Jste zde

Teologická konference „Jednota v mnohosti“

Ve dnech 27. – 29. března 2014 jsem se zúčastnil konference „In pluribus unitas – Jednota v mnohosti“. Jednalo se o již třetí ročník teologické konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky, po dvou předchozích ročnících na Slovensku tentokrát konané na půdě CMTF v Olomouci.

Na konferenci přijelo asi padesát aktivních účastníků z teologických fakult z České republiky, Slovenska i zástupce univerzity v Bonnu. Zatímco v předcházejících letech měli organizátoři obtíže naplnit plánované počty účastníků, zájem o letošní konferenci je překvapil a řešili obtíže opačné. Svou roli zvládli výtečně - konference probíhala hladce.

Vystoupení a návazné diskuze probíhaly ve třech sekcích, účastníci si vybírali jednotlivá témata a mezi sekcemi přecházeli. Osobně jsem většinu času strávil v sekci „Biblistika, patristika, církevní dějiny“, kterou dobře moderoval Jiří Hedánek, mj. spolutvůrce dvou českých překladů Písma.

Konference je dobrým počinem. Je to příležitost k seznámení se s okruhy zájmů českých a slovenských teologických doktorandů, s kolegy je možné se také seznámit osobně a neformálně diskutovat. Letos k tomu napomohlo i kouzlo historického centra Olomouce včetně útulných hospůdek, kde probíhalo neformálně seznamování a diskuze.

Přátelské prostředí dokázalo vstřebat i různá hermeneutická východiska účastníků konference, ač např. v kolárku pohybující se kněží ze Slovenska neprojevovali nad některými tématy velkou ochotu diskutovat (např. po dotazu na vnímání kauzy Bezák).

Do Olomouce přijeli zástupci všech českých teologických fakult a většiny fakult slovenských, díky tomu měla konference ekumenický rozměr. S tímto potěšujícím faktem se organizátoři ještě zřejmě učí pracovat. V programu konference byly přímo uvedené i „mše svaté“ včetně uvedené možnosti se „zúčastnit na katolické eucharistii západního obřadu“. Tuto možnost někteří přítomní katolíci využívali, interkomunio ovšem bylo zřejmě mimo reálné možnosti pořadatelů a ani o něm neuvažovali.

Také doprovodný ekumenický program - společná ranní ekumenická modlitba a panychida za oběti násilí na Ukrajině – ve mně vyvolaly určité rozpaky. Obě tyto akce probíhaly v barokním kostele, který byl pro uvedené aktivity nevhodný svým uspořádáním, velikostí i chladem. Ekumenická modlitba svou formou i obsahem (varhanní pasáž, čtení kajícího žalmu, formalizované prosby a znovu varhanní part) byla z mého pohledu spíše improvizovaným meditačně-katolizujícím pásmem, než ekumenickou modlitbou, jak byla v programu avizována. Panychida za oběti obětí násilí na Ukrajině byla vedena ve staroslověnštině s připravenými dvojjazyčnými texty a představovala ukázku spirituality řeckokatolické církve.

Výhrady jsou ovšem dílčí; organizátoři pracovali z nadšení pro věc a věnovali pro zdar akce mnoho osobního času a energie. Je jim třeba vyslovit velký dík - výsledek stál za to. Současně pořadatelům budoucího ročníku konference (není zatím jasné, kdo bude ochoten štafetu převzít příští rok) lze než popřát podobný úspěch.