Jste zde

Domů › 337 - květen 2021

Hildegarda z Bingenu: Sekvence a hymnus na Ducha svatého

autor: 
Miroslav Zvelebil

V tomto článku přináším své a starší české překlady svatodušních písní, které napsala magistra benediktinského opatství Rupertsberg (Bingen na soutoku Rýna a Nahe) Hildegarda z Bingenu (1098–1179). Hildegarda proslula mj. jako křesťanská vizionářka a prorokyně, protože ji Duch svatý inspiroval v jejím dlouhém životě a bohatém díle. Složila hudbu a text několika liturgických zpěvů na Ducha svatého, z nichž jsem vybral dva, které přeložil Oldřich Novotný (1884–1959)1 a Jan Marson. Latinskou předlohu svých překladů čerpám z kritického vydání Hildegardiny sbírky liturgických zpěvů Harmonická symfonie nebeských zjevení, jež připravila americká badatelka Barbara Newmanová.2 Nejprve předkládám překlady sekvence k Duchu svatému od Oldřicha Novotného a Jana Marsona, po nich následuje můj překlad s komentářem. Poté představuji Novotného překlad hymnu na Ducha svatého, po němž opět následuje můj překlad s komentářem.

Sekvence na Ducha svatého / Z latiny přeložil Oldřich Novotný.3

Ó ohni Ducha Těšitele, živote života všeho stvoření! Svatý jsi oživuje všechny tvary, svatý jsi pomazávaje mastí nebezpečně vysílené, svatý jsi vytíraje páchnoucí rány. Ó výdechu svatosti, ó ohni lásky, ó sladké okoušení v prsou a vylití srdcí v silné vůni ctností. Ó prameni nejčistší, v němž vidíme, že Bůh cizince shromažďuje a ztracené opět vyhledává. Ó pancíři žití a naděje spojení údů všech a ó pase důstojnosti, zachraň blažené! Střez ty, kteří uvězněni jsou, před nepřítelem a rozvaž spoutané, kteréž Božská moc chce zachrániti. Ó cesto přemocná, jež pronikla vším na výsostech a na zemi a ve všech propastech, Ty všechny soustřeďuješ a hromadíš. Z tebe vytékají mraky, věje vánek, kameny mají vláhu, vody vyvádějí ručeje a země vypocuje zeleň svěžistvou. Ty také přivodíš vždy ty, jižto vnuknutím Moudrosti jsou poučeni a obveseleni. Proto chvála Tobě, kterýž jsi zvuk chvály a radost života, naděje a čest nejtrvalejší, když dáváš odměny světla.

Svatá Hildegarda: Píseň o Duchu svatém / Přeložil Jan Marson.4

Ó ohni Ducha Těšitele,

ó životů všech živote!

Ty svatý jsi, když tvorstvo celé,

by žilo, pojíš v jednotě.

Ty svatý jsi, když pomazáváš,

kdož nebezpečně zraněni,

Ty svatý jsi, když z hnisu smýváš

jim rány v jejich jitření.

Ty svatostí vše prodechuješ,

ó, ohni lásky přesvaté!

Ty rozkošnostmi naplňuješ

vše nitro, ctnostmi bohaté.

Ó prameni ty nejčistější,

ve kterém zřít je spasené,

kdož dosud v zemi nejcizejší

jak ovce bloudí ztracené.

Ó krunýři vší životnosti

a naděj svatých spojení!

Ty páse čestný důstojnosti:

ó, spas, již budou blaženi!

Ó, uchraň zloby nepřítele,

kdož krutě jím jsou vězněni,

a vysvoboď z pout hříchů cele,

jež chceš, by byli spaseni!

Ty cestou silnou právem sluješ,

jež výšku, propast pronikáš,

jenž všecky v nebe shromažďuješ

a všecko v řád svůj přimykáš.

Ze síly tvojí mračna plují,

a z vod jich potok povstává,

i vítr vane, zeleň bují

a kámen v celku zůstává.

Tys původcem vší učenosti:

Není moudrost, leč moudrost tvá,

a dílem Tvé je působnosti,

když člověk pravdy znalost má.

A proto sláva tobě budiž,

jenž zvukem, hlasem slávy jsi,

jenž radost, naděj v žití budíš,

jenž dáváš dary světla, cti!

O ignis Spiritus Paracliti / Z latiny přeložil Miroslav Zvelebil5

Ó plameni Ducha Utěšitele,

živote života všeho stvoření,

jsi svatý, oživující tvary.

Jsi svatý, mazající

nebezpečné zlomeniny,

Jsi svatý, čistící zapáchající zranění.

Ó dechu svatosti, ohni lásky,

ó sladká chuti v nitru

a naplnění srdcí

dobrou vůní ctností.

Ó nejčistší prameni,

v němž se zračí,

že Bůh seznamuje cizince

a hledá ztracené.

Ó štíte života

a naději na spojení všech částí,

opasku čestnosti, spas blažené.

Opatruj ty, které vězní nepřítel,

a rozvaž spoutané,

které chce božská síla spasit.

Ó nejjistější cesto,

jež jsi pronikla všechny věci

ve výšinách, v nížinách

a v každé propasti,

ty všechny spojuješ a shromažďuješ.

Z tebe

plynou mraky, vane vítr,

kameny mají vlhkost,

potoky přivádí vodu

a země potí zeleň.

Ty stále vychováváš učence,

radostné z inspirace Moudrosti.

Proto buď chválen ty,

jenž jsi zvukem chvály

a radostí života,

nadějí a nejpevnější ctí,

dávající dary světla.

Komentář: Hildegarda oslovuje Ducha svatého jako Utěšitele,6 čímž odkazuje na jeho pojmenování v Evangeliu podle Jana (J 14,16n, 15,26), kde Ježíš oznamuje apoštolům příchod Ducha pravdy, který vychází od Otce. Poslaný Duch vydá svědectví o Kristu po jeho návratu k Otci (J 16,7). Duch Utěšitel ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud (J 16,8). Uvede učedníky do veškeré pravdy a oznámí, co má přijít. Oslaví Krista, když bude učedníkům zvěstovat, co přijme od Krista, neboť Kristus přijal vše od Otce (J 16,13nn).

Hildegarda však oslovuje Ducha svatého spíše v jeho povahovém projevu, když mluví o duchovním plamenu, který oživuje veškeré stvoření. Duch je svatý právě proto, že oživuje stvořené tvary, tedy vše, co povstává ve tvaru, formě, kterou Duch naplňuje Boží svatostí. Duch svatý nejenže oživuje stvoření na jeho počátku, ale obnovuje ho tam, kde bylo zlomeno nebo zraněno. Hildegardin konkrétní jazyk ukazuje Ducha svatého jako ranhojiče.7

Ve druhé strofě Hildegarda zřejmě hovoří o nejen své intimní zkušenosti vlití Ducha svatého do jejího srdce (infusio cordium). Duch svatý podle ní souvisí s dýcháním (spiraculum), má láskyplnou moc a živelnost, která v lidském srdci chutná sladce a voní ctnostmi, ženskými duchovními bytostmi, které povstaly z Boha. Duch svatý může být ve své povaze i vodním živlem, v jehož čistotě se seznamují dosud neznámí lidé a bloudící nacházejí správnou cestu. Motivy štítu a opasku, které mohou chránit a rozvazovat, mají podle Barbary Newmanové vyloženě rytířskou atmosféru.8 Newmanová si všímá i dobových platónských prvků v následujícím textu, například nepřímého ztotožnění Ducha svatého s Duší světa (Anima mundi), které explicitně učinili Hildegardini současníci Petr Abélard a Vilém z Conches.9 Právě je může mít Hildegarda na mysli, píšíc o učencích, které Duch svatý vychovává, když je inspiruje svou Moudrostí, jež má vedle Lásky výsostné postavení ženské partnerky maskulinního Boha. Závěrečná strofa vyzývá k chvále Ducha svatého, o kterém Hildegarda prohlašuje, že sám zvučí ve své chvále, což je v souladu se středověkým chápáním slova a hudby jako zvučícího projevu skutečnosti.10 Nakonec Hildegarda identifikuje Ducha svatého jako sám pramen radosti, naděje a cti, které pro lidi představují světelné dary v jejich životě na tomto světě.11

Hymnus na Ducha svatého / Z latiny přeložil Oldřich Novotný.12

Ó ohni Ducha, buď chvála Tobě, jenž zvučíš tympány a v citarách. Mysli lidí se rozžíhají Tebou a stánky jejich duší své udržují síly. Z nich vůle vystupuje a vnuká duši chuť a její svítilna je touha. Rozum Tě volá zvukem přesladkým a upravuje Tobě příbytek s rozvahou, kteráž vydává pot zlatých děl. Ty pak vždy máš meč, abys odťal to, co z nejčernější vraždy člověka jablko zhoubonosné vydává. Když mlha vůli a touhy halí, v nichž vzlétá duše a zevšad obklopuje, mysl jest pouto vůle a toužení. Ale když duch se tyčí tak, že vyhledává, aby spatřil zřítelnici zla a skráně neřesti, Ty ho v jejím ohni spaluješ, jestliže chceš. Však i když rozvaha spíš schyluje se k lásce skutků zlých, Ty svíráš ji a přelamuješ a přivodíš zpět vlitím svých důkazů. A kdykoli zlo na Tebe svůj obnažilo meč, ty jej jsi vetnul v jeho srdce, jakos učinil prvnímu ztracenému andělu, věž pýchy jeho sraziv ve propast. A v tom jinou věž tys vytýčil mezi publikány a hříšníky, již Tobě vyznávají hříchy své se skutky. Protož všechna stvoření, kteráž z Tebe žijí, Tě chválí, ježto ty převzácná mast jsi vysíleným a ranám páchnoucím, jež v nejnádhernější přetváříš klenoty. Nyní rač nás všechny k Sobě shrnouti a říditi cestami přímými. Amen.

O ignee Spiritus / Z latiny přeložil Miroslav Zvelebil13

Ó Duchu ohnivý, chvála tobě,

jenž působíš

v bubnech a v lyrách!

Z tebe planou lidské mysli

a svatostánky lidských duší

udržují své síly.

Z nich stoupá vůle

a duši dává chuť

a její lampou je touha.

Nejsladším hlasem tě volá intelekt

a příbytky tobě

chystá s rozumností,

která se potí ve zlatých skutcích.

Ty však stále držíš meč,

abys utínal,

co otrávené jablko přináší

skrze nejčernější vraždu,

když mlha skrývá

vůli a touhy,

v nichž duše plandá

a všude krouží.

Ale mysl je uzdou

vůle i tužeb.

Když se náš duch zvedá k tomu,

aby si přál vidět zřítelnici zla

a čelist ničemnosti,

hbitě ho spaluješ v ohni,

když chceš.

Ale když i rozumnost

se skrze zlé skutky

naklání k pádu,

ty ji, když chceš,

svíráš a lámeš

a vracíš zpět

záplavou zkušeností.

Když pak zlo

proti tobě vztyčí svůj meč,

ty ho vrazíš do jeho srdce,

jako jsi to udělal prvnímu ztracenému andělu,

když jsi srazil do pekla

věž jeho pýchy.

A tehdy jsi pozdvihl

jinou věž v celnících a hříšnících,

kteří tobě vyznávají

skutky s jejich hříchy.

Proto všechna stvoření,

která žijí z tebe, tě chválí,

protože jsi nejvzácnější mast

na rozbité a zapáchající rány,

když je měníš v nejvzácnější drahokamy.

Nyní dovol,

abychom se všichni shromáždili k tobě,

a veď nás po správných cestách.

Amen.

 

Komentář: Barbara Newmanová tvrdí, že v tomto hymnu Hildegarda reflektuje morální psychologii, oblast, v níž Duch svatý jedná s lidským duchem. První strofa připomíná Žalm 150: „Chvalte Boha…harfou a citarou, chvalte ho bubnem a tancem“ (ČEP).14 Hildegarda chválí Ducha svatého jako ohnivou substanci, která koná dílo v hudebních nástrojích, na které v První knize Samuelově 10,5 hrají proroci. Používá pro bubny a lyry stejné výrazy (timpanis et citharis) jako Jeroným ve Vulgátě, z které zřejmě čerpá. Hudbu lze proto považovat za další živelný projev Ducha svatého, který vyvěrá z jeho inspirace.15

Dále se Hildegarda inspirovala hymnem Veni Creator, připisovaném Rabanu Maurovi (780–856): „Přijď, Duchu Stvořiteli / navštiv mysli svého lidu / naplň nebeskou milostí srdce / jež jsi stvořil.“16 Zbývající strofy podle Newmanové sledují mravní pokrok duše od stavu nevinnosti přes pokušení a hřích k pokání. „Svatostánky duší“ jsou lidská těla, upomínající na starověký hebrejský svatostánek, který obsahoval archu úmluvy (Exodus 25–26).17 Relevantněji je však třeba odkazovat na Evangelium podle Jana 2,19 a Pavlův List Korintským 6,19, kde Ježíš a Pavel mluví o těle jako chrámu lidské duše a Ducha svatého.

Hildegarda chápala vůli (voluntas) a intelekt či mravní soud (intellectus) jako dvě „paže“ duše, které motivují každé lidské jednání.18 Ve stavu nevinnosti rozum a vůle působí v harmonii, osvíceni svatou touhou. Potom je duše obležena pokušením a zvrácenou touhou poznávat zlo. Tehdy se Duch svatý ukazuje jako bojovník, stejně jako anděl s planoucím mečem v bráně Edenu z knihy Genesis 3,24, na kterou Hildegardiny verše upomínají.19 Hříšníci stojí před volbou symbolizovanou dvěma věžemi: buď zůstat neoblomný jako Satan, nebo se kát jako celník a dovolit Duchu svatému proměnit rány hříchu v drahokamy. Tato metamorfóza vyplývá z nauky o šťastné vině (Exsultet),20kterou Hildegarda ve svých liturgických zpěvech občas používá. Podle této augustinovské nauky Kristus hojněji a láskyplněji smývá vinu člověka za prvotní hřích, který způsobil porušení stvoření.21

V závěru hymnu stvoření mluví o Duchu svatém jako o nejvzácnější masti na své zlomeniny a rány, což je motiv společný předchozí sekvenci O ignis Spiritus Paracliti na jejím začátku, možná odkazující na Hildegardinu léčitelskou praxi. Podobně jako v sekvenci i zde je motiv sjednocení křesťanů v mystickém těle Kristově. Letniční motiv ohně je u sekvence i hymnu významný, třebaže místo osvícení v sekvenci se v hymnu mluví o spalujícím ohni, který očišťuje od hříchu jako křest.22

1 Viz http://www.ccejicin.cz/historie/novotny (Navštíveno 30. 3. 2021).

2 Saint Hildegard of Bingen: Symphonia : A critical edition of the Symphonia armonie celestium revelationum [Symphony of the harmony of celestial revelations] with Introduction, translations, and commentary by Barbara Newman. Ithaca and London : Cornell University Press, 1998. Second edition.

3 Písně. Hymny k Duchu svatému I. Napsala svatá Hildegarda. In: Meditace 3 (1910), s. 55.

4 In: Vlast : časopis pro poučení a zábavu. Ročník 45, 1928–1929, s. 530–531.

5 Latinský originál in: Saint Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 148–150.

6 Latinské Paraclitus od řeckého PARAKLÉTOS, ČEP překládá Přímluvce, Bible21 má Utěšitel.

7 Zvelebil, Miroslav: „Duch svatý u Hildegardy z Bingenu“. In: Getsemany 2/2011, s. 36.

8 Saint Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 282.

9 Saint Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 281.

10 Srov. Schäfer, Thomas: Vize : Život, dílo a hudba Hildegardy von Bingen. Praha : Pragma, 2003, s. 197nn.

11 K dalšímu studiu viz http://www.hildegard-society.org/2014/11/o-ignis-spiritus-paracliti-sequ... (Navštíveno 30. 3. 2021).

12 Písně. Hymny k Duchu svatému II. Napsala Svatá Hildegarda. In: Meditace 3 (1910), s. 55–56.

13 Latinský originál in: Saint Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 142–146.

 

14 Saint Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 280.

15 Zvelebil, Miroslav: „Duch svatý u Hildegardy z Bingenu“. In: Getsemany 2/2011, s. 38, též pozn. 26 tamtéž.

16 Saint Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 280.

17 Saint Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 280.

18 Saint Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 280.

19 Saint Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 280–281.

20 Saint Hildegard of Bingen: Symphonia, s. 281.

21 Zvelebil, Miroslav: „Duch svatý u Hildegardy z Bingenu“, s. 42.