V posledních týdnech bylo napsáno o nedávno zemřelém prof. Janu Sokolovi hodně pěkných a daleko kvalifikovanějších svědectví, než mohu nabídnout. Měl všestranné nadání ať již pro filosofii, jazyky, informatiku, teologii. Kromě toho byl velmi zručný i manuálně.
První vzpomínku na něj mám z Břevnova, kde si v r. 1961 bral Františku Patočkovou, dceru prof. Patočky. Na svatbě jsem ministroval a pamatuji si ji zřejmě proto, že na rozdíl od desítek a možná stovek svateb, které jsem v Břevnově absolvoval, se neodehrála v kostele, ale v kapitulní síni sousedící se sakristií.
Protože jsem jej znal jak od sv. Markéty v Břevnově, tak od Matky Boží před Týnem a protože jsem věděl, že se podílel v novozákonní skupině na ekumenickém překladu bible, pozvali jsme jej na ekumenický seminář v Černošicích, který se ve školním roce 1990/91 věnoval blahoslavenstvím. Jan Sokol přijel v dubnu 1991. Byl v té době místopředsedou sněmovny národů Federálního shromáždění, ale zůstal stále stejný. Ani sebemenší rysy papalášství si neosvojil. Na jednom z dalších seminářů, který se týkal evangelizace, jsem se ho zeptal, zda je možné pro hlásání Krista využít folklór (měl jsem na mysli různé zvyky spojené s Vánoci či Velikonoci). Ač byl spíše tolerantní k jiným názorům, odpověděl jednoznačně, že ne, resp. když se tak činí, vede to ke zkarikovaným pohledům. Je třeba vycházet z bible. Pomohlo mi to si ujasnit, že mezi liturgikou a folkloristikou je dost velká propast.
Jan Sokol nebyl profesionálním politikem, ale politiku dělal velmi dobře. Měl zdaleka největší respekt mezi kolegy ve Federálním shromáždění. Uměl i prohrávat. V neděli po parlamentních volbách na jaře 1992 jsme v Břevnově po bohoslužbě před kostelem bouřlivě diskutovali výsledky. Jan Sokol, který kandidoval za Občanské hnutí řekl pouze: „No prostě jsme to prohráli.“ Po prezidentských volbách, kde těsně podlehl V. Klausovi, jsem mu děkoval za dobrou práci, kterou odvedl. S díky mi poslal řadu svých posledních textů.
Když jsme v r. 1994 zakládali Institut ekumenických studií, přizvali jsme jej do Ekumenického fóra, které sdružovalo významné osobnosti církevního a veřejného života. Hovořili jsme v té době o „ekumenické fakultě“. Řekl nám: „začněte s něčím skromnějším, fakulta je pro začátek velké sousto“. Měl pravdu, začali jsme připravovat projekt vyšší odborné školy. I ten ovšem narazil, zejména na arcibiskupa Vlka a děkana HTF UK prof. Kučeru. Zázemí nám ale nabídl prof. Filipi z ETF UK. Váhal jsem, zda nabídku přijmout a sice ze dvou důvodů. Jednak v té době ještě u mnoha katolíků vyvolávalo slovo evangelík zvýšenou opatrnost a nechtěli jsme, abychom takové lidi od studia odradili. Druhý důvod byl závažnější: Ti z evangelických církví, kteří v době komunistické totality vzdorovali režimu, zpravidla považovali institucionalizovanou ekuménu za podezřelou, téměř kolaborantskou aktivitu. Naopak někteří z těch, kteří se takové ekuméně věnovali a mohli např. cestovat do zahraničí, byli k režimu až příliš shovívaví. Takový byl i prof. Filipi. Nevěděl jsem, jak se rozhodnout. Na jedné straně osobní dobrá zkušenost s prof. Filipim, kterého jsem poznal jako člen ekumenické komise Biskupské konference ČSFR při jednání se synodní radou ČCE, na straně druhé svědectví těch, kteří museli fakultu v době normalizace opustit, protože se odmítali podřídit komunistickému diktátu. Radim Palouš, předseda Ekumenického fóra, nebyl v tu chvíli k disposici (už nebyl rektorem UK a byl mimo Prahu), tak jsem se obrátil na Jana Sokola. Ten mi řekl: „Von teda moc statečnej nebyl, to ne, ale snad jo.“ Bez tohoto dobrozdání bychom do toho nešli. Rozhodli jsme se nabídku přijmout, a bylo to, jak se ukázalo, dobré rozhodnutí. Jsem vděčný, že jsem mohl takové věci konzultovat s někým, kdo měl vysoký morální kredit a do situace viděl.
Jsem vděčný i za to, že ač laici nemohou v římskokatolické církvi oficiálně kázat, tak Jan Sokol, díky převorovi (dnes arciopatovi) břevnovského kláštera, mohl. Jeho charisma tak nezahálelo.
Jsem vděčný za množství hesel, které Jan Sokol napsal pro českou wikipedii. Říkal: „Bylo tam tolik blbostí, že jsem to začal psát.“
Poslední komentáře