Večeře Páně nepokřtěným?

Následující úvaha vychází z podnětů pastorační praxe, s nimiž se jako farář Českobratrské církve evangelické opakovaně setkávám. V církvi žijí nebo bohoslužby příležitostně navštěvují také lidé sympatizující s křesťanstvím, kteří však nejsou pokřtění. Mohou se i oni stávat hosty Večeře Páně?

Obecně se dá povědět, že křesťanských bohoslužeb se účastní více lidí než je pak počet těch, kteří přijímají večeři Páně. Důvody jsou různé: Ne všichni jsou křesťané. Další jsou sice pokřtění ale brání jim svědomí (aby nepřijímali „nehodně“ – viz varování apoštola Pavla v 1 K 11,27: Kdo by jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně1). Překážkou bývá i eucharistická nepohostinnost některých církví – katolíci nezvou protestanty, pravoslavní nezvou protestanty ani katolíky, a existují reformované církve, které nezvou ani všechny své členy.2 Další skupinu, např. v ČCE, tvoří ti, kdo jsou zvyklí z minulosti na pouze občasné slavení VP (4x ročně) a kteří se s obnovou častějšího slavení VP (odhadem jednou měsíčně) nesmířili. V římskokatolické církvi k VP nejsou připouštěni ti, kdo žijí v hříchu, zejména rozvedení. Poslední „vyloučenou“ skupinou jsou (v prostředí protestantských církví) někde ti, kteří byli sice pokřtěni ale ještě nedorostli konfirmačního věku (13 – 15 let).

Pavel Filipi v Hostině chudých3 o tom píše: „Ve všech křesťanských tradicích je běžné, že ke stolu Páně jsou zváni a připouštěni jen pokřtění. Je to prastará praxe (...). Poslední dobou se však ozvaly hlasy, zda je to úplně v pořádku. Vyslovuje se požadavek „otevřené eucharistie“, otevřené i nepokřtěným. Biblickou oporou těchto hlasů je skutečnost, že Ježíšovo stolování s hříšníky nezná podmínku křtu. Ovšem pořadí křest – večeře Páně má za sebou tak ohromnou váhu tradice, že se musíme pokusit najít v něm pravdivé jádro (...). Křest opravdu není podmínkou účasti (...), z praxe jsou známy dobře zdůvodněné případy podávání večeře Páně těm, kdo dosud pokřtěni nebyli. Ale zde klademe důraz na slovíčko dosud. (...) Jinak řečeno: Vysluhovat večeři Páně nepokřtěným je praxe myslitelná a zdůvodnitelná u katechumenů, tj. u těch, kdo se připravují ke křtu.“

V praxi života v ČCE je především farář tím, kdo ve finále rozhodne, komu VP podá a komu ne. K tomu ho zavazuje i Řád sborového života: „K večeři Páně jsou zváni pokřtění, kteří přijímají evangelium Kristovo. Toto pozvání se vztahuje i na pokřtěné členy jiných křesťanských církví. (...) Ten, kdo slavení bohoslužeb předsedá, dbá na to, aby se bohoslužba děla řádně podle Kristových ustanovení, a nese za to odpovědnost.“

Problém je v tom, že ke svátostné církevní praxi Kristus žádná konkrétní „ustanovení“ nedal.

Podle novějšího bádání je východiskem pro zkoumání křtu křest Ježíšův, popsaný v synoptických evangeliích (v Janově evangeliu se Ježíš s J. Křtitelem sice setká, ale pokřtěn od něho není). Ježíš přijímá křest od Jana Křtitele „na odpuštění hříchů“, ač sám žádný hřích nemá. Podle Markuse Bartha4 tím dává příklad pro nás, abychom i my se obrátili a deklarovali touhu po odpuštění hříchu. Křtem následujeme Krista.

Křtil Ježíš? Pravděpodobně ne, a zřejmě ani apoštolové; jediná zmínka (J 4, 1-3) o křtech během Ježíšova pozemského působení je trochu nejasná a zní takto: Když se Pán dověděl, že farizeové uslyšeli, jak on získává a křtí více učedníků než Jan – ač Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci – opustil Judsko a odešel opět do Galileje. Spíše to vypadá, že křest je něco, co je vyhrazeno až apoštolské církvi po Ježíšově odchodu a seslání Ducha svatého. Křest je vázán až na působení církve po letnicích.

Písmo sv. nezmiňuje, že by apoštolové byli pokřtěni. Jejich vztah ke Kristu vznikl jinak: tím, že byli Kristem přímo povoláni. Křest (snad) nebyl potřeba. Při seslání Ducha (Sk 2) jsou apoštolové naplněni Duchem svatým. To znamená, že účastníci Ježíšovy – vzorové – poslední večeře nebyli pokřtěni, stejně jako nebyli pokřtění lidé z pětitisícového zástupu při zázračném nasycení chlebem.

Křest jako podmínka pro účast na večeři Páně v Novém zákoně výslovně není zmíněna. Pokud ovšem za něco takového – v náznaku – nepovažujeme alegorické Pavlovo vyprávění v 1Kor 10, které tvoří úvod k „eucharistické“ kapitole 1 K 11. Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus.

Pavlův křest v Damašku je minimalisticky zmíněn ve Sk 9,18 (více pozornosti se tam věnuje okolnostem Pavlovy konverze): Tu jakoby mu z očí spadly šupiny, zase viděl, a hned se dal pokřtít. Zde je ovšem třeba pamatovat na to, že v koncepci Lukášových Skutků Pavel není apoštol, nýbrž misionář a zakladatel sborů. Titul „apoštol“ je vyhrazen pouze skupině Dvanácti. Pavel se o vlastním křtu ve svých epištolách nikde nezmiňuje. O křtu jako takovém se Pavel zásadně vyjadřuje v listu Římanům; zde křest otevírá „cestu nového života“: Skrze křest jsme byli spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom i my, tak jako byl Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na cestu nového života. (Ř 6,4)

V Novém zákoně nenajdeme systematickou teologii ani církevní právo. Ve Skutcích jsou příběhy, na kterých se máme učit. Naprosto zásadní je to, co křtu a následně VP (“lámání chleba“) se píše ve Sk 2, tedy tam, kde se líčí vznik a počátky církve v Jeruzalémě po seslání Ducha. Na otázku lidí, kteří uslyšeli první Petrovo kázání, „Co máme dělat?“, Petr odpovídá: Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.(...) Ti, kteří přijali jeho slovo, byli pokřtěni a přidalo se k nim toho dne na tři tisíce lidí. Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se.

List Židům slovo „křest“ neužívá a nahrazuje ho výrazem „obmytí těla čistou vodou“: λελουσμένοι τὸ σῶμα ὕδατι καθαρῷ. Nejde tu o jednoznačnou instrukci ohledně večeře Páně, přesto by se snad zde (Žd 10,19n) dalo něco o křtu jako podmínce správného „vejití do svatyně“ vyčíst: Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – to jest obětováním svého těla. Máme-li tedy tak velikého kněze nad celým Božím domem, přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou.

Obecně se má za to, že křest znamená opuštění původního a přechod k novému náboženství. Nechvalně proslulé jsou vynucované křty Židů v různých obdobích evropských dějin. Obecně se (nesprávně) soudí, že Žid nesmí být pokřtěn, jinak by pozbyl svého židovství. A ten, kdo je pokřtěn, už není Žid. Jenomže v apoštolské době tomu tak rozhodně nebylo. Zvláště v oblasti Judska (Jeruzalém) mluvíme o silném židokřesťanství. Příkladem jsou především Petr a Jakub, bratr Páně. Podle svědectví Sk 15 jeruzalémští křesťané si ponechali své židovství farizejského směru včetně halachických předpisů: Když (Pavel a Barnabáš) přišli do Jeruzaléma, byli přijati církví, apoštoly a staršími a vypravovali jim, jak je Bůh ve všem vedl. Tu povstali někteří bratří z farizeů a prohlásili: „Pohané musí přijmout obřízku a musí se jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon.“ Apoštolové a starší se tedy sešli, aby celou tu věc uvážili.

Podobné svědectví podává sám Pavel v Ga 2. Debata tehdy nebyla o tom, že by se křesťané židovského původu měli vzdát dodržování předpisů Tóry (obřízka, šabat, halal) – nýbrž o tom, že Tóru nemusejí dodržovat pokřtění pohané. To znamená, že mnozí křesťané prvních desetiletí a možná ještě ve 2. století byli zároveň židé. Křest proto neznamená odřeknutí se židovství. Také dnes ostatně existují proudy integrující obojí náboženství, např. mesiánští Židé.

Žurnalista Ludwig Schneider5, který žije v Izraeli od roku 1951, na otázku "Kdo jsou mesiášští Židé?" odpověděl: "Dříve se Židům, kteří uvěřili v Ježíše Krista jako Mesiáše, říkalo židovští křesťané. Při obrácení neboli konverzi odkládali své židovství a stávali se katolíky, protestanty, baptisty atd. Dnes je tomu v Izraeli jinak. Židé, kteří uvěří, že Pán Ježíš je Mesiáš, zůstávají dále Židy. Nazývají se mesiášští Židé. Dnes je jich v Izraeli asi 3 500 ve 40 různých sborech. (...) Věříme plně celému Novému zákonu. Pokud jde o křest, přichází v úvahu pouze křest ponořením. O jiném způsobu křtu se nikdy nediskutovalo. To souvisí s židovským chápáním křtu, které navazuje na mikve - rituální lázeň. Když se Žid chce zasvětit Bohu, ponoří se v přítomnosti svědka třikrát pod hladinu. Svědek dává pozor, aby ani vlásek nezůstal nad hladinou. Je-li všechno v pořádku, požehná mu. Věříme, že Ježíš je Mesiáš, který přišel a který znovu přijde. Přijali jsme plně celý Nový zákon, ale současně slavíme židovské svátky, stejně jako křesťané, pokud jsou v Bibli. Své syny dáváme obřezávat. (...) Věříme, že my všichni věřící v Krista, ať Židé nebo Řekové, jsme si v Kristu rovni.“

Didaché čili Učení dvanácti apoštolů je základní spis pro poznání praxe církve v pol. 2. stol. Vznikl v té době, snad v Sýrii. Zde čteme (9,5) „Nikdo ať nejí a nepije z Vašeho díkůvzdání (= eucharistie), jedině pokřtění ve jméno Páně.“

Justinus, Apologie6, kap. 65 a 66 (cca 150 po Kr.) předpokládá, že do shromáždění chodí jen pokřtění:

„Když jsme pokřtili toho, kdo s přesvědčením souhlasil s naší vírou, uvedeme jej do shromáždění těch, kteří se nazývají bratry a tam se společně modlíme (...). Když skončíme modlitby, navzájem se pozdravíme políbením pokoje. Potom přinesou představenému bratří chléb a kalich s vínem smíšeným s vodou. Ten tyto dary vezme a vzdává chválu a čest Otci vesmíru ve jménu Syna a Ducha svatého a vzdává díky, že jsme od něho tyto dary dostali. Když skončí modlitbu a díkůvzdání, všechen přítomný lid zvolá souhlasné Amen. (...) Když představený vzdal díky a všechen lid přisvědčil, diakoni, jak jim říkáme, rozdílejí každému z přítomných z chleba, nad kterým bylo proneseno díkuvzdání a také z vína s vodou k požívání a odnesou také nepřítomným. Tomuto pokrmu říkáme eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl obmyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus. Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj; ale jak jsme byli poučeni, právě takovým způsobem, jakým byl náš spasitel Ježíš Kristus skrze Boží slovo učiněn tělem, a měl tělo a krev pro naši spásu, je tělem a krví vtěleného Ježíše také tento pokrm, nad nímž byla skrze jeho slova pronesena modlitba díkůvzdání a z něhož se proměnou živí naše těla a naše krev.“

R. Říčan (Prvních pět století církve7), popisuje situaci, kdy o bohoslužby byl zvýšený zájem, takže shromáždění navštěvovali nejen křesťané i sympatizanti církve. Eucharistie a Modlitba Páně však zůstávaly nepokřtěným skryty: „Služby boží se konaly původně večer, od pol. 2. stol. ráno. Měly první část veřejnou, přístupnou i katechumenům, kajícníkům, nekřesťanům; tu se četlo Písmo, následovalo kázání (...). Druhý díl byl vyhrazen pokřtěným a měl ráz mysterijní. Sem náležela modlitba a hlavně večeře Páně. I modlitba Páně byla pokládána za tajemství, které se nemá sdělovat nepokřtěným.“

Augustin v knize Vyznání popisuje konverzi slavného řečníka a spisovatele Victorina Afrického. Došlo k ní roku 355 – to je doba, kdy křesťanství již bylo povolené ediktem Milánským ale ne ještě většinové. Tento učitel rétoriky během svého působení v Římě byl vnitřně osloven kazatelem Simplicianem natolik, že mu Victorinus v soukromí důvěrně řekl „věz, že již jsem křesťanem“. Ten mu však odpověděl „Neuvěřím a nebudu tě počítat mezi křesťany, dokud tě neuvidím v chrámě Kristově“. Na to Victorinus odvětil s úsměvem: „Tedy stěny dělají křesťany?“ To se opakovalo několikrát. Po nějaké době Victorinus „odvrhl falešný stud, oblékl se v cudnou pravdu, řka najednou, znenadání Simplicianovi: Pojďme do chrámu, chci se stát křesťanem! Jakmile byl zasvěcen do prvních tajemství víry, dal se brzy ke zděšení Říma a k radosti církve zapsat mezi křtěnce.“

Ve středověku a pak v době reformace se neřeší, zda je křest vstupní podmínkou k účasti na eucharistii, předpokládá se, že jsou všichni pokřtěni (to zpochybní baptisté v 16. stol.). Řeší se něco jiného: totiž, zda jsou komunikanti řádně vyzpovídáni, tj. zda jejich křestní smlouva není porušena. V Lutherově učení je zpověď vnímána jako obnova křtu8. Proto se mj. v luterství postupně upustí od kategorizace zpovědi jako samostatné svátosti.

Leuenberský dokument Večeře Páně v učení a v praxi9 deklaruje: „V souladu s řádem našich církví je předpokladem účasti na večeři Páně křest. Tato zásada plyne z tradic většiny našich církví a jejich pochopení souvislosti křtu, večeře Páně a obce. I když Nový zákon otázku souvislosti křtu a večeře Páně výslovně nepojednává, je přesto zřejmé, že touha po křtu je vždy první odpovědí na kázání evangelia o Ježíši Kristu, kdežto slavení večeře Páně se děje v obci ustavené křtem (...) Za druhé vzniká u lidí, kteří znovu hledají cestu do církve, přání se i bez předchozího křtu účastnit večeře Páně. V tomto případě v zásadě vycházíme z toho, že přijetí do obce Ježíše Krista křtem otevírá přístup ke stolu Páně. Přesto by takové přání nemělo být jednoduše odmítáno. Ve zvláštních případech a situacích je nutno rozhodovat s pastýřskou odpovědností. Přitom stále platí nezpochybnitelné svědectví Nového zákona, že Ježíšovo pozvání všech je povoláním k závaznému následování a konkrétnímu vyznání. Proto náležejí křest a večeře Páně nejúžeji k sobě.“

Připomenutí P. Filipiho, že Kristus stoloval s hříšníky bez jakýchkoli předběžných podmínek, dále pak motiv pastorační ohleduplnosti leuenberského dokumentu je nutno brát vážně. Lidská spiritualita se nedá svázat církevními tradicemi a řády jako železnou košilí. Na druhou stranu, pokud církev chce nadále držet svátostnou praxi, musí pro ni nějaká pravidla mít a dodržovat. Pokud by křest nebyl chápán jako vstupní svátost, brána ke svátostnému životu a výraz přičlenění věřícího do těla Kristova, pak vzniká otázka, zda je vůbec křest potřeba, zda nestačí prostě jen večeře Páně. Takové řešení zpochybňuje význam křtu jako takového. Výjimka z pravidla zároveň může dát průchod pastorační ohleduplnosti vázané na neformální způsob jednání Ježíše Krista překračujícího dobová tabu. Výjimka ovšem zůstává výjimkou pouze tam, kde se opakováním nestává pravidlem.

1 Otevřenou otázkou ovšem zůstává, co se míní slovem „nehodně“ nezasluhující). Možná to je jen jakoby nepozornost hostů agapé, kteří neuměli rozpoznat rozdíl mezi rituálem chleba a kalicha a obyčejným společným jídlem.

2 S odkazem na Heidelberský katechismus, otázka č. 82: Nesmí být dovoleno, aby k VP přistupovali také ti, kteří svým vyznáním a životem dokazují, že jsou nevěřící a bezbožní... Tak to držel J. Karafiát na Hrubé Lhotě, kde se 4x ročně předem pečlivě sepisovaly seznamy přihlášených komunikantů.

3 Praha 1991, s. 116n.

4 Die Taufe – ein Sakrament?, Zürich 1951

5 Text odstavce převzat z internetu.

6 Justinus popisuje poměry církve v Římě.

7 s.116

8 Větší katechismus, Kniha svornosti, Praha 2006: je třeba promluvit o našich dvou svátostech, přičemž: křest v sobě... zahrnuje též i třetí svátost, která je nazývaná pokání.

9 Přijaly protestantské církve v r. 1994 vč. ČCE