Jste zde

Utrpení Boha z pohledu některých současných teologií

Jestliže onen Bůh, v jehož jménu vy ve své zaslepenosti zabíjíte, stvořil lidi ke svému obrazu, pak byla každá kulka v těle mé ženy ranou do jeho srdce.“

Antoine Leiris, francouzský novinář, jehož žena byla zabita při teroristickém útoku na pařížský koncertní sál Bataclan 13. listopadu 2015.

Antoine a Hélène Leirisovi byli šťastní manželé a měli malého syna. 13. listopadu 2015 odešla Hélène na hudební večer do klubu Bataclan. Nevrátila se. Po třech dnech a nocích našel Antoine její mrtvé tělo v márnici. Na sociálních sítích pak umístil krásný text s názvem „Dopis mé ženě a jejím vrahům“, z něhož je vybráno také moto tohoto článku.

Zvolila jsem tento citát proto, že Antoine ve své bolesti mluví o Bohu a nevědomky dospívá k teologické reflexi. Říká, že bolest, kterou způsobila smrt mladé ženy, manželky a matky, je bolestí samého Boha, neboť tento nevinný člověk byl stvořen k jeho obrazu.

Můj článek má být úvahou o utrpení Boha, které je nerozlučně spojeno s utrpením světa a člověka. Vycházím ze zmíněné konkrétní události, snažím se nicméně o širší pohled. A proto se budu zabývat několika současnými evropskými a latinskoamerickými teologiemi.

Křesťanská teologie se tématu utrpení věnovala odedávna. Chci se o to znovu pokusit, neboť doufám, že můj úhel pohledu přispěje k prohloubení reflexe. Vycházím z myšlenky, že Bůh se identifikuje se všemi obětmi nespravedlnosti a násilí. Věřím, že prohloubení této perspektivy může být pro teologii Boha židovsko-křesťanského zjevení obohacením.

Budu tedy rekapitulovat přístup některých současných teologií. V prvé řadě se zaměřím na německého reformovaného teologa Jürgena Moltmanna, který toto téma učinil centrem svého teologického díla. Dále se zmíním o myšlení katolického teologa Johanna Baptisty Metze, který při uvažování o téže otázce vychází z kategorie „paměti“. A nakonec se obrátím k teologii latinskoamerické, konkrétně k dílu teologa Jona Sobrina. Ráda bych pak naznačila některé myšlenkové postupy, jež by mohly přispět k reflexi této důležité teologické otázky dnes.

Bůh – spolupachatel, nebo oběť zla?

Teologie Jürgena Moltmanna vychází ze strašných zkušeností holocaustu a druhé světové války. Jeho myšlení, jež se pro něho stalo teologickým povoláním, je důsledkem těchto hrozných zážitků. Když si Moltmann klade otázku, proč je naživu on sám a kde je Bůh, vyvstává před ním problém Boha ve své nejhlubší podstatě. Na základě této hluboce existenciální otázky rozvinul německý teolog významnou část svého díla a ve svém spise Der gekreuzigte Gott dospěl k teologii ukřižovaného Boha.

Podle Moltmanna může křesťanská teologie vykládat dějiny utrpení světa jedině jako utrpení Boha. Totiž: „Jak může křesťanská teologie nemluvit o Bohu v souvislosti s výkřikem ukřižovaného Ježíše, adresovaným Bohu?“ Pouze uvážíme-li, co se odehrává mezi Ukřižovaným a „jeho“ Bohem, můžeme z toho vyvodit, co tento Bůh znamená pro všechny trpící a zoufající na této zemi. Tváří v tvář nespravedlivému utrpení nevinných obětí vyvstává otázka: Kde je Bůh? Je ve svém nebi, vzdálený a neschopný trpět, anebo trpí uprostřed trpících tohoto světa?

Vyjdeme-li z Moltmannovy otázky, je tedy kříž buď konec veškeré teologie, nebo začátek specificky křesťanské teologie. Křesťanská reflexe Boha v souvislosti s Kristovým křížem se stává reflexí Trojice a distancuje se tak od jakéhokoli monismu, polyteismu a panteismu. Ústřední role Ukřižovaného je v dějinách světa rys specificky křesťanský, podobně jako je učení o Trojici specificky křesťanský prvek nauky o Bohu. A obojí je neoddělitelně spojeno.

Ježíš umírá v opuštěnosti Bohem. Avšak Otec zakouší smrt Syna v bolesti své lásky, která je nejhlubší podstatou otcovství, tj. týká se jeho nejhlubší identity. Protože Synova smrt je něco jiného než Otcovo utrpení, chápe Moltmann velikonoční mystérium jako dění uvnitř Trojice a už v tomto prvním okamžiku opouští generické pojetí Boha, aby se zaměřil na trojiční identitu Boha a na mystérium jeho bolesti.

Centrum Moltmannovy teologie tvoří formulace, že Bůh není vyňat z lidského utrpení a nestojí mimo ně. Proti solitární teologii staví Moltmann teologii solidární. Tváří v tvář výkřiku nevinné trpící oběti platí, že buď Bůh toto utrpení niterně přijímá, nebo ho lidé uprostřed své bolesti nemohou uctívat a volat k němu.

Ve svém následujícím spise Trinität und Reich Gottes Moltmann svůj trinitární pohled na velikonoční mystérium ještě prohlubuje: ukazuje, že otázka, jaký je poměr Boha k utrpení, může být vyřešena jedině v kontextu Ježíšova umučení a smrti. V tomto mystériu je zahrnuta celá Trojice, je v něm angažována – a jedině na tomto základě, ve světle Kristova umučení, lze hlásat spásu.

Podobně Moltmann reflektuje ve své christologii Der Weg Jesu Christi Ježíšův mesianismus, přičemž Ježíšovu utrpení a smrti vyhrazuje v poměru k Ježíšovu veřejnému životu zvlášť velký prostor. Sleduje Ježíše na jeho cestě k umučení, popisuje jeho osvobozující konání mezi trpícími a opuštěnými na této zemi a ztotožňuje utrpení Syna v jeho mesiášské bolesti s utrpením nejhlouběji soucítícího Boha Izraele. Zásadní výrok Boha k utrpení zazní na Golgotě, když se Boží soucit projeví ve velikonočním mystériu.

Ukřižovaný Bůh v solidaritě s utrpením světa

Podle Moltmannnovy teologie zjevuje ukřižovaný Bůh svoji pravou identitu skrze Ježíšovo mesiášské povolání. Mesianismus je nejhlubší identitou božské a lidské podstaty Ježíše, vyslaného Otcem do dějin. Ježíš z Nazareta zakouší události mesiášské doby, kterou sám otvírá, a v utrpení služebníka Božího a v porodních bolestech nového stvoření dochází tato mesiášská doba svého naplnění.

Křesťanská víra ukazuje tedy Boha, který je začleněn do utrpení světa a z lásky se nechal ukřižovat. Ve světě hříchu a násilí nemůže láska zabíjet a ničit – tím by zrušila sama sebe. Proto lásce nezbývá nic jiného než utrpení a smrt. Uprostřed zla a násilí nemůže láska splácet zlo zlem. Může jedině vytrvat, trpět a umírat. Tváří v tvář utrpení nevinných není pro lásku – a tedy pro Boha – jiné cesty, než se po boku těch nejslabších a nejtýranějších ponořit do utrpení a trpět s nimi. Jen tak lze říci, že láska je nejvyšším smyslem dějin a že je silnější než smrt. Jen tak lze tvrdit, že Bůh je láska. Jen tak lze chápat poměr mezi Bohem a zlem, vztah mezi Bohem – Otcem, Synem a Duchem svatým – a utrpením ve světě.

Jestliže skutečnost, že Bůh trpí, nepochází z nedostatečnosti nebo nedokonalosti, musíme na druhé straně říci, že Boží srdce je zranitelné, schopné trpět a přístupné lásce, která způsobuje, že Bůh se otvírá tomu, co sám není, a nechá se z nejvyšší, radikální solidarity s utrpením lidstva zraňovat.

Vzhledem k Ježíšovu utrpení, jež musíme vždy chápat trinitárně, neexistuje na světě kromě Boha nic, co by nebylo Božím soucitem přijato, a tím vykoupeno – ani negativita, ani bolest, ani smrt. V každém ukřižovaném člověku v dějinách tohoto světa pokračuje utrpení Boha. Avšak v boji proti nespravedlnosti, která stále ještě žádá oběti, není nic nadarmo, neboť existuje vykoupení a toto vykoupení tajemným způsobem pokračuje.

Vidět Boha uprostřed lidského utrpení

Také katolický teolog Johann Baptist Metz ve svém spise Memoria passionis zkoumá vztah utrpení a Boha. Metz říká, že důsledkem myšlenky „Bůh je mrtev“ je kultura amnesie: „Modelovou situací štěstí je tedy situace vítěze, jenž ztratil paměť; podmínkou štěstí je, aby oběti byly bez soucitu zapomenuty.“ Metz vyžaduje opak amnesie, jde mu o kulturu paměti, kterou nazývá memoria passionis.

S otevřenýma očima a při dobré paměti nemůže teologie nevnímat křik trpících. Na druhé straně Metz stále znovu připomíná: „Výkřik ukřižovaného Syna je zárukou, že nebeský Otec je nablízku. (…) Tento výkřik je znamením přítomnosti Boha.“ Pokornou řečí modliteb, voláním, které si žádá odpověď, se teologie otvírá Boží sféře. Taková řeč je podle Metze mnohem méně útěšná nebo harmonická než jazyk akademické teologie, je rebelantská, méně ochotná se přizpůsobovat a mnohem více odpovídá moderní době.

Třebaže Metz upozorňuje, že negativní mystérium lidského utrpení je na Boha nepřenositelné, je i on stejně jako Moltmann přesvědčen, že Bůh se solidarizuje s trpícími. Všechny pokusy zlehčovat problém zla ve světě vyčleňováním Boha z otázky zla a obcházením skandálu, jímž je utrpení nevinných, vedly podle Metze „k morálnímu pohoršení lidí nad Bohem“ a staly se tak „jedním, možná nejdůležitějším z kořenů moderního ateismu“.

Křik trpících je jazykem nezapomínání a jeho základem je připomínání. Jádro křesťanského života tvoří trvalá památka na utrpení, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. V tom je obsažena radikální solidarita Boha se všemi obětmi a trpícími. Metz říká také, že ze strany Boha existuje „transcendence směrem dolů, tam, kde už není nic než zoufalství anebo právě křik z hlubin“.

Z této perspektivy lze pochopit onu proměnu v chápání Boha, která se od dnešní teologie očekává – jde o to, opustit představu všemohoucího Boha, jenž není schopen trpět, a vážně položit otázku Boží bezmoci a zranitelnosti. Vzkříšený Ježíš je přece stále ještě Ježíš ukřižovaný.

Silná námitka, že Bůh, který se nezachránil, se ani zachránit nemůže, se ukazuje jako neoprávněná, protože Bůh přece Ukřižovaného zachránil a jeho cestu stvrdil. Tato naděje je vázána na angažovanost jakožto „životní postoj“, což byl životní postoj Ježíše Krista.

Memoria passionis znamená, že při vzpomínce na vzkříšení ukřižovaného Ježíše si připomínáme všechny, kdo nespravedlivě trpěli. Tato památka, kterou dlužíme všem generacím, je zároveň výzvou, abychom se bránili životnímu stylu, pro nějž je typické zapomínání; amnesie totiž způsobuje, že lidské dějiny jsou plny absurdního zla a nenávisti. Memoria passionis se odvolává na autoritu nekonečného významu. Autonomie a emancipace moderního člověka zdaleka neznamená abstraktní negaci poslušnosti vůči autoritě, znamená naopak bezpodmínečné uznání autority – totiž autority trpících.

Trpící lidé jako východisko uvažování o Bohu

Jak byly teologie J. Motmanna a B. Metze přijaty v Latinské Americe vidíme na díle Jona Sobrina. Jeho teologie náleží k tradici theologia crucis, jejímž ústředním bodem je mystérium Ježíše Krista v přímém spojení s otázkou chudoby a boje za spravedlnost. Moltmann říká, že spolu s obětmi nacistů je popravován Bůh; podle Sobrina nelze lid přibíjený na kříž odddělovat od Boha. A Metzovu výzvu praktikovat teologii jako subversivní připomenutí Ježíše vzal možná právě Sobrino ze všech teologů nejvážněji.

Všichni konstatují, že Bůh je s Ježíšem v jeho utrpení. Tady, ve zranitelnost Syna, trpí Bůh tajemným způsobem s člověkem. Sobrino v návaznosti na jeden Molt-mannův výrok připomíná, že „ukřižovaný Bůh není skutečnost, k níž by bylo možno přistupovat teoreticky; lze ji uchopit jedině prostřednictvím praktického přístupu“. Prohlašuje to z vlastní zkušenosti jako člověk, jenž se identifikoval (inkarnoval) se všemi ukřižovanými v dějinách. A právě svou výzvou „sejmout chudé z kříže“ se shoduje s Moltmannem. Skutečnost, že první křesťanské obce se začaly objevovat a vznikaly po prožitém utrpení, nám podle Moltmanna odhaluje něco nového: Bůh, jenž vzkřísil Ježíše, „je onou životadárnou silou, která činí chudé bohatými, ponížené napřimuje a mrtvé budí k životu“.

Teologie osvobození prosazuje autoritu chudých a utlačovaných, dokonce vůči Bohu. Právě a hlavně mezi chudými lze poznat Boha, mezi nimi se Bůh dává poznat. V tomto smyslu Sobrino prohlašuje: „‚Bůh‘ a ‚chudý, který trpí‘ jsou poslední, neotřesitelné skutečnosti.“ A pokračuje: „ Mystérium Boha zůstane tajemné. Ale zároveň s ním objevujeme tajemství chudých. (...) Aniž přestal být Bohem, stvořil Bůh prostor pro tajemství chudých.“

Důležité je uvážit ještě něco: I když chudými myslí Sobrino konkrétně ty, kdo jsou utiskováni nespravedlivým hospodářským a politickým systémem, lze pod tento pojem zahrnout všechny lidi světa, kteří trpí a jimž se děje bezpráví. Svým chápáním pojmu „oběť“ pomohl tento baskicko-salvadorský teolog rozšířit pohled teologie. Bůh je provždy sjednocen s obětmi: skrze naše stvoření k Božímu obrazu a skrze ukřižované tělo svého Syna, jenž nám byl roven ve všem kromě hříchu. Tyto oběti jsou oprávněny nás poučovat, kdo je Bůh, a odhalovat nám dnes nové aspekty jeho tajemství.

Závěr: „originalita“ křesťanství

Utrpení je konstitutivní součástí lidského života. Nesmí být oslavováno, jak to činí jistá spiritualita utrpení – čímž u křesťanů vyvolává jedině odpor a odmítání. Křesťanství vidělo v utrpení, a zvláště v utrpení druhých, vždy svoji ústřední výzvu.

Na závěr bych chtěla připomenout přínos švýcarského teologa, jehož jméno dosud nepadlo. Mám na mysli Hanse Urse von Balthasar. Ten o události kříže říká:

Zde ukazuje Bůh svoji nejhlubší podstatu v utrpení, a to v utrpení dobrovolném, které na sebe bere cizí vinu, zatímco všechny ostatní cesty, jimiž se lidé ubírají k Bohu, utrpení překonávají, hledají ‚blažený‘ život a vyhýbají se nebezpečím života.“

Připojuji se k Balthasarovu názoru, že přání sdílet cizí utrpení je pro křesťanství konstitutivní. A tato vůle je konstitutivní i pro samotného Boha, který se ve svém sebeponížení přibližuje ke svému stvoření tím, že je přijímá radikálně a z největších hlubin svého nitra. Ve svém spásonosném umučení Bůh nejen bere na sebe z lásky všechno, čím jeho stvoření trpí, nýbrž vyzývá své učedníky a učednice, aby ho v tom následovali. Utrpení, které je s následováním Ježíše vnitřně spojeno, má tedy různou podobu: může to být chudoba, neštěstí, pronásledování, zabíjení, bezútěšnost, nemoc, nesvoboda, trýznění a v posledku každá temná bolestná lidská situace, která potřebuje ulehčení, solidaritu, vykoupení. Podle teologů, o nichž jsme zde uvažovali, se v tomto přání sdílet utrpení druhého člověka setkává s lidskou bolestí sám Bůh. Avšak ne proto, aby tuto bolest potvrdil, nýbrž aby ji vzal na sebe a člověka z ní vykoupil.

Francouzský novinář Antoine Leiris, jehož výrok na začátku tohoto příspěvku mne inspiroval, našel svou cestu k vykoupení: odolal pokušení nenávidět a věnuje se svému synovi. Jiní najdou jiné cesty, ale nikdy ne v samotě, nýbrž vždy v solidaritě. A přitom je bude stále provázet Bůh, jenž je stvořil ke svému obrazu; Bůh, který v Ježíši provždy objímá lidskou bolest, bere ji za svou, a tím umožňuje celému stvoření život v plnosti.

Z Concilia 3/2016 přeložila Helena Medková

Komentáře

Boží utrpení - to je jistě zásadní téma. Nepochybně představa Boha, který "nedotčen trůní v nepřístupném světle" je těžce pohoršující. Je jistě podstatně spojena s moderním ateismem. Možná by stačilo i méně slov, než kolik tu autorka poskytla. Trochu se pak už v tom ztrácí pointa: Veškeré utrpení světa prochází "Božím srdcem". A všemohoucnost lásky spočívá v tom, že to vydrží a celý projekt Stvoření "nezkrečuje".
Současně je ale třeba vždy dodat, že tenhle náš časoprostorový svět plný bolesti a nespravedlnosti je důsledkem svévole Stvoření a je jen nepatrnou součástí příběhu mnohem většího, v němž Boží všemohoucnost není omezována vůlí "temných sil". Příběhu v němž "sám Bůh setře každou slzu", neboť zatímco zde procházíme školou důvěry ("testované" právě onou záplavou nespravedlivého utrpení), a svými pokusy lásky v Ježíšových službách posouváme vzpurné Stvoření po milimetrech zpátky do Boží náruče, naši definitivou je nezničitelné společenství s Bohem.