Svět ku záhubě stísněn se sklání

Latinská Amerika je největší periferií naší západní civilizace. Nejsou tam významná centra ekonomické či vojenské moci ani klíčová intelektuální zřídla v podobě špičkových univerzit nebo výzkumných ústavů. Velké dějiny se tam obvykle nerodí a dějiny místní by spíš připomínaly operetu, kdyby nebylo opravdové krve na kostýmech herců. Přesto tato periferie již dávno není jen venkovskou a zemědělskou společností, jakou několik set let bývala. I tam nastupuje industriální svět válcující přírodu a drobné zemědělce obřími podnikatelskými projekty a dokonce i svět postindustriální v mnohamilionových velkoměstech.

My žijeme v jiné periferii, menší a mnohem bližší centru. Ale některé problémy, včetně těch náboženských, jako by se v jiné podobě a v menším provedení objevovaly i u nás. Proto jsme se rozhodli jako první text tohoto čísla uvést studii Margit Eckholtové reagující na kulturní proměny latinskoamerického světa a z nich plynoucí změny spirituality.

Latinská Amerika se mění. Ptáme se, kam se bude ubírat a jak je potřeba na změny reagovat. Její města jsou „kulturní laboratoří“, jak cituje Eckholtová. Katoličtí biskupové si tam třeba všimli, že jim věřící neodcházejí z církve „kvůli učení, nýbrž kvůli jiným životním formám“, „z důvodů nikoli přísně dogmatických, nýbrž pastoračních, nikoli v důsledku teologických problémů, nýbrž v důsledku metodického postupu naší církve.“ Totéž se samozřejmě děje i jinde. Také u nás. Málokoho dnes zajímá přesná definice svátostí nebo vztahů v Trojici tak, aby kvůli tomu chtěl odcházet z církve. Ale mnoho lidí chce, aby jim jejich církev „sedla“, aby jim sloužila a líbila se a cítili se v ní dobře. Latinskoameričtí biskupové a teologové už to vědí a přemýšlejí o tom spolu. Snad i ti naši časem začnou. Právě uveřejněná studie freiburské univerzity tvrdí, že v Německu bude za 20 let o polovinu méně věřících křesťanů než dnes. U nás je vývoj v zásadě podobný. Nevedou se velké teologické spory, ale lidé prostě přestávají církvím rozumět, přestávají je církve zajímat a přestávají se s nimi cítit spojeni.

Letošní Velikonoce celosvětově proběhly ve stínu dvou smutných událostí, nejdříve požáru pařížské katedrály Notre-Dame, a potom teroristických útoků na velikonoční bohoslužby a hotely na Srí Lance. „Všechno, co na zemi jest, k svému konci spěje, takže svět úpadkem svých sil určen ku své záhubě mnohými strastmi a pohromami stísněn se sklání,“ řekl by si člověk s Hildegardou z Bingenu, o jejíchž apokalyptických vizích píše Miroslav Zvelebil. Ano, apokalypsa se děje, občas skrytě, nenápadně, a občas o to palčivěji a křiklavěji viditelná všem – a zároveň se stále odehrává čas rození, zrání a přinášení plodů.

Jednou z odpovědí na zmíněné problémy křesťanství se soudobou kulturou je hledání nových podob organizace a působení. Pražská obec „mlčící církve“ kolem biskupa Jana Konzala je jednou z těch, které se snaží prošlapávat nové (či staronové) cesty; v tomto čísle najdete vylíčení její oslavy Velikonoc od Pavla Hradilka.

A ještě upozorním na dva texty Martina Grubera: zprávu o (možná smyšlené) svaté Wenefred a úvahu o Wittgensteinově filosofii. Příjemné čtení!