Jste zde

Ekumenické hnutí a římskokatolická církev

Obtížně zpracovatelné téma

Popsat ve stručnosti vývoj postoje římskokatolické církve k ekumenickéhu hnutí je velmi složité, v podstatě téměř nemožné.[1] Je to způsobeno dvěma hlavními důvody:

1) Samo ekumenické hnutí má nejenom rozmanité a v průběhu dějin proměnné podoby, ale odehrává se s různou intenzitou na několika úrovních.[2]

2) Římskokatolická církev přes svoji přísně hierarchickou strukturu zdaleka není jednoduchým monolitním útvarem s jediným a jasně definovaným názorem na celou řadu otázek. V průběhu dějin v rámci římskokatolické církve vedle sebe vždy existovaly různé názorové směry a teologické školy, ale teprve ve 20. století se systematické studium otázky přípustné názorové plurality v církvi dostalo do popředí zájmu teologické reflexe, především v souvislosti s polarizací, jež začala být v církvi nejvíce zřetelná v rámci průběhu jednání a uskutečňování závěrů Druhého vatikánského koncilu.[3]

Z těchto důvodů jsem se rozhodl, že postoj římskokatolické církve k eku­me­nickému hnutí v průběhu dějin se pokusím ilustrovat pouze stručným přehledem vybraných důležitých dokumentů učitelského úřadu k tomuto tématu, které stejně jako některé příručky ekumenické teologie rozděluji podle jejich celkového vyznění na negativní a pozitivní.[4] Stranou tedy ponechávám jak řadu významných římskokatolických osobností, jako např. kardinál Mercier, Max Joseph Metzger, Paul Couturier, Lambert Beauduin, Yves Congar, tak také různé soukromé, polooficiální nebo zcela oficiální ekumenické aktivity, např. rozhovory katolických a anglikánských teologů a historiků, které se konaly v belgickém Mechelen (franc. Malines) v letech 1921 –1926 (conversations de Malines).[5] Vědomě ponechávám stranou také problematiku tzv. „ekumenismu návratu“.[6] Větší pozornost věnuji Papežské radě pro jednotu křesťanů a stručnému zamyšlení nad vztahem římskokatolické církve k eku­me­nic­ké­mu hnutí na prahu 21. století.

Vyjádření magisteria – negativní

· Dekret svatého oficia z 16. září 1864: zakazuje katolíkům účast v anglické „Association for promoting of the Union of Christendom“ (založena v roce 1857).

· Encyklika papeže Lva XIII. o jednotě církve Satiscognitum z 29. června 1896:[7] mimo jiné zavrhuje teorii o třech větvích jedné pravé církve Kristovy (tj. anglikánské, římskokatolické a pravoslavné).[8]

· Dekret svatého oficia ze 4. července 1919: připomíná zákaz účastnit se na nekatolických sdruženích pro sjednocení křesťanů z roku 1864 (jednalo se o reakci na rozhodnutí episkopální církve americké, která hodlala po misijní konferenci v Edinburgu v roce 1910 svolat celosvětové shromáždění křesťanů).

· Svaté oficium odpovědělo dne 6. července 1927 na dotaz, zda je dovoleno římským katolíkům zúčastnit se ekumenických shromáždění nebo podporovat konference, jež mají zacíl znovusjednocení křesťanských skupin, NE (v souvislosti sprvní konferencí hnutí pro víru a řád v Lausanne v srpnu roku 1927).

· Encyklika Pia XI. o jednotě křesťanů Mortalium animos z 6. ledna 1928: mimo jiné ekumenické nekatolíky nazývá pankřesťany a vyzývá je: „Nechť se vrátí ke společnému Otci a on zapomínaje na urážky vržené na Sv. Stolici, přijme je se vší láskou otcovského srdce.“ [9]

· Monitum svatého oficia Cum compertum z 5. července 1948: opět zakazuje římským katolíkům účast na ekumenických setkáních (v souvislosti s konferencí v Amsterodamu, která se konala ve dnech 22. srpna až 4. září 1948; na konferenci došlo k ustavení Světové rady církví).[10]

· Encyklika Pia XII. Humani generis z 12. srpna1950: varuje před falešným irenismem.

Vyjádření magisteria – pozitivní

· Instrukce De motione ecumenica z 20. prosince 1949: uznává, že ekumenické hnutí je též „vanutím Ducha sv.“ a že znovusjednocení je především povinností a úkolem církve (instrukce je reakcí na ustavení Světové rady církví v Amsterodamu v roce 1948).[11]

· Motu proprio Superno Dei nutu z 5. června 1960, kterým byl založen Sekretariát pro jednotu křesťanů (dnes Papežská rada pro jednotu křesťanů).[12]

· Dekret Druhého vatikánského koncilu o ekumenismu Unitatis redintegratio z 21. listopadu 1964.[13]Samozřejmě význam celého Druhého vatikánského koncilu (1962–1965) pro změnu vztahu římskokatolické církve k ekumenickému hnutí byl veliký a tohoto tématu se nějakým způsobem dotkla většina dokumentů tohoto koncilu.

· Ekumenický direktář byl vydán Sekretariátem pro jednotu křesťanů ve dvou částech, první v roce 1967 a druhá v roce 1970.

· Nový Direktář k provádění ekumenických principů a norem z 25. března 1993.[14]

· Apoštolský list Jana Pavla II. o přípravě na jubilejní rok 2000 Tertio millenio adveniente z 10. listopadu 1994: mezi hříchy, které vyžadují větší úsilí v pokání a obrácení, počítá především ty, jež „uškodily jednotě, kterou Bůh chtělmít ve svém lidu“.[15]

· Encyklika Jana Pavla II. o ekumenickém úsilí Utunum sint z 25. května 1995:[16] mimo jiné v ní papež podpořil další studium otázky primátu římského biskupa, které by přispělo k tomu, aby se tento úřad stal opravdovou„službou jednotě“, rovněž plně podpořil další ekumenický dialog.[17]

Papežská rada pro jednotu křesťanů

Založení Sekretariántu pro jednotu křesťanů, předchůdce dnešní Papežské rady pro jednotu křesťanů, úzce souvisí s přípravami Druhého vatikánského koncilu.[18] Impuls k založení jakési komise pro jednotu křesťanů vzešel počátkem roku 1960 z Německa a obdržel jej kardinál Augustin Bea, který tuto žádost prostudoval a 11. března ji předložil papeži. Již 13. března byl kardinál Bea telefonicky informován sekretářem papeže, že papež s návrhem souhlasí. Později papež Beovi oznámil, že tento nový orgán nebude komisí, ale sekretariátem, což znamenalo poněkud volnější ruku při jeho aktivitách oproti stávajícím jedenácti sněmovním komisím. Na svátek Ducha svatého dne 5. července 1960 založil papež Jan XXIII. listem Superno Dei nutu Sekretariát pro jednotu křesťanů. V listu se mimo jiné uvádělo: „Abychom pak jasněji ukázali svou lásku a náklonnost k těm, kteří se nazývají křesťany, ale jsou odloučeni od tohoto Apoštolského stolce, aby i oni mohli sledovat sněmovní práce a snadněji nalézt cestu k dosažení té jednoty, za kterou se Kristus tak vroucně modlil k nebeskému Otci, zakládáme zvláštní radu neboli sekretariát organizovaný podle toho, co bylo řečeno o komisích, a jemuž bude předsedat kardinál, kterého sami určíme.“[19] Dne 16. června byl jmenován předsedou německý jezuita a zasloužilý biblista kardinál Augustin Bea a dne 29. června 1960 přinesl list Osservatore Romano zprávu o jmenování Johannese Willebrandse sekretářem.[20]

Založení tohoto Sekretariátu mělo široký a příznivý ohlas, o který se zčásti zasloužil i jeho nový předseda, jež na otázku po úkolech nového sekretariátu v jednom z rozhovorů uvedl: „Z toho je vidět, že má dvojí cíl: jeden bezprostřední, totiž pomáhat nekatolickým křesťanům sledovat sněmovní práce, a druhý širší a obecnější: napomáhat jim k nalezení jednoty s římskokatolickou církví. Sekretariát má dělat prostředníka mezi nekatolickými křesťany a koncilem tím, že jim bude podávat informace, bude přijímat jejich žádosti, návrhy atd. Kromě toho patří do jeho pole působnosti všechno, co by jim napomáhalo k uskutečnění sjednocení.“ [21]

Činnost Sekretariátu v průběhu Druhého vatikánského koncilu byla rozmanitá a bohatá. Do jeho kompetence spadalo nejen zajištění komunikace s nekatolickými církvemi např. při vyslání nekatolických pozorovatelů na koncil, ale i příprava a prezentace některých významných dokumentů koncilu: dekretu o ekumenismu Unitatis redintegratio, deklarací o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra aetate a o náboženské svobodě Dignitatis humanae. Spolu s teologickou komisí Sekretariát připravoval také věroučnou konstituci o Božím zjevení Dei verbum. V roce 1963 byly v rámci Sekretariátu vytvořeny dvě sekce: jedna byla pověřena kontakty s pravoslavnými církvemi a se starobylými církvemi východu, druhé byl svěřen dialog se západními křesťanskými církvemi a církevními společenstvími.

Po skončení Druhého vatikánského koncilu potvrdil papež Pavel VI. v roce 1966 Sekretariát jako stálý úřad římské kurie, což bylo zakotveno také v apoštolské konstituci Regimini Ecclesiae universe z 15. srpna 1967, kterou se uskutečnila reforma kurie s platností od 1. ledna 1968.[22] V rámci další reformy kurie, provedené apoštolskou konstitucí Pastor Bonus z 28. června 1988, povýšil papež Jan Pavel II. Sekretariát na Papežskou radu pro jednotu křesťanů (rozdělení na Východní a Západní sekci bylo ponecháno), přičemž její pravomoc a působnost byla vymezena následovně:

Čl. 135: Úkolem rady je odpovídajícím způsobem se soustředit na iniciativy a ekumenické činnosti, jejichž cílem je obnovení jednoty křesťanů.

Čl. 136: (1) Dbá na to, aby dokumenty Druhého vatikánského koncilu pojednávající o ekumenických otázkách byly uváděny do praxe. Zabývá se správnou interpretací zásad ekumenismu a nařizuje jejich vykonání. (2) Podporuje, přivádí dohromady a koordinuje národní a mezinárodní katolické organizace pro jednotu křesťanů a pozorně sleduje jejich iniciativy. (3) Po předchozí konzultaci s papežem pečuje o vztahy ke křesťanům z církví a církevních společenství, kteří dosud nejsou s katolickou církví vplném společenství, zvláště navazuje dialogy a jednání podporující jednotu s těmito křesťany. Práci vykonává s kvalifikovanými a v teologických dogmatech osvědčenými odborníky. Vysílá katolické pozorovatele na křesťanská setkání a zve pozorovatele z jiných církví a církevních společenství na katolická shromáždění, kdykoli to považuje za vhodné.

Čl. 137: (1) Poněvadž se skutečnosti, jimiž se rada zabývá, často svou podstatou dotýkají otázek víry, musí postupovat v úzkém sepětí s Kongregací pro nauku víry, zvláště jedná-li se o vydání dokumentů a prohlášení pro veřejnost. (2) Jedná-li se však o významné skutečnosti týkající se oddělených východních církví, musí nejdříve konzultovat s Kongregací východních církví.“ [23]

K nejdůležitějším dokumentům vydaným Sekretariátem a později Papežskou radou patří Ekumenický direktář z let 1967 a 1970, který byl v roce 1993 nahrazen zcela přepracovaným novým direktářem.[24] V souvislosti s možností spolupráce katolických biblistů s nekatolickými obsažené v konstituci o Božím zjevení Dei verbum (čl. 22), byly Sekretariátem v roce 1968 vydány Směrnice pro mezikonfesní spolupráci na překladech bible.[25] S Papežskou radou je také úzce spojena činnost Komise pro náboženské vztahy s židy, jež byla zřízena papežem Pavlem VI. dne 22. října 1974.

V čele Papežské rady stojí Kardinál-předseda, kterému asistuje sekretář. Dosavadní předsedové byli: Augustin Bea (1960 – 1968), Johannes Willebrands (1969 – 1988), Edward Idris Cassidy (1989 –2001).[26] Po rezignaci kardinála Edwarda Idrise Cassidyho jmenoval papež Jan Pavel II. dne 3. března 2001 novým předsedou německého teologa a čerstvě jmenovaného kardinála Waltera Kaspera, jenž byl od března 1999 sekretářem rady (novým sekretářem byl jmenován Marco Oulleta z Kanady).[27] Walter Kasper se intenzívně věnuje dialogu s luterány, jehož plodem je především společná deklarace o učení o ospravedlnění.[28]

Římskokatolická církev aekumenické hnutí na prahu 21. století

„Druhým vatikánským koncilem katolická církev nezvratně vykročila na cestu ekumenismu, a zaposlouchala se tak do hlasu Pánova Ducha, který nás učí, jak máme pozorně číst ‘znamení doby‘,“ konstatoval ve své „ekumenické encyklice“ papež Jan Pavel II., kterému velmi leží na srdci otázka ekumenického hnutí.[29]Proto ve svém apoštolském listu o přípravě na jubilejní rok 2000 vyzval církev, aby „s jasnějším vědomím vzala na sebe hřích svých synů ve vzpomínce na všechny situace v průběhu dějin, kdy se vzdálili od ducha Krista a jeho evangelia, a namísto svědectví života, inspirovaného hodnotami víry, poskytovali světu podívanou na způsoby myšlení a jednání, které byly skutečnými formami protisvědectví a pohoršení“.[30]

Dále pak text apoštolského listu pokračuje: „Mezi hříchy, které vyžadují větší úsilí v pokání a obrácení, patří zcela určitě ty, jež uškodily jednotě, kterou Bůh chtěl mít ve svém lidu. V průběhu tohoto tisíciletí, které se již chylí ke konci, docházelo v církevním společenství mnohem více než v prvním tisíciletí, leckdy ne bez viny lidí z obou stran‘ (UR 3), k bolestným rozkolům, které otevřeně protiřečí Kristově vůli a jsou pohoršením světu (srov. UR 1). Takové hříchy minulosti nám stále ještě bohužel dávají pocítit svou tíhu a přetrvávají jako mnohá pokušení do dneška. Je nutné je napravit a prosit přitom usilovně Krista o odpuštění.

V tomto posledním úseku tisíciletí se musí církev s ještě vroucnější modlitbou obrátit k Duchu svatému a vyprošovat si od něj milost jednoty křesťanů. Toto je klíčový problém pro evangelijní svědectví ve světě. Zvláště po 2. vatikánském koncilu se uskutečnilo s velkorysostí a vším úsilím mnoho ekumenických iniciativ: je možno říci, že veškerá aktivita místních církvi i Apoštolského stolce nabyla ekumenického nádechu. Papežská rada pro podporu sjednocení křesťanů se stala jedním z hlavních hybných center procesu směřujícího k plné jednotě.

Nicméně jsme si všichni vědomi, že uskutečnění tohoto záměru nemůže být jen plodem lidských sil, jakkoli jsou nezbytné. Jednota je totiž darem Ducha svatého. Od nás se žádá, abychom přijímali tento dar bez váhání, povrchnosti a zamlčování ve svědectví pravdě a abychom šlechetně učinili skutkem pokyny, dané koncilem a následnými dokumenty Svatého stolce, jež se těší velké vážnosti u mnohých z křesťanů, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví.

To je jeden z úkolů křesťanů, kráčejících vstříc roku 2000. Blízkost konce druhého tisíciletí vybízí všechny ke zpytování svědomí a k vhodným ekumenickým iniciativám, aby tak mohli k velkému jubileu přistoupit ne-li již jako úplně sjednoceni, pak alespoň jako mnohem bližší překonání rozdělení druhého tisíciletí. To vyžaduje – a každý to vidí – mimořádné úsilí. Jetřeba pokračovat ve věroučném dialogu a zvláště je třeba více usilovat o ekumenickou modlitbu. Ta po koncilu doznala velkého rozšíření, ale musí se šířit ještě víc a zahrnovat stále více křesťanů v souladu s velkou Kristovou modlitbou před jeho utrpením: ,Otče... ať všichni jsou jedno‘ (Jan 17,21).“ [31]

Jubilejní rok 2000 skutečně přinesl celou řadu ekumenických aktivit, z nichž je třeba jmenovat především ekumenickou bohoslužbu v bazilice sv. Pavla za hradbami v Římě dne 18. ledna 2000, v rámci které papež záměrně spojil vlastnoruční otevření Svaté brány v této bazilice s největší ekumenickou událostí Jubilejního roku v Římě i na celém křesťanském světě, tj. se zahájením Týdne modliteb za jednotu křesťanů.[32] Dále pak v rámci slavnostní bohoslužby ve svatopetrské bazilice v Římě, která se konala první postní neděli dne 12. března 2000, požádal papež JanPavel II. o odpuštění katolické církvi za hříchy spáchané během dvoutisícileté historie a důsledků zla, za něž dnes nesou katolíci zodpovědnost.[33] Při této příležitosti byl ve Vatikánu zveřejněn významný dokument Mezinárodní teologické komise nazvaný Paměť a smíření: Církev a viny minulosti.[34] Další velká ekumenická slavnost v rámci Jubilejního roku se konala v Římě ve dnech 5. – 6. srpna 2000, společně se při ní modlili katolíci a pravoslavní za jednotu křesťanů.[35]

Ovšem ani průběh Jubilejního roku se neobešel bez nedorozumění a sporů na poli ekumenických kontaktů mezi římskokatolickou církví a ostatními církvemi. Nejvíce v Jubilejním roce rozvířil ekumenickou scénu deklarace o jedinečnosti a spasitelské univerzalitě Ježíše Krista a církve s názvem Dominus Iesus, který ve Vatikánu dne 5. září 2000 zveřejnila Kongregace pro nauku víry.

Největší diskuse a projevy nesouhlasu ze strany některých nekatolických představitelů se týkaly 17. článku ve 4. kapitole dokumentu, který zní: „Existuje tedy jediná církev Kristova, uskutečňující se v katolické církvi řízené nástupcem Petrovým a biskupy ve společenství s ním. Církve, které sice nemají dokonalé společenství s katolickou církví, ale zůstávají s ní s spojeny nejtěsnějšími pouty, tedy apoštolskou posloupností a platnou eucharistií, jsou pravými partikulárními církvemi. Církev Kristova je proto přítomna a působí i v těchto církvích a to přesto, že postrádají plné společenství s katolickou církví, protože nepřijímají katolické učení o primátu, které podle Boží vůle objektivně má a vykonává nad celou církví římský biskup. Na druhé straně, církevní společenství, která neuchovala platný episkopát a autentickou a neporušenou podstatu eucharistického tajemství, nejsou církvemi v pravém slova smyslu. Ovšem ti, kdo jsou v těchto společenstvích pokřtěni jsou křtem přivtěleni ke Kristu a jsou tak v jistém, třebaže ne dokonalém společenství s církví. Křest sám o sobě skutečně míří k plnému rozvinutí života v Kristu, skrze integrální vyznávání víry, eucharistii a plné společenství církve.“ [36]

Nechci a nemohu zde popisovat zajímavou a dosud neskončenou diskusi, kterou tato deklarace vyvolala. Rád bych pouze upozornil na dvě skutečnosti. Na jedné straně deklarace nevyhlásila žádné nové učení a pouze zopakovala již dříve vyřčené výroky a texty. Na druhou stranu řada představitelů římskokatolické církve, především ti, kteří se výrazněji angažují v ekumenickém hnutí, uznala jistou „neekumeničnost“ tohoto vnitrokatolického dokumentu: „Příčina (negativního dojmu deklarace – pozn. M.V.) je především ve způsobu, jakým je obsah deklarace podáván. Konkrétně to lze poznat např. na citacích, které jsou v původních pramenech zasazeny do kontextu, ve kterém vyznívají pozitivněji, zatímco zde, bez onoho zmírňujícího kontextu, vyznívají spíše negativně. Zde je zdůrazněn rozdíl, v čem se lišíme, zatímco vd okumentech, ať je to Unitatis redintegratio nebo Ut unum sint, je nejprve zdůrazněno pozitivně to, co nás spojuje, a pak teprve to, co nás dělí.“ [37]

Rovněž z veřejné výměny názorů na deklaraci Dominus Iesus mezi představiteli Papežské rady pro jednotu křesťanů a Kongregace pro nauku víry mám pocit, že ono „úzké sepětí“, které by mělo podle apoštolské konstituce Pastor bonus mezi oběma úřady být, v tomto případě nebylo zcela dodrženo.[38] Myslím si, že spolupráce těchto úřadů by měla být oboustranná, neboť důsledné dodržování pravidel ekumenického dialogu vyžaduje, aby i při hlásání katolického učení byl brán ohled na dialog s nekatolickými bratry.[39]

Každopádně ze strany představitelů římskokatolické církve se nekatolickým církvím a církevním společenstvím dostalo opakovaného ujištění, že deklarace Dominus Iesus v žádném případě neznamená přerušení nebo dokonce ukončení ekumenického dialogu. Odhodlání římskokatolické církve nadále intenzivně spolupracovat na poli ekumenického hnutí vyjádřila nejenom různá prohlášení v souvislosti s deklarací Dominus Iesus, ale rovněž projev Jana Pavla II. při ekumenické bohoslužbě v bazilice sv. Pavla za hradbami v Římě dne 25. ledna 2001 v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů nebo přednáška Waltera Kaspera ve Vídni dne 22. ledna 2001.[40]

V apoštolském listu papeže Jana Pavla II., vydaného na závěr jubilejního roku dne 6. ledna 2001 s názvem Novo millennio ineunte, se o ekumenickém úsilí mimo jiné praví: „Smutné dědictví minulosti nás bohužel provází i na prahu nového tisíciletí. Jubilejní oslavy přinesly několik opravdu prorockých a dojemných signálů, ale před námi zůstává ještě daleká cesta...Kristova modlitba nám připomíná, že tento dar je třeba stále lépe přijímat a rozvíjet. Prosba ‘ut unum sint’ je zároveň příkazem, který zavazuje, silou, která povzbuzuje, zdravou výtkou pro naši lenost a pro příliš uzavřené srdce. Důvěra v dosažení plné a viditelné jednoty všech křesťanů i v časných dějinách nespočívá v našich schopnostech, nýbrž v Kristově modlitbě.“ [41]

O perspektivách ekumenických aktivit ve vztahu k jednotlivým církevním tradicím se v tomtéž listu praví: „V perspektivě obnovené pojubilejní pouti se dívám s velkou nadějí na východní církve a vyjadřuji přání, aby se plně obnovila ona výměna darů, která obohatila církev v prvním tisíciletí. Vzpomínka na doby, kdy církev dýchala ‘oběma plícemi‘, nechť povzbudí východní i západní křesťany, aby v jednotě víry a s respektováním oprávněných rozdílů společně kráčeli a vzájemně si pomáhali jako údy jediného Kristova těla.

S analogickým úsilím je třeba rozvíjet ekumenický dialog s bratry a sestrami z anglikánské církve a církevních společenství zrozených z reformace. Teologická konfrontace základních bodů křesťanské víry a morálky, spolupráce v lásce a především silný ekumenismus svatosti, to vše s Boží pomocí jistě přinese v budoucnosti své plody. Zatím s důvěrou pokračujeme ve společné cestě s touhou po dni, kdy všichni Kristovi učedníci bez výjimky budou společně zpívat mocným hlasem: ,Hle, jak je dobré a jak milé, když bratři bydlí pospolu‘ (Ž 133 [132], 1).“ [42]

Na závěr této kapitoly přidávám ještě jeden citát, tentokrát opět z encykliky Jana Pavla II. Ut unum sint z roku 1995, který si i dnes uchovává svoji platnost a naléhavost: „Nyní se můžeme zeptat, jak daleko ještě máme putovat, nežli přijde onen požehnaný den, kdy bude dosaženo úplné jednoty ve víře a budeme moci společně v pokoji slavit Nejsvětější eucharistii Páně. Mezi námi již dosažené větší vzájemné porozumění a shody v nauce, které vyústily v afektivní i efektivní růst společenství, nemohou postačit svědomí křesťanů, kteří vyznávají, že církev je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská. Konečným cílem ekumenického hnutí je obnovení plné viditelné jednoty mezi všemi pokřtěnými. S vyhlídkou na tento cíl jsou všechny výsledky doposud dosažené pouze jedním stádiem cesty, byť stádiem slibným a pozitivním.“ [43]

Tento příspevek je kapitolou z rozsáhlejší práce Ekumenismus v České republice. Příspevek ke studiu ekumenických vztahů v České republice na pozadí vztahu k církvímv letech 1918 – 2000, která byla v letošním roce předložena na závěr kombinovaného studia katolické teologie na Katolické teologické fakultě v Praze.


[1] Z české římskokatolické produkce považuji za pozoruhodný a dosud zřejmě nepřekonaný (přestože již zastaralý) pokus Josefa Kubalíka v jeho interních skriptech pro katolickou teologickou fakultu pravděpodobně z roku 1974. KUBALÍK, Josef: Ekumenická teologie. Aby všichni jedno byli. Praha s. d. [1974].

[2]Filipi rozlišuje úroveň celosvětovou, úroveň jednotlivých zemí a úroveň místní (tj. rovina místních obcí). Rozmanitá struktura organizace jednotlivých církví a místní ekumenická situace samozřejmě významně ovlivňují angažovanost církví na různých úrovních ekumenických snah. FILIPI, Pavel: Církev a církve, s. 140 – 143.

[3]Složitému procesu jednání a recepce koncilu věnuje pozornost řada prací o Druhém vatikánském koncilu, nejdůkladnější rozbor problematiky tzv. kontradikčního pluralismu, jež charakterizuje kompromisní formulace koncilních dokumentů a umožňuje jejich rozdílný výklad, jsem nalezl v práci PESCH, Otto Hermann: Druhý vatikánský koncil 1962 – 1965. Praha 1996, hlavně s. 148–159. K problematice plurality a polarizace viz též příslušná hesla RAHNER, Karl – VORGRIMLER, Herbert: Teologický slovník. K problému polarizace církve v českém prostředí viz BUGEL, Walerian(ed.): Polarizace české katolické církve? Velehrad 2000; nebo Teologické texty 11, 2000, č. 1.

[4]Především podle KUBALÍK, Josef: Ekumenická teologie, s. 56 – 64; SALAJKA, Milan: Ekumenické kapitoly. Praha 1970, s. 24 – 27; FRIELING, Reinhard: Der Weg des ökumenischen Gedankens. Göttingen1992, s. 123 – 146.

[5] V čele rozhovorů v Mechelen stál kardinál Mercier (+ 1926) spolu s lordem Halifaxem. Za zmínku stojí snad i dnes platné heslo kardinála Merciera, pohřbeného v tzv. ekumenické kapli v katedrále v Mechelen: „Abychom se sjednotili, musíme se milovat; abychom se milovali, musíme se poznávat; abychom se poznali, musíme se setkat jeden s druhým.“ VAŇÁČ, Martin: 29. kongres IEF v Lovani. Getsemany 1996, č. 10, s. 212.

[6]Tímto termínem bývá označován starší pohled římskokatolické církve na ekumenické hnutí, kdy za jedinou možnou cestu k budoucímu sjednocení církví byl považován jednoduše návrat nekatolických církvích do římskokatolické církve, jak to vyjadřovala např. encyklika Pia XI. Mortalium animos zroku 1928. Jak upozorňuje Pesch, ani Druhý vatikánský koncil zcela nevyloučil toto pojetí (srov. UR 3), což Pesch považuje za „největší rozčarování“; přesto se text dekretu o ekumenismu důsledně vyhýbá formulaci o „návratu“. PESCH, Otto Herman: Druhý vatikánský koncil 1962 – 1965, s. 209 – 210. V poslední době např. Walter Kasper v rámci své přednášky ve Vídni dne 22. ledna 2001 opět zdůraznil, že ekumenismus v pojetí Druhého vatikánského koncilu a současného papeže Jana Pavla II. skutečně neznamená žádný návrat ostatních církví do církve římskokatolické. Viz zprava agentury Kathpress z 22. ledna 2001.

[7]Text v češtině viz SRB, Adolf: Lev XIII. Jeho život a působení náboženské, sociální a politické. Praha 1901, s. 326 – 360.

[8] K této tzv. branch-theory formulované Johnem Henry Newmanem před jeho obrácení ke katolictví viz CÍSAŘ, Ivo: Jednota křesťanů, s. 14 – 15

[9]KUBALÍK, Josef: Ekumenická teologie, s. 57 – 58. Reakce na tuto encykliku z prostředí českého protestantismu viz HROMÁDKA, Josef Lukl: O ekumenismus. K poslední papežské encyklice o sjednocení církví. In: HROMÁDKA, Josef Lukl: Theologie a církev. Praha 1949, s. 211 – 216.

[10] Více k tomuto dokumentu, který nepříznivě ovlivnil činnost německého hnutí Una-Sancta, založeného Maxem Josephem Metzgerem (+ 1943) v roce 1938 a sdružujícího německé evangelíky a římské katolíky, viz LOEWENICH, Walther von: Der moderne Katholizismus vor und nach dem Konzil. Witten 1970, s. 338 – 339.

[11] V instrukci se mimo jiné praví:„Ve mnohých částech světa působením rozličných událostí a vlivem změny mentality, avšak především díky společné modlitbě věřících milostí Ducha sv. v srdcích mnohých od církve oddělených lidí povstalo a vzrostlo přání, aby všichni, kteří věří v Pána našeho Ježíše Krista, opět nalezli cestu k jednotě. Tato skutečnost je pro dítky pravé církve podnětem ke svaté radosti v Pánu a vybídkou pomáhati těm, kteří se poctivě snaží nalézti pravdu, tím, že budou jim vyprošovati vroucími modlitbami osvícení a potřebnou sílu... Cituji podle KUBALÍK, Josef: Ekumenická teologie, s. 60.

[12] O vzniku Sekretariátu a jeho dalších osudech viz dále samostatná kapitola.

[13] O přípravě dokumentu viz především SKALICKÝ, Karel: Ekumenismus na Druhém vatikánském koncilu. Kostelní Vydří 1997; CÍSAŘ, Ivo: Jednota křesťanů. Řím 1987; PESCH, Otto Hermann: Druhý vatikánský koncil 1962 – 1965. Příprava, průběh, odkaz. Praha 1996, hlavně s. 203 – 230.

[14] Direktář k provádění ekumenických principů a norem. Praha 1995.

[15] Jan Pavel II.: Tertio millennio adveniente. Apoštolský list o přípravě na jubilejní rok 2000 z 10. listopadu 1994. Praha 1995. Citace z čl. 34, s. 35

16] Jan Pavel II.: Ut unum sint. Encyklika o ekumenickém úsilí z 25. května 1995. Praha 1995. Jeden z příznivých ohlasů na tuto encykliku ze strany českýche vangelíků viz FILIPI, Pavel: Po sedmašedesáti letech. Na okraj encykliky Ut unum sint. Teologická reflexe 1996, č. 1, s. 5 –7.

[17] Viz např. Jan Pavel II.: Ut unum sint, čl. 88 – 96, s. 68 – 74. „To je bezbřehý úkol, který nesmíme odmítnout a který nesmím uskutečňovat sám. Nebylo by možné, aby reálné, i když nedokonalé společenství, které mezi námi existuje, přesvědčilo církevní představitele i jejich teology, aby se mnou spojili v trpělivém a bratrském dialogu natoto téma, dialogu, v němž bychom upustili od neplodných sporů a naslouchali jeden druhému, v němž bychom měli před sebou pouze Kristovu vůli pro jeho církev a nechali se hluboce pohnout Kristovou výzvou ‘ať všichni jsou jedno ... aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal‘ (Jan 17,21)?“ Tamtéž, čl. 96, s. 73 –74.

[18] Souvislosti vzniku Sekretariátu vysvětluje SKALICKÝ, Karel: Ekumenismus na Druhém vatikánském koncilu, s. 36 – 37. Informace jsem čerpal také ze stručného profilu Papežské rady pro jednotu křesťanů zveřejněném nai nternetových stránkách Vatikánu www.vatican.va.

[19] Cituji podle SKALICKÝ, Karel: Ekumenismus na Druhém vatikánském koncilu, s. 37.

[20] K postavě prvního předsedy sekretariátu Augustina Bey (1881 – 1968) viz např. BECKER, Werner: Augustin Bea – Kardinal der Einheit. In: Theologisches Jahrbuch 1965, s. 114 – 132; BECKER, Werner: Kardinal Beasbedeutung für das Konzil. In: Theologisches Jahrbuch 1973, s. 453– 467.

[21] Cituji podle SKALICKÝ, Karel: Ekumenismus na Druhém vatikánském koncilu, s. 37.

[22] K reformě římské kurie v roce 1967, kterou oznámil papež Pavel VI. již v promluvě k členům římskékurie dne 21. září 1963 viz LÖBMANN, Benno: Die Reform der Römischen Kurie. In: Theologisches Jahrbuch 1974, s. 426 –446.

[23] Cituji podle Direktář k provádění ekumenických principů a norem (z 25. března 1993), čl. 6, pozn.7, s. 3.

[24] Direktář k provádění ekumenických principů a norem (z 25. března 1993). Praha 1995. V úvodu tohoto direktáře jsou zmíněny další dokumenty týkající se ekumenického hnutí a uvedeny důvody, které vedly k revizi direktáře.

[25] Direktář zmiňuje nové revidované vydání z roku 1987. Tamtéž, čl. 185, s. 80.

[26] Stručný přehled předsedů Papežské rady pro jednotu křesťanů viz článek o jmenování E. Cas­sidyho (12. prosince 1989). PALA, Josef: Významná změna ve Vatikánu. Katolický týdeník 1990, č. 4, s. 4.

[27] Zpráva Tiskového střediska České biskupské konference z 6. března 2001.

[28] K deklaraci a s ní spojeným otázkám viz MACHULA, Tomáš (ed.): Ospravedlnění a dědičný hřích vekumenickém dialogu. Praha 2000.

[29] Jan Pavel II.: Ut unum sint, čl. 3,s. 7.

[30] Jan Pavel II.: Tertio millennio adveniente, čl. 33, s. 34.

[31] Tamtéž, čl. 34, s. 35 – 36.

[32] Papež otevřel čtvrtou „ekumenickou“ Svatou bránu. Katolický týdeník 2000, č. 5, s. 5.

[33] Viz přehled událostí Církev v roce 2000 ve světě. Katolický týdeník 2001, č. 2, s. 6.

[34] Mezinárodní teologická komise: Paměť a smíření: Církev a viny minulosti. Praha 2000.

[35] V českém tisku však tato událost nebyla téměř zaznamenána, neboť v oněch dnech byla upřena pozornost na XV. světový den mládeže, který se konal v Římě ve dnech 15. – 20. srpna 2000. Viz přehled událostí Církev v roce 2000 ve světě. Katolický týdeník 2001, č. 2, s. 6.

[36] Cituji podle pracovního překladu Martina Moštěka, zveřejněného na internetových stránkách MagazínuChristnet,

[37] Viz Biskup Radkovský k deklaraci Dominus Iesus. Katolický týdeník 2000, č. 40, s. 7. Uvedu ještě jeden komentář z českého prostředí: „Jedno je jisté, a to se bohužel v deklaraci nepřipomíná, že totiž hanebná nejednota znevěrohodňuje svědectví, které každá církev či církevní komunita vydává svému jedinému pravému Pánu, a vrhá neblahý stín na hody lásky, na slavení eucharistie v katolickém či pravoslavném kostele nebo na připomínku večeře Páně slavenou mezi bratry evangelíky.“ Viz POSPÍŠIL, Ctirad V.: K deklaraci Dominus Iesus. Katolický týdeník 2000, č. 38, s. 5.

[38] Podle mého jistý nesoulad je zřejmý z vyjádření Waltera Kaspera a především kardinála Edwarda Idrise Cassidyho, který „současně připomněl, že papež Jan Pavel II. sice formálně schválil text ‘Dominus Iesus’ jako kterýkoli jiný dokument. Avšak sám text nesestavil a nepodepsal, jak tomu bylo u ekumenické encykliky ‘Ut unum sint’.“ Viz zpráva Tiskového střediska České biskupské konference z 27. září 2000. Na podobné výroky pravděpodobně reagoval papež Jan Pavel II. při pravidelné nedělní promluvě před polední modlitbou Anděl Páně dne 1. října 2000, ve které zdůraznil důležitost deklarace Dominus Iesus Viz zpráva Tiskového střediska České biskupské konference z 3. října 2000.

[39] K tomu viz např. Jan Pavel II.: Ut unum sint, čl. 36, s. 31: „V souvislosti se zkoumáním neshod koncil požaduje jasné předložení celého učení. Zároveň také žádá, aby způsob a metoda hlásání katolické víry nebyly na překážku dialogu s bratřími (srov. UR 11). Jistě je možné vydávat svědectví o své víře a vysvětlovat její učení správným, věrným a srozumitelným způsobem a zároveň brát v potaz duševní kategorie a konkrétní dějinnou zkušenost druhého člověka.“

[40] Informace o obou akcích čerpám ze zpráv několika církevních zpravodajských agentur na internetu a na oficiálních internetových stránkách Vatikánu. S politováním konstatuji, že výraznější ohlas obou událostí v českých církevních mediích jsem kromě zprávy na Christnetu nenalezl.

[41] Cituji podle textu zveřejněného na internetových stránkách České biskupské konference www.cirkev.cz. Jan Pavel II.: Novo millennio ineunte, čl. 48, Praha 2001.

[42] Tamtéž.

[43] Jan Pavel II.: Ut unum sint, čl. 77,s. 61.