Ježíšovské hnutí a charismata žen

Mluví-li se o ježíšovském hnutí, především v okruhu tzv. „třetího hledání" (Third Quest) historického Ježíše, zdůrazňují se převážně jeho charismatické rysy. Ty jsou ostatně chápány v sociologickém smyslu, třebaže - přesněji řečeno - v náboženskosociologickém smyslu. V tomto kontextu se charismatické založení osobnosti včleňuje do dynamiky dané osobností vůdce a jeví se jako takříkajíc v soustředných kruzích probíhající účast na charismatu osobnosti vůdce.

Můžeme-li považovat za jisté, že k Ježíšovým stoupencům patřily již na druhé úrovni kromě mužů i ženy, musíme také být schopni přiznat ženám roli subjektů nadaných charismaty. Na třetí úrovni subjektů, tj. těch, které sice byly naplněny vůlí k následování, ale neúčastnily se misionářského putování, je tato role méně jednoznačná. I když přítomnost žen na obou těchto úrovních považují uznávaní interpreti ježíšovského hnutí za prokázanou, mně osobně dělá jisté potíže charismata žen rozpoznat. Kromě toho se mi jednostranně sociologický a psychologický pohled jeví právě tak neuspokojivý jako koncept kulturních modelů, protože můj přístup k Ježíši a ženám v jeho družině chápe charisma především jako znamení daru a přítomnosti Ducha Božího, tedy Boha - vnímaného a chápaného v jeho trinitární formě. Jinak řečeno: Jakkoli otevřené mohou být otázky týkající se chápání Ducha svatého, jak je formulováno vyznáním víry, mám-li volit pojmovou oblast, trvám na vyznání, že Duch svatý je dárce a dar, a jako takový i zdroj charismatu a úřadu. A zcela vědomě používám hned na začátku tuto dvojici slov, poněvadž spojení charismatu a úřadu považuji za rozhodující, ať už pro pochopení počátků křesťanství, či pro pochopení církve a jejích formálních proměn v průběhu doby. Jsem v jistém smyslu přesvědčena, že význam tohoto vzájemného vztahu je rozhodující. Bez něho společenství tuhne - jednostranně zdůrazňuje instituci, a tím ji dogmatizuje; anebo se rozhodne pro entuziasmus a osvícení a ignoruje přetvářející sílu dějin. Naproti tomu vzájemný vztah obou veličin vnáší do věci charismatické nároky a dělá z nich podstatný důvod pro existenci instituce, jež má být politicky a prorocky činná, hlásat a dosvědčovat hodnoty království Božího a aktivně se o ně zasazovat.

Nakonec musím přiznat, že i já cítím rozpaky, mám-li mluvit o ženách. Ženy se projevují v nejrozmanitějších životních situacích a tato rozmanitost nepřipouští abstraktní zobecňování. A zrovna tak je nutno počítat s tím, že na přístupu k tematu se projeví vliv píšící osoby, která je vždy formována konkrétním kontextem.

Výchozí bod: charismata

Aniž bych se věnovala tématům spojeným s určením toho, co se týká identity Ducha svatého, a co ne, vycházím z fenoménu charismat, jak o nich svědčí prameny. Dar, resp. dary Ducha jsou téma trvale přítomné ve Starém i Novém zákoně. A do tématiky charismat jsou zahrnuty i ženy, jakkoli v náboženských věcech představují skupinu okrajovou. To platí především pro charisma prorokování. Nechybí jim ovšem ani charisma moudrého rozlišování duchů a schopnost přebírat rozhodující vedoucí funkce. Ve srovnání se svědectvími o mužích, kteří jsou pověřeni rolí proroka, náboženskou a (nebo) politickou úlohou rozlišování duchů či přebírají vedoucí funkce, jsou podobná svědectví o ženách velmi vzácná. Nicméně skutečnost, že přinejmenším občas na taková svědectví narazíme, nám znemožňuje podíl žen na darech Ducha vyloučit.

Zůstává přirozeně - přede vším ostatním - otázka Ducha, která se týká nejen oblastí jeho působení (kosmické, antropologické či numinózní), o nichž mluví biblická i mimobiblická tradice; především se týká, jak jsme již poznamenali, jeho identifikace coby Ducha Božího a mluvení o Bohu samém jako Otci, Synu a Duchu „svatém". Adjektivum „svatý", které musí být nutně připojeno, aby byly z pojmového pole odstraněny dvojmyslné aspekty numinózní sféry, označuje mocnou sílu Boží, která vpadá mezi nás a činí lidské subjekty schopnými jednání, které např. ve Starém zákoně sahá od prorocké řeči tváří v tvář autoritám až po umělecké nadání (srov. Ex 31, 1-6). V Novém zákoně působí Duch na Ježíše z Nazareta. On je Mesiáš, tj. Pomazaný, a toto pomazání činí Duch, který na něho sestupuje, vede jeho činy a slova a dává mu schopnost vykládat zákon a zároveň i onu svobodu, s níž se Ježíš k zákonu staví. Duch sestupuje i na povelikonoční obec a dává jí novou identitu. Toto sestoupení je mohutný vpád a přináší s sebou vždy sílu (dynamis: L 24,49) a plnou moc (exeousia: Sk 1,8) - a právě charismatická podstata této plné moci a nemožnost redukovat ji na běžná schémata charakterizuje příjemce charismatu. Tato plná moc je však podstatným aspektem tohoto daru, přijatého bez lidské zásluhy.

Chceme-li se teď zaměřit na ženy, začněme hledat charismatické ženské postavy ve Starém zákoně. K nim jistě patří matriarchální osobnosti a hrdinky Izraele. Patří k nim Debóra ve své dvojroli hrdinky a „soudkyně"; patří k nim „moudré" ženy - např. Abigail (srov. 1 S 25,2-42), žena z Tékoje (srov. 2 S 14,1-20) nebo Rizpa (srov. 2 S 21,10-14); patří k nim prorokyně v nejširším smyslu tohoto slova, počínaje ženou z Én-dór, která vyvolávala duchy zemřelých (srov. 1 S 28,7-25), a konče ženou Izajášovou (srov. Iz 8,3) a prorokyní Chuldou (srov. 2 Kr 22,14-20), onou postavou, která při uplatňování svého jedinečného daru rozlišování mezi dobrým a zlým vystupovala rozhodněji než všichni ostatní.

V Ježíšově době odsunulo židovstvo ženské prorokování na okraj zájmu, a přesto Lukášovo evangelium nazývá Annu v příběhu o dětství Ježíšově samozřejmě prorokyně. To přinejmenším znamená, že k němu existoval i jiný postoj a že se prorocké charisma projevovalo i v křesťanské obci také u žen.

Ale jak tomu bylo před vznikem křesťanské obce? Jaký typ žen byl mezi následovníky toho Ježíše, kterého známe z evangelií, muže, který fascinoval davy lidí? Mnoho informací nenajdeme. K představě charismatických žen-učednic můžeme spíše dojít analogickým usuzováním. Galilejského proroka jistě následují muži a ženy, kteří jsou mu velmi blízcí v očekávání království Božího. Můžeme si také představit, že to byli „blouznivci", pomyslíme-li na jevy, které se pak v dějinách křesťanské obce čas od času a stále častěji vyskytují. Jde o omezený okruh nadšených následovníků, schopných konat skutky, jaké koná i jejich mistr (srov. Mk 6,13nn). Jen několik takových žen je v evangeliích uvedeno jménem a o jejich působení se tam nedočteme nic. Dovídáme se ale o jejich citové účasti na Ježíšově poutnickém životě, na jeho činnosti kazatele a divotvůrce. Ženy však z této činnosti měly očividně spíše užitek, než že by se na ní podíly. Nepochybně mistr reaguje na určité sociální a náboženské problémy žen. A jeho charisma se projevuje tím, že k ženám přistupuje jinak než je obvyklé, a to až do té míry, že s nimi udržuje přátelský vztah, že je přijímá do eschatologické familia Dei jako učednice a „sestry". Jeho osobním charismatem je mimořádná svoboda, s níž je přijímá i s jejich obyčejným životem a činností, což ospravedlňuje tím, že tento obyčejný život povyšuje na interpretační klíč k hodnotám království Božího. A přesto z toho nevyplývá, že by ženy mezi jeho stoupenci - až na několik případů - jednaly „v první osobě". Praktikuje např. nejmenovaná žena ve scéně pomazání (Mk 14,3-9) gestické orákulum? Je pomazání Ježíšovy hlavy prorocký akt? Můžeme chápat rozličné verze vyprávění vztahujícího se k podobnému či stejnému aktu (srov. Mt 26,1-16; L 22,1-6; J 12,1-8) za prorockou anticipaci toho, co budou dělat ženy podle židovského obyčeje s Ježíšovým tělem při ukládání do hrobu? A ptáme se dále: Je to akt liturgicko-rituální? Jde snad o výkon úřadu? Určitě je to jediné pomazání vykonané na Ježíši a je to pomazání na Mesiáše, které není zařazeno v ritech obvyklých při pomazání na krále nebo velekněze.

Charismatické ženy v evangeliích?

Pokusme se najít ženy, které se setkaly s Ježíšem. Markovo evangelium se zmiňuje o několika, které stály pod křížem (Mk 15,40n), a nazývá je jménem. Popisuje také, jak reagovaly na zprávu o jeho zmrtvýchvstání - padla na ně hrůza, měly halucinace (Mk 16,1-8). Podobná svědectví jsou v Matoušově evangeliu (27,55n; 61; 28,2-7.9n).

Lukáš nám zřejmě podává zřetelnější obraz, který je ostatně nutno doplnit o to, co se říká ve Skutcích apoštolů. Ale omezme se na jeho evangelium: to vyjmenovává ženy v kap. 8, 1-3 a kromě toho popisuje spor mezi Martou a Marií o to, jak má vypadat konkrétní (ženské?) učednictví (srov. L 11). O „ženách" přítomných při Ježíšově smrti (L 34,49) nebo jeho pohřbu (L 23,55) mluví Lukáš na rozdíl od Marka a Matouše jen zcela obecně. Jména uvádí pouze v L 24,10.

Že galilejské ženy v Ježíšově družině byly charismatičky, vysvítá ze sloves, jimiž je popisována jejich role. Ta jednoznačně svědčí o tom, že ho následovaly na cestách (akoloutheo), dokonce že s ním táhly nahoru do Jeruzaléma (synanabaino). Služba, kterou pro něho vykonávaly, byla zdá se omezena na péči a finanční podporu (diakoneo), i když toto sloveso, je-li použito s mužským podmětem, může mít ještě i jiný význam. Otázkou ovšem je, jaké bylo společenské postavení těchto žen. Staraly se o Ježíše z vlastních prostředků? Byly to vdovy? Opustily své manžely? Entuziasmus, typický pro jejich způsob následování, jim pravděpodobně umožnil vymanit se z patriarchálních vazeb a povinností daných dobovou kulturou, i když jejich působení v kruhu následovníků je omezeno na tradičně ženskou roli, totiž „péči". Přiznávám, že mám v tomto směru jisté pochybnosti. Nebyli snad redaktoři a (nebo) překladatelé a pak komentátoři příslušných míst vedeni určitým úmyslem, který je přiměl „přičesávat" texty tak, aby odpovídaly tradičnímu očekávání v duchu vládnoucí kultury?

V Lukášově evangeliu se objevují také jiné ženy, které Ježíš potkává a vzápětí léčí nebo je jimi provokován k radikálním výrokům o hodnotách království Božího: Petrova tchyně, žena trpící krvotokem, dceruška Jairova, žena blahořečící klínu, který Ježíše nosil, a prsům, jež ho kojily, žena se sehnutými zády... Mnohé rozpoznávají nebo provokují Ježíšovu charismatickou sílu, ale nelze říci, že by samy jevily nějaké charismatické nadání.

Pokud jde o Janovo evangelium, z rozhovoru Ježíše s jeho matkou v kap. 2 vychází najevo, že Maria od Ježíše očekává zcela speciální věci (ale pravděpodobně se tu ukazuje jen rodinný konflikt). Můžeme však skutečně přiznat Marii roli charismatičky? Pak bychom se museli spíše odvolávat na Lukášovo vyprávění o Ježíšově dětství. V něm se setkáváme s Marií a její příbuznou Alžbětou, které obě hovoří řečí, v níž lze rozpoznat působení Ducha Božího (srov. L 1,39-55). Postavení Marie jako charismatičky lze kromě toho chápat jako vystupňovaný důsledek milosti, přislíbené jí slovem kecharitomene (L 1,28), které má ostatně týž kořen jako slovo charisma.

V Janově evangeliu zaujímají ústřední místo Lazarovy sestry Marta a Marie, obě ve funkci „proleptické", do budoucnosti ukazující: jedna svým jedinečným vyznáním víry (J 11,27), druhá tím, že Ježíše krátce před jeho smrtelným utrpením pomazává. A nezapomeňme na Samaritánku (J 4,7-29), jednu z mála žen, v souvislosti s nimiž se mluví o tom, v čem spočívá role učedníka či učednice. Jde o zavolání a odpověď na toto zavolání - žena skutečně nechá džbán stát a rozběhne se zvěstovat Ježíše. Co to je učednictví, popisuje v pravém slova kerygmaticky příběh Marie Magdaleny (srov. J 20,1-8); ostatně ta se jako jediná vyskytuje ve všech čtyřech zprávách o zmrtvýchvstání.

K učednicím s charismatickým nadáním lze přiřadit i ženské postavy z Ježíšových podobenství. Ty odpovídají především Ježíšově vlastnosti charismatika; on si zvolil tyto postavy jako hlavní představitelky království Božího, jeho růstu a jeho hodnot. Každodenní námaha těchto žen se stává paradigmatem, které láme pouta jejich pochybného postavení na okraji společnosti a místo toho jim přiznává hlavní roli, jejíž převratné důsledky hagiografové pravděpodobně ani nevnímali. Totéž by dalo říci o porodních bolestech (srov. J 16,21), jimiž se poukazuje na to, co bude muset Ježíš vytrpět ve své nadcházející těžké „hodině".

Charismatické ženy ve Skutcích apoštolů a v Pavlových listech

Nicméně výslovný podíl žen na hojnosti Božích darů nám ukazují jednak Skutky apoštolů, jednak Pavlovy listy. Čtyři Philippovy dcery byly prorocky nadané mladé ženy (srov. Sk 21,9); podobně je i v korintské obci několik žen, které prorocky mluví (srov. 1 K 11,5). Jejich mluvení také není omezeno na prorokování, neboť epiteta, jimiž Pavel označuje v Listu Korinťanům (kap. 16) i jinde ženy, které s ním spolupracovaly při misijní a bohoslužebné činnosti a podílely se i na vedení, svědčí o vitalitě a účasti odkazující jednoznačně k Duchu Božímu jako kořenu a zdroji života obce.

Prvotní křesťanství nelze zaměňovat s konventikly, do sebe uzavřenými kroužky, jejichž mentalita je typická pro stoupence mysterijních náboženství. Kromě toho v raných obcích - na rozdíl od konventiklů - nebyli muži a ženy odděleni, nýbrž se účastnili bohoslužeb společně. Ženy přitom měly přesně určené vedoucí úkoly. Jsem přesvědčena, že důvod této jedinečné společné přítomnosti, odpovídající „rovnosti mezi učedníky", spočívá v tom, že ženám a mužům byl od počátku společný zážitek Ducha. Povelikonoční obec, táž, která poznala ve zmrtvýchvstalém Pánu působení Ducha, zakoušela právě téhož Ducha a byla poznamenána jeho očividným sebezjevením.

Zpráva ve Sk 1,13n se výslovně zmiňuje o Ježíšově matce a dalších ženách, přítomných mezi apoštoly a učedníky shromážděnými k modlitbě. Popis sestoupení Ducha o Letnicích, včetně jevů rovnajících se teofanii, se týká stejně žen jako mužů. Kromě toho se tu v prvním Petrově kerygmatickém projevu na adresu odpůrců výslovně zmiňuje místo z knihy proroka Jóela (3,1-3) o vylití Ducha na konci dnů: Bůh svou životadárnou silou naplní svým Duchem muže i ženy, staré i mladé, bez ohledu na jejich postavení ve společnosti. (...)

Existuje nějaké výslovně rozpoznatelné charismatické působení žen? Myslím, že k odpovědi lze dospět ani ne tak vyhodnocováním textových svědectví, jako spíše e silentio. Podle mého názoru můžeme problém vyřešit jedině tehdy, pokusíme-li se rozmotat tu spoustu vláken vzájemně propletených v pojmu Duch a znovu navodit původní spojení tohoto pojmu s charismaty, dary, které Duch vyleje na „veškeré tělo". Problémem však zjevně zůstane nepoměr, který vzniká později: ženy, jejich jména a jejich namáhavá „apoštolská" práce se vytrácejí. To málo, co nám z ní v tradici zůstalo, je pouze slabá stopa poražené menšiny, stopa, která se vynoří jen tu a tam, a i to jen tehdy, věnujeme-li jí pozornost a zbavíme-li se autoritářských a sexistických předsudků.

Jak již bylo řečeno - Duch je dar; je dárcem a darem zároveň. Je darem, charismatem umožňujícím vidět základ, oprávnění existence každého člověka, muže i ženy, v těle Kristově (1 K 12). Slovo charisma nás pak vede zpět ke svému kořenu, charis, což je milost, latinsky gratis, takže je můžeme definovat jako gratia gratis data, tedy milost, kterou dostáváme bez vlastní zásluhy.

Pavel zdůrazňuje, že každému je dán zvláštní „projev Ducha" ke společnému prospěchu (1 K 12,7). A dosvědčuje tak, čím obec žije a co zakouší. Duch koná ve znamení neoddělitelnosti „neobyčejného a obyčejného" - ani jedno ani druhé nejsou samoúčelné. Dar a služba vytvářejí takříkajíc ve formě „nůžek" ono napětí, charakteristické pro život v Kristu a v Duchu. Dar a služba, tj. bez vlastní zásluhy přijatý dar a předávání daru, se pak spojují k dalšímu prvku, a tím je síla a zplnomocnění (dynamis a exousia), jež činí věřící odpovědnými za sebe navzájem. Dodejme ještě, že problémem není „hierarchická" klasifikace charismat. Problémem je pochopit jejich trinitární základ, tj. nahlížet je z různých hledisek: ve vztahu k Duchu svatému jako pneuma, přijaté bez vlastní zásluhy; ve vztahu k Synu jako službu (diakonia); ve vztahu k Otci jako účinnou sílu (energemata) (srov. 1 K 12,4-6). Jakkoli různá jsou charismata, jakkoli různé mohou být způsoby jejich klasifikace, tato obdarování Ducha uvádějí obraz Boha, jenž je jejich základem, do kruhového pohybu. Oslovují milost danou každému člověku, mluví pro vzájemné spojení údů, pro nutnost vzájemných vztahů na pozadí agapé.

Ale týká se skutečně tohle všechno žen? Dostaneme se k typicky „ženskému" skrze některý z termínů, rozmanitě používaných při vyjmenovávání charismat (podstatná jména, příčestí, slovesa, rčení)? Je téměř jisté, že poznání, křesťanská víra, zjevení, slovo nauky a slovo poznání ve spojení s prorockým slovem byly přislíbeny jak mužům, tak ženám; v tom se neliší od daru jazyků a jejich výkladu. Kdyby se ženy nechopily slova, neměli bychom disciplinární předpisy, které nás tak udivují. Přesto: Texty nepřisuzují ani jedno z „epifanických charismat" ženám.

Je paradoxem, že tam, kde jde o „charismatické role" (srov. Ef 4,11), není to ústupek ženskému elementu, nýbrž osvědčená jazyková a (nebo) obsahová blízkost. „Charismatické role" jsou conditio sine qua non pro zachování existence společenství. Jsou zárukou kontinuity a věrnosti původní události. Mezi charismatickými rolemi najdeme i prorockou službu. Jak už je zřejmé z citovaných svědectví, tady není rozdíl mezi muži a ženami. Prorocká služba není pro společenství méně konstitutivní než apoštolský úřad. Je nepochybné, že prorocká služba má ve Starém i Novém zákoně velmi rozmanité formy. Osobně nesdílím názor popírající, že by se celá původní obec společně podílela na charismatu prorokování. Přitom je samozřejmě nesporné, že prorokování má různé formy. V každém případě platí: Ženy působí jako prorokyně. Nenalézáme pouhé stopy, nýbrž jasná svědectví o této skutečnosti. Právě tak nesporné je, že se naléhavě zdůrazňuje nutnost rozlišovat mezi pravými a falešnými proroky a prorokyněmi. A v tom možná cítíme závan sexistických a patriarchálních předsudků.

Jaksi nás překvapuje (a přitom je to skutečnost), že je nějaká žena, i když pouze v tomto jediném případě, zahrnuta mezi „apoštoly, kteří se těší zvláštní vážnosti" (Ř 16,7). A pak je tu ještě fakt, že ženy byly pověřeny předáváním poselství Zmrtvýchvstalého. Ne bez důvodu je Maria Magdalena nazývána tradičně apostola apostolorum. Jsou to významná fakta, anebo je skutečnost, že jsou takříkajíc dávána do uvozovek, zase projevem onoho známého předsudku?

Jsou ženy mezi evangelisty? Nepotkáváme tam, kde jde o hlásání, předávání radostné zvěsti poutnickým životem, postavy konkrétních angažovaných žen, jako jsou Priscilla (srov. Sk 18,26; Ř 16,3-5, 1 K 16,19) nebo Foibé (Ř 16,1n)? Nejsou při vykonávaní charismatu činné „v první osobě"?

A můžeme zařadit ženy také mezi učitele? Neprojevuje Lydie charisma učitele (didaskalos) (Sk 16,14n.40)? A neplatí to ještě víc pro Priscillu, když vyučuje Apolla (Sk 18,26)? A neříká 2. list Timoteovi (1,5) s velkým uznáním, že to činily i Lóis a Euniké, babička a matka Timoteovy?

Jsou ženy mezi „pastýři"? Promítneme-li na tento pojem starozákonní či novozákonní představy, nepodaří se nám je v této roli identifikovat. Ale zaměříme-li se pozorně na úkoly, které ženy - ať už společně s manželi anebo samy - plní tím, že ve svých domy poskytují pohostinství vznikající obci, musíme uznat, že ji vedou: zajišťují, aby fungovala, a to nejen po ekonomické stránce. Jak bychom mohli oddělovat ženy od ekklésia kat'oikon? Není snad pohostinný dům konkrétním místem, kde se poprvé děje „církev"?

To je něco úplně jiného, než pouze vypomáhat, když je obec v těžké situaci, tedy zajišťovat ochranu, což bylo obvyklé už v tehdejším židovstvu. A v tomto ohledu nelze zamlčovat, že ekonomické služby a služebné úkony je třeba klasifikovat jako diakonii žen. To platí, jak již řečeno, nejen pro první učednice, nýbrž i pro křesťanky první generace, které tuto roli přebírají ve vznikající obci. Mám na mysli především Foibé, tím spíše, že je nazývána nejen diakonos, nýbrž i prostatis, což se zkratkovitě chápe jako ochranná funkce, přičemž se neponechává prostor pro některé z charismat, která se týkají jak vedení, tak namáhavé výstavby, tedy vytváření obce. Často si říkám, proč se prostatis nikdy nedává do souvislosti s proistamenos/proistamoi (v jednotném čísle Ř 12,6-8, v množném čísle 1 Te 5,12, zde ve spojení s příčestími kopiontes a nouthetountes).

Právě slovo kopiontes označuje onu speciální charismatickou roli Marie, Tryfainy, Tryfósy a Persidy, zmiňovaných v Ř 16. Pavel výslovně mluví o tom, že horlivě pracovaly v díle Páně. Také o Euodii a Syntyché (srov. F 4,3) se říká, že vedly zápas za evangelium.

Závěrečné úvahy

Ženy sice sotva nalezneme tam, kde jde o „mimořádná" charismata, a jen několik málo z nich můžeme dávat do souvislosti s „charismatickými funkcemi" - na druhé straně mají podíl na charismatech vedení a správy obce. Ať už byl další vývoj jakýkoli, v rané obci ženy plně zakoušely charismata, nepřerušeně a zblízka zakoušejíce Ježíše a okruh těch, kdo dávali formu jeho následování.

Přijmout dar Ducha znamená být bez vlastní zásluhy obdarován překypující vitalitou. Ta uvádí křesťany a křesťanky do nového stavu svobody a milosti dětí Božích a zpětně poukazuje na Kristovo paradigma služby a na působení Otce. Přijetí charismatu dává křesťanům a křesťankám podíl na plné moci (exousia) Zmrtvýchvstalého, tedy plné moci, která není sama o sobě veličinou, ustavenou vnějším právním aktem, nýbrž je hnací silou obsaženou v charismatu samém a je předpokladem pro to, aby se darovaný dal tomuto daru přiměřeným způsobem k dispozici. A protože je tento dar především uvedením do nového bytí způsobeného Kristem a jeho pneumatem a daného účastí na mystériu pomazání, nerozlišuje mezi muži a ženami. Lépe řečeno: Je-li zde už nějaký rozdíl, pak je dán interpretací daru, která odpovídá různým sociokulturním modelům.

Oč skutečně jde, není ovšem přizpůsobit se schématům minulosti, i kdybychom je jako taková odhalili. Církev, která přijde (bude-li konečně vnímavá vůči Duchu, Pánu a dárci života), bude muset trinitární souvislosti charismatu aplikovat jinak. Musí skoncovat s formálním oddělením charismatu a instituce, které je zradou na oné překypující vitalitě. Dále se musí otevřít trojici nezaslouženost-služba-odpovědnost, která je pro charisma charakteristickým strukturálním principem. Takto si osvojí paradigma galilejského proroka, zvěstovatele království Božího. V něm pochopí jak muži, tak i ženy (což nám připomíná koncilová konstituce Lumen Gentium 9) své povolání ke svobodě, budou dospívat k důstojnosti synů a dcer Božích a přinášet o ní svědectví.

Z Concilia přeložila Helena Medková