. čtvrtletí 1984.

3 Dopis kardinála Tomáška ordinářům v ČSSR. Studie, 1985, č. 97, s. 74-75.

4 ,,Pozitivní stanovisko ordinářů ovlivnilo nejen průběh krajských volebních konferencí Sdružení, ale i celkovou přípravu a dobré výsledky národních i celostátního III. sjezdu Sdružení katolických duchovních Pacem in terris..." CUHRA, Jaroslav. Československo-vatikánská jed­nání 1968-1989, s. 163.

5 Cf. Resumé. In: Ve službě míru a záchrany života. Sborník z III. celostátního sjezdu Sdružení katolických duchovních Pacem in terris ČSSR. Praha: Ústřední církevní nakladatelství 1986, s. 60.

6 O sjezdu informovalo i mnoho zahraničních médií a české vysílání Rádia Svobodná Evropa v této souvislosti o SKD PIT prohlásilo, že ,,patří už po dlouhá léta k jedné z nejkřiklavějších kamufláží, které mají zakrýt skutečnou podstatu totalitní diktatury." Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, III. celostátní sjezd Pacem in terris, 1985.

7 Cf. CUHRA, Jaroslav. Dekret Quidam episcopi a zánik Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris, s. 177.

8 Cf. Resumé, s. 52.

9 SVOBODA, Bohumil. Na straně národa. Kardinál František Tomášek v zápase s komunistickým režimem (1965-1989), s. 151, 155.

10 Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Anton Hlinka o letáku adresovanému Pacem in terris, karton č. 173, únor 1985.

11 Vzpomínka účastníka poutě Dr. Pavla Bambase, 1. 2. 2004.

12 Cf. HALAS, František Xaver, op. cit., s. 625.

13 ŠIMULČÍK, Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo samizdatových dokumentov 1969-1989, s. 155; Soubor opatření ÚV KSČ. Studie, 1985, č. 98-99, s. 221. Navíc došlo k úniku tohoto dokumentu na veřejnost, a proto se mu na začátku roku 1985 dostalo značné ,,nežádoucí" publicity v domácím samizdatu i v zahraničních sdělovacích prostředcích.

14 Nejnižší údaj, a to 100 tisíc, pochází z obvykle podsazovaných materiálů státních orgánů. Církevní zdroje a současná literatura odhaduje počet účastníků na 150-200 tisíc. Jednalo se tedy o největší náboženské shromáždění od konce II. světové války.

15 ,,To není ,skutečnost‘, to je sen," řekl v závěru slavnosti kardinál skupině mladých lidí. HARTMANN, Jan; SVOBODA, Bohumil; VAŠKO, Václav (eds.). Velehrad. In: Kardinál Tomášek, s. 108.

16 Cf. GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 67.

17 LETZ, Róbert, op. cit., s. 326.

18 Funkcionáři sdružení se však přesto snažili ministra Klusáka ujišťovat výrokem: ,,To jsou jen roby ze Slovenska." Jak je uvedeno výše, realita byla výrazně odlišná. Sviečková manifestácia - 25. marec 1988 [online]. Dostupné z: http://www.svieckovamanifestacia.sk/index.php?page=oslavy-prihovory-duka [cit. 20.06.2008].

19 Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, karton č. 143, Zpráva o pobytu delegace Vatikánu v ČSSR, 1985.

20 HALAS, František Xaver, op. cit., s. 626.

21 BALÍK, Stanislav; HANUŠ, Jiří, op. cit., s. 58.

22 Hodonínský okresní církevní tajemník ve své zprávě o sdružení uvádí, že ,,reakční duchovní a laici, kteří se netají tím, že očekávají ,vymření‘ SKD, ,odměňují‘ členy sprostými urážkami v dopisech, anonymních telefonátech nebo i balíčky, v nichž jsou výstřižky a fotografie z katolického tisku - to všechno doplněno urážlivými poznámkami." Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní MK ČSR, Sdružení katolických duchovních Pacem in terris - stav k 1. 3. 1986.

23 Národní archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, P 136/9, 9194/24, Informace o návštěvě státního tajemníka Vatikánu kardinála Agostino Casaroliho v ČSSR, 21. 8. 1985.

24 Cf. CUHRA, Jaroslav. Československo-vatikánská jednání 1968-1989, s. 187.

25 Mrtvolu našel na faře kostelník. Tenkým drátem byl rukama připoután k horkému radiátoru, tvář měl zohavenou k nepoznání, ústa plná papíru a přelepená páskou na koberec, oči zavázané a celé tělo poraněné. Dle pitvy nebyly rány smrtelné. Polák měl přelepená ústa a udusil se vlastními zvratky. HLINKA, Anton, op. cit., s. 177.

26 Cf. HLINKA, Anton, op. cit., s. 177-178.

27 ŠIMEČEK, Vendelín. Velký Závazek. Katolické noviny, 27. 9. 1987, roč. 39, č. 39, s. 5.

28 Ocenění SKD Pacem in terris ČSSR. Katolické noviny, 27. 9. 1987, roč. 39, č. 39, s. 1.

29 SKD Pacem in terris - tři dopisy. In: Perspektivy, 1990, č. 1, s. 29.

30 Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Dopis čs. kněze J. Pérezu de Cuellar, karton č. 173, září 1987.

31 Jan Pavel II. v této souvislosti toho roku prohlásil, že mimořádně vážná náboženská situace v Československu nemá v zemích s křesťanskou tradicí obdobu.

32 Národní archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, P 54/88, 02/01, Informace o jednání s Vatikánem, 6. 1. 1988.

33 F. Vymětal byl totiž zvolen, na rozdíl od Jána Sokola, v rozporu s kanonickým právem, poněvadž dle nového kodexu kanonického práva, vydaného v roce 1983, volí administrátora nikoli kapitula, nýbrž sbor konzultorů. Tento orgán však tehdy v Olomouci neexistoval.

34 CUHRA, Jaroslav. Dekret Quidam episcopi a zánik Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris, s. 178. Zpráva církevního sekretariátu o činnosti sdružení konstatuje, že ,,dalším faktorem, který negativně ovlivňuje účast duchovních v SKD, je Vatikánem schválený nový kodex církevního práva, který požaduje, aby stanovy podobné organizace schválila příslušná církevní autorita. V posledním období někteří duchovní vyslovují názor, aby SKD pracovalo pod vedením ordinářů a požadují vytvoření diecézní struktury SKD... SKD se ve své činnosti opírá o určitý počet dlouhodobě osvědčených členů, který ale není v potřebné míře omlazován. Svůj vliv mají i rezervované postoje k SKD ze strany některých ordinářů. Určité potíže vyplývají i z toho, že jednotliví členové SKD jsou napadnutelní z hlediska chování a plnění kněžských povinností. Jiní mají tendence klást z titulu svých funkcí v SKD vůči státu neakceptovatelné požadavky, mnohdy s falešnou argumentací, s nerespektováním platných zákonných směrnic apod." Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, K čin­nosti Sdružení katolických duchovních Pacem in terris s ohledem na působení na mladé duchovní a bohoslovce, 1987.

35 Cf. TIBENSKÝ, Peter (ed.). Kríž vo svetle pravdy. Z korešpondencie biskupa J. Ch. Korca. Bratislava: LÚČ 1991, s. 83.

36 Jan Lebeda, Antonín Liška a Ján Sokol.

37 Národní archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, P 74/88, Informace o svěcení nových biskupů římskokato- lické církve v ČSSR, 17. 6. 1988.

38 Cf. ŠIMULČÍK, Ján. Čas svitania. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška 1998, s. 63, 244.

39 HARTMANN, Jan; SVOBODA, Bohumil; VAŠKO, Václav (eds.). Obhájce lidských práv. In: Kardinál Tomášek, s. 130.

40 Ministr kultury na akademii PIT hodnotí Bratislavu. Informace o církvi (samizdat), 1988, č. 5, s. 15.

41 Jedna noc zde stála 700 tehdejších korun a celá akce se údajně financovala ze sbírky, kterou předcházející měsíc organizovala charita.

42 Cf. Neslavná oslava ostudného výročí. Informace o církvi (samizdat), 1989, č. 5, s. 10-11.

43 KOREC, Ján Chryzostom. Slová pre život. Svedectvá doby 1969-1989 2. Bratislava: LÚČ 2005, s. 297; ŠIMULČÍK, Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo samizdatových dokumentov 1969-1989, s. 158.

44 ŽÁČEK, Pavel. Boj proti církvím a sektám: Pohled z centrály StB. In: Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2001, s. 142. Velmi vážnou krizi a praktický rozklad SKD PIT zachycuje i analýza XII. správy StB ze 14. 7. 1989: ,,Z obavy před neúčastí duchovních odvolali letošní sjezd SKD PIT na Slovensku, jelikož většina duchovních na nátlak Vatikánu a části oficiální církve, nelegální církve a laického apoštolátu odmítla účast na akcích SKD PIT." LETZ, Róbert, op. cit., s. 324, pozn. 862.

45 Cf. HAĽKO, Jozef. Komunizmus a Cirkev. Radosť a nádej, 2005, roč. 15, č. 1, s. 7.

46 Cf. ŠIMULČÍK, Ján. Katolícka cirkev a nežná revolúcia 1989. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška 1999, s. 29, 31.

47 SKD Pacem in terris - tři dopisy. In: Perspektivy, 1990, č. 1, s. 29.

48 Cf. HARTMANN, Jan; SVOBODA, Bohumil; VAŠKO, Václav (eds.). Zákaz sdružení Pacem in terris. In: Kardinál Tomášek, s. 103.

49 Konec smutne známeho združenia. Katolícke noviny, 24. 12. 1989, roč. 104, č. 52-53, s. 3.

50 Ve své ,,ochranitelské" roli vůči SKD PIT si však StB počínala do značné míry neúspěšně. Přes veškeré úsilí nedokázala patřičně zabezpečit funkčnost sdružení, po vydání dekretu pak již vůbec ne. Po biskupských svěceních (1973) už nebyla schopna přesvědčit angažované duchovní, že tato organizace je cestou ke kariéře, a nic na tom nezměnilo státními orgány prosazované obsazování dostupných míst střední hierarchie jejími exponenty. Tuto motivaci již od poloviny 70. let podrýval jak postoj Svatého stolce k SKD PIT, tak postupné odchody některých biskupů a dalších ordinářů ze sdružení. StB pak naprosto selhala po zveřejnění dekretu Quidam episcopi. V okamžiku, kdy nebyla schopna zamezit jeho přenesení do domácího církevního prostředí, význam organizace výrazně poklesl. Po léta se táhnoucí zápas o SKD PIT už byl de facto jen bojem o zachování tváře, ,,odvolání" dekretu dokázal Vatikán podmínit natolik jednoznačnými podmínkami, že jejich přijetí by znamenalo klíčovou změnu v pojetí státní církevní politiky. Vlivná StB nebyla sama o sobě schopna sdružení oživit, a proto zbývaly už jen občasné pokusy o dezinformace. Cf. CUHRA, Jaroslav. Československo-vatikánská jednání 1968-1989, s. 240. Historik Pavel Žáček v této souvislosti dodává: ,,Nedávno se mi dostal do ruky materiál, kde StB hodnotí svou síť v Pacem in terris. V hodnocení se píše, že jde o politicky naprosto zbytečnou instituci, ale na druhou stranu je v ní několik desítek agentů, k nimž má StB závazky a kvůli nimž nemůže organizaci zrušit. Tady je vidět, že vztah StB - agent byl oboustranný. Bezpečnost nechtěla ,své kněze‘ poslat do důchodu!" MENSCHIK, Tomáš. Příště dojde na expremiéra Čalfu. Týden, 2007, roč. 14, č. 12, s. 41.

51 Cf. GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 73-74.

52 Čeští ordináři v prosinci 1989 v této souvislosti napsali: ,,Musíte dát k dispozici významná místa získaná spoluprací s dřívější politikou státu vůči církvi. Ztracenou důvěru a úctu můžete znovu získat obětavou a nenáročnou duchovní službou." SKD Pacem in terris - tři dopisy. In: Perspektivy, 1990, č. 1, s. 29.

53 Ibid., s. 74.

54 Cf. HLINKA, Anton, op. cit., s. 252.

55 GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 75.

56 Cf. VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační stř. sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-03-12].

57 Této omluvě předcházela již v září 1990 třídenní kajícná pouť biskupů a kněží na Velehrad. Cf. Archiv autora, Čiň pokání, církvi! Pastýřský list biskupů Čech a Moravy, duben 1992. Viz příloha č. 12.

58 Trutnovský kaplan P. Jan Bystrý v této souvislosti uvedl: ,,Nesdílím názor, že se církev vyrovnala se svou minulostí dostatečně a současně si nemyslím, že jedna kající pouť na Velehrad dokáže vyrovnat toto pohoršení." Vzpomínka P. Mgr. Jana Bystrého na SKD PIT, 1. 3. 2007.

59 Cf. MÁDR, Oto. O lustracích zásadně i aktuálně. In: Perspektivy, únor 1995, s. 5.

60 ,,Podivuji se, že když mnozí vedoucí veřejného života přiznávají své chyby a omyly, jenom vedoucí býv. PIT mlčí... Bratři, bylo by velmi dobré..., kdybyste nějak veřejně, zvláště vedoucí býv. PIT, uznali, co je vám vytýkáno: neposlušnost Sv. otci..., kolaborace s ateistickým režimem, pohoršlivý život za nečisté peníze... I nevěřící, ale čestní lidé, odsuzují kolaboraci a dokonce mluví o ,rudých farách‘. Naplnil se čas - změňte smýšlení srdcí svých. Uznejte své chyby, omyly, neposlušnost a malověrnost..." SKD Pacem in terris - tři dopisy. In: Perspektivy, 1990, č. 1, s. 29. ,,Josef Zvěřina prožíval fakt kolaborace a zrady kněžského poslání duchovenstva velmi bolestně. Jeho postoj však neovládá povýšenost, pohrdání či odsouzení. Kolaboraci chápe jako jednoznačnou zradu, ale v jeho slovech nacházíme také obavu o osud těchto duchovních" (viz příloha č. 4, pozn. aut.). MIZIA, Cezary Andrzej. Význam Agapé pro pronásledovanou církev podle Josefa Zvěřiny. Karviná: Slezská univerzita v Opavě 2007, s. 52. O mnoho let později podrobil kritice bývalé funkcionáře SKD PIT i světící biskup pražský Václav Malý: ,,Exponenti tohoto hnutí se stále scházejí, utvrzují se v tom, že nešlo nic jiného dělat a že zachraňovali církev. Pro mě je nepochopitelné, že člověk dokáže celá ta léta překrývat svůj pocit viny a obracet jej v hrdinství, i když fakta mluví jasně proti. Víceméně nikdo z těchto lidí neřekl: Chybil jsem, mýlil jsem se, udělal jsem to ze strachu..." Římskokatolická farnost Most [online]. Dostupné z: http://www.farnost-most.cz/cirkev-za-normalizace-rozhovor-s-biskupem-malym [cit. 22.08.2008].

61 MIKULÁŠEK, Ondřej. Rozhovor s politologem a historikem Petrem Fialou [online],c.1999. Dostupné z: http://www.geocities.com/athens/thebes/8910/texty/skryta.html [cit. 11.01.2007].

62 Vzpomínka P. Jána Krstiteľe Balázse na SKD PIT, 1. 3. 2005.

63 JANDOUREK, Jan; MALÝ, Václav. Cesta za pravdou. Praha: Portál 1997, s. 56.