289 - leden 2017

Naděje pro ženy

Jestli je na něčem vidět, jak rychle se mění naše kultura, tak je to role ženy. Zmizela matka a hospodyně devatenáctého století, podřízená svému muži a bez vyššího vzdělání. Místo ní nastoupila sebevědomá, nezávislá a svobodná žena současnosti, která chce rovnocennou dělbu práce se svým partnerem, usiluje o kariéru v zaměstnání a mateřství leckdy odkládá na neurčito.

Jako každá změna má i tato své stinné stránky, ale asi jen největší zpátečníci by chtěli ženu šmahem vrátit k plotně a neckám, do nedůstojné role lepší služebné. Má-li žena být muži rovná a být jeho partnerkou, je dobré, když s ním díky dosažené kvalifikaci může spolupracovat i v politice a ekonomice.

Vysoké hodnocení žen není úplně bez paralel z minulosti. Většina kultur dřívějších dob ovšem stavěla muže do popředí: z pochopitelných důvodů, jelikož muži jsou fyzicky silnější a nenesou zátěž mateřství.

A toto přednostní postavení mužů je tak zakotveno i v mnoha náboženských tradicích. V kontaktu s moderním západním vnímáním pak vzniká tření. Nejvíce asi v současném islámu, který se polarizuje a zčásti radikalizuje a ultrakonzervativní klerikové ženám vnucují závoje a zakazují účast na veřejném životě, ba dokonce vzdělání. Křesťanství sice od svého počátku hájí zásadní rovnost muže a ženy, avšak i dnes zápasí o to, jakou roli má žena mít v církvi a jak její specifičnost popsat v náboženské filozofii.

Inga Dremlyuk obhájila na ETF UK bakalářskou práci, ve které se jakožto žena vyznává z jistého zklamání nad tím, jak duchovní roli žen vnímají ruští pravoslavní myslitelé Vladimir Solovjov a Nikolaj Berďajev. Část věnovanou Solovjovovi otiskujeme v tomto čísle Getseman. Inga nezastírá, že přes Solovjovovo vysoké hodnocení ženství je tento filozof zastáncem názoru, že plným a plnohodnotným člověkem je v zásadě jen muž.

Solovjov ovšem tvořil na konci 19. století – zemřel roku 1900 – a vyrostl ve společnosti tradičnější než západní Evropa. Přes svůj rozhled a jasnozřivost si tak zřejmě jen těžko dokázal představit ženu jako tvůrkyni a duchovní hybatelku. Inžino zklamání z jeho názoru na ženu tedy lze chápat, ale Solovjova poněkud omlouvá jeho doba a kulturní pozadí. Naději lze pak najít v tom, že když se hodnocení ženy tolik změnilo k lepšímu za pouhých sto let, snad tato změna brzy naplno dorazí i do těch konzervativnějších církví.

Dále bych chtěl upozornit na studii Marie Clary Bingemerové o utrpení Boha. Vychází z textů Jürgena Moltmanna, Johanna Baptisty Metze a Jona Sobrina, kteří tuto otázku každý svým způsobem řešili. Téma je paradoxní a pro nekřesťanské věřící až pohoršlivé – jak může Bůh trpět? Avšak kříž Ježíše Krista a utrpení tolika jeho přátel, nevinných lidí, tuto otázku kladou opačně: Může Bůh vůbec netrpět?

A nakonec připomenu text Pavla Hradilka k desátému výročí smrti tajného biskupa Bedřicha Provazníka; a popřeji vám dobré vykročení do nového roku.