Bohoslužba „na míru“ – ideální cesta?

Liturgie pro děti, mládež a rodiny

Je to problém estetiky. Estetikou nemyslím „krásu“ (to bychom se hned začali zbytečně hádat), nýbrž o smyslový účinek. Konkrétně jde jednak o „vyjadřovací jednání“ ze strany osob vedoucích liturgickou slavnost, jednak o to, jak bude působit na účastníky bohoslužby: „výraz“ vyvolává odpovídající „odraz“, „hlásání“ evokuje „ohlas“ u shromážděných. Ti reagují na to, co se jim předkládá a co prožívají – i kdyby jen tím, že už víckrát nepřijdou.

V jistém středně velkém městě, které v minulých desetiletích nebylo známo žádnými církevními experimenty, napsal místní tisk v létě 2012 pochvalně: „V době, kdy to jde s církví s kopce, vymyslel mladý kaplan mladistvý, svěží koncept přitažlivých mší. Co začalo nenápadně, už dávno není tajným tipem: mladí i ti, kdo zůstali mladí, přicházejí na tyto mše ze široka daleka.“ Bezprostředně poté se ozvaly na adresu vynalézavého kaplana nadávky a vyhrůžky. A prakticky ve stejnou dobu byla na toto téma napsána i teologická disertace.

V ní se chtěl mladý autor vypořádat s fenoménem bohoslužby pro mladé – z hlediska historického a z hlediska liturgicko-teologického. Pokus promovaného začínajícího kněze je nezdar na slušné úrovni. Totiž: Pisatel snaživě shromáždil pozoruhodné množství materiálu, avšak nikde si nepoložil otázku po jeho duchovním potenciálu. Materiál prezentoval převážně zvnějšku pouze jako jev.

To, co tehdy zřejmě hrálo pro účastníky bohoslužeb roli, působí právě ze zpětného pohledu jako kuriozita či anachronismus. „Odraz“, „ohlas“ nestojí autorovi za zmínku. Ten, kdo vnitřní stránku liturgie takto zanedbává, kdo její intrapersonální dopad opomíjí, snadno ovšem bude příslušná gesta, písně, úkony hodnotit jako správné či nesprávné.

V dnešní společnosti (odborníci jí říkají „zážitková společnost“) je však stále důležitější vidět věc ze širší perspektivy, zaměřit se na spirituální, vnitřní stránku bohoslužebné slavnosti. Estetika a její účinek jsou nicméně křehké zboží, o něž je nutno pečovat, má-li být liturgie náležitým „Boha-plným, silným prožitkem“ (Paul Zulehner).

Jasné struktury usnadňují společné slavení

Bohoslužebný výjev jako příklad: V neděli odpoledne jsou do kostela pozvány děti. Čeká tam na ně „kostelní myš“. Jsou to děti z místních školek a přicházejí v doprovodu rodičů. Oltářní stůl je odsunut stranou. Pracuje se „s využitím prostoru“. Děti (je jich nejméně 25) se usazují na koberci. Rodiče zůstávají v předních lavicích. Objeví se „myš“ – maňásek. Za loutku mluví a vodí ji vychovatelka. Musí se soustředit na text, na což za pár minut doplácí loutka. Hlavní postava (myš) klesá stále hlouběji, až skončí skoro zapomenuta na koleně vedoucí bohoslužby.

V textu (reprodukovaném s potížemi) jde o to, že myš dnes slaví narozeniny. Ale slavnostní nálada se nějak nedostavuje. Není vůbec jasné, o co jde. Kdo slaví? Proč slaví? Přítomní také vůbec neslaví. A bohoslužba to také není, chybějí patřičná znamení a texty. Žádný kříž, žádná úvodní modlitba. Ani náznak nějaké předliturgické formy. Je pouze cítit, že děti by měly něco slavit. Mělo by jim být předáno nějaké katechetické poselství. Ale jeho pointa není jasná. Takže „dojem“ dělá na účastníky hlavně špatné loutkoherectví. Byli jsme přítomni formálně velmi volnému tvaru bohoslužby s prvky školní výuky.

Pomohla by jevištní kompetence (nehraj, když to neumíš – na to jsou kursy!), prostá, srozumitelná sdělení, ke konci pointa jako vrchol. Jasná struktura, usnadňující sledování a chápání.

Jiná výmluvná scéna: „bohoslužba na koberci“ (samozřejmě!), tentokrát na téma „Můj největší poklad“. Minutu před začátkem staví kostelní hudebník ještě rychle před stupně k oltáři rozviklaný keyboard. Pastorální referent drží po straně velkou loutku, což mu vadí při zpěvu. Zahajovací písničku, vlastně prostinkou (ke které bychom měli také občas zadupat) neumí totiž zpaměti. Ale jinak se vážně snaží. Za chvíli se už třicet dětí nadšeně řítí kostelem, hledají ohlášený poklad. Ten se nakonec najde v lepenkové krabici – je to Bible.

Tvrzení, že toto je nejdůležitější kniha v životě, děti sice nijak moc nechápou, ale nemohou popadnout dech a říkají, že k pravé truhle s pokladem patří přece také gumoví medvídci. Otčenáš, požehnání, poslední píseň. Keyboard se nebezpečně naklání, zpívá se nekonečný hit ze sedmdesátých let. Pak se ještě rozdávají „Dětské kostelní noviny“ – omalovánka. Ta nemá s Biblí jakožto pokladem nic společného, ale v abonovaném schématu bohoslužeb je to tak na dnešní neděli naplánováno. Zůstává uznání z dětských úst: „To hledání pokladu bylo super!“ Na otázku, co že byl ten poklad, ovšem žádná odpověď.

Pomohlo by, kdyby se vedení bohoslužby a muzikant jasně domluvili. A měli by brát sebe a svou práci vážně – pak by je brali vážně i jejich posluchači. To by ovšem také katechetické sdělení muselo vyznět jako pointa, aby z něho vůbec něco zbylo.

Bohoslužebná scéna na Velký pátek dopoledne: bohoslužba pro rodiny, zejména pro děti mladšího školního věku. Nejprve znamení kříže a vážná píseň s jednoduchým varhanním doprovodem, poté úvod – na co se tento den vzpomíná a co se slaví: Velký pátek jako nejtěžší a zároveň nejdůležitější den Kristova života. Potom vyzve vedoucí bohoslužby děti, aby s ním hledaly v kostele zobrazení Ježíše. Procházejí společně chrámem (s mikrofonem, aby i rodiče v lavicích slyšeli, o čem se mluví), všímají si vyřezávaných oltářů, obrazů Ježíšova obřezání, Ježíšova křtu, sledují křížovou cestu, vidí středověký „triumfální kříž“. Jedno dítě dokonce objeví křížek na knězově štole.

Pastor shrne události a význam Velkého pátku – krátce, ale výstižně. Z rozhovoru s dětmi vyplyne: Kříž přinesl změnu, která platí až dodnes. A je to dokonce znamení naděje na život. Následuje jasná modlitba: prosba za nemocné, chudé, za naše zemřelé; potom Otčenáš a požehnání. Na závěr klidná píseň. Hluboký zážitek.

Často si stěžujeme, že liturgické (i liturgicko-pedagogické) vzdělání duchovních je nedostatečné. „Kdo probouzí a tříbí jejich smysly?“, ptal se náboženský pedagog Ralph Sauer už před 25 lety ve sborníku, který sestavil Klemens Richter, ve své době velmi aktivní odborník na liturgii z Münsteru. Richter chtěl, aby teologie liturgie a liturgická reforma byly zpřístupněny „běžnému spotřebiteli“. Náboženský pedagog Dieter Emeis si v téže publikaci všímá „závažných překážek při aplikaci zásadních závěrů liturgické reformy“. Žádá, aby se ještě intenzivněji „hledaly souvislosti a předpoklady symbolického vnímání a konání“.

Kdo uvažuje o souvislosti mezi člověkem a bohoslužbou, pohybuje se v prostoru, mezi jehož čtyřmi body probíhají dvě dráhy silového napětí. Jde tu jednak o konfrontaci řádu a svobody: na jedné straně stojí řád stanovených liturgických forem a textů, na druhé straně svoboda, bez níž nemůže „dialog mezi Bohem a člověkem“ (Emil Josef Lengeling/Klemens Richter) fungovat. V neposlední řadě jde o svobodu přislíbenou všem dětem Božím, které Pán stále znovu kolem sebe shromažďuje k bohoslužbě. Druhým faktorem je silové napětí mezi „naším“ a „oním“ světem: mezi situací konkrétního shromážděného lidu Božího, který nemůže (a také nemusí) být ničím jiným než dítětem své doby, a mezi tou „jinakostí“, jíž nemůžeme disponovat, která je v liturgii legitimně cizí a která nám vychází vstříc.

Tato dvě pole napětí ovlivňují liturgickou praxi. Podle konkrétního místa budou při ní kladeny různé akcenty, různá bude i míra tolerance a nutně budou vyvstávat překážky dialogu (i mezi „profesionály“). Vztah mezi řádem a svobodou je napjatý. Kdy se má mládež seznámit s normální formou bohoslužby? Odkdy už nepotřebuje žádné zvláštní formy? Kolik „světského“ je namístě? Světelné efekty vždycky, nebo to jde i bez nich? Rituální ghetto by bylo předstupněm liturgického muzea: hodně sentimentu, málo obsahu.

Je tedy samozřejmě třeba zapojit „náš svět“, ale je nutno jej duchovně vykládat a prohlubovat. Cílem je přece objevit něco víc než každodennost. Vzpomeňme na slova pastorálního teologa o liturgii, jež má přinést „Boha-plný, silný prožitek“. Trápíte-li se na lhostejně „odcelebrovaných“ mších, jestli si kvůli nim lámete hlavu, určitě za toto Zulehnerovo heslo doplníte vykřičník.

Zároveň ovšem takový apel zvyšuje hladinu adrenalinu u osob odpovědných za liturgii. Kdo si není jist arzenálem liturgických textů a gest, ba co víc: kdo si není jist svou vlastní rolí a úřadem při vedení bohoslužby, rychle sahá po příručkách; ty jsou často plné všelijakých přísad, které mají ono nejisté menu ochutit. Ovšem nezřídka se servíruje samá povrchnost. Bude to asi také tím, že se nevychází z dostatečné hloubky. Při přípravě bohoslužby je třeba mít jasno o motivech a potenciálu výrazových prostředků. To chrání před bezradným ulpíváním na povrchu, před pouhým okrášlováním formy.

Vynaložená námaha je obrovská

Děti, rodiny, mladiství – tato klientela nahání odpovědným činitelům husí kůži. Jejich bezradnost je veliká, jinak by neexistoval takový trh s pomocnou literaturou. Tyto materiály se však nezabývají podstatou. „Roztomilé“ texty, „vtipné“ nápady, různé „vychytávky“ se často tváří, jako by mohly nejistotu odstranit. Úsilí a náklady, které jejich uskutečnění vyžaduje, jsou ovšem mnohdy obrovské.

Například bohoslužba pro mládež: Umožnit mladým při bohoslužbě setkání s Ježíšem a jeho poselstvím, dát jim něco, co jim pomůže v jejich životě, to jsou pohnutky svaté a silné. Jeden duchovní, věnující se mládeži, referuje ve své správě o činnosti téměř s pýchou, že investovali „2000 pracovních hodin“ do přípravy mládežnické mše včetně „světelných efektů“. Výsledek („church-party“) byl asi přitažlivý a dojem z něho obrovský. Napodobit tohle bude na jiném místě těžké, většinou se nedostává času. A za osm týdnů další party – co budeme dělat do té doby?

Chybí-li pevný základ, jímž je důvěra v elementární prvky liturgie, pak se liturgické kroužky ve farnostech dostávají pod tlak, cítí nutnost stálých inovací, a to je časem únavné. Také by se toho možná nemuselo dělat tolik, i méně efektů může působit. O tom svědčí např. přitažlivost bohoslužeb, které se slaví se stylu Taizé: tichá, soustředěná a prostá hudba, zároveň co nejkvalitněji provedená (v Taizé zkouší místní sbor na nedělní liturgii pětkrát v týdnu!), krátké, zato jasné promluvy, většinou osobní svědectví (tedy původní výpovědi, které mají ohlas) nebo výklad Písma.

Scénář z Taizé se nedá jednoduše okopírovat. Ale může nám otevřít oči a zodpovědným činitelům pomoci, aby se trochu uvolnili. Jde o liturgii, nikoli o entertainment.

Zásadní rozhodnutí musí učinit představenstvo obce, respektive přípravná skupina, a učitelé a učitelky náboženství. Loni v listopadu se v týdeníku Christ in der Gegenwart (Křesťan v současnosti) objevila stížnost, že většina dětí se kvůli samým speciálním „rodinným GoDi“ (zkratka slova GOttesDIenst, která ovšem připomíná slovo Gaudi = legrace, zábava; pozn. překl.) nemůže seznámit s normálním průběhem mše.

Prakticky v tutéž dobu potvrdil v naléhavě formulovaném příspěvku do časopisu Praxis Gottesdienst (Bohoslužba v praxi) liturgik Eduard Nagel, že normální průběh mše rozhodně může být dětem přístupný, že se jí mohou aktivně účastnit. Podle tohoto doyena liturgické výchovy v Německu je jen zapotřebí vědomě, uváženě volit formu. „Nic dětinského, žádné dětské hopsání“, říká Nagel; děti a jejich touhu učit se je nutno brát vážně. A také na ně lze klást určité nároky.

Jak hluboký může být přístup takové zodpovědné (rodičovské) skupiny k přípravě, popisuje Walter Krieger v příspěvku pro časopis Gottesdienst (10/2003). Říká zde, že místo lákavého reklamního dárku, optických triků nebo nepostradatelné úvodní scénky jde o to, aby si odpovědní činitelé přiznali, že sami potřebují leccos vyjasnit, aby si uvědomili, co budou tady a teď před Bohem dělat, komu bude patřit jejich chvála, dík, prosba, co je nutno zdůraznit. Pak lze s minimálními prostředky dosáhnout maxima.

Nepovedené příklady z bohoslužebného života jsou dost často esteticky nedbalé, odbyté, což by se dalo odstranit dodržováním jednoduché zásady. Bohoslužbu by měl například vést jen ten, kdo má správný přístup k obsahu i podání; kdo má skutečnou liturgicko-teologickou kvalifikaci i schopnosti interpreta. To první se dá nastudovat, to druhé nacvičit.

Má-li být vytvořena „atmosféra“, kterou účastníci bohoslužby vnímají jako věrohodnost, jako charisma vyzařující z vedoucí osoby, je třeba střízlivě vidět silné a slabé stránky dotyčného aktéra a jeho schopnosti cíleně rozvíjet. Žádoucí autentičnosti dosáhne totiž skoro každý, jedná-li uvědoměle. Nepotřebujeme baviče, nýbrž skutečné originály.

Jistěže i shromážděný lid Boží musí přispět dávkou shovívavosti, neboť ne každý je schopen podat umělecký výkon. Částečným úspěchem by bylo, kdyby se při školení osob určených k  liturgické službě přistupovalo k těmto otázkám citlivěji. Nejpozději v praxi se každý začátečník octne v situaci, kdy estetické požadavky přesahují jeho možnosti. Bohužel se to málokdy říká nahlas. Adept pastorace se ve chvíli upřímnosti pouze diví, proč je kolem něho tak třeskuté ticho.

Techno-bohoslužby z přelomu tisíciletí jsou dávno zapomenuty

Bohoslužby „šité na míru“ jednotlivým skupinám – je to opravdu ideální cesta? Liturgie se v takových případech „přistřihne“ v domnění, že zákazníkovi padne. Dobrým příkladem byly techno-bohoslužby z přelomu tisíciletí. Tyto experimenty, kterých tehdy bylo jako hub po dešti, jsou dneska už dávno zapomenuty. Že se neujaly, má asi více důvodů. Především zůstala většina těchto mší esteticky na půli cesty: nebylo to žádné skutečné techno, spíše techno v oblečku k prvnímu svatému přijímání.

Na druhé straně ambiciózní aktivisté nerozpoznali, že přesně se přizpůsobit cílové skupině není možné. Z empirických výzkumů vysvítá, že mladý člověk například právě při bohoslužbě neočekává, že uslyší svůj oblíbený druh hudby. Mladí jsou dneska v hudbě „vícejazyční“. Dobrá nová duchovní píseň a klasické kostelní písně vlastně úplně stačí. Estetickou překážkou není ten či onen styl, ta či ona kultura teenagerů. Estetickým kritériem mladých je jedině: „Přece nebudu vypadat jak idiot.“ Lidé jsou v liturgickém kontextu ochotni přijmout ledacos, ale stále hůře přijímají nedbalost.

Zaměříme-li se kriticky na „vyjadřovací jednání“ osob vedoucích liturgickou slavnost a na intrapersonální, spirituální účinek jejich jednání, zjistíme nejspíš, že už dávno je v sázce to nejdůležitější. Špatným přítelem věrnosti je otupělost. Nejde jen o liturgii. Především lidé, s nimiž ji slavíme, by nám měli stát za to, vydat se novým směrem.

Z Herder Korrespondenz Special, duben 2013 přeložila Helena Medková

 Eugen Daigler, Jugendliturgie. Příspěvek k recepci II. vatikána v německé oblasti, Regensburg 2012.