Jde o věrohodnost!

Proč by se církev měla vzdát státních dotací

Znovu a znovu – naposledy v souvislosti s událostmi v limburském biskupství – vyvolává „bohatství“ církve ve společnosti pohoršení. Lidé jsou pobouřeni, mají-li dojem, že se peníze rozhazují nebo že se o výdajích rozhoduje netransparentně. Rozhodně už se mnohá biskupství snaží otevřeně informovat o svých příjmech a majetkových poměrech, kontrolovat výdaje a seznamovat s nimi veřejnost.

Přesto je vzhledem ke zjevně skvělé finanční situaci církve pro mnoho lidí prostě nepochopitelné, proč k jejímu financování přispívá ještě i stát, přestože je zadlužený a celá řada spolkových zemí musí sahat k úsporným opatřením, někdy i bolestným, a rušit důležité investice do budoucnosti.

Církve – na tomto místě bude řeč především o katolické církvi – se v této vášnivé debatě už nemohou odvolávat na právní hlediska a existující smlouvy. Pro veřejnost jsou stále méně přesvědčivé a akceptovatelné. Jedině zásadní sociálněetické zdůvodňování v rámci demokratického procesu může přinést souhlas nutný k zachování nejdůležitějších dosavadních forem financování. Dokážeme-li rozmanité a rozmanitě hodnocené státní výdaje precizně rozlišovat, může debata konečně probíhat o něco racionálněji.

Zároveň je ovšem jasné, že ne všechny peněžní toky mohou fungovat i v budoucnu tak jako dosud, protože jejich akceptace ve veřejnosti prudce klesla. Kdyby se církev dobrovolně vzdala státních dotací, prospělo by to její věrohodnosti a jiné formy financování by bylo možno v budoucnu zajišťovat snáze.

„Vystupuje-li církev jako bohatá mezi bohatými, škodí to její věrohodnosti.“

Nejprve si musíme ujasnit, co říká o zacházení s bohatstvím církev sama. K tomu existuje celá řada pozoruhodných výroků z tradiční sociální nauky církve, např. ze závěrečného dokumentu římské biskupské synody De iustitia in mundo (1971): „Má-li církev vydávat svědectví o spravedlnosti, je si dobře vědoma, že ten, kdo se odvažuje mluvit o spravedlnosti veřejně, nejprve musí být sám spravedlivý v očích ostatních. Musíme tedy kriticky zkoumat své konání, majetek a život v církvi podrobit zkoumání“ (IM 41).

Kdo chce hodnotit dosavadní formy financování církve, může se tudíž odvolávat na požadavky, které klade církev sama na sebe: „Jakkoli rozmanité může být užívání pozemských statků, nikdy nesmí zpochybnit evangelické svědectví, které je církev povinna vydávat. Touto zásadou je třeba poměřovat i výsady spojené s některými úřady a hodnostmi, o nichž se někdy domníváme, že je musíme udržet. (…) Církev musí žít a spravovat své statky tak, aby tím bylo evangelium hlásáno chudým. Vystupuje-li církev naproti tomu jako bohatá mezi bohatými, jako mocná mezi mocnými, trpí tím její věrohodnost.“ (48)

Toto vyjádření úřadu pro nauku víry (připomeňme i podobné výroky ze sociálních encyklik a z hojně diskutovaného projevu papeže Benedikta XVI. ve Freiburgu nebo volání papeže Františka po „chudé církvi pro chudé“) ukládá církvi v zájmu její věrohodnosti skromnost, zdrženlivost, ochotu k odříkání a zcela jistě maximální opatrnost při uplatňování práv a výsad.

K dobré tradici katolické církve patří, že se v etických otázkách vztahuje nejen k vlastnímu myšlenkovému dědictví, nýbrž respektuje i všeobecně lidské, racionální důvody, tzn. bere v úvahu i pohled nezávislý na církevních tradicích, protože jedině tak lze v etických otázkách dosáhnout konsensu s lidmi jiných náboženství nebo světových názorů. Taková racionální etika vyžaduje, abychom zastávali spravedlivé hledisko nestranickosti a nehájili jen vlastní zájmy a dosavadní postoje.

Filozoficky lze k tomuto morálnímu hledisku (moral point of view) dospět např. s pomocí teorie spravedlnosti Johna Rawlse. Vycházíme-li z ní, musíme se ptát: K jakým zásadám spravedlivé státní podpory náboženství by ve vzájemné dohodě dospělo teoretické shromáždění, jehož účastníci by byli v takříkajíc prapůvodním stavu (pod „závojem nevědění“), tj. nevěděli by, kým budou, až se tyto principy začnou uplatňovat, a hlavně ke kterému náboženství budou sami patřit?

Odvolávat se na tradiční argumenty je problematické

Pro státní financování náboženství vyplývá z takového myšlenkového experimentu, že stát musí respektovat a chránit svobodu náboženství, nesmí žádné náboženství diskriminovat ani privilegovat, že tedy musí být ve vztahu k náboženstvím neutrální. Od Druhého vatikánského koncilu jsou tyto dva vzájemně neoddělitelné principy náboženské svobody a neutrality státu také v souladu s katolickým učením.

To ale nemusí znamenat absolutní oddělení nebo zákaz spolupráce. Vztahy mezi státem a církví, formy spolupráce i formy financování rozhodně smějí existovat – pokud stát zároveň zachází rovně se všemi náboženstvími (náboženskými společenstvími) a se všemi lidmi, ať věřícími, nebo bez vyznání. To platí i o kritériích pro určitý právní status (např. pro veřejnoprávní instituce).

Ve věci eventuálního státního financování náboženství musejí tedy platit pro všechna náboženství stejná kritéria a musejí být uplatňována nestranicky. Kde je tato principiální rovnost porušována, tam už není státní podpora náboženství legitimní, i kdyby byla ještě legální. Argumentovat tradičně, tj. odvolávat se na historický význam křesťanství v Německu, je tudíž problematické, neboť to znamená privilegovat křesťanství ve srovnání s ostatními náboženstvími. Skutečnost, že křesťanství mělo kdysi v naší zemi rozhodující monopolní postavení, nám rozhodně nedává právo, abychom dnes lidi jiné víry nebo ne-křesťanská náboženská společenství znevýhodňovali. I křesťanské církve mohou požadovat od státu podporu náboženství věrohodně jen tehdy, spojují-li to s požadavkem spravedlnosti vůči všem náboženským společenstvím existujícím dnes a tady a vůči stále většímu počtu lidí bez vyznání.

Vycházejíce z těchto zásad musíme ze sociálněetického hlediska hodnotit rozmanité způsoby financování církví různě. Zde se chceme se zaměřit na „pozitivní státní podporu“, při níž jde skutečně o přísun peněz, a nikoli na „negativní státní podporu“, tedy osvobození od poplatků, dávek či daní, které se samozřejmě týká i jiných náboženských společenství a v případě osvobození od daní i mnoha obecně prospěšných organizací, takže nelze mluvit o nespravedlivém zvýhodňování.

Z celkového pohledu je nejvýznamnější sebefinancování církví. Jen z nepatrné části k němu mohou přispívat dary věřících nebo výnos z církevního majetku, resp. z hospodářské činnosti. Největší položku tvoří příjmy ve formě církevní daně. Že tuto církevní daň vymáhá stát, neznamená, že je to příspěvek státu. Tuto daň platí věřící. Jako náhradu za náklady spojené s jejím vybíráním přenechává církev státu malý podíl: 2–4% z celkové výše církevní daně.

To není prohřešek proti požadované neutralitě státu – možnost nechat na státu, aby vybíral církevní daň, a hradit mu náklady s tím spojené mají zásadně všechna náboženská společenství, která si to přejí. Že se dosud někde vyskytují problémy, je dáno tím, že některá náboženská společenství ještě nedokázala vytvořit k tomu potřebnou organizační strukturu.

Církev je povinna pečovat o blaho společnosti

Kvantitativně stejně významné je státní refinancování školek, domovů důchodců, nemocnic, církevních škol apod., tedy zařízení, jež provozuje církev namísto státu. To je historická vymoženost vycházející z principu subsidiarity, podle něhož stát – zcela odůvodněně – nevykonává při zajišťování určitých státních povinností všechno sám, nýbrž se spoléhá na síly civilní společnosti, které finančně podporuje; mj. to dává lidem možnost vybrat si z různých poskytovatelů v oblasti školství nebo sociálních služeb.

Takto stát refinancuje odpovídající aktivity i jiných náboženských společenství či občanskospolečenských nenáboženských organizací, např. necírkevních humanitárních sdružení. Samozřejmě by se nárok na státní financování týkal i muslimských nemocnic nebo muslimských gymnázií, pokud by odpovídaly nutným zákonným předpisům. Pokud proti tomu ještě existují v politice nebo administrativě výhrady, je třeba je odstranit.

Z povinnosti církve starat se o blaho společnosti naopak vyplývá, že se nesmí vyhýbat práci v sociální oblasti. Opustit sociální oblast by rozhodně nebyl smysluplný a morálně žádoucí krok ve smyslu boje proti sekularizaci, to by byla zrada na zkušenostech sociálně činných katolíků v 19. století a závažné porušení povinnosti církve pracovat pro blaho společnosti – nehledě na to, že by to těžce poškodilo společenskou pověst a věrohodnost církve.

Částečné omezení činnosti na tomto poli je namístě jen tehdy, pokud má církev v určitém regionu v konkrétním profesním oboru stále ještě faktický monopol, takže lidé s příslušným vzděláním nemohou prakticky najít zaměstnání v jiném, nekatolickém zařízení. A velké problémy nastávají jistě tam, kde se katolická církev snaží pomocí svého pracovního práva protlačit jisté morální představy, které jsou dnes i v jejích vlastních řadách značně sporné a vyžadují korekci.

Od takového státního financování je třeba odlišit subvence (kvantitativně mnohem méně významné), které stát poskytuje na významné církevní akce, např. církevní sněmy nebo katolická shromáždění katolíků, na náboženské stavby či péči o církevní památky. I to nemusí být prohřešek proti zásadě neutrality, pokud takové subvence dostávají všechna náboženská společenství (v poměru k počtu svých členů), která slouží obecnému blahu a správně chápanému státnímu zájmu.

Totéž platí i pro nepřímé státní dávky, tj. zajišťování a financování církevních činností, jako je pastorační péče v armádě a v nemocnicích nebo vyučování náboženství ve veřejných školách a na teologických fakultách státních univerzit. Tyto formy umožňují lidem, kteří v těchto zařízeních žijí, uplatňovat náboženskou svobodu; kromě toho jsou v souladu se zájmem státu na existenci těch náboženských forem, které se od ní nedistancují a rozhodně k ní nezaujímají nepřátelský postoj. V tuto chvíli panuje všeobecná shoda, že by mělo být umožněno např. i muslimům vyučovat náboženství ve veřejných školách a že ke vzdělávání příslušných odborných sil by měly být vytvořeny i islámské náboženské instituty nebo fakulty na státních univerzitách.

Zrušení státních dotací požadovala již ústava z roku 1919

Skutečnou reformu vyžadují naproti tomu tzv. „přímé dotace“, tj. státní platby, které vznikly na základě historických událostí a vycházejí především ze Závěrečné zprávy Výboru říšských stavů (Reichsdeputationshauptschluss2) z roku 1803. Tehdy bylo mnoho pozemků katolické církve, z jejichž výnosu materiálně z valné části žila, vyvlastněno. Jako odškodnění se tehdejší státy (království, knížectví, hrabství atd.) zavázaly pravidelně odvádět církvím tzv. „dotace“.

Vyčíslit skutečnou výši těchto dotací je vzhledem k jejich pestrému složení (mohlo jít i o naturálie) obtížné. Rozumné odhady mluví v případě katolické církve o přibližně 250 miliónech euro ročně. Od 19. století až do nedávné doby byl Reichsdeputationshauptschluss jakožto právní základ těchto plateb postupně nahrazován konkordáty či smlouvami mezi církvemi a státem. Zároveň se často přizpůsobovala výše obnosů, jednotlivé položky se paušalizovaly a dávky v naturáliích byly nahrazovány peněžními platbami.

To všechno naznačuje, že dnes už rozhodně není možno spolehlivě stanovit hodnotu tehdejších vyvlastnění a odvodit z ní přesnou výši dnešních plateb. Stát mnohokrát vyjádřil názor, že dotacemi vyplácenými po dlouhá léta je dluh již vyrovnán. Již první demokratická ústava Výmarské republiky3 z roku 1919 žádala zrušení těchto státních plateb a týž požadavek byl pak převzat i do ústavy Spolkové republiky Německo z roku 1949, avšak v praxi dosud nebyl uskutečněn.

Tyto dotace určené pouze křesťanským církvím jsou odůvodněny historicky, a proto na ně nelze uplatňovat princip „neutrality státu v oblasti náboženství“. Podle této zásady by je bylo možno jako všeobecnou podporu náboženství odůvodnit pouze tehdy, kdyby je dostávala i jiná náboženská společenství, což v současnosti nikdo nepožaduje. Historické důvody těchto dotací se stávají ovšem tím méně evidentními, čím vzdálenější je minulost, v níž vznikly.

Dotace budou stále méně akceptovány

Z dnešního hlediska vyvstává např. otázka, zda tehdejší majetkové poměry jako výsledek historických procesů za feudálních a částečně absolutistických poměrů mohou být vůbec považovány za legitimní. Také se musíme ptát, zda by jmění, jímž církev před více než 200 lety disponovala, mohlo poslední dvě staletí s jejich revolucemi, inflací a dvěma zničujícími válkami přežít bez úhony, kdyby tehdy nebylo vyvlastněno nebo kdyby bylo hned jednorázově nahrazeno sumou odpovídající výše. Nemuseli by snad být odškodněni i jiní vlastníci, kteří během této doby přišli o majetek (jako např. mnoho obecně prospěšných nadací v důsledku inflace ve dvacátých letech minulého století)?

A kromě toho: Čím je dnešní společnost pluralitnější a čím je počet členů církví v poměru k obyvatelstvu menší, tím méně se zdá obecně pochopitelné, že nečlenové církví mají svými daněmi splácet církevní majetek, který si před 200 lety křesťanští králové a šlechtici přisvojili a který se zavázali nahradit pravidelnými dotacemi. Tato myšlenka hrála roli už v případě církevní daně, která byla v 19. století postupně zaváděna z iniciativy státu (!), aby mohly být sníženy státní dotace, a poté všeobecně zaručena ve Výmarské ústavě. Právě ona měla umožnit, aby po rozpadu státní a konfesní jednoty nebyly již církve financovány ze všeobecných daňových prostředků, nýbrž z daní členů těchto církví.

I když se dnes zdá po právní stránce všechno jasné a v pořádku, morální oprávněnost legislativního důvodu těchto dotací se člověku rozplývá pod rukama tím víc, čím víc o ní uvažuje. Také nemusí být nikdo věštcem, aby mohl prorokovat, že jak občané, tak politické strany budou v příštích letech tyto dotace akceptovat stále méně. Hrozí dokonce, že i jiné formy financování církve mohou být v té souvislosti časem zpochybňovány.

Proto by bylo nejen morálně správné, ale i politicko-strategicky moudré, aby se církve aktivně snažily o „odškodnění“ těchto historických pohledávek, jež jsou právním podkladem přímých dotací, a aby přitom byly připraveny k velkorysým „ústupkům“. Představa, že by mohla být jednorázově vyplacena tak vysoká suma, aby úroky z ní nahradily dosavadní dotace, je totiž naprosto iluzorní. Při dnešním ještě poměrně vysokém tříprocentním výnosu by muselo jít o více než 19 miliard euro. Nejen, že by takový obnos dotyčné země nikdy nemohly zaplatit, občané by k tomu byli sotva ochotni a těžko by akceptovali jakékoli vysvětlení.

1. Možná by ale pomohl kompromis: Když už mluvíme o otázkách spravedlnosti při financování církví, mohli bychom začít diskutovat i oněch 2–4% z církevní daně, tedy o onom odškodnění nákladů spojených s vybíráním daní, které církve a náboženská společenství platí státu. Uvážíme-li, že německý stát vynakládá na finanční správu jen asi 1,9% veškerých daňových prostředků a že přitom vybírání církevní daně jistě patří k těm formám vybírání daní, které jsou spojeny s relativně nepatrnými náklady (je přece nutno pouze vypočítat příslušný procentní podíl z povinné daně ze mzdy, resp. z příjmů, což lze do značné míry provádět automaticky), pak se zdá být oprávněné snížit vyplácené odškodnění nákladů na 1%.

Těch 1–3% z církevní daně by nepředstavovalo nějaký nově zavedený příspěvek státu. Stát by se pouze vzdal části z odškodnění nákladů, které mu vlastně nenáleží – bylo stanoveno příliš vysoko a placeno je z prostředků členů církví. Tímto způsobem by se v případě katolické církve už vyrovnalo z oněch přibližně 250 milionů zrušených státních dotací cca 100 milionů.

Ztrátu zbývajících asi 150 milionů (tato částka se rovná 2,9% příjmů z církevní daně) by ovšem katolická církev rozhodně unesla, a proto by měla nabídnout, že se jich vzdá. Na rozdíl od předpovědí z přelomu tisíciletí (církev tehdy počítala, že příjmy z církevní daně budou klesat) stouply totiž příjmy z církevní daně v posledních deseti letech jen v případě samotné katolické církve přibližně o 17 a v roce 2012 dosáhly téměř 5,2 miliard.

Odpočítáme-li vliv inflace, je to reálně stejná hodnota jako v roce 2002 (4,44 miliard). Avšak v poměru k počtu katolíků, který v oněch letech klesl o téměř 10%, stoupla církevní daň na hlavu o 29%, po odpočítání inflace tedy o necelých 10%. Protože příjmy z církevní daně na hlavu se reálně takto zvýšily, má dnes katolická církev v Německu k dispozici asi o 520 milionů víc, než by měla, kdyby byly příjmy z církevní daně na hlavu zůstaly reálně stejné. To je ovšem více než trojnásobek oněch 150 milionů státních dotací, o něž by přišla, kdyby se jich vzdala.

Vzdát se ročně 250 milionů státních dotací je tudíž nepochybně možné a finančně zvládnutelné. Taková nabídka na adresu státu by posílila věrohodnost církve a pravděpodobně by na dlouhá desetiletí zajistila akceptování ostatních, mnohem důležitějších forem jejího financování.

Z Herder Korrespondenz přeložila Helena Medková

1 Gerhard Kruip (nar. 1957) je profesor křesťanské antropologie a sociální etiky na katolické teologické fakultě Univerzity Mainz.

2 Dokument stanovil, že světská šlechta, která za revolučních válek přišla o majetek, má být odškodněna mj. sekularizací církevních panství.



3Německý stát od pádu monarchií (1918) do nástupu nacistů k moci (1933).