Jste zde

K charakteru křtu jako znamení

Křest je stejně jako veškerá liturgie symbolickým jednáním, které chce být ze své přirozenosti chápáno a vědomě spolu uskutečňováno. I zde byla znamení v minulosti deformována a stávala se šiframi nebo atrapami (například když namísto dřívějšího křestního oděvu se přes křtěnce přehazuje ručník!). Proto jsou také při křtu uspořádány liturgické texty a úkony tak, aby bylo možné lépe pochopit slyšitelná a viditelná znamení.

Přitom je nutné si povšimnout, že znamení je možné pochopit pouze z kontextu komunikativního jednání, při kterém jsou použita. Komunikativní jednání jsou typická uspořádání pro nějakou skupinu – tedy také pro křesťanskou obec – kterými se tato skupina podstatně vyjadřuje a realizuje. Pro liturgické úkony a jejich chápání je přínosem novější teologie svátostí, která chápe slavnost svátosti jako komunikativní strukturu jednání. Proto už například k pochopení užití vody při křtu nestačí poukazovat pouze na její význam v profánní oblasti, jakkoli to i může být důležité jako předpoklad. ,,Voda nemá sama o sobě určitý symbolický vypovídací smysl. Může se symbolem stát. Má základní vlastnosti k tomu, protože se a pokud se vyskytuje v lidských komunikačních strukturách, kde má svoje místo: jako životně důležitý a lákavý prvek, jako osvěžující nápoj a oživující či očišťující lázeň... Svátosti konečně nelze oddělovat od základní nebo ,,přirozené“ symboliky. Tato ,,přirozená“ symbolika dalekosáhle odpovídá dřívějšímu životnímu kontextu, v němž voda tímto způsobem promlouvala. V technickém chápání života se tento kontext změnil a s ním i to, co ,,říká“ člověku všedního dne pojem ,,voda“. Bude-li naproti tomu vy­světlován křest z hlediska předmětu, o kterýse jedná, je tento předmět v centru samotného křestního dialogu a slavnosti, pak začne promlouvat použití vody samo od sebe.“ (P. Hünermann)

To bude zvláště zřetelně viditelné při velikonoční vigilii: čtení před svěcením vody připomínají situaci při stvoření, počáteční chaos, zachraňující cestu mořem. To vypovídá skutečně elementárním způsobem o novém životě, v této souvislosti se pak stává použití křestní vody znamením Božího působení.

Pak už dnes nelze při výkladu křestní liturgie jednoduše odkazovat na polití katechumena a odpovídající křestní formuli. To by byl pouze dogmatickoprávnický způsob řeči, který se omezuje jen na to, co bylo dříve zúženo v chápání liturgie jako matérie a forma. Není náhoda, že liturgické knihy už tyto pojmy neužívají, nýbrž mluví o hlavních a podstatných prvcích liturgické slavnosti, k nimž patří právě i čtení z Písma při bohoslužbě slova, hlavně ale ústřední anamneticko-epikletická modlitba, v případě křtu při svěcení křestní vody, která především poukazuje na význam vody jako znamení křtu.

Základním naléhavým posláním obnovy je učinit znovu svátosti znamením společenství křesťanů s jejich Pánem Ježíšem Kristem a se sebou navzájem. V nich a tím také ve slavnosti křtu se uskutečňuje konání celé církve jak zpřítomnění Kristova kněžského jednání v jeho dvojím aspektu: zprostředkování spásya oslava Boha. Dialogická struktura veškerého liturgického konání, od Boha k člověku a od člověka k Bohu, se uskutečňuje ve svém spásném – sestupujícím aspektu jakož i ve svém vzestupném aspektu v celé liturgické slavnosti. Dřívější rozlišení mezi bohoslužbou (kultem) a svátostí (zprostředkování spásy) nový řád definitivně překonává. Liturgická slavnost křtu proto ve všech svýchprvcích slavnosti svědčí o spáse a o oslavě Boha, má komunikativní strukturu jednání, v níž je sice možné rozlišovat mezi důležitějšími částmi a dřívějšími vykládajícími rity, ale také se nelze bez problémů vzdát důležitých prvků, k nimž patří i slovo.

Z Klemens Richter, Was dieSakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Ge­mein­de von heute, Herder1988, přeložil Ondřej Bastl