Atanáš Veliký

Atanáš (řecky Athanasios) se narodil v Alexandrii okolo roku 295 a získal velmi dobrou křesťanskou výchovu a vzdělání. Měl vynikající literární průpravu, psal velmi dobře řecky i koptsky. Mezi mnichy sv. Antonína Poustevníka poznal Atanáš monastický život. Přibližně v roce 318 vstoupil do řad alexandrijského kléru. Jako diákon byl sekretářem alexandrijského biskupa Alexandra, jehož také doprovázel na jednání Prvního nicejského koncilu v roce 325. V roce 328 pak sám nastoupil na biskupský stolec v Alexandrii. Atanášův dlouhý episkopát (328–373) je naplněn vynikajícím pastýřským a katechetickým působením, ale také tvrdými střety s odpůrci nicejského vyznání víry – s představiteli teologického a politicky chápaného arianismu.

Atanáš odmítl přijmout zpět do své diecéze Aria (zemř. r. 336), kterého z exilu povolal římský císař Konstantin (zemř. r. 337), protože Ariovo vyznání víry nebylo podle Atanáše dostatečně pravověrné v otázce stejné podstaty Ježíše Krista s Bohem Otcem. Proto byl Atanáš celkem pětkrát vyhnán z Alexandrie ariánsky smýšlejícími císaři, nejprve do exilu v Trevíru (335), podruhé do Říma (339), kde jej přijal papež Julius, jenž se v roce 341 Atanáše zastal. V roce 346 se Atanáš vrátil do Alexandrie, kde pro něho začalo „zlaté období“ naplněné desetiletou literární a pastorační činností. V roce 356 musel utéct před císařem Konstancem do egyptské pouště, kde mezi mnichy prožil šest let a sepsal zde několik důležitých textů na obranu pravověří. Po Konstancově smrti v roce 361 pohanský císař Julián Apostata odvolal Atanáše z vyhnanství, takže se mohl vrátit do Alexandrie, ale jen nakrátko, protože jej Julián v roce 362 donutil ke čtvrtému exilu. Po Juliánově smrti (363) nicejsky smýšlející císař Jovinián povolal Atanáše z vyhnanství, po nástupu císaře Valenta však odešel Atanáš roku 365 do exilu pátého. Po vydání dalšího císařského ediktu se Atanáš vrátil do Alexandrie, kde zůstal až do své smrti v květnu 373. Koncem života jej velmi rmoutilo, že nedokázal usmířit znesvářené strany v antiochijské církvi a že v zápase s ariány nedošlo k sjednocení Východu a Říma. Nejznámějším Atanášovým spisem je Život svatého Antonína z roku 362, který je napsán jako historické vyprávění, ale jeho záměr je formační: chce poskytnout mnichům látku pro asketickou a duchovní výchovu.

Atanáš jako biskup byl mistrem katecheze, při níž se soustředil na vtělení Slova. Jeho christologie se zakládá na Písmu a učení církve, což pokračuje v liturgii a přímém vyučování. Atanáš nevypracoval teologický systém jako Origenés nebo Arius, protože jeho výuka byla založena na zkušenosti věřících a jejich znalosti biblických vyprávění. Ataná­šova teologie se prolíná s biskupskou službou, jeho antiariánská christologie přechází do osobní meditace nad texty Písma. Atanáš chce věřícím nabídnout mystickou nauku založenou na kontemplaci. Jádrem Atanášovy christologie je tajemství vtělení Slova. Kristus, pravý Bůh, přijal účast na lidském údělu; je Pánem dějin, který ve svém vzkříšení předjímá to, co je posledním cílem lidských dějin. Tato christologie vychází z Klémentova a Origenova odkazu a je zakořeněna v tradici alexandrijské církve. Zatímco Origenés kladl velký důraz na kosmos, Atanáš věnuje pozornost duchovní zkušenosti věřících. Působení stvořitelského Slova při utváření rozumem obdarovaných bytostí, které jsou jeho obrazem, Atanáš pojímá jako anticipaci spásonosného působení vtěleného Slova. Časté připomínky vtělení jsou zaměřeny k tomu, aby věřící chápali evangelní události ve světle Kristova pravého božství, což je základní podmínka zbožštění člověka, tedy spásy. Vykoupení znamená obnovení všeho podle originálního Obrazu, s nímž se věřící lidé setkávají v díle stvoření podle Otcova věčného Slova. V této věci Atanáš, stejně jako Arius, vychází z Origena, ale činí tak svým vlastním způsobem. Podle Atanáše je Slovo Obrazem výhradně ve vztahu k univerzální ekonomii spásy, která zahrnuje také první stvoření, a proto se o ekonomii spásy může mluvit jako o novém stvoření a vykoupení. Ve své smrti a vzkříšení nám vtělené Slovo otevírá přístup k jedinému opravdu křesťanskému poznání božství. Toto poznání se ověřuje opravdovostí života, neboť mimo něj je každá teologie pouhou prázdnou abstrakcí.