Papežové a ekumenismus

„Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, který je s láskou obejme, nevzpomínaje už bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému Stolci.“ (Pius XI., encyklika Mortalium animos z 6. ledna 1928) Tak znělo klasické vyjádření tzv. ekumenismu návratu, který katolická církev – po hlubší sebereflexi, pod vlivem vývoje ekumenického hnutí i po zkušenosti společného utrpení v době II. světové války – opustila. Nic na tom nemění skutečnost, že to někteří katolíci nevědí nebo vědět nechtějí.

Jak je v katolické církvi obvyklé, nedošlo k nějakému slavnostnímu prohlášení, které by oznamovalo přehodnocení postojů předchozích papežů. Nicméně jak dekret o ekumenismu II. vatikánského koncilu, od jehož schválení letos uplyne 50 let, tak vyjádření papežů se důsledně vyhýbají řečem o návratu a celkově jsou formulovány ve zcela odlišném duchu. Situaci může komplikovat také skutečnost, že představa návratu nebyla nahrazena jiným modelem budoucí jednoty křesťanů. U příležitosti každoročních lednových modliteb za jednotu křesťanů (jak tzv. aliančního, u nás pořádaného Českou evangelikální aliancí, jehož termín je pohyblivý – koná se vždy první týden v lednu, letos od 5. do 12. ledna; tak druhého s pevným datem vždy od 18. do 25. ledna) bych rád připomenul některá vyjádření papežů k tématu ekumenismu. Jedná se můj subjektivní výběr, který se zaměřil především na texty nebo zprávy z veřejných vystoupení nebo textů posledních papežů, jež jsou k dispozici na stránkách české redakce vatikánského rádia. To v sobě nese už to omezení, že se tak spoléhám na výběr a překlad české redakce, což není bez rizika. Zvlášť když se zdá, že právě ekumenické problematika nestojí ve středu její pozornosti.

Např. mě zaujalo, že zřejmě jedinou zmínku o „ekumenismu návratu“ v oficiálních vyjádřeních papeže Benedikta XVI. bychom v českém překladu hledali marně, neboť ji prostě překladatelka vynechala. Papež jí pronesl při ekumenickém setkání se zástupci křesťanských církví a komunit v rámci Světových dní mládeže v Kolíně nad Rýnem dne 19. srpna 2005. Papež se zamýšlel nad otázkou, co znamená obnovit jednotu křesťanů. Zmínil, že existuje mnoho modelů jednoty a že katolická církev usiluje o dosažení plné a viditelné jednoty Kristových učedníků. S odkazem na formulaci z dekretu o ekumenismu připomněl, že podle přesvědčení katolické církve se jednota úplně neztratila a byla zachována v katolické církvi. Na druhou stranu uvedl, že tato jednota neznamená něco, co by bylo možné nazvat ekumenismem návratu, tj. co by (pro dotyčné „navrátilce“) znamenalo popření a odmítnutí vlastních dějin víry. Rozhodně ne („Keineswegs!“), zdůraznil papež a pokračoval, že tato jednota neznamená ani uniformitu všech teologických a spirituálních projevů, liturgických forem a disciplíny, nýbrž jednotu v mnohosti a mnohost v jednotě. Zdá se, že v tomto projevu nacházíme výslovné odmítnutí tzv. ekumenismu návratu. Samozřejmě existuje vícero odmítnutí tohoto pojetí z úst vatikánských „ministrů pro ekumenismus“, tj. předsedů Papežské rady pro jednotu křesťanů, které však nyní ponechávám stranou.

Základním dokumentem katolické církve ve vztahu k ekumenismu zůstává koncilní dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio z 21. listopadu 1964, na který se papežové často odvolávají. Neměli bychom zapomenout ani na encykliku papeže Jana Pavla II. o ekumenickém úsilí Ut unum sint z 25. května 1995 a na Ekumenický direktář (resp. Direktář k provádění ekumenických principů a norem), vydaný Papežskou radou pro jednotu křesťanů dne 25. března 1993.

Pokud bych měl ve stručnosti jmenovat důrazy, které se v papežských proslovech a textech objevují, jmenoval bych především následující tři (pro ilustraci vždy odkazuji na pár vybraných textů):

1) Cílem ekumenického hnutí je obnovení „viditelné jednoty“ křesťanů, resp. s odkazem na populární biblický verš, „aby všichni byli jedno“ (J 17, 21). Tato jednota je pojímána jako jednota v mnohosti nebo různosti. Ostatně uvedený biblický verš vidí jako vzor této jednoty tajemné společenství mezi Bohem Otcem a Synem, „jako ty, Otče, ve mně a já v tobě.“ (J 17, 21).

Jan Pavel II. v encyklice Ut unum sint, 1995, 57: „naším cílem je společně obnovit plnou jednotu v legitimní různosti“

Tamtéž, 77: „Konečným cílem ekumenického hnutí je obnovení plné viditelné jednoty mezi všemi pokřtěnými.“

František, apoštolská exhortace Evangelii gaudium, 2013, 244: „Ekumenické nasazení odpovídá na modlitbu Pána Ježíše, který žádá, aby „všichni byli jedno“ (Jan 17,21).“

2) Cestou k této jednotě nemůže být pouze lidské jednání (např. diplomatické dohody), tím hlavním hybatelem je Duch sv.

Jan Pavel II. v apoštolském listu Tertio millennio adveniente, 1994, 34: „V tomto posledním úseku tisíciletí se musí církev s ještě vroucnější modlitbou obrátit k Duchu svatému a vyprošovat si od něj milost jednoty křesťanů. Toto je klíčový problém pro evangelijní svědectví ve světě... Nicméně jsme si všichni vědomi, že uskutečnění tohoto záměru nemůže být jen plodem lidských sil, jakkoli jsou nezbytné. Jednota je totiž darem Ducha svatého. Od nás se žádá, abychom přijímali tento dar bez váhání, povrchnosti a zamlčování ve svědectví pravdě a abychom šlechetně učinili skutkem pokyny, dané koncilem a následnými dokumenty Svatého stolce.“

Benedikt XVI. v promluvě ke členům Papežské rady pro jednotu křesťanů dne 18. listopadu 2010: „My neznáme a nemůžeme znát okamžik uskutečnění jednoty všech Kristových učedníků, protože tuto jednotu nevytváříme my. Způsobuje ji Bůh, přichází shůry, z jednoty Otce se Synem v dialogu lásky, kterou je Duch svatý; je začleněním do božské jednoty.“

Benedikt XVI. v homilii při nešporách dne 25. ledna 2013: „Bez víry, která je prvotním darem Boha, ale také odpovědí člověka, by bylo celé ekumenické hnutí redukováno na formu jakési „dohody“, na níž se přistupuje ve společném zájmu... Dialog reflektující prioritu víry umožňuje otevření vůči Božímu působení v pevné důvěře, že jednotu nemůžeme vytvořit sami.“

František při generální audienci dne 25. září 2013: „Kdo je hybatelem jednoty církve? Je to Duch svatý, kterého jsme všichni přijali ve křtu a také ve svátosti biřmování. Naše jednota není v první řadě plodem našeho konsensu nebo demokracie uvnitř církve, anebo naší snahy se dohodnout, ale přichází od Toho, který působí jednotu v různosti, protože Duch svatý je harmonie, vždycky působí harmonii v církvi.“

3) Všichni katoličtí křesťané by se měli, každý podle svých možností a schopností, zasadit o jednotu křesťanů (tj. i o hledání její podoby).

Dekret o ekumenismu, 1964, 5: „Činný zájem o obnovení jednoty je záležitostí celé církve, věřících i pastýřů, a týká se každého podle jeho schopností jak v každodenním křesťanském životě, tak v teologickém a historickém bádání.“

Benedikt XVI. v homilii při nešporách dne 25. ledna 2013: „Činorodá snaha za nastolení jednoty je povinností a velkou odpovědností všech.“

František při generální audienci dne 25. září 2013: „Všichni si položme otázku: jakožto katolík cítím tuto jednotu? Žiji tuto jednotu církve? Anebo mne nezajímá, protože jsem uzavřen do své malé skupinky nebo do sebe sama? Jsem z těch, kteří církev „privatizují“ pro sebe, svoji skupinu, svůj národ, své přátele? Je smutné nalézt církev „privatizovanou“ tímto egoismem a tímto nedostatkem víry. Je to smutné! A když slyším, že mnozí křesťané ve světě trpí, jsem lhostejný anebo je to, jako kdyby trpěl někdo z rodiny? Když přemýšlím nebo slyším o tolika pronásledovaných křesťanech, kteří dávají i vlastní život za svou víru, dotýká se to mého srdce anebo ne? Jsem otevřený onomu bratru či sestře z rodiny, kteří dávají život pro Ježíše Krista? Modlíme se za ty druhé? Položím vám otázku, ale neodpovídejte nahlas, nýbrž jen v srdci: kdo se modlí za pronásledované křesťany? Kolik? Modlím se za onoho bratra a onu sestru, kteří jsou v těžkostech, aby vyznávali a hájili svoji víru? Je důležité dívat se za vlastní ohrádku, cítit se církví, jedinou Boží rodinou!“

Boží iniciativa a lidské úsilí se při snaze o hledání jednoty samozřejmě nevylučuje, naopak je potřeba obojí:

Benedikt XVI. v promluvě ke členům Papežské rady pro jednotu křesťanů dne 18. listopadu 2010: „V ekumenickém hnutí je nakonec třeba nechat na Bohu, co náleží jedině Jemu, a rozvíjet seriózně, neustále a věrně to, co je naším úkolem; mít na paměti, že k našemu snažení patří obě stránky: jednání i utrpení, činnost i trpělivost, námaha i radost. Vzývejme tedy s důvěrou Ducha svatého, aby řídil naši cestu a každý s novým odhodláním vnímal podnět k práci pro věc ekumenismu. Všechny vás povzbuzuji ve vašem nasazení, kterým pomáháte římskému biskupovi při plnění jeho poslání ve službách jednoty.“

Benedikt XVI. v homilii při nešporách dne 25. ledna 2013: „Naše hledání jednoty v pravdě a lásce nesmí nikdy ztratil ze zřetele, že jednota křesťanů je dílem a darem Ducha svatého a značně přesahuje naše úsilí. Proto je jádrem ekumenického úsilí duchovní ekumenismus, zvláště modlitba. Nicméně, ekumenismus nepřinese trvalé plody, pokud nebude provázen konkrétními gesty obrácení, která hýbají svědomím a působí hojení vzpomínek a vztahů.“

O dva roky dříve mluvil papež o tom, že je potřeba překonat pokušení rezignace a pokračovat v dialogu.

Benedikt XVI. v homilii při nešporách dne 25. ledna 2011: „Úsilí o znovunastolení jednoty mezi rozdělenými křesťany se proto nemůže omezit na uznání vzájemných rozdílů a následné mírumilovné soužití. Toužíme po tom, zač prosil Kristus a co se přirozeně projevuje ve společenství víry, svátostí a služby. Cesta k této jednotě musí být vnímána jako morální imperativ, jako odpověď na přesné Pánovo volání. Proto je zapotřebí přemoci pokušení rezignace a pesimismu, které jsou nedostatkem důvěry v moc Ducha svatého. Naší povinností je pokračovat se zaujetím na cestě k tomuto cíli seriózním a důkladným dialogem za účelem prohloubení společného teologického, liturgického a duchovního odkazu, vzájemným poznáváním, ekumenickou formací nových generací a zejména obrácením srdce a modlitbou.“

Z vyjádření papeže Františka během posledního Týdne modliteb za jednotu křesťanů je zřejmé, že zcela navazuje na svého předchůdce. Během své homilie při nešporách dne 25. ledna 2014 připomněl, že „nemůžeme pokládat rozdělení v církvi za jakýsi přirozený fenomén, který je pro jakoukoli formu asociativního života nevyhnutelný. Naše rozdělení zraňují Jeho tělo, zraňují svědectví, které jsme povoláni Mu vydávat ve světě... Rozdělením jsme byli poškozeni všichni. Nikdo z nás nechce být pohoršením. A proto všichni kráčíme společně, bratrsky cestou k jednotě, kterou vytváříme také tím, že kráčíme, k jednotě, která přichází z Ducha svatého a která nás přivádí ke zvláštní jedinečnosti, kterou může vytvořit jenom Duch svatý, ke smířené různosti. Pán nás všechny očekává, provází nás a je na této cestě jednoty s námi všemi.“

V této homilii připomněl dále především dílo svých blahoslavených předchůdců Jana XXIII. a Jana Pavla II., jejichž svatořečení je plánováno na tento rok. Vzpomněl rovněž na 50. výročí historického setkání papeže Pavla VI. s konstantinopolským patriarchou Athenagorem v Jeruzalémě: „Dílo těchto papežů přispělo k tomu, že dimenze ekumenického dialogu se stala bytostným aspektem služby římského biskupa, takže petrovská služba by dnes nebyla myslitelná, pokud by v sobě nezahrnovala tuto otevřenost k dialogu se všemi věřícími v Krista. Můžeme také říci, že ekumenismus umožnil prohloubit chápání služby Petrova nástupce, a musíme důvěřovat, že tomu tak bude také v budoucnu. S vděčností hledíme na kroky, které nám Pán umožnil učinit, a aniž bychom skrývali těžkosti, jimiž dnes ekumenický dialog prochází, prosíme, abychom měli všichni totéž Kristovo smýšlení a mohli se ubírat k jednotě, kterou si přeje On. A společné putování je už vytvářením jednoty.“

Oblíbeným ekumenickým tématem papeže Františka je pojetí ekumenismu, který přináší vzájemné obohacení dary prostřednictvím našich bratří.

František při generální audienci dne 22.1.2014 mimo jiné řekl: „Navzdory trápení způsobenému rozdělením, které bohužel stále přetrvává, přijměme Pavlova slova (1K 1,4-5) jako výzvu k upřímné radosti z milostí, které Bůh udělil jiným křesťanům. Je krásné uznat milost, s níž nám Bůh žehná, a ještě krásnější najít u jiných křesťanů něco, co sami potřebujeme, něco, co bychom mohli od našich bratří a sester dostat jako dar.“ Toto téma zmínil již několikrát, např. v rozhovoru publikovaném v září 2013 v jezuitských časopisech po celém světě: „Úsilí o společnou reflexi toho, jak se řídila církev v prvních staletích před roztržkou mezi Východem a Západem, přinese ve svůj čas plody. V ekumenických vztazích je to důležité. Nejenom lépe se poznat, ale také uznat to, co Duch zasel v jiných jako dar, který je určen i pro nás.“ Ve stejném rozhovoru papež František uvedl: „Musíme putovat sjednoceni v různostech. Není jiné cesty k jednotě. To je Ježíšova cesta.“ Ostatně propojení jednoty církve a jednoty křesťanů se v textech papeže Františka objevilo už několikrát.

Těžkostí v rámci ekumenického dialogu si je vědom i papež František, přesto by neměly být důvodem k rezignaci. Během setkání se zástupci Světového luterského vztahu dne 21. října 2013 mimo jiné uvedl: „Těžkosti zajisté nechybějí a nebudou chybět, budou vyžadovat trpělivost, dialog a vzájemné porozumění, ale neděsme se jich. Víme dobře, jak vícekrát připomněl Benedikt XVI., že jednota není plodem našeho úsilí, nýbrž působení Ducha svatého, jemuž je třeba otevřít srdce s důvěrou, aby nás vedl cestami smíření a sdílení.“