Keltské křesťanství na britských ostrovech

Předkřesťanská Británie

„Byli to otrokáři, kteří obchodovali s válečnými zajatci a s původním obyvatelstvem z doby bronzové, pustošili polnosti a dobytek znepřátelených kmenů a znásilňovali jejich ženy, síně svých sídel zdobili uřezanými hlavami svých nepřátel a praktikovali krevní mstu, která mohla trvat po mnoho generací.“ (Shirley Toulson)1

Indoevropské kmeny, souhrnně nazývané Kelty (ř. Keltoi), se usazovaly v Británii snad už od roku 1200 př. Kr. Antičtí spisovatelé (Polybios, Strabón) znali Británii a Irsko jako „Pretanské ostrovy“, jejich obyvatelstvo se tedy nazývali „Pretani“, zřejmě podle sebeoznačení severobritských Piktů – „Priteni“. Ve velšských písemných památkách je ostrov nazýván „Prydein“.2 Středověké klerické kruhy (např. Nennius, Geoffrey z Monmouthu) odvozovali latinský název „Britania“ od Bruta, eponymního praotce Britů (Britonů), původem z homérské Tróje.

Britské ostrovy už podle nejstarších zpráv byly významným dodavatelem cínu (odtud i jejich řecký název Kassiteridés), vysoké úrovně britští Keltové dosáhli při zpracování vlny a bronzové výrobky (např. zrcadla) od 1. st. př. Kr. do poloviny 1. st. po Kr. jsou pokládány za mistrovská díla.3

Pozoruhodnou třídou v kmenových společenstvích Keltů (jak kontinentálních, tak ostrovních) byli druidové. Jednalo se o vrstvu duchovních vůdců, jejichž vzdělání zahrnovalo i filosofii, přírodní vědy, znalost zákonů. Po připojení Galie k římské říši bylo působení druidů potlačováno výnosy císařů, spíše z důvodů politických (odpor vůči Římu) než etických (kruté obřady).4 Právě s druidy je spojována keltská víra ve stěhování duší (duše migrovala z našeho světa do podsvětí a zase naopak). Už antičtí filosofové neponechali bez povšimnutí zřejmou podobnost tohoto učení s doktrínou pythagorejské školy. Zda čerpali pythagorejci od Keltů nebo naopak, lze sotva rozhodnout, když ještě existuje další možnost, že se totiž obě duchovní nauky mohly vyvinout nezávisle na sobě.5

Důležitou společensko-duchovní roli hráli mezi Kelty také bardové, skladatelé a interpreti písní. V Británii se udrželi i v křesťanské společnosti, mnich Nennius (9. st.) uvádí jménem čtyři nejslavnější – jsou to Neirin (Aneurin), Taliesin, Bluchbard a Cian.6

Ačkoli snad Keltové věřili v jednoho „otce bohů“, uctívali celou plejádu božských bytostí,7 které – podle zachyceného podání autorů z Irska a Walesu, zaznamenávajících v křesťanských dobách pohanské mýty – působí bezmála lidsky: jsou to hrdinové, zranitelní a někdy umírající, obdaření ovšem kouzelnou mocí nebo zvláštnostmi (obří postava). Jsou spjati s konkrétními místy – prehistorickými mohylami, hradišti. Podobně jako olympští bozi v Iliadě, nejsou ani keltští bohové a bohyně vždy vzorem ctnosti, dopouštějí se hanebností a někdy za ně i pykají. Dalibor Antalík8 se domnívá, že keltská církevní tradice historizovala některé z uctívaných božstev do podoby křesťanských světců (sv. Taran apod.), jiní se stali ve středověku pohádkovými postavami. To je případ boha, známého z římských nápisů jako Maponos, který jako Mabon ap Modron („Chlapec, syn Matky“) vystupuje ve velšských příbězích krále Artuše. Jménem Mabon je v také zřejmě ve velšské básni Hůl Mojžíšova označeno dítě Ježíš.9

V Británii prošla keltská společnost – po roce 43 po Kr., kdy vojska římského císaře Claudia započala s dobýváním ostrova10 – několik staletí trvající – romanizací, která narušila původní kmenovou strukturu:

„Keltští kmenoví náčelníci se stali římskými statkáři nebo příslušníky úřednické šlechty. Romanizace byla součástí oficiální politiky a římský historik Tacitus psal už kolem roku 80, že mladí Britové se učí latinsky, nosí římské tógy a oblíbili si lázně.“11

V britských městech a vojenských osadách se – s novou kulturou - šířily i nové kulty. Kromě božstev nesporně keltského původu (Bellinus, Brigantia) tam byla uctívána božstva tradičně římská (Minerva, Volcanus), i božstva převzatá z Východu (Mithra, Astarte). Někteří bohové jsou doloženi pouze jediným nápisem a jejich funkce není zcela zřejmá (např. Abodinus z Godmanchesteru, snad místní božstvo, spojené popřípadě s pramenem či potokem v dané lokalitě). Své ctitele měla i bohyně Britannia, ačkoli její kult, jak se zdá, se omezil na severní část romanizovaného území, a pochopitelně také Roma Aeternae, Věčný Řím.12 Ke všem těmto náboženstvím na britských ostrovech pak přibylo – snad ještě v prvním století po Kr. – další, zrozené v okrajových částech Římské říše, v Galileji a Judeji, za vlády prvních císařů. Tomuto kultu měly nakonec všechny ostatní podlehnout.

Počátky křesťanství v Británii

Do roku 313

„Prvním (tj. ze tří blahoslavených knížat) byl Bendigeidvran, syn Llyra Lleadiatha, který jako první přinesl víru v Krista Cambrijcům, když byl před tím sedm let rukojmím pro svého syna Caradoga, kterého Římané vsadili do vězení poté, co byl zrazen léčkou, podvodem a spiknutím Aregweddy Foedawg.“13 (Triáda 35)

Zpráva z Velšských Triád, která informuje o příchodu křesťanství do Walesu, zásluhou Bendigeidvrana, nemusí mít nutně velkou historickou hodnotu, vzhledem k zjevně mýtické existenci obřího krále.14 Gildas Moudrý, mnich, píšící v 6. st., dosvědčuje příchod křesťanství do Británie už za časů císaře Tiberia (vládl 14–37 po Kr.), neuvádí však konkrétní jména misionářů.15

Je dochováno vyprávění Williama z Malmesbury v knize De Antiquitate Glastoniensis ecclesiae o Josefovi z Arimatie, který měl založit se dvanácti učeníky první proutěnou křesťanskou svatyni v Glastonbury (Glastonia), ačkoli právě tato pasáž může být pozdější interpolací.16 Caradogova Vita Gildae17 z let 1130–1150 zmiňuje mnišskou komunitu v Glastonbury už pro první polovinu 6. století, ale teprve s wessexským králem Inou se kolem roku 708 dostáváme na relativně pevnou historickou půdu.18

Beda Ctihodný v Církevních dějinách národa Anglů (I,4.) uvádí zprávu, kterou zřejmě převzal z Liber Pontificalis, týkající se britského krále Lucia. Ten požádal římského biskupa Eleutheria (2. pol. 2. st.) o křest. Podle Adolfa Harnacka se jedná o písařský omyl, o záměnu Británie s pevností Brittium, jemuž v uvedené době vládl římský vazal Lucius Aelius Septimus Megas (Abgar IX.).19 Lleirwg, syn Coelův, kterému je připisována ve Velšských Triádách (35) stavba prvního kostela v Británii, je zřejmě další zmínkou o Bedově Luciovi, byť už poměrně pozdní.20

Za nejstarší nezpochybnitelný doklad křesťanství v Británii můžeme považovat až Tertullianovu zprávu ve spisu Adversus Judaeos, z doby kolem roku 200, o místech, která jsou nepřístupna sice Římanům, ale poddaná už Kristu.21 Od 3. století pak lze předpokládat fungující církevní strukturu přinejmenším ve větších městech (Londonium, Eburacum). J. A. Duke má za pravděpodobnější, že se zde křesťanství rozšířilo spíše zásluhou obchodníků než vojáků22.

Pronásledování křesťanů, k nimž docházelo v Římském impériu – ať už jako projev spontánní nenávisti soukromých osob, nebo na přímé nařízení vlády – měla své mučedníky i v Británii. Byl to především Alban ve Verulamiu (St Alban) a Aaron a Julius v urbs legionum, které se tradičně ztotožňuje s Chesterem.23 V návaznosti na Gildu klade Beda jejich mučednictví do posledních let Diocletianovy a Maximianovy vlády (303–304) nebo do následujícího desetiletí, Nora Chadwick předpokládá časnější období (250–260).24

V roce 313 pak tzv. Edikt milánský, vydaný Konstantinem Velikým, zaručoval křesťanům právo vyznávat svobodně svou víru.

V letech 313-450

K počátku 4. století (314) máme doloženy právě tři biskupy – Eboria z Eburacu (York), Restituta z Londonia (Londýn) a Adelfia (snad z Lincolnu či Colchesteru) – kteří v galském Arles zasedali na protidonatistickém sněmu. Jiní britští biskupové se pak zúčastnili synodu v Rimini, svolaném císařem Constantiem roku 359.25

Na konci 4. století se – podle Bedy Ctihodného26 v Římě vysvěcený – britský biskup Ninnian vydává na sever ostrova, aby hlásal Kristovo učení mezi jižními Pikty. Zde také vybudoval kamenný kostel, zasvěcený svatému Martinovi z Tours, nazvaný Candida Casa („Bílý dům“). Je možné, že první (nedochovaný) Ninnianův životopis vznikl pod patronací biskupa Pecthelma („Strážce Piktů“).27

V roce 410 se stáhly z Británie římské vojenské jednotky. V té době už docházelo k napadání ostrova Iry ze západu (při jedné takové loupežné výpravě byl odvlečen šestnáctiletý Patrik, pozdější apoštol Irska)28, Pikty ze severu a k východnímu připlouvaly lodě germánských přistěhovalců z kontinentu.29 Gildas spojuje příchod první vlny těchto germánských osadníků – Jutů – s neprozíravým pozváním „hrdého tyrana“ Gurthrigerna,30 po nich začali Británii obsazovat i Anglové a Sasové. Tehdy také se Británií začalo šířit Pelagiovo učení.

Britský nebo snad irský mnich (zda byl knězem je nejisté) toho jména odmítal uznat existenci prvotního hříchu, nepovažoval křest za nezbytný pro dosažení lidské dokonalosti, té může každý dosáhnout vlastním úsilím.31 Pelagianismus byl odsouzen na několika sněmech, včetně Efezského koncilu v roce 431. V Británii nalezl ovšem živnou půdu a docházelo k rozkladu církevních obcí. Galští biskupové Germanus a Lupus navštívili, na žádost pravověrně smýšlejícího duchovenstva, v roce 429 ostrov a – krom vyvracení pelagianismu – se rovněž zúčastnili jako vůdčí (Germanus i jako vojevůdčí) osobnosti vítězné bitvy proti spojenému vojsku Piktů a Sasů. Přes určitý úspěch mise však došlo později ke znovuoživení pelagianismu, a Germanus se do Británie vrátil znovu ještě v roce 447.32

To už však germánské kmeny okupovaly velkou část britského území a postupně vytlačovaly křesťanské obyvatelstvo dílem za moře do Armoriky (Bretaň), dílem na sever do Cumbrie, především ale na západ do hornatých končin Walesu.33 V písemné prosbě Britů konzulovi Aetiovi slyšíme zoufalý tón:

„Barbaři nás ženou k moři, moře nás žene k barbarům. Mezi těmito dvěma silami rodí se dvojí smrt: buď nás zardousí, nebo nás utopí.“34

Od Říma, který v polovině pátého století sváděl těžké boje o vlastní existenci, se pomoci nedočkali. Ale právě v této nucené izolaci na západě Británie, během obranných válek proti pohanům a bratrovražedných bitev mezi keltskými kmeny, se zrodilo svérázné křesťanství britských Keltů.

Keltská církev v Británii

Než obrátíme pozornost k britské církvi, je třeba si uvědomit, že – přes výraznou duchovní spřízněnost s církví v Irsku – procházela podstatně odlišným historickým vývojem. Předně zůstalo Irsko ušetřeno římské okupace, která ovlivnila společenské prostředí britských Keltů. A když, jen několik desetiletí po odchodu legií, začali vytlačovat romanizované Brity z jejich sídlišť germánští přistěhovalci, došlo k další (a jistě traumatické) zkušenosti, kterou Irové, horlivě Anglosasy evangelizující, neměli.

Mnišský charakter britské církve

Když nastalo období relativního míru mezi romanizovanými Brity a germánskými kmeny, které se už ovšem natrvalo zabydlely na ostrově, rozmohl se v britském národě morální úpadek, a nevyhnul se ani církvi. Nicméně, jak píše Beda „…Bůh ve své slitovnosti však svůj vyvolený bědný lid neopustil, právě naopak: poslal řečenému národu mnohem důstojnější hlasatele pravdy, aby skrze ně uvěřil.“35

V polovině 5. století došlo k mohutnému šíření křesťanství do venkovských oblastí Walesu a rovněž Cornwallu. Dálo se tak prostřednictvím misionářů a misionářek, kteří často pocházeli z královských rodů, ukázkovým příkladem je rodina krále Brychana z Brycheinogu, údajného otce několika desítek světců a světic (jejich počet kolísá mezi dvanácti a šedesáti, obvykle se jich udává dvacet čtyři).36 Takové misie měly převážně mnišský (monastický) charakter – kolem zakladatelské osobnosti kolem se shromáždili učedníci a vznikla osada, tzv. llan.

První poustevníci – a koinobitští37 mniši – se objevili na Východě (Egypt, Palestina, Sýrie), ve 4. a 5. století vznikaly komunity v Galii, kde Martin z Tours (cca 315-397), založil nejstarší kláštery v Ligugé a v Marmoutier. Jinými významnými průkopníky galského mnišství byli zcestovalý Jan Cassian, autor významného díla Collationes patrum („Duchovní rozhovory s otci pouště“), a Honoratus, v jehož mnišském společenství v Lerinu nějakou dobu žil i zmiňovaný Germanův spolubojovník proti pelagiánské herezi – biskup Lupus.38 Silný – a sotva zpochybnitelný - vliv východního mnišství na britskou církev prostřednictvím galských klášterů dokládají – mimo jiné – místní názvy, obsahující složku merthyr nebo marthyr. Jde o řecké slovo martyrium, znamenající svědectví nebo mučednictví. Nejznámějším takovým místem ve Walesu je asi Merthyr-Tydvil,39 pojmenované právě podle jedné z Brychanových dcer, svaté dívce Tydfil, umučené údajně pohany poté, co opustila rodinu a stala se poustevnicí.40 V Irsku a Británii byly dobře známy příběhy pouštních Otců, z nichž oba nejznámější eremity, Pavla Thébského a Antonína Velikého, nalezneme nezřídka vyobrazené na kamenných křížích.41

V Británii (o Irsku ani nemluvě) se mnišství stalo dominantním rysem církevního společenství. Jeden z pokusů, jak tuto skutečnost vysvětlit, nalezneme u Esther de Waal:

„Jednou z příčin bylo, že monasticismus snadno zapadl do existujícího uspořádání společnosti. Klášter reprezentoval náboženskost kmene, mohl být založen pouze v souladu s kmenovým právem týkajícím se půdy a byl tak těsně napojen na kmen, že v případě nezbytí se opatem spíše stává laik, než aby kmen připustil vládu cizího mnicha. Opati zaujali patriarchální roli, svůj vliv a sílu udržovali na účet prestiže episkopátu. Úsměvným a výmluvným detailem je v této souvislosti skutečnost, že zatímco podle anglosaského práva se biskup těšil stejnému statusu jako earldorman, náčelník hrabství, podle velšského zákona nebyl na vyšší úrovni než svobodný člen kmene. Vedení církve tedy spočívalo v rukou mnichů.“42

Mezi nejstarší a nejvlivnější britské (přesněji velšské) kláštery v 5.-6. století patřila komunita, ustavená Illtudem, v níž se – krom zbožnosti – cvičili mniši i ve vědách. Mezi Illtudovy žáky patřily pozdější významné osobnosti církevního života – Pavel Aurelián, Samson, Cadoc, Gildas a snad Dewi (svatý David Velšský). Jiným důležitým představitelem mnišství byl v tomto raném období Dubricius (Dyfrig) 43, o němž je možné mluvit jako o „teritoriálním a diecézním biskupovi – jakoby v římském stylu.“44 Kláštery Dubricia i Illtuda existovaly v jižním Walesu, stejně jako klášter biskupa Dewiho v Mynyw (Menevia). Ten proslul svými tvrdými asketickými praktikami – namáhavá tělesná práce, časté modlitby, studium, nedostatek spánku, úplné odřeknutí se masitých pokrmů i alkoholických nápojů. Přesto – nebo právě proto – vstupovali mezi Dewiho mnichy i synové z královských rodů.45

Marcus Losack to shrnuje takto: „Keltské kláštery tedy měly více společných rysů s pravoslavným pouštním monastýrem, než s jakoukoli jinou institucí, a to včetně přísného asketismu, který byl příznačný pro světce pouště a velice přitažlivý pro heroického ducha, jakým oplývali Keltové.“46 Což je obzvlášť pochopitelné, když z životopisů světců víme, že putovali na svatá místa Východu.47 A svatý Dewi, Padarn a Teilo údajně navštívili Jeruzalém společně.48

Kláštery poskytovaly mnichům duchovní vedení, obvyklé u východních asketů. Ve Walesu se takový zkušený duchovní otec nazýval periglour (v Irsku anamachara). Jemu se adepti duchovního života zpovídali, vyznávali ze svých myšlenek. Doloženo máme takové konání duchovní očisty právě v Dewiho klášteře.49

Celá řada proslulých britských klášterů se nacházela na ostrovech. Tak se o vznik konventu na ostrově Ynys Enlli (Bardsey) zasloužil, někdy v první polovině 6. století, mnich Cadfan, vyzvaný k tomuto počinu vladařem lleynského poloostrova Einionem, jedním ze tří svatých synů rhosského krále Oweina.50 Ostrov se stal známým také jako „Řím Británie“, v němž údajně bylo pochováno dvacet tisíc svatých.51 Byl jedním z prvních mnišských ostrovů keltského křesťanství v Británii, vznikl zhruba ve stejné době, kdy na ostrově Caldey u jihovýchodního pobřeží Walesu založil klášter IIlltudův žák Pyr.52 V roce 563 ustavil irský opat Columcille (Columba) mnišskou komunitu na Ioně, jež se pak v dalších stoletích stala pohřebištěm skotských králů, později (634) jeden z ionských mnichů, Aidan, založil klášter a biskupství na Lindisfarne u Bamburghu, odkud šířil křesťanství po Deiře a Bernicii, spojených královstvích severních Anglů, zvaném Northumbrie.53

Legendy nás ovšem zpravují i o sporech, které vznikaly mezi opaty a králi, které světec obvykle vyřešil dobrovolným odchodem, nebo zázrakem, po němž se panovník napravil, byť třeba jen dočasně. V nejkrajnějším případě světský provinilec bídně zahynul (např. král Meirchion Divoký, který nespravedlivě pronásledoval opata Ilttuda, byl zaživa pohlcen zemí).54 Je třeba mít vždy na paměti, že zakladatelé církevních komunit a vládcové komunit světských, byli často nejbližšími příbuznými, šlo tedy i o vztahy a konflikty rodinné. Pozoruhodnou shledávám skutečnost, že podle legend se na církevní dráhu nezřídka dávali nemanželští potomci královských rodů, počatí při znásilnění – Dewi, lothianský Kentigern55 a zřejmě i Dubricius (viz níže).

Insigniemi keltských opatů jsou pastýřská berla (baculus) a zvonec (cloch). Při nich se přísahalo, nosily se do bitev jako posvátná zástava, připisovaly se jim uzdravující zázraky. Do zvonce udeřil opat berlou, když nad někým pronášel kletbu. Biskupové navíc ještě nosili zlatou korunu,56 a ti duchovně nejvyspělejší – jako zmiňovaný Dubricius – byli zváni papa („tatínek“).57

Přirozeně, že kromě kněží a biskupů z řad mnichů, působilo v keltské církvi i duchovenstvo světské, pro které nebyl celibát samozřejmostí. Ten se ve Walesu plně prosadil až v 11. nebo 12. století. Pěkným dokladem existence ženatých biskupů je kámen, nalezený v Anglesey a pocházející asi z roku 520:

„Zde leží přesvatá žena, milující žena Bivatigornise, služebníka Božího, biskupa a učedníka Paulinova.“58

Manželky církevních hodnostářů se jistě těšily přiměřené úctě, můžeme se však ptát, jak velkou úlohu vlastně hrály ženy v keltské církvi. Jako zakladatelky křesťanských komunit a následně jejich abatyše (Brigid, Tenoi), jsou jevem obvyklým, nicméně, nic nenasvědčuje tomu, že by dostaly možnost se prosadit i v liturgickém životě. Snad jedinou výjimkou, jež by svědčila o opaku, je dopis z 6. století, napsaný třemi galskými biskupy – Melaniem, Liciniaem a Eustochiem. Ti odsuzují praxi – podle jmen keltských – kněží Lovocata a Catiherna v Bretani. Ti, krom toho, že sloužili eucharistickou slavnost po domech s přenosnou oltářní menzou, také připouštěli, aby se ženy podílely při podávání eucharistie. List oba kněze obviňuje z východní hereze – prý jsou „pepondiani“ – což je neobvyklé slovo, Barbierim vykládané jako zkomolený výraz pro „pepuziány“, odvozený od maloasijského města Pepuza, centra montanistické sekty, ve které významnou roli hrál ženský prvek.59

Na rozdíl od Irska se v Británii nezachovala žádná liturgická památka – s jedinou možnou výjimkou, jíž je mešní formulář z (snad) cornwallského kláštera svatého Germana z 9. století, která vychází z římského bohoslužebného typu. S jistou mírou pravděpodobnosti lze předpokládat, že liturgie keltské církve v Británii měla blízko k liturgii, která se používala v Galii.60

Naproti tomu se dochovalo v Llyfr Taliesin něco z duchovní poezie velšských Britů. Ta často zpracovává biblické náměty, např. Plleaeu yr Reifft („Rány egyptské“) nebo Trindawt Tragywyd („Věčná Trojice“), velmi pozoruhodná je také apokalyptická báseň Deus Duw (V.), obsahující Kristův monolog.61

Exkurz 1. Ostrovy jako posvátné místo

Na ostrovech se vůbec často nechávali pohřbívat významní představitelé církevního života, zdaleka nešlo jen o Ynys Enlli. Výše jmenovaný král Brychan tak měl být pochován na Ynys Brychan, kterýžto ostrov je pravděpodobně totožný s Lundy u cornwallského pobřeží,62 známým také jako Ynys Weir, neboť právě tam je situováno podsvětí (kaer sidi), kde byl vězněn božský Gweir a které vyplenil mýtický hrdina Artuš.63 Co se Artuše samého týče, známe ze středověkých romancí Avalon, na nějž byl převezen zraněný po osudné bitvě u Camlannu. Jméno tohoto ostrova pochází z velšského Ynys Afallach („Ostrov jabloní“) a vykazuje souvislost s Afallachem, bohem podsvětí a uzdravování.64 Velmi důležitou roli hrál v náboženském životě předkřesťanských Britů ostrov Ynys Mon (Anglesey), obývaný druidy do roku 61 po Kr., kdy místo dobyli Římané pod vedením Suetonia Paulina.65 Na tomto ostrově – jak se dozvíme dále - byl pohřben nejméně jeden z časných gwyneddských králů.

Nahlédneme-li do britských (nebo irských) mýtů a legend, můžeme dojít k přesvědčení, že v symbolice starých Keltů jsou ostrovy posvátnými místy, společnými křesťanům i pohanům, spojenými s Jiným světem, ať už chápaným jako pohanské podsvětí nebo křesťanský ráj (případně peklo).

Duchovní cesta britského mnišství

„…jako první v Evropě dosáhli neobyčejného vidění přirozených věcí v téměř nepřirozené čistotě.“ (Robin Flower)66

Bezvýhradné a pokorné následování Boží cesty bylo pro mnichy i mnišky na rozhranní starověku a středověku charakteristické, ať žili v egyptské poušti nebo na březích Atlantiku. O cvičení v ctnosti v keltském prostředí dobře svědčí dochované penitenciáře a také tvrdé umrtvující praktiky jednotlivých hrdinů víry, o nichž čteme v legendách:

„Svatý Brynach byl zbožným vykonavatelem božské služby, snažil se omezovat nadbytek tělesnosti a žít k potěšení vůli Boží. Umrtvoval své tělo neustálými posty a často si odpíral spánek. Ovládal tělesnou nestoudnost drsností svého šatu a mrazivým chladem studené vody, do níž denně vstupoval. (…) Neustále přebýval na modlitbách, vyjma případů, kdy osvěžoval své tělo pokrmem nebo spánkem.“67

Přemáháním tělesných náklonností získávali mniši potřebnou sílu a moc v zápase s démonickými bytostmi,68 obývajícími ta pustá místa, do nichž oni přicházeli budovat své oratoře, když pohanskou zemi dobývali pro svého Pána. Tak je o výše uvedeném světci psáno:

„Svatý Brynach, kráčeje dál, došel do místa u řeky Gwaun, které se nyní nazývá Pons Lapideus, Pontfaen, kde zbudoval své obydlí, osvobodil to tam od nečistých duchů. Oni, potulujíc se totiž kolem každou noc se strašným křikem, naplňovali to tam děsivým skučením, a činili ono místo neobyvatelným až do tohoto dne.69

Jak nazírali Boha v Jeho stvoření, v přírodě, o tom se také dozvídáme z legend. Ve shodě s životem Adama v zahradě Eden britští a irští lidé se zvířaty prožívali jakousi sounáležitost. „Před pádem přírodní živly člověku neškodily. Zvířata na něho pohlížela jako na svého krále a sloužila mu. (…) S tímto fenoménem se setkáváme přirozeně i v životech keltských svatých.“70 Příkladem nám může posloužit opět legenda:

„Jindy, když svatý muž (Deiniol) nemohl nalézt zvířata, s nimiž by mohl orat svou zemi, hle, z lesa Pencoed, který byl poblíž, dva velcí jeleni přišli na místo, kde mělo být pole oráno, i podrobil jejich šíje jařmem jako zkrocené šelmy, táhl pluh po celý den, a když se skončila práce denní, vrátili se do uvedeného lesa.“71

Jelen se vyskytuje často ve spojitosti se světci, a to sice nejen keltskými, ale často právě s nimi. Někteří používají jelena přímo jako jezdecké zvíře (svatý Edeyrn)72, jiné dopravuje vůz, tažený jeleny, jako smrtelně zraněného gwentského krále-poustevníka Tewdrica, svatému Tatheovi zase jelen drží lano, aby mohl vystoupit z loďky na břeh.73 V transformované podobě se tam snad může objevovat vzpomínka na keltské jelení božstvo, které – aspoň podle některých názorů74 – zakukleno vystupuje i v Mabinogi jako Morvran Eil Tegid, Artušův rytíř, jenž „byl pokryt chlupy podobnými jelení srsti.“75 Široký záběr tohoto zvířete v (keltské) mytologii popisuje Mircea Eliade: „Náboženský symbolismus jelena je však nesmírně složitý… byl jedním z nejrozšířenějších symbolů plodnosti, ale také pohřební zvíře a průvodce mrtvých, byl zvláště oblíbenou zvěří králů a hrdinů: jeho ulovení symbolicky souviselo s tragickou smrtí hrdinů.“76

Podobně pozoruhodným a božským zvířetem keltského světa, které v legendách vystupuje ovšem jako nástroj Boží, bylo divoké prase. O irském misionáři ve Walesu Brynachovi (a zcela stejně i o Dubriciovi) se dozvídáme, že se mu zjevil anděl a přikázal zbudovat modlitebnu (poustevnu, oratoř) na místě, kde uvidí bílou bachyni s podsvinčaty. Podle de Waal „se za legendou skrývá skutečně rozumné chování lidí, žijících blízko přírodě, kteří se z ní dokázali učit.“77 Snad. Nicméně, jakási bílá bachyně Hen Wen („Stará Bílá“) hraje důležitou roli ve velšské mytologii, kde se představuje jako matka, rodící dobré (pšenici, ječmen, včely) i zlé (orla, vlčí mládě a kotě, budoucí kočičí monstrum Cath Palug).78

Dokonce i zvířata mimořádně nebezpečná se nechají zkrotit – tak Carannog (vnuk krále Cerediga) ovládne svou modlitbou obludného hada, který pustoší okolí města Dindraithow (dn. Dunster). Had je ovšem ve skutečnosti drakem, protože jsou v textu zmiňovány jeho drápy a křídla.79 Světců (jistě nejen keltských), kteří zkrotili draka, je velké množství, ale sluší se připomenout zvláště svatého Gildu, jenž – podle staršího z jeho dvou legendárních životopisů80 – draka zničil přímo v srdci západního křesťanstva, v Římě. Zde ovšem už není asi sporu, že jde o stvůru, jež patří spíše do zoologie duchovní než přírodní.

A svatí mužové i ženy Irska a Británie se pohybovali, krom světa přírody (a jistě i civilizace), také ve světě duchovním. Někteří, duchovně nejpokročilejší, dosahovali třetího duchovního stádia, jímž bylo patření Slávy, pohybovali uprostřed stvoření obklopeni nestvořeným Světlem Božím. Tak se sjednotili se svým Stvořitelem ve stavu, jímž je theósis, zbožštění.81 Znovu si připomeňme postavu biblického prvního člověka, o němž Basileios napsal: „Adam žil na výsostech (…) viděl nebesa. Překypoval štěstím z tohoto vidění a z krásy vesmíru a vyznával svou lásku Dobrodinci.“82 Keltští světci zakoušeli přítomnost „božského“, mívali vize andělských bytostí. Celá třetí část Adamnanova díla o prvním ionském opatu Columcillovi je věnováno úkazům z nebeské říše.83 Z mnoha, navzájem si podobných, epizod z britských legend, uvádím tu, která se vztahuje v významné velšské lokalitě, obývané už v době bronzové:

„…(Brynach) vedl život tak milý Bohu, že dosáhl často potěšení patřit na anděly a naslouchat jejich rozpravám. Proto také hora, na níž se setkávali, rozuměj, ta, na jejímž úpatí byl vystavěn kostel, se nazývá Mons angelorum, Caeringli.“84 .

Britská církev a Anglosasové

Na rozdíl od Irů, kteří široce a plodně působili na evropském kontinentu, nerozvinula velšská církev žádnou rozsáhlou misii a to ani u svých nejbližších – a tehdy ještě pohanských sousedů. Beda Ctihodný píše:

„Nakonec ke všem těm zločinným skutkům, které ani nelze vypovědět a které jejich dějepisec Gildas líčí rozechvělými slovy, přidali ještě i to, že nikdy nehlásali a nekázali slova víry národu Sasů neboli Anglů, který obýval Británii spolu s nimi.“85

Nevraživost Britů vůči Anglosasům, a to dokonce i křesťanským, byla skutečně bezpříkladná, jak vyplývá i z dopisu, který napsal v roce 705 Bedův současník, opat Aldhelm z Malmesbury, dumnonijskému králi Geraintovi:

„Kněží z Cambrie za ústím Severnu, pyšní na čistotu svých mravů, mají takovou hrůzu z kontaktu s námi, že se s námi odmítají modlit v chrámech, nebo usednout za stejným stolem. Navíc – co zbude z našich pokrmů, je hozeno psům a vepřům. Nádoby a lahve, které jsme použili, musí být vydrhnuty pískem nebo očištěny ohněm, než jsou ochotni se jich dotknout. Britové nás nepozdraví, ani nám nedají polibek pokoje. Kdyby někdo z nás odešel žít do jejich země, místní by se s ním vůbec nestýkali, dokud by se nepodrobil čtyřicetidennímu pokání.“86

Tragický pokusem skončily už první pokusy o sjednocení britských duchovních s klérem, který – z pověření Říma – šířil a upevňoval křesťanství v království Kent. Primasem, sídlícím v Canterbury, byl Augustin. Jelikož usiloval rozšířit svou pastýřskou pravomoc i nad křesťany ve Walesu a Dumnonii, došlo ke dvěma setkáním mezi oběma stranami. Přestože hned první sejití podpořil Augustin zázračným uzdravením slepce – Britové požadovali ještě další schůzku, neboť se necítili oprávnění rozhodnout bez souhlasu svých věřících. Druhého setkání se zúčastnilo na britské straně sedm biskupů (Beda Ctihodný neuvádí jejich diecézní nebo kmenovou příslušnost) a mnoho teologů, především z kláštera Bangor-is-Coed. O výsledku rozhodla zdánlivá drobnost. Britské duchovenstvo se odebralo za jistým poustevníkem žádat o radu a dostalo se jim rady, aby uznali Augustina za prvního mezi sebou a přijali jeho požadavky, pokud se ovšem canterburský biskup ukáže jako muž pokorný. Mělo se to projevit v tom, že povstane ze svého stolce a vyjde britským spolubratřím vstříc. Augustin nepovstal, britští biskupové ho obvinili z pýchy, odmítli požadavky – slavení velikonoc v tutéž dobu, kdy je slavila římská církev, udělování svátosti křtu způsobem, který odpovídal římskému ritu, i hlásání evangelia národu Anglů. Pohrůžka, Augustinem jim adresovaná, se – v podání Bedově – podobá spíše kletbě.87 Důsledky pro keltskou církev byly jak neblahé, tak i ostudné.

Je možné, že – ze strany ovšem severských Britů – došlo k velmi pozoruhodnému misijnímu počinu. Zatímco Beda (Církevní dějiny, II.,14) přičítá křest northumbrijského krále Edwina yorskému biskupu Paulinovi, pověřenému Římem, Nennius uvádí něco docela jiného:

„Následující velikonoce Edwin sám přijal křest a dvanáct tisíc jeho poddaných s ním. Chce-li někdo vědět, kdo je pokřtil, byl to Rum Map Urgben: po čtyřicet dní křtil Sasy všech tříd, a skrze jeho kázání mnozí uvěřili v Krista.“88

Rum Map Urgben je zřejmě totožný s Rhunem, synem rhegedského vladaře Uriena (známého i z artušovských pověstí). Že by křtil krále laik, byť by byl sám králem, se zdá trochu neobvyklé, pokud se ovšem Rhun nestal – ze světského vladaře - církevním hodnostářem. Velšské Triády totiž uvádějí mezi třemi kouzelnými útěžky lůna na ostrově Británie, vedle Oweina a Morfudd, ještě arcibiskupa Anaruna z Llydawu, jakožto další dítě Modron, dcery (boha) Afallacha. A jak Owein, tak i Morfudd, byli sourozenci historického Rhuna.89

Každopádně tento hromadný křest, ať už vykonaný kýmkoli, neměl asi trvalejší význam, neboť záhy po Edwinově smrti v bitvě (633) došlo k Paullinovu útěku z Northumbrie a k odpadnutí dvou následujících králů (krátce znovu rozděleného království) od křesťanství, takže nová víra se začala znovu šířit a upevňovat až s nástupem krále Oswalda (634–642), který povolal misionáře z Iony.90

Synoda ve Whitby a její důsledky

Jak už bylo řečeno výše, keltská církev v Británii a Irsku se od římské lišila v několika bodech.

Předně šlo o datum slavení velikonoc. Zatímco Augustin a jeho klérus přinesli Anglosasům nový cyklus slavení svátků Kristova Vzkříšení, vytvořeným Victoriem z Aquitanie, Keltové setrvávali ve slavení velikonoc podle 84letého cyklu Augustalisova, který většinová církev na Západě opustila už roku 457.

Další odlišnost tkvěla v rozdílném tvaru tonzury, jíž si keltští kněží vyholovali zřejmě od ucha k uchu, nebo si ponechávali tenký věneček vlasů nad čelem, zatímco římský klérus nosil věnec vlasů kolem temene. Protivníci Keltů nazývali jejich tonzuru potupně „tonzurou Šimona Mága“91 a není nikterak vyloučené, že vycházela z tonzury starých druidů.92

Za nesprávně prováděný byl Římem pokládán i křest, prováděný keltskými kněžími, snad se, v některých případech, ponořovalo pouze jednou, namísto třikrát, ale v čem byl skutečný rozdíl, nevíme. Dalším problémem mohlo být, že při biskupském svěcení postačil často jediný biskup-světitel, zatímco Řím požadoval tři.93

Nejvážnější z těchto odchylek bylo – už proto, že velikonoce jsou nejdůležitějším křesťanským svátkem – datum slavení velikonoc. V Northumbrii, spravované irským biskupem z Lindisfarne, se tak král Oswy, bratr mučedníka Oswalda, přidržoval keltského data velikonoc, zatímco jeho manželka, kentská princezna Eanfled (a její družina) je slavila podle novějšího výpočtu. Proto Oswy nechal, společně se synem Alchfridem, svolat do kláštera v Streannaeshalch (Whitby) sněm, složený ze zástupců strany keltské (přesněji: irské) a římské, aby se sjednotil na jednom termínu velikonoc a tvaru tonzury. Názory keltské strany hájil lindisfarnský biskup Colman, římskou stranu vedli biskup Agilbert a Alchfridův učitel Wilfrid. Při konfrontaci obou tradic, z nichž jedna se odvolávala na Jana Evangelistu a opata Columcilla, druhá na apoštola Petra, zvítězila strana římská. Colman odmítl uznat římskou praxi a odebral se s mnichy, věrnými keltské tradici, napřed na Ionu, následně pak do Irska. Jeho nástupcem na lindisfarnském stolci se stal Tuda. Ten se podrobil rozhodnutí synody, brzy na to však podlehl moru, zuřícímu toho roku v Británii. Nový opat-biskup Eata byl stejného smýšlení jako jeho předchůdce, takže anglosaská Northubrie se odloučila od keltských zvyklostí.94

K prosazení římských reforem v keltských oblastech Británie docházelo ovšem se značným zpožděním, v Gwyneddu se tak stalo až v roce 768, díky úsilí biskupa Elfodda, v jižních královstvích Walesu o devět let později.95 Keltské duchovní proudy však žily dál a působily jak v náboženské poezii, tak v legendách.

1 Toulson, S., Keltský rok, Praha, 1998, str. 13.

2 Ellis, P. B., Keltové. První tisíciletí keltských dějin, Praha, 1996, str. 130-133.

3 Ellis, P.B., Keltové, str. 130.135.

4 Vopatný, J. G., Keltské křesťanství, Červený Kostelec, 2010, str. 16-18.

5 Ellis, P.B., Keltové,. str. 85-87.

6 Nennius, Historia Brittonum (62) in: http://www.fordham.edu/halsall/basis/nennius-full.asp (navštíveno 10. 12. 2014).

7 Ellis, P. B., Keltové, str. 20. Ke keltské mytologii viz více: Clasurová, I., Keltské mýty: Člověk a jeho Jiný svět, Praha, 2001.

8 Antalík, D., Náboženství Keltů před christianizací, Dingir 1/2002.

9 Maponos in: http://www.maryjones.us/jce/maponos.html a Mabon in:http//www.maryjones.us/jce/mabon.html.

10 Proti britským kmenům ovšem bojoval už o století dříve Julius Caesar. Srv. „Napadl rovněž Britány, předtím neznámé, přemohl je a vymohl z nich peníze i rukojmí.“ (Božský Julius 25) in. Suetonius, Životopisy dvanácti císařů, Praha 1966, str. 30.

11 Polišenský, J. Dějiny Británie, cit. in: Vopatrný, G., Keltská církev v prvním tisíciletí a její spiritualita, Praha, 2002, str. 9.

12 The Gods of Romain Britain in: http://www.roman-britain.org/romano-british-gods.htm

13 Triad of Ynys Prydein in. www.kingarthur.justwizard.com/Triads.html (navštíveno 3.2. 2015).

14 Vlčková, J., Encyklopedie keltské mytologie, Praha: Libri, 2002, str. 44-45.

15 Vopatrný, G., Keltská církev, str. 12. Srv. Gildas, De Excidio Brttaniae Conquestu 8. in: www.maryjones.us/ctexts/gildas02.html (navštíveno 5.2. 2015).

16 Vopatrný, G., Keltská církev, str. 12. Též. Farmer, D.H., Oxfordský lexikon svatcov, Bratislava, 1996, str.. 134-135.

17 „Gildas (…) opustil ostrov, vyplul na palubě malé lodi, a ve velkém zármutku se dopravil do Glastonie v době, kdy Letní zemi vládl král Melvas. Byl přijat s velkými poctami opatem z Glastonie, i učil bratry i rozptýlený lid, kterak rozsívat vzácné símě nebeského učení. Tam také sepsal dějiny králů Británie.“ The Life of Gildas in:

http://maryjones.us/ctexts/gildas06.html (navštíveno 15. 6. 2014).

18 Vopatrný, Keltská církev, str. 12. Anglosaské kroniky zmiňují k roku 688 (tehdy nastoupil Ina po Caedwallovi na trůn) založení glastonburského kláštera, z textu vyplývá, že samotný akt spadá do pozdějšího období, před tím, než se tento wessexský král vzdal vlády a odešel jako poutník do Říma. Anglo Saxon Chronicle in:

http://www.britannia.com/history/docs/676-75html (navštíveno 3. 2. 2015).

19 Op. cit., str. 12.

20 Heslo Lucius (16) Christian Classies Ethereal Library in: www.org/ccel/wace/biodict.html?term-Lucius16 (navštíveno 2.1.2015).

21 „Britannorum inaccessa Romanis loca Christo vero subdita.“ Cit. in: Chadwick, The Age of the Saints,, str.12.

22 Vopatrný, G., Keltská církev prvního tisíciletí a její spiritualita, Brno, 2002, str. 13, a pozn.28 na str. 120.

23 Není však vyloučeno, že se jedná o dnešní York. Viz. PJC Field, Gildas and the City of Legions in: Heroic Age, Issue 1, Spring/Summer 1999., www.heroicage.org/issues/1/hagcl2.htm (navštíveno 30.11.2014).

24 Chadwick, N., The Age of the Saints in the Early Celtic Church, London, 1961, str. 12-13.

25 Vopatrný, G., Keltská církev, str. 13.

26 Beda, Církevní dějiny (III.,4), str. 137.

27 Chadwick,N., The Age of the Saints, str. 133. Vopatrný, Keltská církev, str. 17.

28 K Patrikovi více: Vopatrný, G. Keltské křesťanství, Červený Kostelec, 2010, str. 27-38.

29 Op. cit. str. 74.

30 Gildas, On the Ruin of Britain, The History, II.,23, page 17. Jde o postavu Vortigerna, jehož střetnutí s jasnovidným chlapcem jménem Embresguletic v Dinas Emrys popisuje Nennius (Historia Brittonum 41-42in: www.fordham.edu/halsalbasi/nennius-full.asp. (navštíveno 28. 11. 2014)

31 Beda, Církevní dějiny, pozn. 49. (Jaromír Kincl), str. 355.

32 Vopatrný, Keltské křesťanství. 14-15. Též Beda Ctihodný, Církevní dějiny národa Anglů, (I., 17-21), Praha, 2008, str. 51-58.

33 Vopatrný, Keltské křesťanství, str. 74.

34 Cit. podle: Beda, Církevní dějiny, str. 47.

35 Beda, Církevní dějiny, (I.,12), str. 59.

36 Farmer, D.H., Oxfordský lexikón svetcov, str. 100.

37 Tj. asketové, žijící v (klášterním) společenství.

38 Vopatrný, Keltská církev, str. 102.

39 Chadwick, The Age of the Saints, str. 93.

40 D.H. Farmer (Oxfordský lexikón svatcov, str. 495-496) se domnívá, že šlo o pohany britské, později přeznačené na Sasy.

41 De Waal, Svět byl stvořen celý, str. 35,

42 de Waal, Esther, Svět byl stvořen celý, Brno, 2000, str. 32-33.

43 V Dubriciově rodokmenu se jako předek uvádí i římský císař (uzurpátor) Konstantin III. Srv. www.celticchristianity.infinitesoulutions.com/images/Lives01/Table5_Cyst... (navštíveno 7. 2. 2015).

44 Vopatrný, Keltská církev, str. 32.

45 Op. cit. str. 33.-34.

46 Losack, M., Keltské křesťanství, Getsemany 045 (podzim 1994) in: www.getsemany.cz/node/1690 (navštíveno 2.2. 1015).

47 Life of Saint Cadog (§14) in: www.maryjones.us/ctexts/cadog.html, Vita Sancti Kebii (§3) in: www.maryjones.us/ctexts/cybi1.html, The Life of St Deiniol (lesson ix) in: www.maryjones.us/ctexts/deiniol.html.

48 Toulson, S., Keltský rok, str. 101.

49 Vopatrný, G. Keltská církev, str. 110-111.

50„ Einyawn Vrenhin yn Llyn, a Seiryoel ym Penn mon, a Meiryawn ym Merhyr Meiryawn yn y Cantref, meibyon Owein danwyn, m. Einyawn Yrth, m. Kuneda Wledic.“ (Bonedd y Seint, 13) in. www.celtnet.org.uk/genealogies/bonedd_seint.html (navštíveno 2. 7. 2015).

51 The History of Bardsey Island of Gwynedd, Part 1, ed. David Nash Ford in: http://www.britannia.com/celtic/wales/history/bardsey.html (navštíveno 12. 2. 2015). Vopatrný, Keltská církev, str.32. Spencer, R.., A Guide to the Saint´s of Wales and the West Country, llanerch Enterprise, 1991, str. 18.

52 Caldey Abbey (EBK) in: http://www.earlybritishkingdom.com/archeology/caldeyab.html (navštíveno 12. 2. 2015). Zde byl také nalezen kámen, popsaný oghamovým písmem a latinsky, kde slova „Magl Dubr“ snad odkazují na biskupa Dubricia.

53 Beda, Církevní dějiny (III., 5.6,14-17), str. 138-141, 153-160.

54 The Life of St Illtud (§21) in: www.maryjones.us/ctexts/illtud.html (navštíveno 5.8.2014).

55 K Dewimu viz. St Dewi in: http://www.earlybritishkingdoms.com/bios/Dewi.html, ke Kentigernovi: Toulson, S., Keltský rok, str. 78-81.

56 Vopatrný, Keltská církev, str. 32.

57 Op. cit. str. 32

58 Op. cit. str. 126, pozn.134.

59 Barbieri, F., Interlude: Lovocatus and Catihernus in: www.vortigernstudies.org.uk/vortigernhomepage.htm (navštíveno 16. 2. 2015).

60 Vopatrný, Keltská církev, str. 90. Ukázku galské eucharistické slavnosti viz. Hradilek, P. (sign. pH), Constetatio starogalské liturgie, Getsemany 145/prosinec 2003 in: www.getsemany.cz/node/604 (navštíveno 14.3. 2013).

61 O God, God formation in: http://www.maryjones.us/ctects/t05.html (navštíveno 11.1. 2015).

62 David Nah Ford´s EBK, heslo St Brychan in: www. Earlybritishkingdoms.com/bios/brychbbg.html (navštíveno 17.12.2014).

63 Viz. poznámkový aparát k Preiddeu Annwn, překlad Sarah Higley in: http://www.lib.rochester.edu/camelot/anwn.htm (navštíveno 30.7.2013). Připomínám, že slovo sidi je převzato zřejmě ze starého irského jazyka a znamená kopec, nebo spíše pohřební mohylu. Heslo Sidhe, www.maryjones.us/jce/sidhe.htm (navštíveno 2.1.2015).

64 Heslo Avalon, www.maryjones.us/jce/avalon.htm (navštíveno 10. 1. 2015).

65 Tacitus, Letopisy, Praha 1975, str. 386-387.

66 Cit. in: de Waal, Svět byl stvořen celý, str. 65.

67 Life of St Brynach (§9) www.maryjonesceltic.us/ctexts/brynach.html (navštíveno 24.12. 2014).

68 V keltském folkloru máme dosvědčeno množství takových běsů, z velšských je to například Cyhiraeth, kvílející víla. Viz. heslo Cyhitraeth in: http://www.maryjones.us/jce/cyhiraeth.html (navštíveno 17. 3. 2015).

69 Life of St Brynach (§5)

70 Vopatrný, Keltská církev, str. 113.

71 The Life Of St. Deiniol in: www.maryjoses.us/ctexts/deiniol.html (navštíveno 24. 12. 2014).

72 Saint Edeyrn in: http://en.wikipedia.org/wiki/Saint_Edeyrn (navštíveno 2. 1. 205). Zde je i fotografie Edeyrnovy sochy v Loqefferetu.

73 Toulson, S., Keltský rok, Praha, 1998, str.67 a 144-145.

74 Vlčková, Encyklopedie keltské mytologie, heslo Morvan, str. 220-221.

75 Mabinogi, str. 96.

76 Eliade. M., Dějiny náboženského myšlení II., OIKYMENH,1996, str. 136.

77 De Waal, Svět byl stvořen celý, str. 73.

78 Trioedd Ynys Prydein 24 in: http://www.maryjones.us/ctexts/index.html (navštíveno 29. 1. 2015).

79 Vita I. Sancti Carantoci in: http://www.maryjones.us/ctexts/caranntog1.html (navštíveno 6. 6. 2014).

80 The Life of Gildas by the Monk of Ruys (13) in: http://www.maryjones.us/ctexts/gildas07.html.

81 Vopatrný, G., Keltská církev, str. 113-114.

82 Cit. in. Ventura, V., Spiritualita křesťanského mnišství, 1. Od prapočátků po svatého Jana Zlatoústého, Praha, 2006, str. 179.

83 Life of St. Columba, in: http://legacy.fordham.edu/hopsalo/basis/columba-e.asp (navštíveno 20. 2. 2015).

84 Life of St Brynach (§9)

85 Beda, Církevní historie (I.,22), str. 59.

86 Cit. in: Vopatrný, Keltská církev, str. 59.

87 Op. cit. 51-55. Zdá se, že právě tento výrok je ve Velšských Triádách (82/89) nazván „darem holohlavého muže“, a uváděn mezi třemi věcmi, „které podmanily Lloegr“ Triads of Ynys Prydein (navštíveno 17. 4. 2015).

88 Nennius, Historia Brittonum (63), in: http://www.fordham.edu/halsall/basis/nennius-full.asp (navštíveno 7. 3. 2015).

89 Nayland, C., Historical Fiction, in: http://carlanayland.blogspot.cz/2013/10/rhun-son-of-urien.htm (navštíveno 7. 3. 2015).

90 Beda, Církevní dějiny, III., 1-6, str. 132-141.

91 Srv. Sk 8,9-13.18-24.

92 Vopatrný, G., Keltská církev, str. 87.

93 Op. cit., str. 85-89.

94 Beda, Církevní dějiny (III.,25-26), str. 175-183), Vopatrný, Keltská církev, str. 56-57.

95 Vopatrný, Keltská církev, str. 76.