Jste zde

Nevěřící generace

autor: 

Poslední dobou vyšlo několik článků o víře. Pokud vynechám některé studie sociologů, tak se nikdo moc tématem nevíry nezabývá. Nerozumím tomu. Na každém biskupství by se mělo řešit, co se pokazilo, co je potřeba změnit a kde jsou příčiny.

Kořeny

Často je snahou najít kořeny problému. Je dobré o nich vědět, ale ty již mohou patřit minulosti. Důležitější je současnost. A dnes jsou jiné problémy a jiná témata, které způsobují další nezájem. Třeba restituce, či kauza Bezák. I nevěřící svět vidí, že je něco špatně. Když přišla církev o moc a prestiž, není již síla, udržet lidi na její závislosti. Není zájem věc vyřešit. Ti, kteří se na kauze podíleli, jen zneužili svoji moc. Schovávají se za „tajemství“ a poslušnost. Ale ke zlému. Mlčením to nezmění, možná se jen zapomene. Kauza Bezák je pro církev tragická. Ukazuje na samotnou podstatu farizejství a strach.

Nevyužívají se odborníci

Pan farář nebo biskup není odborníkem na všechno. V církvi po II. vatikánském koncilu je laik stále nula. Navzdory farním, či jiným radám, jež jsou někde i jmenované, některé se i schází a jsou plodné. Některé poradní orgány mají jmenované špičkové odborníky z oborů, kterým většina farářů či biskupů nerozumí. Jejich názor je ale nezajímá! Nikdy je nepožádali o rozhovor. Přitom se nejedná o teologické věci. Především o obory psychologie. Jeden z nejdůležitějších oborů pro formování věřících a kléru.1 Ignorováním společensko-sociálních zákonitostí může docházet k velkým škodám.2 Kdo za tento stav nese odpovědnost?

Narušená rovnováha

Úbytek věřících navíc zesiluje nevyvážený stav, který se stále bude víc projevovat: do seminářů stále častěji chodí nezralé a konzervativní osobnosti, či mladí muži z jiných motivů, než víry (ekonomické zabezpečení, nedostatek odvahy ukončit studium). Otázkou je, kolik takových bohoslovců dozraje a jakým směrem. Jestli se semináře a způsob přijímání uchazečů nezačne léčit, tak toto vykolejení se bude projevovat a napravovat mnoho let. To platí nejen u nás, ale taky v USA a zejména na Slovensku.3 Zakonzervovaní můžou podchytit zase jen nevyzrálé osobnosti a zpětná vazba se dále zesiluje.

Další problém, který se vždy odrazí na práci kněze je, že nemá žádné zázemí. Samota a často nezájem pomoci při problémech. Vzájemná nedůvěra. Těch příběhů je mnoho....

Věrohodnost

Úbytek katolíků je složitější problém. Ale je tu několik momentů, které můžeme vidět a nemluví se o nich. Normálnost. Nezabývat se vlastní výlučností a důstojností, ale lidstvím vzhledem k jiným. Když čtete Evangelia a srovnáváte apoštoly – či papeže Františka s dnešní hierarchií, tak tam je vidět rozdíl. Jak dokáže biskup Vokál někoho oslovit? A přitom zakopává hřivny (Jiří Veselý – vynikající i na nevěřící mládež. A biskup naprosto netuší a nezajímá ho, co zakopal.) Kde je jeho charizma? Má nějaké? Jakou skupinu lidí umí oslovit? Existuje nějaká? Nebo, má aspoň manažerské, či nějaké jiné schopnosti kromě jazyků a formální autority? Poslušný úředník? Slyšel jsem, jak probíhá vizitace s biskupem Malým. Neskutečný rozdíl.

Být vzorný a poslušný úředník nadřazené vatikánské kurii povede k dalšímu úbytku.

To není charizma. To je jen nástroj moci, který v dnešním nezávislém světě nikoho nezajímá.

Milosrdenství nebo předpisy

Jedním z důvodů, proč mladí lidé se začnou vyhýbat kostelu, popisuje Jeroným Klimeš ve své knížce Křesťanství, vztahy a sex. Klimeš nemluví církevnickým stylem. Používá drsný jazyk. Říká tím, jak je jeho sdělení naléhavé. Pro Klimeše je pochvalou text Dana Drápala. Pokud evangelikální kazatel považuje jeho závěry většinově za správné, nemusí to být nutně „katolické“, ale je to biblické a ze života. Jinými slovy, má to váhu a je třeba o tom mluvit. Dokáže spojit psychologii s Evangeliem. Najít příčiny a následky. Dokáží biskupové překročit vlastní stín a snažit se pochopit problémy dnešní doby jako papež František? Nebo dají zase přednost barokním průvodům a pod rouškou zbožnosti smetou vše pod stůl? Je v jejich strnulosti možné obrácení – změna myšlení – možná? Nebo to je cizí prvek? Nejsou už spíš překážkou víry? Jsou milosrdní? Proč synodu o rodině tak rychle odložili? Oni mají ještě důchod zajištěný. Ale zajímá je, co bude po nich?

Českou republiku na synodě zastupoval biskup, který se bojí lidí, žil léta mimo ČR a rodina je mu cizí. Není to sabotáž?

Muži jsou napřed

Kde se projevuje delší dobu nerovnováha, je mužská spiritualita. Muži jsou dlouhodobě v kostelích v menším počtu. Proč je neumíme oslovit? V posledních letech dochází k rozmachu chlapské spirituality podle františkána Richarda Rohra. Místo, aby se kompetentní o věc zajímali a chytili se příležitosti, je to pro ně „nějaké divné“. Nejen u nás, ale i v USA, natož na Slovensku. Možná je to dobře. Pokud se k tomu nehlásí, aspoň to nemůžou pokazit. Pozoruhodné je, že tato spiritualita je nosná jak pro uzavřené myšlení, tak i pro otevřené křesťany (konzervativec/liberál).

Moc jiných způsobů chlapské spirituality nemáme. Snad jen ještě tu „zakonzervovanou“. Ale nemůžeme zůstat stát. Přirozené je, že je vše ve vývoji. Jinak to je nemoc. Kolik odborníků si všimlo úbytku chlapů v kostele a dokázalo něco s tím udělat? Není to stejný problém u žen? Nekopíruje spiritualita žen jen dobu? Podobně, jako muži mizí z kostelů, už ani ženám – vlivem životních podmínek a emancipace nemá církev co nabídnout.

Máme ženskou spiritualitu pro dnešek? A následná nevýchova dětí k víře už jen roztočí spirálu nevěry... Není už tady někde „Richard Rohr“ pro ženy? A pokud někdo vnímavý odhalí podstatu problému, nebude odvržen?

Nesrozumitelnost

Jak Evangelia jsou jednoduchá a srozumitelná. Spoustě příběhů rozumí i děti. Na druhou stranu nám často uniká souvislost se SZ. Třeba Ježíšovy citace. Jezuita Jan Rybář už léta mluví o srozumitelnosti a paragrafech. Jsme natolik zahaleni zbožným slovníkem, že nevěřící nemůže porozumět. Proč jsme si vše udělali tak složitě? Spousty paragrafů. Už ani nemáme biblisty. Máme jen právníky (údajně 85–95% doktorů teologie). Rozumíme ještě Písmu nebo už jen paragrafům? Máme jen nové zákoníky?

Nejsme jedno

Občas narazím na způsob chování ve stylu „My jsme ti praví“. Dávám za příklad akci, na kterou jsem narazil v jiné církvi a která mne zaujala pro svůj evangelizační charakter. Mou snahou bylo se od jiných něco nového naučit. V našich církevnických kruzích jsem dostal odpověď – ale my si to uděláme katolické. Bez pochopení principu. Nezájem s někým spolupracovat jen proto, že to není „naše“, svědčí o pokřiveném myšlení. Ježíš neříkal – musíte být v té správné církvi. Ale obraťte se. Často dával za příklad lidi ze světa. Korigoval myšlení všech náboženských a společenských skupin.

Celé stvoření je různorodé. Můžeme věci dělat trochu jinak. Ale bylo by dobré občas ukázat světu, že se na podstatném shodneme. Třeba jak tomu bylo v Litomyšli. Ale když si začnu myslet, že jenom já, nebo „ta moje“ (církev) a přitom je moje srdce plné jen paragrafů, tak se dostávám mimo. I na přelomu staré a nové smlouvy selhali ti nejdůležitější. Jen někteří si to dokázali přiznat. A je tu ještě jedna pozoruhodná věc. Spolubratři z evangelikálních církví neubývají. Spíš mírně rostou.

1Vycházím z osobních postřehů psychologů Maxe Kašparů, Ľudmily Matulové, Jeronýma Klimeše a Richarda Rohra

2Taky ekonomie, viz restituce

3Viz bod 1

Komentáře

To je užitečné téma a určitě je na místě, abychom se nad tím každý občas zamysleli.

Paralelně k této úvaze doporučuji vyslechnout si, co na toto téma vyzkoumal pan Balík z Brna: https://www.salesko.cz/savio-koreny-a-zdroje-ceskeho-antiklerikalismu/ , poznámky s časy zde: http://slatinany.farnost.cz/files/Balik-Koreny_a_zdroje_ceskeho_antiklerikalismu.txt
Je důležité pečlivě hledat příčiny, abychom je mohli odstranit, protože pokud budeme odstraňovat něco jiného, problém (zde antiklerikalismus) zde zůstane.

Klerikalismus je nemocí církve a papež František před ním varuje. Pokud onemocním, snažím se především léčit a pokud jsem si nemoc zapřičinila sama - například úraz, snažím se o sebereflexi. Klerikalismus se dá léčit návratem k Evangeliu, odložením masky své nadřazenosti, vyznáním viny a milosrdenstvím vůči ostatním. To není věcí pastorace, která se snaží povrchně zaujmout. Je to o opravdovosti a pravdivosti k sobě samotnému, o pravdivosti a otevřenosti uvnitř církve. Bez vnitřního uznání vlastní hříšnosti je vše jen pózou, řečněním o lásce bez činů. Prioritou je obrácení sebe jako jednotlivce, obrácení celé církve a soustavnost tohoto děje, který je životodárný. Jen to činí jednotlivce i církev věrohodnými a troufám si říci že i přitažlivými. Autor článku nehovoří o antiklerikalikalismu, ale o nemoci církve, o klerikalismu, o zatuhlém srdci a zákonictví. Antiklerikalismus je následkem, ne příčinou problému. Antiklerikál je člověk, který touží po Bohu a po společenství církve a je velmi zklamán, že se jeho touze nabízí parodie toho, po čem jeho nesmrtelná duše touží.
Televize NOE v pořadu Kulatý stůl s názvem Antiklerikalismus v české kultuře na tyto otázky zodpověděla. Místo obracení se k minulosti je potřeba žít dnešek. Ivana Noble zde také řekla, že antiklerikalismus církvi prospívá a že bojovat je potřeba s klerikalismem. Kněz má být svatý a vzdělaný. Za svatost považuje autentičnost, otevřenost ve vlastních zápasech a jeho bytí pro všechny, kteří o to stojí, i pro ty, kteří o to nestojí. Vzdělaností pak nemyslí akademičnost, ale i sociální a osobnostní rovinu. Antiklerikálem by měl být především každý věřící. Každý člověk má krátký život a pro hledající, za které považuji všechny, včetně věřících, je podstatné to, co je dnes, zda církev přijímá jako milující rodina všechny děti bez manipulace. Mateřská láska církve k vlastním dospělým dětem i k dětem mimo církevní rodinu je jasným znamením přítomnosti Boha. Dospívající v pohádkých chodili do světa, aby dozráli a postavili se na vlastní nohy. Jen svobodou a důvěrou, kterou rodina (církev) projeví vlastnímu dítěti mu skutečně prospěje a umožní, aby prošlo vnitřním zápasem a šířilo dobro. Maminky, které ochrańovaly a také manipulovaly svými Honzíky na peci samy nejsou zralé. Nidy nebudeme dokonalí, opravdovost a obracení -se stačí.

Zdravim, jarmilo, dekuji za reakci. Dovolim si par poznamek a odkaz na pořad, který mi přišel velmi dobrý a defakto rozvíjel mnou uvedenou přednášku. Udělal jsem si nějaké poznámky, pokud by někoho zajímaly, jsou zde: http://slatinany.farnost.cz/files/TvNoe-Antiklerikalismus_v_ceske_kulture.txt

Je více pojetí antiklerikalismu -
1) odpor vůči kněžím a kléru
2) odpor vůči klerikalismu - proti zneuživání své pozice kněžími, manipulaci lidmi apod.
Já řeším ten 1), Ty řešíš ten 2). "Já o koze, Ty o voze" (:

Tvou myšlenku "Prioritou je obrácení sebe jako jednotlivce, obrácení celé církve a soustavnost tohoto děje, který je životodárný." bych podepsal jen jako nadpis, jen jako slogan. Za tím sloganem musí následovat nějaký obsah, tedy co "já, tady a teď". Jak chceš "obrátit sebe a církev"? Jinak to je jen prázdná fráze!
Abych byl konkrétní - co jsem si odnesl pro sebe "tady a teď" z té mnou avizovené přednášky: Nový pro mě byl např. postřeh, a on se to snažil na konkrétních zdrojích doložit, že oné protináboženské náladě významně přispěla škola od poloviny 19. stoll svým světským a někdy i proticírkevním přístupem. Sledujeme, jak škola dnes formuje děti? Řešíme, co říkají noviny, televize, volební billboardy... ale o tom, jaký přístup k duchovním hodnotám má školství, se mezi námi moc nemluví, resp. se to jen poznamená, ale nesnažíme se to v našem okolí nijak ovlivnit, ačkoliv zrovna tohle lze ovlivnit snáze, než tu televizi nebo billboardy.... atd. U nás máme školu, která se snaží děti vést nejen k vědomostem, ale už od první třídy systematicky také k práci ve skupině, ke schopnosti vést dialog (naslouchat a formulovat svůj názor) a ke kritickému myšlení. Ale mnoha rodičům to vadí - včetně farníků? Že za nás byla škola pevné ruky, učitel byl jasná autorita, jaképak přemýšlení.... mě to s tím Balíkem docela zapadá.

Jinak Jan ve článku také navrhl konkrétní kroky. To se mi líbí. Akorát bych nedával takový důraz na to, jak se má změnit instituce, nýbrž spíš, jak to můžeme změnit my - Ty a já. Ten důraz na potřebu změnit instituce může vést ke zklamání a v důsledku paradoxně k pasivitě, která ty neřády jen pomůže udržovat (v extrémním případě vzniknout "klerikalizovaný laik").

Nevyjádřila jsem se jasně, omlouvám se. Souhlasím s p. Molnárem, že hledět do minulosti není řešením. Dřívější vliv komunistů sice zanechal své stopy (svezl se i na mém osudu), ale to je minulost. Dnes děti ve škole nejsou deformovány a v diskusích se většina z nich shodne na křesťanských hodnotách, které jsou v nich zakódovány, i když nejsou věřící. Ty knihy, které ze školy znám, jsou v pořádku. Nepaušalizuji, šikana byla je a bude, ale je vyjímkou ve školách, pro které je integrace a diskuse samozřejmostí. Byla bych štástná, kdybych mohla prohlašovat, že dnes církev není klerikální, že absolutistické manýry zanikly s absolutistickou dobou, že smí ke knězi kdokoli a bude s ním vedena diskuse, že kněz nemávne rukou, že je to ztráta času, který potřebuje pro práci ve farnosti. Dnes je mnoho dobrých a také laických aktivit, besed, duchovních obnov, společenství apod., přesto se točíme v kruhu sami kolem sebe. Komunisté hovořili o uspokojování náboženských potřeb - to děláme a vyjma charity se staráme o sebe. Nediskutujeme mezi sebou otevřeně, laici na otázky hledajících odpovídají frázemi. Kněz nemá čas a především odvahu ani na diskusi s laiky, natož pak s hledajícími. Nemá to lehké, diskuse v církvi není povolena a práskačů, kteří by referovali biskupovi je dost. Biblické diskuse se nevedou. Škola i společnost je dál, než církev. Dnes není důvod k antiklerikalismu - pokud je, je to vina a ostuda nás - církve protože klerikální stále jsme. Arcibiskup Bezák není sám, je takových víc. Církev slaví, ztrácí čas diskusemi o sloupu, protože je to jednodušší a dodává to pocit, že se pracuje. Lidé jsou na vedlejší koleji. Takže stále vidím jako problém klerikalismus, ne antiklerikalismus. Obrácení není fráze, je to snaha změnit s Boží pomocí svůj postoj a a místo snahy změnit druhé a společnost změnit svůj postoj a vztah k lidem kolem sebe a ke světu. To platí to pro laiky i biskupy, ti zmohou nejvíc, (kdyby tak dali kněžím více volnosti v tom, aby mohli beztrestně sdělovat i své názory, byl by uvolněn prostor pro Ducha Svatého). Příkladem at´je jim papež František. Všimněte si, kteří lidé jsou přitažliví pro všechny, ti, kteří mění názor světa na církev a kněze - naslouchající, milosrdní, kteří dovedou říct rozhodné ne zlu, (ubližování lidem, finanční machinace v církvi,..) ale ctí důstojnost každého člověka i celého stvoření. I v naší české církvi máme takové zasvěcené osoby.

Titulek článku prakticky neodpovídá tomu, o čem pak ten článek je.
Ten článek je kritikou poměrů v katolické církvi. Někdy oprávněně, někdy částečně oprávněně a někdy neoprávněně. To je běžné, když se v několika řádcích zobecňují příliš snadno osobní zkušenosti.

Kdyby se článek opravdu zabýval otázkou, kterou avizuje v nadpisu, musel by se zabývat nikoliv poměry v katolické církvi, ale hlavně poměry ve společnosti mimo ní. A to na základě solidních statistických dat. V současné době už i o české situaci existují docela solidní výzkumy. Já tu uvedu dva, které jsou k dispozici i na mém internetovém úložišti:
Dana Hamplová: Čemu věří Češi https://ulozto.cz/!ZvMVm3HhFuV5/cemu-cesi-veri-hamplova-pdf
Dana Hamplová: Bůh ano, církev ne? https://ulozto.cz/!dgiU9PmOguYn/zprava-vyzkumu-buh-ano-cirkev-ne-pdf0-pdf
Z obou je zřejmé, že
- většina Čechů je věřící
- naprostá většina z nich ovšem věří kde čemu, nikoliv však Bohu v tradičním křesťanském pojetí

Také je v tom výzkumu druhém - středoškoláků - vidět, co jim vadí na církvi (jistě myšleno katolické):
- omezuje svobodu
- hlásá něco, co sama nedodržuje
- její nabídka se míjí s potřebami dnešních lidí

V dalším výzkumu středoškoláků z projektu Jeden svět na školách (https://www.jsns.cz/data/jsns/pruzkumy_setreni/vyzkum_rovne_prilezitosti_2015.pdf) je také sledováno, jaký vztah mají mladí lidé ke křesťanům. A je tam - aspoň pro mě - zarážející zjištění: Výrazná většina mladých lidí ví o křesťanech jen z médií, ve svém reálném životě se s nimi nepotkala. Jelikož ani těch pravidelně navštěvujících bohoslužby není tak málo (cca 400 tisíc), jasně z toho vysvítá, že ústředním problémem není v prvé řadě to, co provádějí biskupové či kněží, ale příšerná pasivita laiků. Ti jsou ve své drtivé většině prakticky v české společnosti "neviditelní".

ten článek asi nebyl pro Vás. Nevím, co si představíte, když v nadpisu jsou 2 slova.
Ani nejsem sociolog. Jsme generace rodičů, jejichž děti byly vychovávány k víře a najednou víra není.
Jsou i celé farnosti - a když tam přijde nový kněz, který nesedne - je najednou kostel prázdný.
Myslíte si, že sociologický průzkum dokáže klást vždy správné otázky?
Jistě, může to být mnou, i Tebou, ale není tam taky systémová chyba?
Co říkají Evangelia? Jak jsou pro nás důležitá? Nedáme víc na 200 let starou tradici?
Lidi ze světa mají stejné důvody, jako uvnitř? Není nejdůležitější věrohodnost?
Myslíte si, že apoštolové se chovali jako dnešní hierarchie? Jsme církví bratří a sester?
Nevidíte ten kontrast u papeže Františka?
Taky můžu napsat, že nemáte pravdu. Osobně zná křesťana podle Vámi uvedeného grafu
https://www.jsns.cz/data/jsns/pruzkumy_setreni/vyzkum_rovne_prilezitosti_2015.pdf str 13
70%, jen z médií 40%. (škála je 1-4, tedy 1=0%, 4=100%) Muže být součet > 100?
Vy píšete s pohledem k nové evangelizaci, já popisuji současný stav - se kterým nepůjde ani evangelizace,
navíc se rozklad bude urychlovat.
Nebylo by lepší rovnou napsat s čím nesouhlasíte, proč a třeba něco doplnit?
Nebo si myslíte, že to je zbytečné?