Post-ekumenismus?

Téma tohoto čísla je ekumenismus. Pavel Hradilek pokračuje po své cestě k ekumenické liturgii, Martin Vaňáč píše o nedávné historii katolického ekumenismu. Jak si však stojí ekumenismus dnes? Doufáme mnozí, že povede k větší jednotě křesťanů, ne-li dokonce k sjednocení i napříč hlavními historickými směry křesťanstva. Zrovna tak dobře možné však je, že ekumenismus je jen prchavé zastavení na dlouhém běhu církevní historie, které pomine, jakmile mu dějinné okolnosti přestanou přát, a opět setřeba vrátíme zpět do dob, kdy se každá církev upřímně snažila nejen být tou nejcírkvovatější, ale dokonce být tou jedinkou církvovatou vůbec. A také je možné – a některé náznaky tomu nasvědčují – že se ekumenismus jako hnutí prostě vyčerpá a vypotřebuje, poněvadž dosáhne své reálné cíle (třeba vzájemné porozumění a sblížení církví patřících do jednoho proudu tradice), zatímco cíle utopické (třeba „úplná jednota“ ve smyslu římské teologie) se prostě stále jasněji budou ukazovat jako utopie a jako nepřekonatelné relikty starého myšlení.

I kdybychom ovšem skutečně vstupovali do „post-ekumenického“ věku v některém z obou uvedených smyslů, neznamená to, že by ekumenismus jako takový končil a zmizel. V jistém smyslu se dokonce dá říci, že teprve úbytek ekumenického nadšení a skomírání ekumenického hnutí lze značit za počátek zavádění ekumenismu do praxe, reálného ekumenismu do „obyčejné“ praxe.

Znamená to především nespoléhat se na zázraky (ale samozřejmě být připraven se jimi nechat příjemně překvapit, pokud k nim dojde: vždyť Duch vane kde chce, dokonce i v zabetonovaných církevních strukturách). A vnímat to, co bylo dosud v eku­menismu dosaženo, jako možnost, nabídku, šanci pro sebe, jak obohatit své duchovní poznání, jak dodat další rozměr svému setkání s Ježíšem. Je v tom možná kousek mentality supermarketu, připuštění myšlenky, že člověk smí do svého „nákupního košíčku“ ve velikém tržišti idejí přibalit i zcela exotické ingredience, přinejmenším jako koření svého obyčejného vezdejšího chleba. Ale na druhou stranu: Ne každý, kdo je svým vnitřním ustrojením evangelík, se jako evangelík narodil. Proč by nemohl katolický křesťan pěstovats trohou biblickou zbožnost a rád přijímat zkušenosti evangelických bratří a sester ve víře? A proč by evangelíka nemohl k něčemu podstatnému inspirovat třeba František z Assisi, Blaise Pascal či Matka Tereza? A konec konců, proč by křesťan nemohl s hlubokým duchovním užitkem číst třeba taoistickou knihu O cestě a ctnosti?

„Ekumenismus po ekumenismu“ bude doufejme menší a tišší a samozřejmější než je ekumenismus dnes. Ale snad i hlubší: už se nebude tolik ptát, co jsou ti druzí zač a čím odůvodňují svoji existenci, ale bude mít větší vzájemnou toleranci, a snad ani už nerozezná existenci rozdílů, kvůli kterým se kdysi upalovalo nahořící hranici.

A na druhou stranu to asi bude ekumenismus výběrový a šitý na individuální míru. Mnohý jím i nadále bude nedotčen – z nevědomosti, jež hříchů nečiní, anebo z horlivosti pro svou konfesi. U jiného půjde o ekumenismus ze zvědavosti, u dalšího z nutnosti, pro jiného to bude teologický koníček. Důležité je, že vrata jsou otevřena, i když jen zpola. Možná se nikdy úplně neotevřou; ještě obtížnější by však bylo je zase zcela zavřít. Až jednou prkna zteří a cihly prorostou břízky, nějaký boží vánek možná zafouká a zboří celou zeď.