Jste zde

Římská kurie v „krátkém století“

Myslím, že jednou z největších potíží, na něž dnes při úvahách o římské kurii narážíme, patří skutečnost, že o ní víme jen málo. Jednak je to téma neobyčejně složité, jednak se mu – přinejmenším v oblasti historického výzkumu – ještě nedostalo zasloužené pozornosti. Zatímco je naprosto jasné, kdy a jak kurie vznikla a jakými zásadními organizačními a strukturálními změnami prošla v 16. století za papeže Sixta V., její profil v posledním století a zejména v posledních desetiletích lze popsat mnohem obtížněji; tehdy totiž vyvstaly jevy neblaze ovlivňující jak výkon Petrovy služby, tak dodržování principu biskupské kolegiality. A právě ony činí zevrubné studium problematiky kurie zvláště aktuální a naléhavé (důkladně se jim věnovalo tematické číslo Concilia 5/2013).

Dříve panoval názor (a leckde panuje dosud), že tuto neznalost lze odstranit zkoumáním papežského úřadu, jako by kurie byla pouhým vykonavatelem rozhodnutí římského biskupa. Avšak právě události neobyčejného roku 2013 ukazují, že takový pohled nás nepřivede ke správnému pochopení skutečného stavu věcí. O důvodech, které vedly Benedikta XVI. k odstoupení, víme dosud málo. Zřejmě ovšem v této záležitosti sehrála nezanedbatelnou roli kurie, protože nebyla schopna nebo ochotna papeže v určité situaci podpořit.

Že tato role kurie není pouhou hypotézou, dokazují opakovaná prohlášení nového papeže i některých kardinálů-účastníků konkláve v roce 2013, totiž že na generálních kongregacích před konkláve se mj. debatovalo o tom, jak odstranit jisté problémy současné organizace kurie. Historik vidí jasně, jak nápadně poklesla prestiž kurie za pontifikátu Benedikta XVI.: téma „kandidát kurie“, jemuž byla přece při všech předchozích zasedáních konkláve věnována mimořádná pozornost, se v diskusích před volbou papeže v roce 2013 vůbec neobjevilo. Rozhodneme-li se však pro historický přístup, musíme si spíše položit otázku, zda zmíněné ztrátě prestiže odpovídá i skutečná ztráta moci. Přesně to je bod, z něhož musí každý historik při svém zkoumání vycházet, neboť je snadné odpovídat víceméně brilantně na otázky vyplývající z denního zpravodajství, ale najít odpovědi na otázky vyvstávající při pohledu na dlouhodobou dynamiku je mnohem obtížnější.

Právě proto je nutno zabývat se římskou kurii především v co nejširších souvislostech. Zaprvé je třeba vědět, že dějiny kurie neodpovídají bezpodmínečně chronologii pontifikátů, nýbrž že byly daleko spíše určovány jednotlivci, proudy, kulturami, myšlenkovými směry a silami, působícími v dějinách církve často po více období. Zadruhé nezapomínejme, že to, čemu říkáme kurie, sahá ve skutečnosti daleko za leonské hradby. Mluvit o římské kurii a nezmínit např. důležitou roli, kterou sehrály či dodnes hrají některé teologické fakulty nebo akademie při vyvíjení určité teologické kultury (která pak určuje pastorační praxi), znamená opomíjet jeden z faktorů pro kurii zcela zásadních. Podobně je nutno bedlivě zvažovat význam papežské diplomacie, která specifickým způsobem rozšiřuje akční rádius kurie: jasně se to projevilo, když se po jmenování kardinála Tarcisia Bertoneho kardinálem-státním sekretářem ozvaly z různých stran námitky proti prelátovi, jenž se nemohl vykázat diplomatickými zkušenostmi.

Jako příprava k úvahám o roli kurie při přechodu od 20. do 21. století je podle mne nutno zaměřit se na tři hlavní témata, která vyžadují důkladnější zamyšlení:

1. Zaprvé je pro dějiny kurie v tzv. „krátkém století“ charakteristické, že papežové nepochybně pozorovali v činnosti kuriální mašinérie určité známky zkostnatění. Pokoušeli se tedy reagovat konstitučními reformami. Mám na mysli zákroky Pia X. (Sapienti Consilio 1908), Pavla VI. (Regimini Ecclesiae universae 1967) a Jana Pavla II. (Pastor Bonus 1988). Papežové však zasahovali do kompetence kurie také tím, že vedle již existujících institucí zřizovali jiné, jen zdánlivě časově omezené orgány, které se ve skutečnosti staly styčnými místy mezi papežem a dalšími orgány. Neboť co jiného byl onen proslulý (resp. neblaze proslulý) „malý sekretariát“ („segretariola“), ustavený Piem X., než nástroj k ještě rychlejšímu provádění papežovy vůle? A co jiného bylo Sodalitium Pianum (Piovo „tajné sdružení“), které s papežovým souhlasem zřídil monsignor Benigni, aby shromažďovalo informace o osobách podezřelých z modernismu, než orgán vykonávající na způsob bypassu funkci, která vlastně příslušela nunciům a místním ordinariátům?

Ještě složitější byla strategie Pia XII. Ten znal kuriální mašinérii velmi dobře, a aby měl nad ní ještě lepší kontrolu, obratně inscenoval poruchy jejího fungování: v roce 1944 po smrti kardinála státního sekretáře Maglioneho nejmenoval jeho nástupce; do funkcí pro-sekretářů jmenoval dva neustále se hádající muže, Montiniho a Tardiniho; jediného kardinála pověřil vedením několika dikasterií. Tak mohl být sám výhradním režisérem kurie, která se v důsledku toho – podobně jako za dob Pia X. – cítila být zbavena svých kompetencí, neboť za mimořádnou aktivitou mužů jako monsignore Ronca, P. Lombardi či Luigi Gedda stál papež Pacelli osobně. Papeže Jana XXIII. pak v roce 1958 v důsledku jedné z těch paradoxních situací, k nimž dochází častěji, zvolila aliance, která tyto poruchy fungování chtěla odstranit, a on skutečně neprodleně zjednal nápravu (pozoruhodně to připomíná okolnosti Bergogliova zvolení). Janovi také záleželo na tom, aby se kurie necítila ohrožena, a proto ji pověřil přípravou druhého vatikánského koncilu. Ale i on vytvořil nový úřad: funkci papežova osobního sekretáře, která byla později za papežů Wojtyły a Ratzingera dokonce spojena s hodností biskupa. Tak byla prakticky obnovena pozice kardinála známá z dávných dob nepotismu.

2. Druhý jev, jejž je třeba vidět v historických souvislostech a který může dle mého názoru přispět k vysvětlení kuriální krize, je skutečnost, že kurii přiznávaný sakrální rozměr (jenž ji ve srovnání s jiným institucemi, jimiž se katolická církev projevuje, činil výjimečnou) přestal být všeobecně vnímán. Nezapomeňme, že tento aspekt byl zásadní součástí kuriální moci, což znamenalo, že heslo Roma locuta, causa finita v podstatě vyjadřovalo nemožnost zpochybnit její rozhodnutí. Kdo dnes uvidí film Romola Marcelliniho Pastor angelicus (1942), bude žasnout: Uprostřed druhé světové války je v něm Svatý stolec zobrazen – neboť sám sebe tak vnímal – jako čarovná, mimosvětská říše, zcela imunní vůči právě probíhající tragedii, skoro jako nějaká katolická verze „zakázaného města“ obývaného mandaríny ve službách císaře. Z tohoto hlediska byla pro podobný druh sebechápání příznačná už první věta (incipit) hesla „conclave v encyklopedii Ecclesia: „Papež není nesmrtelný. Je podroben osudu všech lidí, i on zemře.“ Je nicméně jasné, že dnes, v době, kdy i státní a nadnárodní instituce musejí obhajovat oprávněnost své existence, není ani kurie výjimkou. Domnívám se však, že v případě kurie hrají roli ještě další faktory, především tyto:

a) Problém biskupské kolegiality, který vyvstal na Druhém vatikánském koncilu, nastolil implicitně otázku decentralizace rozhodovacích procesů.

b) Požadavek decentralizace zároveň způsobil, že národní episkopáty nejsou už vzhledem k poklesu počtu duchovních povolání, probíhajícímu od poloviny minulého století, ochotny posílat svoje „nejlepší lidi“ do Říma, což předtím bylo obvyklé (tehdy spolu národy dokonce soupeřily o místa v kurii, a to nikoli proto, aby získaly podíl na moci, nýbrž aby byly vůbec shledány hodnými té cti).

c) Třetím faktorem, o jehož důležitosti jsem přesvědčen, je kontextuální desakralizace postavy papeže, nutně ovlivňující i image institucí, jež mu byly po celá léta nápomocny. Papež František nemá žádné zábrany mluvit o sobě jako o „hříšníkovi“. Tento pohled na sebe sama, vnímaný veřejností často jen povrchně, jde ruku v ruce se způsobem, jakým římský biskup vykonává svou službu. Na to si už dnes málokdo vzpomene: Když se papežové počínaje Pavlem VI. rozhodli cestovat, odmítali to mnozí kritikové s odůvodněním, že tím zmizí ona sakrální aura, jež papeže do té doby vždy obklopovala. Zcela nepochybně se v současnosti hledí na římského biskupa úplně jinak než před druhým vatikánským koncilem. A to se nevyhnutelně odráží i v pohledu na římskou kurii.

3. A nakonec bych chtěl říct: Domnívám se, že historická zkušenost ukazuje, že reformy kuriální mašinérie provedené v posledním století nepřinesly jednu podstatnou změnu, která je však naléhavější než všechna jednotlivá opatření. Nevycházely totiž ze skutečnosti, že problém kurie je především problém teologický: Jakým způsobem totiž může papež delegovat část povinností spojených se svým primátem na jiné instituce, aniž by to změnilo nebo poškodilo citlivý vztah mezi výkonem primátu a biskupským kolegiem? Místem, kde se takto mělo uvažovat, byl samozřejmě druhý vatikánský koncil. Avšak obrat, k němuž na něm náhle došlo, když se diskuse začala soustřeďovat na přehmaty a aroganci některých předních členů kurie, přiměla papeže nakonec stáhnout toto téma z pořadu jednání, takže zůstalo součástí jeho agendy. A tak je tato otázka dodnes nezodpovězena. (…) Reforma struktury vedení katolické církve může být úspěšná jedině tehdy, nebude-li zamýšlena a uskutečňována jako akt proti někomu, nýbrž bude-li vidět svůj konečný cíl ve skutečné kolegialitě a skutečné synodalitě – což jsou opět nástroje k dosažení ještě důležitějších cílů. Vyjádření Jana XXIII. po jedné návštěvě úřadů římské kurie, platí dodnes v plné šíři: „Samí dobří a schopní lidé, tihle zaměstnanci ve službách Vatikánu, a o všechny je dobře postaráno: ale stále mají na mysli věci příjemné a výhody, jako by šlo o to, aby nadále trval pozemský ráj, zatímco očekáváme nebeský ráj. Kéž jim Pán ve své milosti dopřeje, aby se do nebeského ráje dostali.“1

Z Concilia přeložila Helena Medková

1 Angelo Giuseppe Roncalli (Jan XXIII.), Pater amabilis, Agende del pontefice 1958–1963, vyd. Mauro Velati, Bologna, 313.