Deiniol Gwyn

Deiniol, zvaný „Gwyn“ (toto velšské slovo neznamená pouze „bílý“, ale také „zázračný“) – biskup a zakladatel dvou monastýrů v severním Walesu (oba jménem Bangor), pocházel – podle Bonedd Y Seint („Původ svatých“) – z královského rodu. Jeho otcem byl Dynawd „Tlustý“ z Dunotingu, matkou Deuer, sestra elmethského krále Gwalloga. O Deiniolovi nacházíme nejstarší písemnou zmínku v irském „Tallaghtském martyrologiu“ z osmého nebo devátého století.

Legenda nás informuje o tom, že Deiniol žil po určitý čas jako poustevník, poselstvo bangorských křesťanů, které hledalo nového biskupa, ho na základě vedení Duchem našlo až v Pembroke – tedy na jihozápadním cípu Walesu. Po Deiniolově vstupu do města se zázračně rozezněly zvony. Zvon (cloch) hraje v keltské hagiografii důležitou roli – svolává věřící na bohoslužby, je tedy srozumitelným symbolem místní církevní obce. Rozeznění zvonů může znamenat obecný souhlas s Deiniolovým vyvolením ke službě. Navíc je zvon biskupskou insignií – společně s berlou (bachall) a zlatou korunou. Ve středověkém podání je Deiniol zobrazen jako diecézní biskup, spíše než opat (s biskupským svěcením) mnišské komunity, jímž zřejmě byl především. Navíc se pokládá za jisté, že – jakožto biskup v Bangoru – neměl Deiniol žádného předchůdce.

Důležitý je legendistův důraz na lidskou učenost, jíž postrádal, než mu byla dána shůry předtím, než přijal svěcení. To by mohlo znamenat, že, na rozdíl od jiných církevních představitelů své doby, nezískal teologické vzdělání v žádném z tehdy prosperujících monastýrů (např. Cor Tewdws). Nemáme rovněž zprávy o tom, že by Deiniol byl jakkoli literárně činný, zatímco jeho (mladší?) bratr Aneirin je autorem zřejmě nejstarší dochované keltské hrdinské básně – Y Goddodin, která opěvuje tragickou bitvu severních Britů s Angly na konci šestého nebo samém začátku sedmého století. „Kníže bardů“ Aneirin bývá také někdy označován za světce, podle „Velšských triád“ (47, 48) mu jakýsi Heiden (ovšem variant vrahova jména existuje několik) rozpoltil hlavu sekerou.

Možná ještě před tím, než se uchýlil do poustevnické samoty, žil Deiniol Gwyn v manželství (jméno manželky se nezachovalo), neboť jeho nástupcem v biskupském úřadu – a zakladatelem mnišských komunit v Llandeiniolenfab na Ynys Mon a Llandeiniolen poblíž Bangor Fawr – se stal jeho syn Deiniolen („Danielek“).

Společně s biskupy Dewim a Dyfrigem se Deiniol rovněž zúčastnil i slavné synody v Llandewi Brefi, známé jako „Synodus Victoriae“, na které bylo – snad roku 569 – opětovně odsouzeno učení mnicha Pelagia. Legendární životopis zmiňuje jeho pouť do Jeruzaléma – ta je připisována i mnoha dalším britským biskupům a opatům, zda vždy právem, je ovšem sporné. Poutnictví (peregrinatio) na svatá místa je však bezesporu jedním z nejvýraznějších rysů keltského křesťanství.

Pohřeb Deiniolův je zmiňován v Annales Cambriae k roku 584 („dispositio Danielis Baneorum“), zemřel tedy dříve než jeho otec, jehož smrt je umístěna do významného roku 595. Tehdy – podle téhož zdroje – zemřel na Ioně irský misionář Columba a římskou misii v Británii začali vykonávat Augustin s Mellitem. (Ve skutečnosti došlo ke Columbově smrti i Augustinovu vylodění v Kentu o dva roky později.) Královský dům, z něhož Deiniol vyšel, tak zanikl, snad v důsledku ničivých válek mezi drobnými severobritskými státy, které se nedokázaly sjednotit proti rozmáhající se moci Anglů. Ve velšské merlinovské básni Oianau je pak „prorokován“ Deiniolův podíl na vyhnání Franků (?) z keltského území.

Paradoxně je dnešní nákupní centrum v Bangoru nazváno „Deiniol Shopping Centre“ podle tohoto světce, který proslul tvrdým odříkáním a odmítáním materiálních požitků.

Deiniolova legenda je ukončena modlitbou:

Ó Bože, který jsi ustanovil

blaženého Deiniola pastýřem své církve,

dopřej nám, abychom věčně mohli požívat

dobrodiní pro jeho modlitby,

a dosáhli tak slávy štěstí nepomíjejícího,

skrze Krista, Našeho Pána.