Tři hlavní ekumenické teze koncilu

Katolický křesťan a ekumenické hnutí podle předmluvy a první kapitoly dekretu o ekumenismu 2. vatikánského koncilu

Padesáté výročí vydání dekretu o ekumenismu Unitatitis redintegratio (zkratka UR) je vhodnou příležitostí k určité bilanci.1 Místo přehledu práce ekumenických komisí, dokumentů a událostí považuji za důležitější připomenout, jaké postoje ve vztahu k ekumenickému hnutí by měly být pro katolické křesťany samozřejmostí.

Formulace vychází z předmluvy a 1. kapitoly dekretu o ekumenismu, který je a zůstává základním textem učitelského úřadu katolické církve k této otázce. Přesto se můžeme setkat s odlišnými názory mezi katolickými věřícími, které jsou v rozporu s tímto textem. Je to smutná skutečnost, zvlášť pokud tyto názory zastávají kněží nebo biskupové.

Následující přehled si neklade nárok na úplnosti. Vybrané body nejsou seřazeny podle důležitosti, ale převážně podle postupu výkladu dekretu o ekumenismu.

1) Katolický křesťan by neměl považovat rozdělení křesťanů za správné, tj. za normální situaci, se kterou je třeba se smířit.

Ponechme stranou skutečnost, že dekret o ekumenismu ve své předmluvě nerozlišuje mezi oprávněnou rozmanitostí a rozdělením.2 Také tvrzení o tom, že „Kristus Pán založil církev jednu a jedinou“ (UR 1, 1)3, by vyžadovala určité upřesnění.4 Podstatným konstatováním je, že současná situace rozdělení, kdy křesťané nejenom „rozdílně smýšlejí a jdou různými cestami, jako by Kristus sám byl rozdělen“ (UR 1, 1), ale často vystupují proti sobě s nepřátelstvím, není v pořádku. Dekret uvádí tři důvody. Toto rozdělení: 1) odporuje Kristově vůli, 2) je pohoršením, (latinsky scandalo est) světu a 3) poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření (UR 1, 1). Konstatování dekretu můžeme doplnit dvěma biblickými citáty, které se omezují na dva důvody, což považuji za logické, neboť skandální rozdělení křesťanů pochopitelně oslabuje jejich svědectví (do citátů jsem pro odlišení obou argumentů vložil číslice):

„Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří; /1/ aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, /2/ aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (J 17,20-21)

"/1/ Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. /2/ Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (J 13, 34-35)

Skutečnost rozdělení křesťanů má na samotnou katolickou církev takový vliv, že kvůli tomu se pro ni samu „stává obtížnější projevovat v životní skutečnosti plnost katolicity po všech stránkách“ (UR 4, 10). Zjednodušeně můžeme říct, že katolická církev je kvůli rozdělení křesťanů méně katolická (ve smyslu všeobecnosti).5 A to nejenom z toho důvodu, že křesťané, kteří jsou kvůli rozdělení „k ní sice křtem přidruženi, ale jsou odloučeni od plného společenství s ní“ (UR 4, 10), nemohou čerpat „plnost všech prostředků spásy“, která je podle dekretu dosažitelná jedině prostřednictvím katolické církve (UR 3, 5). Samotná katolická církev je odloučeností těchto křesťanů ochuzena v něčem podstatném.

2) Katolický křesťan by neměl odmítat ekumenické hnutí.

Ekumenické hnutí vzniklo mimo katolickou církev, což samo o sobě přispělo k negativním reakcím církve, která v něm viděla především ohrožení vlastní výlučnosti. Na rostoucí ekumenické hnutí reagoval papež Pius XI. v encyklice o jednotě křesťanů Mortalium animos z roku 1928 především proto, že takzvaní pankřesťané pro své úsilí nachází na mnoha místech mnohé přívržence a získávají „dokonce i mnohé katolíky lákavou nadějí, že se podaří docílit jednoty... ale pod těmito svůdnými lichotkami a hladkými slovy se skrývá závažný blud, který podrývá základy katolické víry.“ Tímto bludem bylo hlavně odmítání katolické církve založené Kristem jako viditelná dokonalá společnost.6 Papež dále považoval za nutné odmítnout tvrzení, že „jednota víry a vedení tu nikdy nebyla a dosud není... nanejvýš do prvních všeobecných koncilů.“ Podobně bylo odmítnuto i tvrzení, že k jednotě se dospěje odstraněním všech dosud sporných bodů.7 Nepřijatelná byla představa, že by mělo dojít k jednávání „jako rovný s rovným“ místo podřízení se autoritě papeže.8 Jedinou cestu k jednotě křesťanů vidí v návratu všech k „jediné pravé Církvi Kristově“, která byla podle tehdejšího pojetí totožná s katolickou církví (proto se někdy tento postoj označuje jako tzv. ekumenismus návratu).9

Tato encyklika je dodnes s oblibou citována tzv. tradicionalisty jako doklad odmítnutí ekumenického hnutí (jednou pro vždy). Ve skutečnosti je to trochu složitější. Za zmínku stojí např. tehdejší reakce českého evangelického teologa Josefa L. Hromádky, který dění v katolické církvi pozorně sledoval.10 Neskrývá svůj nesouhlas s nepřesnou charakteristikou ekumenického hnutí v encyklice a konstatuje, že nejenom papež vůči protestantům a pravoslavným, nýbrž i oni mají vůči papeži a církvi námitky a požadavky víry. Na druhou stranu vyjadřuje pochopení pro tento oficiální postoj, který má připomínat, že „touha po jednotě křesťanstva musí být vybudována mnohem hlouběji.“11 Dále připomíná, že encyklika sice odmítá oficiální spolupráci s nekatolickými církvemi, ale nezakazuje soukromou, osobní a neoficiální spolupráci jednotlivých katolíků s nekatolíky.12 Právě díky těmto osobním kontaktům a přátelstvím dospěla i katolická církev k přesvědčení o důležitosti ekumenického hnutí, v němž uznala dílo Ducha svatého a zapojila se do něj. Důležitou roli sehrál rozvoj historických a teologických studií v 1. polovině 20. století, který vedl k prohloubení sebepochopení katolické církve. V neposlední řadě byla silným impulsem pro vzájemné sblížení zkušenost společného utrpení v době II. světové války.

Dvě instrukce Svatého Officia (předchůdce dnešní Kongregace pro nauku víry) z let 1948 (Cum compertum) a 1949 (De motione oecumenica) reagují na rozvíjející se ekumenické hnutí za účasti katolických křesťanů kriticky a připomínají potřebný dohled biskupů, jejichž povolení je pro případné angažmá potřeba. Postoj k ekumenickému hnutí již není tak striktně negativní.13 Zřejmě poprvé z oficiálních míst zazněla myšlenka, že ekumenické hnutí je dílem Ducha svatého, kterou není možné nechat bez odezvy.14 Dekret o ekumenismu tuto myšlenku opakuje.15 Místo kritických výhrad a odsudků – dodejme, že podle vůle svolavatele papeže Jana XXIII.16 – reagovali otcové II. vatikánského koncilu pozitivně ve snaze podpořit obnovení jednoty mezi všemi křesťany a ukázat všem katolickým křesťanům prostředky, cesty a způsoby, jak mohou odpovědět na toto Boží volání.17 Přestože dekret nepodává jednoznačnou definici ekumenického hnutí, oproti encyklice Pia XI. prokazuje jeho lepší znalost. Když je řeč o křesťanech, kteří „vzývají trojjediného Boha a vyznávají Ježíše jako Pána a spasitele“ (UR 1, 2) jedná se o jasný odkaz na věroučnou bázi Světové rady církví, formulovanou na valném shromáždění v New Delhi v roce 1961.18

Pokud bylo rozpoznáno, že ekumenické hnutí, především v oficiální podobě reprezentované Světovou radou církví, vzniklo působením milosti Ducha svatého, tak ho není dost dobře možné ani odmítat, ani ignorovat. Samozřejmě to neznamená, že by šlo o přitakání všem podobám a projevům ekumenického hnutí bez rozlišování. Ekumenické hnutí se rozvíjí, jeho základna se rozrůstá. Třeba v encyklice Pia XI. zmíněný „ekumenický redukcionismus“, tj. ignorování nebo odstranění všech sporných bodů, které církve rozdělují, byl v rámci ekumenického hnutí překonán a nahrazen např. modelem smířené rozdílnosti. Rozdíly by neměly vést k vzájemným odsudkům, ale naopak k vzájemnému obohacení.19

3) Katolický křesťan by neměl považovat nekatolické křesťany za křesťany druhé kategorie nebo je dokonce označovat za heretiky a schizmatiky.

Ačkoliv i s touto praxí se dnes můžeme setkat v některých kruzích, které se označují za katolické, je v rozporu s tím, co katolická církev učí. Opět ponechme stranou, že by se dalo polemizovat s formulací dekretu o ekumenismu, že se v průběhu dějin „nemalé společnosti odloučily od plného společenství katolické církve“ (UR 3, 1) a spokojme se, že historické skutečnosti bylo učiněno zadost alespoň konstatováním, že se tak stalo „leckdy ne bez viny lidí z obou stran“ (UR 3, 1).20 Následuje důležité konstatování: „Ti však, kdo se nyní rodí v takových společnostech a dosahují v nich víry v Krista, nemohou být viněni z hříchu odloučení a katolická církev k nim přistupuje s bratrskou úctou a láskou.“ (UR 3,1) Jedná se tedy nikoliv o heretiky a schizmatiky, jak byli v některých starších textech označováni nekatoličtí křesťané (protestanti heretiky, pravoslavní schizmatiky) – tyto termíny současné církevní právo vyhrazuje pro ty katolické křesťany, kteří se hereze nebo schizmatu dopouští v současnosti (CIC kán. 751 a 1364) – ale o křesťany. Dekret pokračuje: „Neboť ti, kdo věří v Krista a řádně přijali křest, jsou v určitém společenství s katolickou církví, i když ne dokonalém.“ Přestože existují rozdíly a „plnému církevnímu společenství stojí v cestě nemalé překážky... jsou vírou ve křtu ospravedlněni a přivtěleni ke Kristu, proto jim právem náleží čestné označení křesťanů a synové katolické církve je oprávněně uznávají za bratry v Pánu.“ (UR 3, 1).

Křest je základním poutem jednoty a základem již existujícího společenství křesťanů. O třicet let později papež Jan Pavel II. v encyklice o ekumenickém hnutí z roku 1995 hodnotí plody třiceti let ekumenického dialogu a vysvětluje, že výraz „odloučení bratři“, který v době koncilu nahradil označení „heretici a schizmatici“, je stále více nahrazován označeními „Další křesťané“, „jiní křesťané“ nebo „křesťané jiných společenství“.21 Tato změna podle něj svědčí o značném vývoji mentalit. Zároveň považuje za důležité připomenout, že toto „uznání bratrství není důsledkem liberálního filantropismu nebo povrchní familiarity“, nýbrž „pramení z uznání jediného křtu.“ Toto tvrzení „zásadním způsobem přesahuje ekumenickou zdvořilost a představuje základní ekleziologický výrok.“ (UUS, 42).22

A nejde jen o jednotlivce, nýbrž o celá jejich společenství. Už jsem zmínil odkaz dekretu o ekumenismu na věroučnou bázi Světové rady církví. Při té příležitosti je uvedeno, že ekumenického hnutí se účastní „nejen jako jednotlivci každý zvlášť, nýbrž také ve společenstvích, ve kterých uslyšeli evangelium, a které označují jako církev svou i Boží.“ (UR 1, 2) Mimo katolickou církev není ekleziologické vakuum. Mimo viditelné hranice katolické církve mohou existovat „některé, ba mnohé a významné prvky a hodnoty, které společně budují a oživují církev: psané Boží slovo, život milosti, víra, naděje a láska i jiné vnitřní dary Ducha svatého a viditelné prvky.“ (UR 3, 2). A dekret pokračuje: „U bratří od nás odloučených se také koná nemálo posvátných úkonů křesťanského náboženství, které různými způsoby podle odlišné povahy jednotlivých církví nebo společností nepochybně mohou být skutečně zdrojem života milosti; je třeba je považovat za vhodné prostředky k otvírání vstupu do společenství spásy.“ (UR 3, 3) „Proto tyto odloučené církve a společnosti i přes nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy.“ (UR 3, 4)23

Dobrá, takže katoličtí křesťané jsou ochotni opatrně uznat, že i nekatolické církve mají význam v tajemství spásy, ale znamená to něco pro katolickou církve, když ta o sobě věří, že má „celé bohatství Bohem zjevené pravdy a všechny prostředky milosti“ (UR 4, 6)?24 Už bylo řečeno, že rozdělení křesťanů oslabuje všeobecnost katolické církve. Toto omezení katolicity je třeba překonávat. Současný papež František s oblibou mluví o darech u nekatolických křesťanů, které katolické křesťany obohacují.25 Už dekret o ekumenismu mluví o nutnosti uznat pravé křesťanské hodnoty u nekatolických křesťanů. Nejde jen o hodnoty pocházející ze společného dědictví, ale i o uznání Božího díla a působení v životech jiných.26 Mnohdy jde o vydání svědectví Kristu „až k prolití krve“, o mučednictví. Důležitou roli novodobých mučedníků zdůrazňoval papež Jan Pavel II. V úvodu již zmiňované encykliky o ekumenickém hnutí tvrdí, že odvážné svědectví mnoha mučedníků i z jiných církví ve 20. století vlévá koncilní výzvě k jednotě křesťanů novou sílu a ukazuje, že „že každý prvek rozdělení může být překlenut a překonán v úplném darování se pro věc evangelia.“27 Také současný papež považuje tento „ekumenismus krve“ za zvlášť aktuální. V promluvě k účastníkům mezinárodní charismatické konference 31. října 2014 uvedl: „Ježíšova krev, prolitá mnoha jeho svědky v různých částech světa, nás volá a nutí k jednotě. Pro pronásledovatele nejsme rozděleni, nejsme luteráni, pravoslavní, evangelikálové, katolíci… Nikoli. Jsme jedno! Pro pronásledovatele jsme křesťany! Další je nezajímá. Toto je ekumenismus krve, který se dnes žije.“

Tento ekumenismus krve byl zmíněn i v dopisu papeže Františka Papežské radě pro jednotu křesťanů u příležitosti 50. výročí vydání dekretu o ekumenismu z 20. listopadu 2014, v němž uvedl tři ekumenické výzvy současnosti: 1) rozvíjet duchovní ekumenismus (tj. především modlitbu, ale i sdílení modliteb a meditací, které mohou přispět k vzájemnému poznání, respektu a úctě), 2) zužitkovat zkušenost již zmíněného ekumenismu krve a 3) chodit spolu po cestě evangelia. Na závěr uvedl, že „hledání plné jednoty zůstává prioritou katolické církve a představuje jednu z jeho největších každodenních starostí. Jednota je především Božím darem a dílem Ducha svatého, ale všichni jsme za všech okolností povoláni k neustálé spolupráci.“

1 Dekret o ekumenismu byl slavnostně vyhlášen na závěr 3. jednacího období II. vatikánského koncilu dne 21. listopadu 1964 spolu s věroučnou konstituci o církvi Lumen gentium (LG) a dekretem o katolických východních církvích Orientalium Ecclesiarum (OE).

2 Dekret později v textu rozmanitost v církvi nejenom připouští, ale vyzývá k respektu: „Všichni v církvi, při zachování jednoty v nutných věcech a s ohledem na úkoly svěřené jednotlivcům, ať respektují patřičnou svobodu jak v různých formách duchovního života a kázně, tak v různosti liturgických obřadů, ano i v teologickém zpracování zjevené pravdy; ve všem však ať projevují lásku.“ (UR 4).

Některé důvody této rozmanitosti v církvi popisuje Katechismus katolické církve (KKC): „Nicméně již od počátku se tato „jedna“ církev představuje s velikou rozmanitostí, která pochází jak z různosti Božích darů, tak z různorodosti osob, které tyto dary dostávají. V jednotě Božího lidu se shromažďují rozmanité národy a kultury. Mezi členy církve existuje různost darů, funkcí, podmínek a způsobů života; „v církevním společenství existují místní církve, které si uchovávají vlastní tradice“. Velké bohatství takové rozmanitosti není na překážku jednotě církve. Přesto však hřích a tíže jeho následků stále ohrožují dar jednoty.“ (KKC 814)

3 Pro lepší orientaci v textu dekretu o ekumenismu používám detailnější citace, kdy první číslice označuje článek a druhá odstavec v článku. České vydání dekretu čísluje pouze články. Někdy se odstavce odličují písmeny. Přidržel jsem se způsobu použitém v německém komentáři HÜNERMANN, Peter, HILBERATH, Bernd Jochen (Hrsg.): Herders Theologischer Kommentar zum Zweiten Vatikanischen Konzil. Bände I.-V. Freiburg im Breisgau, 2009.

4 Nejde o čistě historický popis, ale o teologické vyjádření skutečnosti jednoty. Dekret dále mluví o „posvátném tajemství jednoty církve“ (UR 2). Jde o ideál, o který křesťané tady na zemi museli usilovat od samého počátku (viz např. spory uvnitř církve v Korintu, které apoštol Pavel kárá, 1 K 1, 11-13). Křesťanství v novozákonní době se vyznačovalo velkou rozmanitostí a existencí samostatných místních církví. Z množství literatury viz např. ALEXEEV, Anatoly A., KARALOKIS, Christos, LUZ, Ulrich (eds): Einheit der Kirche im Neuen Testament. Tübingen, 2008. DUNN, James D. G. Unity and Diversity in the New Testament. London, 2006 (3. vydání). V češtině je k dispozici zajímavá kniha F. Vougy, který prosazuje, že by se místo o „raném křesťanství“ (v singuláru) mělo mluvit o „raných křesťanství“ (v plurálu). Tím nechtěl vyjádřit nějaké hluboké rozpolcení, ale upozornil na skutečnost, jak rozdílně byl Ježíšův příběh přijímán a následován jednotlivými skupinami, které se shodně označovaly za křesťany. VOUGA, Francois. Dějiny raného křesťanství. Brno, 1997. Kritická recenze knihy od Ladislava Tichého v Teologických textech 1998, č. 6, s. 211-212.

5 Ve svém textu označuji slovy „katolická církev“ církev „římskokatolickou“ a „katolickým křesťanem“ jejího člena. Použité tvar jsou užívány v dokumentech katolické církvi a připadají mi vhodnější, např. s ohledem na existenci katolických východních církví (tj. katolická církev zahrnuje např. i církev „řeckokatolickou“). Na druhou stranu nevýhodou může být zmatek, chceme-li rozlišit konfesijní útvar katolickou církev od církve všeobecné, která jednotlivé historicky vzniklé útvary přesahuje. Dvojí užití označení vysvětluje prof. Pavel Filipi ve své knize Křesťanstvo:

Označení „církev katolická“ se užívá ve dvojím smyslu:

1) Ve smyslu „konfesijním“ pro největší z řady dílčích církevních útvarů, do kterých se rozpadlo západní křesťanstvo po reformaci v 16. století. Příslušnost k této církvi má svá pravidla a odlišuje se od příslušnosti k církvi jiné. Protože příslušníci této církve žijí ve společenství s biskupem římským a uznávají jeho zvláštní postavení, užívá se někdy označení „církev římskokatolická“

2) Pro „všeobecnou“ (= katolickou) církev Kristovu, jež existuje ve všech dobách a ve všech částech světa. Oba významy se setkávají v teologii v a sebevědomí katolické církve ve smyslu konfesijním podle vymezení v bodu 1), jež o sobě věří, že v ní je „všeobecnost“ a jednota církve Kristovy uskutečněna nejdokonaleji.

6 „Tato Církev, tak podivuhodně ustanovená, nemohla po smrti svého Zakladatele a apoštolů přestat existovat, protože jí byla svěřena úloha vést k věčné spáse všechny lidí celého světa a všech dob. ”Jděte a učte všechny národy.” (Mk 18,19). Což mohla Církev pozbýt síly k plnění tohoto úkolu, když ji po boku stojí Kristus, který slavnostně slíbil: ”Hle, já jsem s vámi až do skonání věků” (Mt 28,20)? Církev Kristova tedy musí existovat nejen dnes, zítra a neustále, ale musí existovat tak, jak existovala v dobách apoštolských , nemáme – li připustit nesmysl, že Kristus nemohl prosadit svou vůli nebo že se mýlil, když ohlašoval, že brány pekelný jeho Církev nepřemohou (Mt 16,18).“ PIUS XI. Mortalium animos.

7 „Proto také vyvozují dále, že musí být staré kontroverze a různosti názorů které až po naše dny rozdělovaly křesťanstvo, vyloučeny a ze zbývajících bodů nauky musí být vytvořena jedna společná norma víry a v tomto vyznání se pak všichni opět najdou a budou se cítit jako bratři. Jen takto, spojeny společným poutem, budou mnohé církve a společnosti schopny energicky a úspěšně zastavit postup nevěry.“ PIUS XI. Mortalium animos.

8 „Ze všech nekatolíků, kteří mají plná ústa křesťanského společenství, však nenapadne ani jednomu, aby se podřídil autoritě náměstka Ježíše Krista a naslouchal jeho učení. Prozatím prohlašují ochotu vyjednávat s římskou Církví, ale na stejné úrovni, jako rovný s rovným. Není však pochybnosti, že kdyby jim bylo dovoleno takto vyjednávat, učinili by to s úmyslem dospět k dohodě, jež by jim umožnila podržet staré názory, které jsou příčinou, proč bloudí mimo jediné stádo Ježíše Krista. Je jasné, že Svatý Stolec za těchto okolností se nemůže žádným způsobem účastnit těchto konferencí. Z těchže důvodů se nemohou katolíci zúčastňovat takových podniků a podporovat je. Kdyby to činili, uznávali by falešné křesťanské náboženství, zcela odlišné od jedné Církve Ježíše Krista. Což můžeme strpět, aby se Pravda, a to Pravda Bohem zjevená, stala předmětem vyjednávání? To by bylo počínání svrchovaně hříšné. Jediné, o co se tu jedná, jest, aby zjevená Pravda byla hájena.“ PIUS XI. Mortalium animos.

9 "Ať se tedy marnotratní synové vrátí ke společnému otci, který je s láskou obejme, nevzpomínaje už bezpráví, kterého se kdysi dopustili proti Apoštolskému Stolci." PIUS XI. Mortalium animos.

10 HROMÁDKA, Josef L. Oekumenismus. K poslední papežské encyklice o sjednocení církví. Křesťanská revue, 1928, s. 161-164. Přetištěno v HROMÁDKA, Josef L.: Theologie a církev, Praha 1949, s. 211-216.

11 "Toto prohlášení papežovo nám připomíná svým vážným tónem, jak touha po jednotě křesťanstva musí být vybudována mnohem hlouběji než na okamžité, přechodné konstelaci a taktice... A právě pro to, že tu jde o úsilí víry, stále narážející na překážky, hřích, neústupnost, nevěru, sobectví, povrchnost a chytráctví, - je křesťanský oekumenismus pln inspirace, podnětů, síly a praktické tvořivosti."

12 Např. katoličtí účastníci ekumenických konferencí zde nebyli přítomni se statutem delegáta nebo pozorovatele, ale jen jako soukromé osoby, leckdy s povolením příslušného biskupa a někdy i s neoficiálním pověřením z Vatikánu.

13 „Tyto snahy jsou bez pochyby neseny nejušlechtilejšími úmysly, ale ne vždy spočívají na správných základech a zkušenost praví, že i tam, kde jsou základy dobré, nejsou prosty zvláštních nebezpečí.“ De motione oecumenica.

14 „V současné době v různých zemích u mnoha lidí, kteří stojí mimo katolickou církev, postupně vyvstává, jednak vlivem rozmanitých vnějších událostí a duševních změn, jednak hlavně jakožto plod společných modliteb věřících pod milostivým vanutím Ducha svatého, rostoucí touha znovu ustanovit jednotu mezi všemi, kteří věří v Krista Pána. Skutečně, pro děti pravé církve je to důvodem k svaté radosti v Pánu a zároveň pobídka, pomoci všem, kteří upřímně hledají pravdu a vyprošovat jim v horlivé modlitbě Boží světlo a sílu!“ De motione oecumenica.

15 „Pán věků, který moudře a trpělivě vůči nám hříšníkům uskutečňuje záměr své milosti, začal v poslední době ve větší míře vzbuzovat v křesťanech navzájem odloučených upřímnou lítost a touhu po jednotě. Tato milost zapůsobila všude na mnohé lidi; také mezi našimi odloučenými bratry vzniklo působením milosti Ducha svatého den ode dne sílící hnutí za obnovení jednoty všech křesťanů.“ (UR 1, 2)

16 „V dnešní době dává Kristova nevěsta přednost používání léku milosrdenství před lékem přísnosti. Je přesvědčena o tom, že současným požadavkům lépe odpovídá, jestliže ukazuje na závažnost svého učení, než když pronáší odsudky.“ Zahajovací řeč papeže Jana XXIII. na II. vatikánském koncilu, přednesená 11. října 1962. JAN XXIII. Gaudet Mater Ecclesia, 16.

17 „Tento posvátný sněm uvažuje o tom všem s radostí, a když už prohlásil nauku o církvi, veden touhou po obnovení jednoty mezi všemi Kristovými učedníky, chce všem katolíkům ukázat prostředky, cesty a způsoby, jak by mohli odpovědět na toto Boží volání a milost.“ (UR 1, 3)

18 „Tohoto hnutí za jednotu, které se nazývá ekumenickým, se účastní ti, kteří vzývají trojjediného Boha a vyznávají Ježíše jako Pána a spasitele nejen jako jednotlivci každý zvlášť, nýbrž také ve společenstvích, ve kterých uslyšeli evangelium a které označují jako církev svou i Boží. Skoro všichni však touží, i když různým způsobem, po jedné a viditelné Boží církvi, která by byla opravdu obecná a vyslaná do celého světa, aby se svět obrátil k evangeliu, a tak byl spasen k slávě Boží.“ (UR 1, 2)

Právě na valném shromáždění v New Delhi došlo k rozšíření věroučné báze z roku 1948 („Světová rada církví je společenství církví, které přijímají našeho Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele.“) především o formulaci trojičního učení, což bylo předpokladem pro vstup a širší zapojení pravoslavných církví do činnosti Světové rady. Formulace zněla: „Světová rada církví je společenství církví, které vyznávají Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele podle Písem, a proto společně usilují splnit své povolení pro slávu jediného Boha, Otce, Syna a Ducha svatého.“ Očekávání, že tuto bázi bude možné postupně rozšiřovat, aby se stala určitou formou společného vyznání, se však nepodařilo naplnit. FILIPI, Pavel. Církev a církve: kapitoly z ekumenické eklesiologie. Brno, 2000, s. 135-136.

19 O vývoji ekumenického hnutí a o různých modelech jednoty přehledně FILIPI, Pavel. Církev a církve : kapitoly z ekumenické eklesiologie. Brno, 2000, s. 121-176. Viz též NEUNER, Peter. Ekumenická teologie : hledání jednoty křesťanských církví. Praha, 2001.

20 Papež František se při setkání s delegáty mezinárodní konference starokatolických biskupů Utrechtské unie dne 30.10.2014 vyjádřil méně diplomatickým a vhodnějším vyjádřením: „Při našem rozdělení došlo na obou stranách k závažným hříchům a lidským pochybením.“ Kritika papeže z řad tzv. tradicionalistů, že tím projevil neznalost historie je nesmysl, neboť opomíjí příkoří a exkomunikace, kterých se dočkali někteří jansenisté a později odpůrci vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti a jurisdikčním primátu ze strany představitelů katolické církve. Nepochybně by prospělo, kdyby byl odborníky zpracován dokument, který by alespoň některé „závažné hříchy a lidská pochybení“ ze strany katolické církve konkrétně pojmenoval, aby se nejednalo o pouhou zdvořilostní frázi.

21 JAN PAVEL II. Ut unum sint (zkratka UUS), 42.

22 Jen krátce zmiňuji jednu věc: Obecně uznávaná platnost křtu v různých křesťanských církvích je v napětí s odmítáním společného slavení eucharistie. Pokud nás křest skutečně přivtěluje ke Kristu, resp. ke Kristově církvi, jeho tajemnému tělu, stáváme se tak v Kristu skutečně bratry a sestrami, jak je možné, že spolu nemůžeme slavit eucharistii u jednoho stolu? Křest skutečně přivtěluje ke Kristu, ale to se neděje pouze duchovně, neviditelně nebo ve vzduchoprázdnu, nýbrž vždy v konkrétní viditelné místní církvi. A když tyto církve nebo společenství žijí ve vzájemné nesmířenosti nebo dokonce nepřátelství, těžko mohou spolu slavit eucharistii dříve, než dojde k usmíření. Jenže jak naložit s tím, když naše rozdělení jsou dědictvím minulosti a jejich usmíření mnohdy závisí na ochotě či spíše neochotě církevních představených? Neospravedlňuje společné slavení eucharistie v konkrétních místech společný život, společná služba a společně vyznávaná víra? Řada teologů je přesvědčena, že ano. Na toto téma bylo v Getsemanech publikováno už mnoho článků. Viz např. teze tří ekumenických institutů o eucharistické pohostinnosti z roku 2003: Společná večeře Páně je možná. Getsemany, 2003, léto. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/548

23 Úmyslně jsem vynechal závěrečnou větu tohoto odstavce („jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické církvi.“), která je považována za dodatečnou změnu, která má za cíl poněkud oslabit předcházející výroky a učinit je přijatelnější pro konzervativnější koncilní otce. Podobné je to s celým dalším odstavcem, který byl už citován a mluví mimo jiné o tom, že „jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy“. (UR 3, 5)

24 Podle dekretu o ekumenismu to však není důvodem k nějakému triumfalismu nebo pocitu výjimečnosti. Naopak jsou to často právě katoličtí křesťané, kteří svým životem zatemňují tvář církve: „Neboť ačkoli má katolická církev celé bohatství Bohem zjevené pravdy a všechny prostředky milosti, přece její členové z nich nežijí s takovou horlivostí, jak by měli, takže se tvář církve jeví méně zářivá bratřím od nás odloučeným i celému světu, a tím se brzdí růst Božího království“ (UR 4, 6).

25 Např. při generální audienci dne 22.1.2014 řekl: „Navzdory trápení způsobenému rozdělením, které bohužel stále přetrvává, přijměme Pavlova slova (1K 1,4-5) jako výzvu k upřímné radosti z milostí, které Bůh udělil jiným křesťanům. Je krásné uznat milost, s níž nám Bůh žehná, a ještě krásnější najít u jiných křesťanů něco, co sami potřebujeme, něco, co bychom mohli od našich bratří a sester dostat jako dar.“

V rozhovoru publikovaném v září 2013 v jezuitských časopisech po celém světě uvedl: „V ekumenických vztazích je to důležité. Nejenom lépe se poznat, ale také uznat to, co Duch zasel v jiných jako dar, který je určen i pro nás.“

26 „Je nutné, aby katolíci s radostí uznávali a oceňovali pravé křesťanské hodnoty, pocházející ze společného dědictví, které jsou u bratří od nás odloučených. Je spravedlivé a spasitelné uznávat bohatství Kristovo a působení duchovních sil v životě jiných, kteří vydávají svědectví Kristu někdy až k prolití krve; Bůh je totiž vždy podivuhodný a má být obdivován ve svých dílech.“ (UR 4, 8)

27 „Odvážné svědectví tolika mučedníků našeho století, náležejících také k ji-ným církvím a církevním společenstvím, které nejsou v plném společenství s katolickou církví, vlévá koncilní výzvě novou sílu a připomíná nám povin-nost tento apel přijmout a uvádět ho do praxe. Tito naši bratři a sestry, spojení v jednom společenství ušlechtilou obětí svého života pro Boží království, jsou nejvýznamnějším důkazem, že každý prvek rozdělení může být překle-nut a překonán v úplném darování se pro věc evangelia.“ JAN PAVEL II. Ut unum sint, 1.

Dále se v encyklice uvádí: „Skutečnost že někdo dokáže pro svou víru zemřít, ukazuje, že i další požadavky víry lze splnit. Již jsem se s hlubokou radostí zmínil o tom, že nedokonalé, ale reálné společenství je na mnoha úrovních církevního života zachováno a roste. Nyní bych dodal, že toto společenství je již dokonalé v tom, co všichni považujeme za nejvyšší stupeň života milosti, v mučednické smrti, nejopravdovějším možném společenství s Kristem, jenž prolil svou krev a svou obětí přivedl blízko ty, kteří byli kdysi vzdálení (srov. Ef 2,13).

Jakkoli jsou mučedníci pro všechna křesťanská společenství důkazem síly milosti, nejsou to jen oni, kteří této síle vydávají svědectví. Společenství mezi našimi komunitami, ačkoli neviditelné a dosud neúplné, je reálně a pevně podloženo plným společenstvím svatých - těch, kteří jsou na konci života věrného milosti ve společenství s Kristem ve slávě. Tito svatí pocházejí ze všech církví a církevních společenství, které jim umožnily vstup do společen-ství spásy.“ JAN PAVEL II. Ut unum sint, 84.