Myšlenky ke „svátostnému půstu“ v době pandemie
Pandemie, která zcela nepředvídatelným způsobem mění náš svět, není zdaleka překonána. Bohaté státy jako Německo se už zabývají myšlenkou, jak po skončení pandemie nebo ještě během ní obnovit hospodářství, zatímco v jiných zemích se kopou další a další hroby.
Reflektovat situaci, a to i z náboženského pohledu, je nesnadné. Virus ničí život - v tom budeme těžko hledat nějaký „hlubší smysl“. Je nutno s ním bojovat ze všech sil. Věda, politika, ekonomika musejí spolupracovat – co nejdřív nalézt očkovací látku a poskytnout ji všem, skutečně všem.
Pandemie odhaluje nerovnost, nespravedlnost našeho světa a dále ji posiluje. Příkladem je brutální vzedmutí násilného rasismu nejen v USA, které otřáslo světem. Podobné děsivé skutečností hrozí znovu udusit onu touhou po solidaritě, která na počátku pandemie přinesla tolik povzbudivých plodů.
Lidé si sdělují klíčové zážitky z pandemie. Snaží dát onomu pocitu naprosté vydanosti alespoň čistě osobní význam. Moje zkušenost mě přiměla vystrčit hlavu za plot Německa. Mám přátele v Iránu, a protože se tamním lidem v důsledku mezinárodních sankcí vede špatně, napsala jsem jim a zmínila se o akci „Postavme svíčku za okno a modleme se“. Vzápětí mi od nich přišla fotka, na níž je hořící svíčka s modlitební šňůrou – rozsvítili ji za mne. Takže jsem pak při bohoslužbě v biskupské kapli v Limburgu také zapálila svíčku, položila k ní růženec a modlila se za iránské přátele. Obrázek jsem jim poslala. Při modlitbě jsem si s hlubokou radostí uvědomovala: Tělo Kristovo je víc než moje církev, zahrnuje celé lidstvo. A v těchto dnech se ukazuje ve své zranitelnosti a v naší vzájemné závislosti. Také záchrana tohoto zraněného těla se bude muset týkat každého, jinak jsme ztraceni všichni.
Prorocké hlasy se nesnaží o výklad, nýbrž ukazují, že uprostřed této dramatické situace se otevírají prostory, prostory pro rozhodnutí. Při hledání takových hlasů jsem narazila na dva, které mi v mé krizi pomohly najít směr.
První byl hlas papeže Františka, který se večer 27. března na liduprázdném náměstí sv. Petra v dešti před morovým sloupem modlil: „Vyzývavě jsme pokračovali a mysleli si, že budeme v nemocném světě navždy zdrávi. Nyní, když jsme na rozbouřeném moři, tě prosíme: ‚Probuď se, Pane!‘.“ Pandemie nám ukázala, že se „nikdo nezachrání sám“. To platí pro konkrétní a obětavou službu během pandemie, ale i pro obnovu světa po ní. Platí to i pro obnovu církve.
Druhý prorocký hlas jsem zaslechla z postkřesťanské Prahy. Tomáš Halík v eseji Křesťanství v čase nemoci říká: „Možná církvím tento čas prázdných kostelů symbolicky ukazuje jejich skrývanou prázdnotu a možnou budoucnost, pokud se vážně nepokusí představit světu úplně jiný tvar křesťanství.“ Tento „mimořádný stav“ může ale také ukazovat směrem k nové formě církve. Halík se už léta zasazuje za to, aby křesťané následovali svého Pána, který chce vyjít ven z kostelů a být se všemi hledajícími naší doby. Tito hledající, to je Galilea dneška, do níž Zmrtvýchvstalý posílá své učedníky, aby o něm přinášeli svědectví.
Papež onoho 27. března nepožehnal světu jako obvykle shora, z loggie chrámu sv. Petra, nýbrž překročil s eucharistickým Pánem práh kostela, jako by s ním chtěl vyjít do temného a liduprázdného města, k lidem zavřeným ve svých domech. Mediální prezentace vysoce symbolického vystoupení budila – ať vědomě, či mimoděk – dojem, že jde o svátostnou generální absoluci lidstva, které je v agonii. Precizní latinské vyhlášení odpustků zůstalo v pozadí; papež vystoupil před brány petrského chrámu, takže se sirény římských sanitek mísily se slavnostním vyzváněním zvonů, a pozvedl monstranci výmluvným gestem spásy a odpuštění. Celé dění jsem sledovala v izolaci doma – měla jsem úředně nařízenou karanténu, protože jsem předtím byla ve styku s nakaženou osobou. Nikdy nezapomenu, jak velmi jsem se v prvních dnech bála, že nemoc propukne. Snad proto mě požehnání z Říma zasáhlo tak hluboce. Mocně působící znamení Boží přítomnosti se silně dotklo mého těla a duši naplnilo útěchou. Byla jsem Bohu neskonale vděčná, že moje církev má možnost zprostředkovat lidem nejen Boží Slovo, nýbrž také svátosti – třebaže jen prostřednictvím obrazovky.
Následovaly dlouhé týdny „svátostného půstu“, jak se době zavřených kostelů někdy říkalo. Nebyl to ovšem půst dobrovolný. Věřící trávili hodiny sledováním různých streamovaných akcí; v případě katolíků šlo převážně o eucharistické slavnosti, ale pořádala se i digitální modlitební shromáždění jiného druhu, často ekumenická a ve spojení s věřícími z jiných spolkových zemí. V některých farnostech se v důsledku nařízení omezujících kontakt konaly domácí bohoslužby i jiné modlitební a bohoslužebné formy, při nichž se muži i ženy neočekávaně ujímali liturgických úkonů.
Od té doby se v křesťanských médiích diskutuje o tom, jak tuto zkušenost vyložit. Je to začátek nového způsobu digitální přítomnosti církve, tedy ono vyjití s Kristem z kostela, o němž mluví Halík. Nebo to bylo více či méně podařené nouzové řešení v době zavřených kostelů a my bychom se měli co nejdříve vrátit k povinné nedělní návštěvě kostela a k „normalitě“? Jaký obraz církve podávají tyto streamované slavnosti? Nevyznačují se přílišnou koncentrací na osobu kněze? To často není dáno jen nedostatečnými technickými možnostmi, nýbrž to zesiluje sakralizovaný obraz kněze spojený s výkonem moci. V důsledku tohoto vynuceného zaměření na osobu duchovního si mnozí věřící náhle uvědomili, jak velmi je „zajišťování“ jejich svátostných potřeb závislé na vysvěcených nositelích úřadu. Silněji než při normální liturgické praxi bylo možno vnímat, kdo má přístup ke svátostem, a kdo ne. Skutečnost, že někteří kněží z pastoračních důvodů streamované bohoslužby rozmnožovali, takový dojem ještě zesilovala, právě tak jako rozdělování eucharistie mezi věřící mimo liturgii, což se místy dělo. Komu „patří“ svátosti? A kdo je z pověření církve „spravuje“?
V situaci, kdy nástroje klasické duchovní péče náhle nebyly k dispozici nebo se jich nedostávalo, se ukázalo, jak velmi potřebujeme církev v nejširším slova smyslu diakonickou: církev, která svůj vztah ke světu bude uskutečňovat jinak, nově, věrohodně, což posléze ovlivní i teologii kněžského úřadu. Zkušenost „svátostného půstu“ způsobila, že řada duchovních diagnostiků naší doby, mužů i žen, biskupů i laiků začala volat po kněžském svěcení ženatých mužů a jasném stanovení dalších úkolů a úřadů pro ženy. Jaký význam přisoudíme v této situaci „domácím církvím“ (ecclesia domestica), které o Velikonocích 2020 vznikly? Je to nouzové řešení, nebo návrat k prvopočátkům? Víme sice, že muži již záhy přebírali předsednictví při slavení eucharistie, ale jak to vypadalo v malých domácích církvích předtím, než se křesťanství vžilo v římském městském prostředí? O tom víme příliš málo.
Po krizi, která vypukla v souvislosti s odhalenými případy zneužívání, se pandemie možná stane druhým velkým znamením doby, které má církvi ukázat cestu do budoucnosti. Františkova „polní nemocnice“ je odpovědí na nouzi a touhu nemocného světa. V duchu koncilu a tváří v tvář pandemii, při níž se situace lidstva náhle vyjevila zřetelně jako nikdy, se ukazuje možnost chápat svátostnou podstatu církve nově – slovy dogmatičky Margit Eckholt „jako relacionální dění, jako církevní výkon a praxe […], která v reakci na Boží volání vyrůstá v živém a dynamickém společenství Božího lidu, jemuž církev slouží. Vykonávat svátostný úřad znamená především, ‚zpřítomňovat‘ (re-prezentovat) milosrdné, uzdravující a osvobozující působení Ježíše Krista, a to právě tam, kde nouze křičí k nebi a kde je třeba posily.“
Nejvyšší formou reprezentace Krista je od dob rané církve mučednictví. Večer 27. března dával papež lidem za příklad ty, kdo „uprostřed strachu reagovali odevzdáním vlastního života“, a jmenoval mj. přirozeně i ženy. Veřejná chvála všech těch uklízeček a ošetřovatelek, o kterých politici a media mluvili najednou jako o „systémově relevantních“, tedy pro společnost nepostradatelných, byla často vyslovována s poukazem na to, že jsou přehlíženy jako nedůležité a obyčejné. Zlatá slova – kéž by po nich následovaly činy! Co ale ona „systémová relevance“ znamená pro ženy v církvi, jejichž „obyčejné“ odevzdání života nesmí být uznáváno jako reprezentace Krista? Církevní jazyk zdůrazňuje hodnotu žen v církvi připomínáním Mariiny služebné existence. Takové formulace mi stále silněji připomínají špatné svědomí politiků, kteří mluví o „každodenním hrdinství“ žen. Argumenty oficiální teologie, vyvolávající kontroverzní diskusi, jsou teologicky nepřesvědčivé, a proto také tato diskuse – navzdory výrokům magisteria – nebere konce. Mohou jedině mužská těla kněžsky reprezentovat Krista? V Marii je spatřován model nevěsty-církve v protikladu k muži-knězi, jenž reprezentuje Krista. Ale co když dnes chce Maria být v diakonické církvi modelem kněžské existence, k níž jsou povoláni muži i ženy?
Není pochyby o tom, že na úřad nemá „právo“ nikdo, ani muž, ani žena. Pokud se dnes občas některé ženy tohoto práva dovolávají, zacházejí příliš daleko. Ale smějí očekávat, že bude jejich povolání zkoumáno. Přitom ani nejde v prvé řadě o spravedlnost, nýbrž o hlavní úkol daný církvi, jak jej papež František ve svém kázání před velkým požehnáním ještě jednou naléhavě opakoval: přinášet lidem evangelium, velikonoční poselství naděje. K tomu je zapotřebí lidí, mužů i žen, kteří budou do tohoto zraněného světa přinášet Krista, a to i svátostným způsobem.
Jak tedy interpretovat ono hluboce dojemné znamení z 27. března 2020, papežovo večerní požehnání nemocnému světu? Je to další mocné potvrzení kněžské plné moci v rukou mužského nositele úřadu, který „drží v ruce“ svátostného Pána? Nebo je to první krok tohoto svátostného Pána z chrámového prostoru ven do trpícího světa, který po něm touží a těžce postrádá jeho přítomnost? Kde a jakým způsobem se tam chce náš Pán svátostně zpřítomnit? A kdo ho potom smí světu kněžsky přinášet?
Z Concilia 2020/5 přeložila Helena Medková
Poslední komentáře