Jste zde

266 - prosinec 2014

autor: 

Padesát let katolického ekumenismu

Před padesáti lety skončilo třetí jednací období Druhého vatikánského koncilu, konané od 14. září do 21. listopadu 1964. Šlo o fázi poměrně významnou, protože byly přijaty dogmatická konstituce o církvi Lumen gentium a dekrety o ekumenismu Unitatis redintegratio a o východních církvích Orientalium Ecclesiarum. Zároveň bylo jednání v mimořádné míře provázeno spory mezi frakcí „konzervativců“, opírající se o papežskou kurii, a „progresivisty“, kteří své hlavní zastánce měli v biskupech působících v západních zemích. Neshody o roli církve v dnešním světě, o vztazích k židovstvu i o pojetí náboženské svobody způsobily, že některé připravené dokumenty mohly být dovedeny do zdárného konce až o rok později, během posledního jednacího období koncilu.

Dekret o ekumenismu znamenal obrat ve vztazích k jinověrcům. Do té doby katolická církev používala pouze dvě metody: Ostřejší, spojenou se jménem sv. Augustina, „požádáme světskou vládu, aby vás přísně potrestala, pokud nepřijmete pravou víru,“ a mírnější novozákonní „jděte pryč, nechceme s vámi nic mít, ale budeme se modlit, abyste časem přišli k rozumu a vrátili se.“ (Pro spravedlnost je třeba dodat, že sv. Augustin to také nejdřív zkoušel po dobrém, ale narazil na agresivní sektáře s mentalitou podobnou dnešnímu Tálibánu, takže musel hledat hrubou záplatu na hrubý pytel. Na druhou stranu se jeho metoda pak bohužel často používala i vůči jinověrcům zcela neškodným, a to je morální prohra církve.) Koncil první metodu zcela odmítl a naopak přinesl třetí, metodu dialogu a snahy o vzájemné sblížení a smíření. Ta nepředpokládá, že chyba je automaticky na druhé straně, ale chápe, že k boží plnosti máme před sebou ještě dlouhou cestu všichni, katolíci i nekatolíci.

Církev má ovšem velkou setrvačnost a i dnes se v ní ozývají hlasy, které by snad nejraději viděly všechny „heretiky“ hořet na hranici. Samozřejmě nejde o oficiální názor vedení církve, i tak však je jakákoli snaha o návrat do ekumenického středověku ostudná a nebezpečná. Martin Vaňáč proto do tohoto čísla Getseman vybral a okomentoval tři hlavní myšlenky dekretu o ekumenismu, aby nikdo nebyl na pochybách, co je učení katolické církve a co je rádobykatolické sektářství.

Ke koncilu a jeho recepci u nás se vztahuje i historický text Miroslava Zvelebila Dílo koncilové obnovy v kontextu Pražského jara 1968. Jaro a léto tehdy byly sice krátké, sovětské tanky přivezly mráz již v srpnu, avšak i za pár měsíců vykonali angažovaní kněží i laici obrovskou práci, ze které naše katolická církev těží vlastně dodnes.

Německý teolog Otto Hermann Pesch (1931–2014) zemřel už počátkem září. Jeho nekrolog z pera Petera Neunera se však hodí pro toto číslo, protože Pesche známe zejména jako autora základního díla o Druhém vatikánském koncilu.

A ještě pro pražské čtenáře: zamyslete se prosím, zda byste nemohli ubytovat ekumenické poutníky setkání Taizé. Prý chybí mnoho míst. Více vzadu v čísle.

Komentáře

Ekumenismus dle poznámek pražského kněze B. Bílého (22.9.1921 – 28.2.2002)
Jako poznámku k výše uvedenému textu si dovoluji uvést názor bratra B. Bílého (stručný výtah) na ekumenismus, který vyslovil již na začátku 70-tých let.
Je nutné si uvědomit, že Ježíšova katecheze nebyla hned na začátku pochopena celá a tak hned došlo k deformaci a pak dále k postupnému poklesu úrovně církve. Ježíš říká (Mt 17,11): „Eliáš přijde a napraví všechno“. To znamená, že deformace církve je předpovězena. Ježíš rovněž hovoří o jednom ovčinci a jednom pastýři. To je také nepřímá předpověď rozdělení církví a nepřímé odsouzení tohoto stavu. Je nutné uznat, že došlo k deformacím v církvi a církev bude muset uznat svoje chyby. Je nutné uznat, že postoj církve byl např. v době Husově nekvalitní a to bez ohledu na problém osobnosti Mistra Jana Husa. Současný stav je takový, že máme hodně různých církví a náboženství. Jejich nauky něco nabízejí, ale mají různé požadavky. Požadavky i sliby jsou často protichůdné a nelze je všechny splnit. Rozdělení církve je hřích. Setkáváme se také s různými pohledy na Ježíše. Dle křesťanů Ježíš je Boží Syn – Mesiáš. Dle muslimů je Ježíš jedním z proroků. Židé Mesiáše čekají a Ježíš byl pro ně obyčejný člověk nebo dokonce bludař. Buddhisté mají jiné bohy a Ježíš pro ně nemá význam. Často je nemožné souhlasit ani s naukou jiných církví, pokud ta naše je správná. Proto je nutné najít správnou nauku. Je jasné, že nauka žádné křesťanské denominace nemá doklady správnosti. Dříve byli boje s kacíři, dneska děláme společné bohoslužby. Přitom jsou vedle sebe stavěny nauky a neví se, která je správná a nikdo nehledá tu správnou. Uvedu názor B. Bílého na ekumenismus: „Ekumenismus křesťanů nesmí hledat společné řešení, ale musí hledat správné pochopení evangelia. Třeba uskutečnit tvrdý dialog u kulatého stolu s jednou židlí volnou pro Ježíše a na řešení požadovat doklad“. Je tedy nutné zavést ekumenismus s tvrdou diskusí u kulatého stolu s jedním volným místem pro Ježíše. Diskuse musí být konfrontačního typu ´padni komu padni´ s nalezením jediné rekonstruované Ježíšovy katecheze a také Ježíšem potvrzené. A ne konsensus při různých interpretacích". Tohle je tvrdá výtka všem představitelům křesťanských denominací. Člověk proto musí být opatrný na ekumenismus, kde se propaguje konsensus, tj. věci, na kterých se zúčastněné strany shodují a zavírají se oči nad těmi problémy, kde se obě strany liší. Obě strany si tak chtějí ponechat celou svou nauku včetně toho, v čem se liší, ale nepoužijí to. Jsou často přitom opouštěny názory, které by mohly vést k lepšímu porozumění. Takový ekumenismus s konsensem je nutné odmítnout. Vedlo by to k degradaci diskuse, ke vzniku polovičatého postoje a nakonec ke slepotě. Rozhovor s jinými náboženstvími nesmí být hledání společného řešení, ale hledání pravého náboženství. Správný je ekumenismus kritický, kde obě strany jsou kritické k nauce druhého a jsou přístupné ke kritice vlastní nauky. Obě strany musí počítat s chybami na obou stranách a nesmí přijímat názory druhého bez kritiky. Proto prosí o pomoc Ducha Svatého, snaží se vycházet z evangelia a chtějí doklady ze strany Boží, tj. o svědectví skutky, které Ježíš nabízí (Jn 10,37). Nutné je si přitom uvědomit, že v některých oblastech Ježíš odmítá dát znamení ("jak to, že sami od sebe nerozeznáte?"). Kritičnost a spolupráce s Ježíšem je přitom naprosto nutná. Je potřebná jasná formulace defektů myšlení, každému vytknout chyby a trvat na odpovědi. Tak člověk i okolí bude vědět, kdo je nekvalitní. Je proto nutné mít správnou nauku a katechezi, mít doklad pravosti katecheze a umět bez vadné motivace snést svoje postavení. Dar Ducha Svatého jako např. uzdravování nemocných by sám o sobě nepomohl. Kdyby nebyl vyhlášen boj proti deformaci myšlení, tak by to dopadlo jako v případě sv. Pavla v Lystře (Sk 14,8-12); oslavování charismatika. Ale nebylo by tam Metanoia. Za daného stavu by mělo platit: „Jste deformováni a prozatím nemocní nemohou být uzdraveni; nemocní si budou muset sami vyprosit uzdravení. Mohou vám být ukázány zázraky, které budou dokladem, ale nemocní zůstanou nemocní“. Vzhledem k tomu, že dnešní lidé nemají víru dle Ježíšova vkusu, lze přistoupit k uzdravení pouze těch, kdo uvěří.
Závěrem si dovoluji znova upozornit, že svět je v kritické situaci a to jak po stránce náboženské, tak i politické. Bída a různé druhy epidemií přetrvávají ve světě dál. Pouze nezdeformovaná Ježíšova katecheze znamená možnost dosažení klidu a kvalitní životní úrovně ve světě. A dnešní doba je z pohledu evangelia důležitá. Začalo odzbrojení (ale zastavilo se), podruhé návrat Židů do své země, mají svůj stát (ale nemají zatím klid) a objevují se charismata nižšího typu. Vidíme, že buď je to zastavené nebo nedotažené. Je zde hrozba teroristů, se kterými si nevíme rady. To vše jenom ukazuje na nutnost nápravy církve a potřeby kvalitního křesťanství. Opakuji, že se nejedná o obnovu církve, ale nápravu (Mt 17,11) a to je rozdíl. Je proto nutné plně pochopit evangelium a hlásat jej. I když je Bible správná, tak fakt, že církev nemá skutky a nedává lidstvu to, co evangelium slibuje, je jejím vážným obviněním. Pakliže je evangelium pravé, je nutné lidem vydat svědectví skutky, že jsou od Boha a prokázat to, co evangelium nabízí a plní.