Nejvýznamnější liturgickou modlitbou je velké díkůčinění nad chlebem a vínem – eucharistická modlitba. Řecký termín eucharistia (díkůvzdání) má původ v hebrejské modlitbě beracha, ze které se eucharistická modlitba vyvinula. Na Východě se používá označení anafora (přinášení oběti), v Římě se užívalo označení canon (neměnný, závazný text).

Kořeny

Modlitba požehnání či chvalořečení, díkůvzdání beracha představuje střed židovské modlitby. Beracha vymezuje vztah k Hospodinu, světu i bližnímu. Myšlenkově čerpá z textů Zákona, Spisů i Proroků. Např. Źalmy 103-107 jsou bohatou zásobárnou motivů:

Dobrořeč, má duše, Hospodinu!
Hospodine, Bože můj, jsi neskonale velký,
oděl ses velebnou důstojností.
(Ž 104,1)

Beracha je součástí jak společných synagogálních, tak rodinných i individuálních modliteb pro různé příležitosti. Do proudu chvály a díků zarůzné dary je zařazeno vzpomínání (řec. anamnesis) na mocné boží činy. I Ježíš se takto modlil:

Velebímtě, Otče, Pane nebes i země,
že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.
(Mt 11,25)

Pro vznik eucharistické modlitby jsou důležitá požehnání v souvislosti s jídlem.^[1]Požehnání před jídlem, tzv. birkat ha-moci, kam bývá situována Ježíšova řeč nad chlebem, dnes zní:

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světa,
jenž dáváš vyrůst chlebu ze země.

Po jídle bylo pronášeno tzv. birkat ha-mazon, které dnes sestává ze čtyř berachot. První z nich zní:

Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, Králi světa, jenž živí celý svět svou dobrotou a přízní, milostí a milosrdenstvím, jenž dává jídlo každému stvoření, neboť jeho milost trvá navěky. Díky jeho nesmírné dobrotě nám jídlo nikdy nescházelo a nikdy nám scházet nebude: neboť je to díky jeho velikému jménu, že živí a podporuje všechny, udílí svá dobrodiní všem a připravuje pokrm všem svým stvořením, která stvořil. Požehnaný jsi, Hospodine, jenž živíš všechny bytosti.

Do tohoto požehnání, které během pesachového sederu (rituálu velikonoční večeře) obsahovalo zvláštní embolismus (aktualizační vsuvku) a během kterého koloval třetí kalich sederu, tzv. kalich požehnání, je kladena Ježíšova řeč nad kalichem.

Zdá se, že biblické prameny (synoptici a 1 K) neuvádějí plný text provázející slavení, ale zprávu o tom, co Ježíš ustanovil resp. co obce v době napsání evangelia slavily. Nejstarší nebiblický pramen Didaché^[2]při popisu eucharistie paradoxně „zprávu o ustanovení“ vůbec neobsahuje:

Pokud jde o eucharistii, vzdejte díky takto. Nejprve o poháru: „Vzdáváme ti díky, Otče náš, za svatou révu Davida služebníka tvého, kterou jsi nám uvedl ve známost skrze Ježíše služebníka svého. Tobě sláva na věky.“ O nalámaném pak: „Vzdáváme ti díky, Otče náš, za život i poznání, jenž jsi nám uvedl ve známost skrze Ježíše služebníka svého. Tobě sláva na věky.“ „Právě jako byly drobty tohoto chleba rozsypány po horách a shromážděny staly se jedním, tak buď shromážděna Církev tvá od konců země do tvého království. Protože tvá je sláva i moc skrze Ježíše Kristana věky.“ Nikdo ať nejí ani nepije z vaší eucharistie. Ale (jen) pokřtění ve jméno Páně. Vždyť i o tom řekl Pán: „Ať nedáte svaté psům.“

Vývoj jednotlivých konstitutivních prvků

Slova ustanovení – instituce úplně chybí i v 3. stol. ve východosyrské již rozvinuté anafoře Addaje a Mariho. Anafora tady vrcholí anamnezí (doslova vzpomínkou) – aktualizací Kristových spásných činů: smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení a epiklézí – prosbou o Ducha svatého.

Eucharistické modlitby byly v prvních staletích předsedajícím improvizovány. Psané texty sloužily jako určité vzory a zásobárny myšlenek. Důležitou roli v uspořádání eucharistických modliteb hrály patriarcháty.

Anamnetické a epikletické anafory

Kolébkou eucharistických modliteb byl zejména antiochijský patriarchát. Anafory tohoto patriarchátu jsou charakterizovány zejména tím, že mají jedinou epiklézi, která je zařazena za konstituci a anamnezi. Tyto anafory jsou označovány jako anamnetické. Druhým centrem byla Alexandrie. Tamní anafory mají epikléze dvě. První z nich, tzv. konsekrační (obsahuje prosbu k Duchu svatému o proměnu eucharistických darů), předchází instituci a druhá, zvaná komuniální (obsahuje prosbu o proměnu účastníků slavnosti), je zařazena po anamnezi. Takováto anafora se nazývá epikletická. Anafory ostatních patriarchátů (Jeruzaléma, Cařihradu a Říma) jsou odvozeny z těchto dvou typů.

Epiklese – instituce

Zatímco na Východě je epikléze považována za klíčové místo, při kterém dochází k proměně darů, na Západě to byla instituce. Např. starobylá římská anafora, tzv. Kánon, je vystavěna symetricky právě kolem svého středu – instituce.

Eucharistické modlitby patří ke společnému dědictví všech církví. I když byla tato forma modlitby v církvích reformace okleštěna, dnes se k ní řada těchto církví vrací. I naše největší evangelická církev – ČCE má ve svém druhém dílu Agendy tzv. Alternativní eucharistickou modlitbu, která obsahuje všechny tradiční podstatné prvky – díkůvzdání, instituci, anamnezi i epiklézi.

Shrnutí pro praxi

Přednes eucharistické modlitby náleží předsedajícímu. Shromáždění vyjadřuje svůj souhlas závěrečným amen, které je nejdůležitějším amen celé liturgie. Některé anafory jiné aklamace než závěrečné amen nemají, jiné mají až několik desítek aklamací. Nejčastější aklamacemi v nové tvorbě jsou Sanktus a aklamace po instituci resp. amnamnezi (např.: Tvou smrt zvěstujeme…).

Následující tabulka ukazuje strukturu několika eucharistických modliteb, které jsou řazeny podle geografických skupin s přihlédnutím ke chronologickém pořadí, od nejstarších k nejmladším. Číslav tabulce odkazují na ukázky z jednotlivých anafor, uvedené na dalších stránkách. Křížek označuje výskyt daného prvku v anafoře, šedá plocha znamená, že příslušný prvek v anafoře není.

 

Přehled struktury různých anafor

Legenda

Hippol .. anafora z Apoštolské tradice Hippolyta Římského

Jeruz .... západosyrská Jeruzalémská (Jakubova) liturgie

Závěť ... západosyrská Závěť našeho PánaJežíše Krista

Konst ... západosyrská anafora z Apoštolských konstitucí

AddMar východosyrská anafora Addaje a Mariho

JanZla . byzantskáliturgie sv. Jana Zlatoústého

Marek.. alexandrijská Markova liturgie

Galik .. středověká galikánská liturgie

Mozar . středověká liturgie podle španělsko-mosarabického ritu

Kánon . Římský kánon

Nové ř. Nové římské anafory po II. Vat.

Anglik .. Nové anglikánské eucharistické modlitby

Skot ..... Nová skotská presbyteriánská anafora

Schil ..... Nové liturgie Dr. Schillinka zpracované podle holandských předloh

Luther .. Nová luterská eucharistická modlitba

Bibl ...... Nová biblická anafora uvedená na konci tohoto příspěvku

Ukázky z liturgických textů

1. Z preface Apoštolských konstitucí^[3]

Také jsi svět svůj naplnil a vyzdobil vonnými a léčivými bylinami, mnohými a různými živočichy, silnými i slabými, k výživě ik práci, krotkými i divokými, sykotem hadů, zpěvem pestrobarevných ptáků, kruhy ročními, řadou měsícův i dnů, pořadím počasí, tažením mraků dešťonosných, aby dařily se plody pro zachování živočichů, stanoviště větrů dujících, od Tebe rozkazů čekajících, bylin a zelin množství.

A netoliko svět jsi stvořil, ale i obyvatele jeho, člověka, na něm jsi stvořil, a ustanovil ho jeho ozdobou. Neboť řekl jsi ve Své moudrosti: Učiňme člověka k obrazu a podobenství Svému, ať vládne rybám mořským a ptactvu nebeskému. Proto učinil jsi ho z duše nesmrtelné a těla pomíjejícího, onu z ničeho, toto pak ze čtyř živlův, a obdařil jsi duši jeho rozumovým soudem, rozeznáním dobra a zla, poznáváním práva a bezpráví, jeho pak tělu udělil jsi pět smyslův a pohyb libovolný.

2. Část přímluv z liturgie sv. Marka^[4]

Sešli v hojnosti dobré deště na ta místa, kde jej potřebují a očekávají. Obšťastni a obnov jeho příchodem tvář země, aby jeho krůpěje rozradostnily všechny pozemské ratolesti.

Uveď vody řek do jejich pravé hladiny. Rozradostni a obnov jejich zvýšením tvář země. Její brázdy naplň vlhkostí, která přeje úrodě. Požehnej, Pane, plodům země, uchovej je pro nás neporušené a nepoškozené. Dej nám je k setbě i ke žni. Požehnej, Pane, nyní také kruh roku ze své laskavosti s pohledem na chudé z Tvého lidu, s pohledem na vdovy a sirotky, s pohledem na poutníky a přistěhovalce, s pohledem na všechny, kteří jsme v Tebe složili svou naději a vyznáváme Tvé svaté jméno. Oči všech jsou obráceny k Tobě a Ty nám dáváš pokrm v pravý čas, Ty, který dáváš pokrm všemu stvoření, naplň naše srdce radostí a veselostí, abychom měli každý den všechny věci v dostatečném množství a abychom mohli konat všechny dobré práce v Kristu Ježíši, našem Pánu.

3. Postssanktus z Jeruzalémské liturgie^[5]

Svatý jsi, přesvatý, Bože Otče, spolu se svým jednorozeným Synem a tvým svatým Duchem. Jsi přesvatý a všecka sláva je tvou ctí. Ty jsi tak velmi miloval svět, že jsi za něj vydal svého jednorozeného Syna, aby nikdo z těch, kdo v něho věří, nezahynul, ale aby každý měl život věčný.

4. Instituce z Apoštolské tradice

Vzal chléb a čině díky řekl:
Vezměte a jezte!
Toto je mé tělo, které se láme pro vás.
Stejně tak kalich, když řekl:
Toto je má krev, která se za vás vylévá.
Když toto činíte, konejte to na mou památku

5. Anamnéze Skotské presbyteriánské liturgie

A proto nyní podle přikázání tvého Syna
slavíme památku jeho požehnaného utrpení a smrti
i jeho slavného vzkříšení a nanebevstoupení
a očekáváme příchod jeho království.
Sjednoceni s ním, přinášíme tyto dary
a s nimi sebe sama:
jako jednu svatou a živou oběť.

6. Epiklézez liturgie sv. Jana Zlatoústého

Nuže, přinášíme ti tuto službu, oběť duchovní a nekrvavou, a vzývámetě, modlíme se k tobě a pokorně tě prosíme: Sešli svého svatého Ducha nanás i na tyto předložené dary.

Jáhen odloží liturgický vějíř (nebo vélum) a přistoupí ke knězi. Následující tropar s veršise modlí kněz s jáhnem střídavě:

Kněz: Pane, tys o třetí hodině seslal svým apoštolům svého přesvatého Ducha: ve své dobrotě ho neodmítej ani nám, a obnov nás, když tě prosíme:

Jáhen: Srdce čisté stvoř ve mně, Bože, ducha pravého obnov v útrobách mých. (Ž 51,12)

Poprvním verši udělají oba hlubokou poklonu.

Kněz: Pane, tys o třetí hodině seslal svým apoštolům svého přesvatého Ducha: ve svédobrotě ho neodmítej ani nám, a obnov nás, když tě prosíme:

Jáhen: Neodmítej mě od své tváře a svého svatého Ducha mi neodnímej. (Ž 51,13)

Při druhém verši udělají oba druhou poklonu.

Kněz: Pane, tys o třetí hodině seslal svým apoštolům svého přesvatého Ducha: ve své dobrotě ho neodmítej ani nám, a obnov nás, když tě prosíme:

Vzávěru udělají oba třetí poklonu. Jáhen nakloní hlavu, ukáže oráriem na svatý chléb a potichu říká:

Požehnej, Pane, svatý chléb.

Kněz stojí zpříma, dělá nad svatým chlebem kříž a říká:

A učiň tento chléb vzácným tělem svého Krista +

Jáhen: Amen. A ukáže oráriem na kalich se slovy: Požehnej, Pane, svatý kalich.

Kněz žehná kalich a říká:

A co je v tomto kalichu, učiň vzácnou krví svého Krista. +

Jáhen:Amen. A hned ukáže oráriem na svatý chléb i kalich se slovy:

Požehnej, Pane, oboje.

Kněz žehná svaté dary a říká:

Skrze proměnění svým svatým Duchem. +

Jáhen:Amen, amen, amen.

Návrh eucharistické modlitby a jeho zdůvodnění

Typ anafory

Anafora je napsána pro ekumenická shromáždění. Protože bibli máme společnou, snažil jsem se maximálně využít vhodných biblických textů, zejména novozákonních hymnů, které se zřejmě dostaly do pavlovských listů poté, co byly používány v liturgii. Šlo nejspíše o liturgii iniciační (křestní), jejíž součástí však bývala liturgie eucharistická. Strukturálně jsem zvolil antiochijský typ anafory z několika důvodů:

Jednak byl v prvních staletích mnohem rozšířenější, existuje z něho mnohem více odvozených typů, než od typu alexandrijského.

Dále má antiochijský typ logičtější strukturu: do souvislého anamnetického proudu chvály za všechny spásné Boží činy je chronologicky vsunuta zpráva o ustanovení, po ní opět chronologicky pokračuje vlastní anamneze a teprve potom následují epikletické prvky.

Třetím důvodem budiž určité vyvážení u nás dominantních římskokatolických anafor, které byly uměle přepracovány do epikletické (alexandrijské) struktury podle vzoru Římského kánonu, ale původně měly strukturu anamnetickou – antiochijskou (např. II. římská anafora vychází z anafory Apoštolské tradice; IV. anafora z Apoštolských konstitucí).

Klasický úvodní dialog je možné v návrhu rozšířit o konkrétní chvály či díky tak, jak je to zažité u některých skupin v německé jazykové oblasti.^[6]

Preface je sestavena ze dvou pavlovských hymnů. První z nich (Ef 1, 3-10) je klíčovým textem pro uchopení podstaty liturgického slavení. Bůh sám nám napřed žehná, abychom my mu mohli žehnat. Jsme vtaženi do božsko-lidského dialogu, který je skrze Krista v Duchu svatém možný.^[7]Závěr preface tvoří část druhého hymnu (Ko 1, 15-16) protože obsahuje zmínky o nebeských silách, jak je na tomto místě obvyklé. Prefaci je možné nahradit jinou, neboť postsanktus na ní přímo nenavazuje

Klasické sanktus je první aklamací určenou ke zpěvu celé obci.

Pro postsanktus by se hodil využít hymnus Fp 2, 5-11 (nebo jeho část), ale navrhuji oproti liturgii sv. Jana Zlatoústého a některým moderním liturgiím sadu biblických obrazů, kterou je možno doplnit či zkrátit.

Jako instituci jsem použil doslovný text z Markova evangelia, opět podle ekumenického překladu s tím, že obrat „za mnohé“ je zaměněn obratem „za všechny“ což odpovídá smyslu.

Jako anamnéze je použit závěr již jednou zařazeného hymnu ze začátku listu Efeským (Ef 1, 20-23), který vhodně aktualizuje eschatologický rozměr Ježíšova poslání.

Teprve poté, po ukončení anamnetické části anafory, následuje některá obvyklá aklamace shromáždění. Aklamace bývá stvrzením toho, co předcházelo, a nikoli návěstí toho, co bude následovat. Zařazení této aklamace v římských anaforách po instituci zřejmě chce zdůraznit specifický význam této části, ačkoli proměna souvisí s celou anaforou a nikoli pouze s institucí.

Epikletická část je již velmi stručná. Vlastní epikléze obsahuje jak konsekrační, tak komuniální složku. Přímluvy nejsou zařazeny ze dvou důvodů. Jednak nejsou částí tak zásadní. Některé staré i moderní anafory přímluvy nemají vůbec. Jednak potom na epiklézi, která je v antiochijském pojetí částí konsekrační, ihned navazuje závěrečná doxologie, spojená s pozvedáním darů. Třeba zdůraznit, že právě zde, při doxologii, je z pohledu dějin liturgie vhodné místo pro pozvedání darů, nikoli po instituci, kam se dostalo až ve středověku.

Doxologie je uzavřena slavným Amen shromáždění. Pro jeho zdůraznění je možné svěřit i celou doxologii obci.

Kompletní text návrhu Biblické anafory

Pán s vámi.

I s tebou.

Vzhůru srdce.

Máme je u Pána.

Vzdávejme díky Bohu, našemu Otci.

Je to důstojné a spravedlivé.

Preface volitelná, např. (Ef 1, 3-10)

Buď požehnán, Bože a Otče našeho Pána Ježíše Krista,

neboť tys nás požehnal vším požehnáním Ducha,

protože jsme spojeni s Kristem.

Ve své lásce jsi o nás předem určil,

abychom rozhodnutím tvé dobroty

byli skrze Ježíše Krista přijati za syny

a chválili slávu tvé milosti,

kterou jsi nám udělil ve svém Nejmilejším.

V něm jsme vykoupeni jeho obětí

a naše hříchy jsou nám odpuštěny

pro přebohatou milost, kterou jsi nás zahrnul

ve vší moudrosti a prozíravosti,

když jsi nám dal poznat tajemství svého záměru,

svého milostivého rozhodnutí,

jímž sis předsevzal, že podle svého plánu,

až se naplní čas,

přivedeš všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.

(Ko 1, 15-16)

On je obrazem tebe, Boha neviditelného,

prvorozený všeho stvoření,

neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi –

svět viditelný i neviditelný:

jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti –

a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.

Proto voláme (zpíváme): Svatý…

Postsanktus (některé anamnetické prvky možno vypustit, nebo naopak doplnit jiné)

Opravdu se sluší tě chválit, Bože:

Stvořil jsi tento svět, a je to dílo dobré.

Stvořil jsi člověka jako svůj obraz,

jako muže a ženu jsi je stvořil –

a bylo to velmi dobré.

Přestože jsme tento tvůj obraz

v sobě zatemnili hříchem,

požehnal jsi naším praotcům Abrahamovi,

Izákovi a Jákobovi.

Mojžíšovi ses v hořícím keři ukázal jako ten,

který je zde pro nás.

Mocnou rukou sis převedl svůj lid

ze země otroctví do země zaslíbené.

Vyvolil sis Davida, muže tvého srdce, aby vedl tvůj lid.

Skrze proroky jsi zvěstoval potřebu obrácení.

I když tě lidé odmítli, a byli vyhnáni ze své země,

zůstal jsi s nimi a umožnil jsi jim návrat.

A nakonec, v čas příhodný, jsi poslal Mesiáše,

svého Syna, Ježíše Krista.

Narodil se Marii, která ho spolu s Josefem vychovala

a připravila na jeho poslání.

Jako rabi procházel zemí, hlásal evangelium

a činil znamení tvého přicházejícího království.

K vlastním přišel, vlastní však ho nepřijali.

Z těch, kteří ho přijali, vyvolil Dvanáct,

se kterými slavil večeři na rozloučenou, předtím,

než zemřel za nás a za naše hříchy.

Při této hostině tě prosil za ně i za nás,

abychom byli jedno tak, jako je on jedno s tebou.

(Mk 14,22 -24) instituce

Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal

a dával jim se slovy:

Vezměte, toto je mé tělo.

Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho

a pili z něho všichni.

A řekl jim:

Toto je má krev, která zpečeťuje smlouvu

a prolévá se za všechny.

(Ef 1, 20-23) anamnéze

Ježíš zemřel, ale tys ho vzkřísil z mrtvých

a posadil po své pravici v nebesích,

vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva,

nad všechna jména, která jsou vzývána,

jak v tomto věku, tak i v budoucím.

Všechno jsi podrobil pod jeho nohy

a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve,

která je jeho tělem, plností toho,

jenž přivádí k naplnění všeho, co jest.

Tajemství víry.

aklamace– např.: Tvou smrt zvěstujeme...

epikléze

Ať tvůj svatý Duch z nás vytvoří církev,

která bude v tomto světě

znamením smíření, jednoty a pokoje.

Ať se tento chléb a toto víno stane

Kristovým tělem a Kristovou krví,

a tak ať jsou účinným znamením

Kristovy přítomnosti mezi námi.

doxologie, pozvedání darů

Skrze něho a s ním a v něm

je tvoje všechna čest a sláva

Bože, Otče všemohoucí,

v jednotě Ducha svatého,

po všechny věky věků.

Amen.