Jste zde

242 - říjen 2012

autor: 

Diktatura existujícího

Pevně nám vládne cosi jako diktatura existujícího. To, co je - to, co známe - to, nač jsme zvyklí - to vždy váží mnohem víc než to, co není a snad by mohlo být. Již existující nám tak brání vidět možnosti, které by nás mohly zajímat, které by nám mohly pomoci, které by mohly být lepší než současný stav. Proto si lidé tolik váží vynálezců a objevitelů, kteří v některé oblasti dokázali rozbít tuto diktaturu zvyku, diktaturu současného stavu.

V oblasti křesťanství se diktatura existujícího projevuje mimo jiné zposvátněním, ba zbožštěním forem, které nám odkázala staletá tradice. Naše obřady, naše organizační řády i náš hudební styl se tak dostávají téměř na úroveň samotného evangelia. Někdy to jde až do absurdna: Slyšel jsem katolíky, kteří prohlašovali necelibátní kněze bez dalšího za heretiky, ačkoli Řím už 400 let má dohodu o unii s církvemi východního obřadu, jejichž mužům povoluje podle tamního obyčeje přijmout svěcení i jako ženatým.

K prolomení této diktatury existujícího může posloužit i podrobné studium toho, jak křesťanství vypadá nebo vypadalo jinde a jindy. Uvědomíme si tak širokou škálu jiných pojetí, jež lze rovnoprávně postavit vedle toho našeho. V tomto čísle se věnujeme dvěma takovým variantám. Jaroslav Vokoun představuje málo známou, ale starobylou a historicky významnou syrskou tradici křesťanství, v antice spojenou s jmény Afrahata a Efréma Syrského a na okraji křesťanského světa přežívající až do dnešních dob. Teologie opírající se více o poetické metafory než o dogmatické fixace i svérázná starobylá liturgie by mohly naše chápání znatelně rozšířit, a je jen dobře, že Vatikán je aspoň v tomto směru dosti otevřený: „za hranice chápání i hodně liberálního protestantského teologa šlo, když Řím uznal anaforu Addaie a Mariho za pravověrnou a platnou, ačkoli vůbec neobsahuje Kristova slova ustanovení Poslední večeře," píše Jaroslav Vokoun. Dokážeme-li si představit večeři Páně bez „instituce" či „proměňování", snad bychom pak mohli snáze strávit i jiné změny a odlišnosti.

Podobně zajímavé je i africké křesťanství - jak staré, koptské, tak i to nové, které se na tomto kontinentu rodí ze setkání evropské misie a domorodé kultury. Jemu se věnuje Éloi Messi Metogo ve studii Učitelský úřad církve a teologie v Africe, reflektující bezmála 60 let vývoje „černé" římskokatolické teologie. (Nemohu v této souvislosti nepřipomenout knížečku Moje zkušenost s církví v Africe od Bernharda Häringa, jež před léty vyšla ve Vyšehradu; co Éloi Messi Metogo rozebírá teoreticky, popisuje Häring na příbězích z praxe.)

Třetí pohled na „křesťanství jinak" nabízí Cettina Militellová v textu o charismatu žen v ježíšovském hnutí. V nejranější fázi křesťanství, kdy budoucí světové náboženství bylo ještě hnutím vedeným charismatickými jedinci, byla role ženských členek důležitá a ženy často měly zřejmě mnohem větší vliv, než jaký jim pak v církvi přiznají pozdější patriarchální věky.

Buďme si vědomi diktatury existujícího, v církvi i jinde. Příjemné čtení!