Bylo to trochu jinak...

Keltské mnišství je někdy spojeno se zkreslenými představami, které se nezřídka objevují v populárních plátcích a bývá jim bez ověření věřeno. Tři z nich bych tu chtěl uvést na pravou míru.

Bílý hábit

Velice rozšířená je romantická představa, že keltští mniši nosili převážně bílé hábity. To je přinejmenším nepřesné. Jistě, mnišský hábit Kolumbána a jeho mnichů se skládal z nebarvené vlněné tuniky a kápě („cuculla“).¹ Zřejmě navazovali na tradici bangorského monastýru, odkud se vydali na svou dobrodružnou pouť Evropou. Tvrdit ovšem, že bílá barva oděvu měla svůj původ v oblečení druidském, nebo že v bílém chodili i mniši britonští, je čirá spekulace.

U britonským mnichů lze navíc spíše předpokládat oděvy tmavé – jaké se objevovaly na Východě – ale obecně nelze ve „zlatém věku keltské církve“ o nějaké „mnišské uniformě“ hovořit. Jednotlivé monastýry se od sebe lišily a hlavní důraz nebyl kladen na oblečení. O mniších Davida Velšského čteme: Byli zvyklí nosit běžné oděvy, zejména kůže.² Kůže tam nejsou uvedeny náhodou. David se inspiroval spiritualitou Otců pouště a Pachomios, zakladatel koinobitského mnišství, byl - podle Palladiova vyprávění - andělem instruován o pravidlech pro společný život bratří, včetně odívání: „Každý z nich ať si udělá plášť z kozí kůže a nejí bez něho. Když jdou v sobotu a v neděli k přijímání, ať si rozvážou pásy, odloží kozí plášť a přicházejí pouze s kapucí.“³

Mnišství – nejen poustevnictví – tu nepochybně ukazovalo k archetypu „pouštního Otce“, jímž byl jak Jan Křtitel (Matouš 3, 4; Marek 1,6), tak staletí před ním prorok Elijáš (2 Královská 1,8).

Celibát

Dnes jsou při vstupu do kláštera „západního typu“ upřednostňováni mladíci a dívky, kteří se po několika letech zavazují ke slibu „čistoty“, což je poněkud absurdní, jelikož obvykle nevědí, co vlastně slibují (jejich praktické zkušenosti jsou často řídké, pokud vůbec nějaké). A když se pak během let zamilují, dochází k vážnému vnitřnímu konfliktu, který nezřídka končí odchodem z kláštera.

Keltské mnišství nehledělo ani tak na věk, jako na zralost toho, kdo se rozhodl zasvětit svůj život Bohu. Víme, že teta a strýc biskupa Samsona – Afrella a Umbraphel měli spolu tři děti a teprve ve vyšším věku – se rozhodli pro život mnišský.⁴ Takových příkladů bychom našli víc. Rovněž spisovatel a zakladatel monastýrů Gildas je zmiňován jako otec tří synů a dcery, jménem Dolgan.⁵ Zda byl zprvu světským - a tedy ženatým - knězem, je sporné. Některé monastýry neměly totiž osazenstvo čistě mužské nebo ženské, mohly tam žít i rodiny s dětmi.⁶ Rodinný život byl tehdy keltskou církví stejně ceněný jako život v celibátu. „Živelný“ monasticimus, kvetoucí na Britských ostrovech v 5. a 6. století, představoval mnohem pestřejší svět, než byl ten, který ho měl na dlouhá staletí vystřídat.

Alkohol

Požívání alkoholu bylo samozřejmě v keltských monastýrech silně omezováno. Ale i zde záleželo na osobě světce-zakladatele toho kterého monastýru, případně postoji jeho nástupce. Komunitu mnichů na ostrově Ynys Byr (Caldey) vedl v 6. století opat Pyr, který opojným nápojům holdoval natolik, že si jedné temné noci ukrátil život pádem do studny. Jaký vliv mělo jeho epikurejské chování na ostatní mnichy, se můžeme jen domýšlet. Jednalo se však zřejmě o výjimečný případ. - Velmi výmluvně ale čteme v Gildově Penitenciáři (10): Pokud někdo (z mnichů) není kvůli opilosti schopen zpívat žalmy, je zmatený a nemůže ani mluvit, přijde o večeři.⁷ Nemusíme pochybovat, že se Gildovi mniši čas od času pořádně opili, jinak by toto pravidlo postrádalo smysl. (Ostatně, pokud chodbu polikliniky v Českých Budějovicích zdobí nápisy „Nesedejte na topení“, také lze předpokládat, že se jedná o reakci na činnost pacientů.)

Je-li někde v legendárním podání s alkoholem jednáno jako s nepřítelem, pak z důvodů duchovního boje, vedeného proti starým kultickým praktikám: Kolumbán u germánských Svébů objeví veliký sud, naplněný pivem, který je uchystán k oslavě na počest germánského božstva Wodana. Dechne na něj – sud vybuchne, pivo se rozlije po zemi: A hned bylo jasné, že v sudu byl ukrytý ďábel, a že se skrze pozemské pití pokoušel polapit duše účastníků (slavnosti).⁸ Zázrak Svéby ohromil a mě ohromuje, že Kolumbán nebyl za tento zázrak lynčován.

Při četbě Kolumbánovy řehole zjišťujeme, jak moc tento opat usiloval o důstojné slavení Liturgie a jak přísný dokázal být k narušitelům. (Například předzpěvující žalmista, kašlající na začátku žalmu, dostal šest ran – asi bičem, možná prutem – stejně tak kněz, který slavil eucharistickou slavnost s neostříhanými nehty – předpokládám, že šlo o nehty na rukou, ale upřesněno to není.) Nelze se tedy divit, že tento svatý muž ustanovuje: „Pokud by se však někdo opil a zvracel, nebo se přejedl a vyzvrátil kvůli tomu Svátost, ať činí pokání po čtyřicet dní.“⁹ Alkohol samotný mnichům zcela odpíraný nebyl, odsuzováno a trestáno však bylo jeho nadužívání.

Protože pokud střídmost překročí míru, už je to neřest a ne ctnost... (Kolumbánova řehole, V.)¹⁰