Jste zde

Otto Hermann Pesch

autor: 

Zpráva o smrti Otto Hermanna Pesche († 8. 9. 2014) mě zastihla v Koreji, proto píši nekrolog tak pozdě. Nechci zde vědecky hodnotit jeho dílo, chci se jen podělit o několik osobních vzpomínek.

Otto Hermanna Pesche (1931–2014) jsem poznal během studia teologie v Mnichově v letech 1962–1965. Jako začátečník jsem si troufl přihlásit se na seminář fundamentální teologie a byla to pro mne studená sprcha. Mezi účastníky vynikali Johann B. Metz, Johannes Finsterhölzl, Jörg Splett a právě Otto Hermann Pesch. Pesch zrovna dokončoval svoji disertaci Teologie ospravedlnění u Martina Luthera a Tomáše Akvinského. Byl schopen zasvěceně hovořit o nejrůznějších tématech středověké teologie a o inovativních přístupech reformace a tyto problémy, pro mne tehdy většinou naprosto cizí, uměl osvětlit včetně souvislostí se současnými otázkami. Pro mne jako začínajícího studenta byl nedostižným vzorem, sotva jsem se odvážil ho oslovit. Poněkud blíže jsem se k němu dostal, když byl na univerzitě v Mnichově založen Ekumenický institut a můj referát přednesený na prvním semináři sklidil jisté uznání. A když jsem pak zašel za Heinrichem Friesem s prosbou, jestli by mě mohl přijmout jako doktoranda, zcela spontánně mi poradil, ať se obrátím na Pesche, ten že mi řekne, jak si má člověk založit lístkový katalog tak, aby zaznamenané informace zase našel. Ochota a trpělivost, s níž se mi Pesch tehdy věnoval, na mne udělaly velký dojem.

Vzpomínám na Peschovu promoci, při níž si ve slavnostní akademické disputaci úspěšně vybojoval predikát summa cum laude. Kontroverze na fakultě – z pozdějšího pohledu naprosto nepochopitelné – způsobily totiž, že jeho disertace byla hodnocena různě. Byla to jedna z posledních slavnostní disputací na fakultě. Krátce nato neklid na univerzitě zesílil do té míry, že veřejné akce byly pro jistotu zrušeny.

V letech 1967–1971 vyučoval Pesch dogmatiku a ekumenickou teologii na vysoké škole dominikánů ve Walbergu u Kolína n. R., poté byl hostujícím profesorem na Harvardu. Když roku 1972 z dominikánského řádu vystoupil a oženil se, nebylo na kariéru v katolické teologii ani pomyšlení. Pesch prožíval těžká léta. Obrat nastal, až když ho evangelická teologická fakulta univerzity v Hamburku povolala na místo profesora kontroverzní teologie (řekněme to rovnou: místo bylo vytvořeno pro něho). Jako jeden z nejlepších znalců Luthera byl Pesch přijat s velkou ekumenickou otevřeností a ochotou, navzdory svému deklarovanému a rozhodnému katolictví. Přirozeně ho stíhala nevraživost některých katolických kruhů. Především konzervativní katolické lutherovské bádání mu vyčítalo větu, že kdo studuje Luthera a nikdy nepocítil přání stát se evangelíkem, nic z Luthera nepochopil. Pesch toto přání pocítil, a kdyby je byl uskutečnil, mohl akademickou kariéru evangelického teologa zahájit již před rokem 1975. Avšak zůstal věrný své církvi a právě díky tomu byl jeho přínos pro ekumenu tak všestranný.

Po dosažení penzijního věku se Pesch vrátil do Mnichova. Občas ještě přednášel v Hamburku, jeho tamní profesorské místo zůstalo neobsazeno. Tady v Mnichově byl náš styk opět častější, Friesova škola, která nás oba formovala, nás dále spojovala. Vídali jsme se v Bavorské katolické akademii, také na zájezdech pořádaných akademií nebo při přípravě nové edice statí Heinricha Friese (Mut zur Ökumene, Ostfildern 2011). Pesch byl velmi aktivní, přednášel po celé Evropě i v Severní Americe. Teprve v posledních letech tuto činnost poněkud omezil – vzhledem k věku, ale především aby mohl publikovat. Chtěl se také starat o umělecký odkaz své zesnulé ženy. Naposledy jsme se viděli asi měsíc před jeho smrtí na pohřbu Johannese Brossedera. Sloužil jsem mši a vedl ukládání do hrobu, Pesch kázal a pronesl nekrolog. Toho dne se vděčně vyjádřil o svém zdraví. Několik týdnů nato podlehl krátké, vážné nemoci.

Otto Hermann Pesch byl průkopníkem dnešní ekumenické teologie. Ve své dnes již klasické studii o ospravedlnění u Tomáše a Luthera (původně disertace, tiskem vyšla v Mohuči 1967) dokazuje, že vzájemné protiklady obou myslitelů nepředstavují nepřekonatelné rozdíly ve víře, nýbrž že „v posledku vycházejí z jediného zásadního protikladu, z protikladu mezi existenciální a sapienciální teologií“. Jsou to odlišné modely teologického myšlení a podle Pesche mají oba své místo v jedné univerzální církvi. Proto, jak říká, „exkomunikovat dnes Luthera nebo naopak Tomáše není ani nutné, ani zodpovědné“ (str. 950). Tento metodický přístup se nesnaží především nalézt společné věroučné formulace, nýbrž vychází ze základního konsensu, jenž nemůže být odlišnými konkretizacemi znovu zpochybněn; dnešní ekumenická teologie jej označuje jako „diferencovaný konsens“. Pesch tuto metodu použil ve své disertaci dávno před vznikem tohoto termínu. Bez tohoto přístupu – to dnes můžeme plným právem prohlásit – by nebyla možná ani tzv. studie o zavržených naukách (Lehrverurteilungen – kirchentrennend), na níž se Pesch zásadním způsobem podílel, ani Společné prohlášení k nauce o ospravedlnění (Gemeinsame Erklärung zur Rechtfertigungslehre, GER 1999). Při přípravě a formulaci obou těchto průlomových dokumentů byla Peschova účast rozhodující.

Kromě jmenované monumentální studie o Lutherovi a Tomášovi (více než 1000 stran textu) zanechal Pesch rozsáhlé teologické dílo. Připomeňme dvě publikace. Nejrozšířenější je jistě jeho Druhý vatikánský koncil (poprvé 1993; česky Vyšehrad 2014, 2. vydání). Kniha je zpracováním Peschových přednášek na hamburské univerzitě, v nichž seznamoval převážně evangelické posluchače s jistě nejdůležitější událostí 20. století v katolické církvi. Přitom chybělo málo, a dílo by bylo nevyšlo. Nakladatelství, jemuž autor rukopis nabídl, jej odmítlo s odůvodněním, že zájem o koncil mezitím tak poklesl, že práce na toto téma by se na trhu neprosadila. Kniha, kterou pak vydal jiný nakladatel, nakonec významně přispěla k tomu, že zájem o koncil od té doby neuvěřitelně stoupl.

Nakonec bych se rád zmínil o třísvazkové Katolické dogmatice z ekumenické zkušenosti (téměř 3000 stran). Věnoval jsem jí zevrubný článek (Dogmatik zum Anfassen, in: Münchener theologische Zeitschrift 63, 2012, 179–185), z něhož bych na závěr rád citoval několik odstavců. Při koncipování své dogmatiky měl Pesch na mysli tři okruhy čtenářů. „Psal ji jednak pro insidery systematické teologie, jednak jako učebnici určenou hlavně studentům a zároveň jako úvod do víry pro křesťany, kteří hledají informace o tom, co je obsahem křesťanského poselství, a hlavně chtějí vědět, jak se to dělá, když chce člověk dnes věřit. Odlišení těchto tří cílových skupin určilo strukturu této dogmatiky. Je vytištěna třemi různými typy písma, které signalizují, komu především je která pasáž určena. Průběžný základní text se obrací ke všem, tedy i k těm čtenářům, kteří se chtějí o své víře nebo o víře křesťanů něco dovědět, hledají argumenty pro pravdivost křesťanského poselství nebo je chtějí zkoumat, ale hlavně také potřebují autora, který by je zvolenou látkou provedl a vyšel jim vstříc se svým osobním svědectvím. Formulace tohoto základního textu jsou srozumitelné bez speciálních znalostí, i když vyžadují soustředění, cizí slova se v něm vyskytují minimálně. Text chce přinášet podněty a je radost ho číst. Není jen informativní a věcně odborný, ale také jazykově krásný.“

Na závěr recenze jsem zdůraznil, že „čtenář se v této knize setkává nejen s hotovou, ucelenou naukou. (…) Zřejmé je to už z toho, že Pesch často mluví v první osobě, říká tedy já nebo my, což je v dílech tohoto druhu spíše neobvyklé. Píše vědomě dialogicky: nejenže hovoří ke čtenáři, jenž je jeho současníkem, nýbrž podává svědectví o své osobní víře a neschovává se za univerzálně platné formulace. Používá styl, který se velmi blíží mluvenému slovu. (…) Je to dáno něčím víc než jen – nepochybně úspěšnou – snahou prezentovat složité myšlenky co nejsrozumitelněji. Jeho jazyk vychází z přesvědčení, že poselství je přesvědčivé jen v osobě posla, věc sama jen v osobě svědka. Skutečnost, že křesťan vnímá zjevenou pravdu jedině tehdy, je-li Boží slovo učiněno přístupným skrze lidské slovo, Pesch nejen respektuje, nýbrž ji povyšuje na strukturální princip své dogmatiky – včetně jazykového vyjádření.

Pravděpodobně ještě nikdy nebyla napsána dogmatika, v jejímž textu je tolik otazníků. Některý má pouze rétorický a didaktický účel, vede dál. Některé z těchto vět kladou otázky, jimiž se zabývají dnešní lidé, jimiž se trápí a na něž se dogmatika snaží odpovědět. Ale je tam i řada otázek, jež zůstanou bez odpovědi, otázek, na něž odpovědět rychle by znamenalo čtenáře odradit, otázek, na něž nemá jednoduchou odpověď ani autor. Nechat takové otázky otevřené je poctivější a přesvědčivější, než konstruovat odpovědi, po nichž tazatel možná umlkne, aniž by je mohl akceptovat. Pesch se vydává se čtenářem na cestu a ukazuje mu, jak s vírou zachází on sám, jak se s ní potýká, jak s problémy víry zápasí. Nepochopitelné věci nezakrývá, místy je jeho dogmatika vysloveně strohá, odmítá se pouštět do příliš diferencovaného výkladu, např. při obhajobě ‚asketické‘ nauky o Trojici. Pesch ovšem právě tak ukazuje, že on sám nalezl v křesťanském poselství oporu a zakotvení pro vlastní život, se všemi jeho světlými i temnými okamžiky. Čtenář, který ptá, jak má věřit, nepochybně cítí, jak se to dnes ‚může dělat‘ nebo jak to ‚dělal‘ Pesch.“

Jsme Peschovi vděčni za svědectví, které vydával svým životem, svými knihami a svým vyznáváním křesťanské víry a ekumenismu, i za to, že jsme ho směli počítat ke svým přátelům.

Z němčiny přeložila Helena Medková